dne 3. 12. 2025
PROLOG: Ticho před bouří
Jsou v dějinách lidstva okamžiky, kdy se čas jakoby zpomalí a vzduch ztěžkne nevysloveným
očekáváním. Starý svět – ten, který známe, ve kterém jsme vyrostli a jehož
pravidlům jsme se naučili rozumět – stále funguje. Jeho banky otevírají přepážky, továrny
chrlí výrobky a na burzách blikají nekonečné řady čísel. Ale kdesi hluboko pod povrchem,
v podvědomí společnosti, všichni cítíme, že tento svět už nikomu neslibuje budoucnost.
Je to gigantický stroj, který běží setrvačností, ale jehož motor dávno zhasl.
Nový svět ještě nezačal. Nemá jasné obrysy, nemá jméno a nemá pravidla. Žijeme
v mezidobí – v éře, kterou italský myslitel Antonio Gramsci nazýval interregnum. Je to
doba, kdy „staré umírá a nové se nemůže narodit“. V tomto šeru se rodí monstra, ale
také naděje. My, kteří tuto dobu prožíváme, ji vnímáme jen jako chaos.
Pandemie, energetická krize, inflace, rozpad globálních řetězců, války na periferiích
velmocí. Každá epocha hledá viníky pro své rozpadání. Ale tyto události nejsou příčinami
našeho stavu – jsou jen symptomy. Jsou to praskliny ve zdi, která už neunese váhu
stropu. Systém, který vyčerpal své vnitřní zdroje a především své motivační faktory, se
zhroutí. Vždy. Bez výjimky. A globální kapitalismus, ať už ten západní, nebo jeho východní
mutace, není výjimkou.
Pokračovat ve čtení
