Konečná černého uhlí? Černá tečka za průmyslem, který nás uživí? Pořádal Institut české levice 9.1.2026 ČVTS, Novotného lávka 5, Praha 1
Video je na https://www.youtube.com/watch?v=fEfkRdklJ7s
Psal se rok 1840, kdy se veřejnosti dostal do rukou román francouzského spisovatele, politika, novináře a právníka Étienna Cabeta Cesta do Ikarie*. Dalo by se říci: „Neznámý autor, neznámá kniha, proč se jí zabývat?“ Protože v Česku politiky, právníky a novináře převelice trápí Cabetův odkaz. Protože Étienne Cabet (1788–1856) je ten, kdo za všechno může: od něho totiž pochází to hrozné slovo „komunismus“. A nejen to. Cabet se za komunistu pokládal, a právě v románu Cesta do Ikarie onen zlověstný společenský řád popsal. A aby toho nebylo málo, v roce 1848 odcestoval se svými přívrženci do USA, kde ve státech Texas, Illinois, Iowa, Missouri a Kalifornie zakládal rovnostářské komuny, komunistické osady. Časem se všechny kvůli vnitřním nesvárům a dluhům rozpadly; poslední z nich se po 46 letech trvání dobrovolně rozpustila v roce 1898. Dalo by se říci, že prvním místem, kde se lidé pokusili budovat moderní komunistickou společnost, nebyl Sovětský svaz, ale Spojené státy americké.
Úvod
Dnes zažíváme znovuzrození starých bludů a hloupostí. Proto se nabízí přečíst si, co rakouský spisovatel a dramatik Franz Grillparzer (1791-1872) napsal již v roce 1849: Od lidství, přes národnost, až po bestialitu. Věta je v Grillparzerových Smyslových básních a epigramech. A budeme jasně vědět, že lidstvo je dnes ohroženo mnohem více než za poslední desetiletí. Proč? Protože je ohroženo touhou po politické nezdvořilosti a násilí, radostí z vulgárnosti a drzosti, ignorováním respektu, který si každý člověk zaslouží.
Úvod
Národní bezpečnostní poradci evropských zemí dorazili do Kyjeva. Setkání se účastní zástupci z Německa, Spojeného království, Francie, Itálie, Španělska, Lotyšska, Estonska, Litvy, Polska, Finska, Kanady, Nizozemska, Švédska, Norska a Dánska, stejně jako NATO, Evropské rady a Evropské komise. Čeká nás rušný pracovní den: bezpečnostní a ekonomické otázky, práce na rámcových dokumentech, koordinace dalších kroků, napsal Umerov ve svém kanálu Telegram, zatímco se v Číně a Rusku a u jejich spojenců, vůdci snaží formulovat oficiální a neoficiální reakce na přepadení a bombardování nejenom parlamentu, ale i sakrálního objektu ve Venezuele.
Úvod
V žádném pojednání o Balkánu nemůže chybět zmínka o komplexitě výzev spojených se spolužitím, historickou pamětí, století trvající nespravedlností a o Kosovu. Tato jihosrbská autonomní oblast byla nejenom po celou dobu trvání socialistické Jugoslávie, ale již dlouho před jejím rozpadem nejslabším článkem, a to i v době největší jugoslávské harmonie šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Skrytě se odehrávaly děje, které se normálním jevem na jugoslávském území staly během rozpadových válek v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině. Proto každý autor s kořeny mimo Balkán a píšící o Balkánu a specificky o Kosovu se vystavuje riziku kritiky ze všech možných stran, a bohužel i riziku osobní bezpečnosti.
Интересуясь историей России, я со временем стал симпатизировать СССР и коммунистическим идеям. В левое движение меня привёл телеграм-канал «Советский реванш», который спустя время репостнул заметку «Спички» о мигрантах. Так я узнал о «Спичке» и чуть позже в неё вступил. Через год взял интервью, которое ты читаешь прямо сейчас.
Více: spichka.media
“He who pays the piper calls the tune” is the proverb alluded to in the title of Gabriel Rockhill’s outstanding new book Who Paid the Pipers of Western Marxism? subtitled “The Intellectual World War. Marxism Versus the Imperial Theory Industry.” [1] The title of Rockhill’s book calls to mind the British title of a well-known earlier book Who Paid the Piper? The CIA and The Cultural Cold War by Frances Stonor Saunders.[2] While rich in factual detail, the Saunders work rarely went beyond liberal outrage about CIA deceit, corruption, contempt for democracy, and brutal violence.
Europe has repeatedly rejected peace with Russia at moments when a negotiated settlement was available, and those rejections have proven profoundly self-defeating. From the nineteenth century to the present, Russia’s security concerns have been treated not as legitimate interests to be negotiated within a broader European order, but as moral transgressions to be resisted, contained, or overridden. This pattern has persisted across radically different Russian regimes—Tsarist, Soviet, and post-Soviet—suggesting that the problem lies not primarily in Russian ideology, but in Europe’s enduring refusal to recognize Russia as a legitimate and equal security actor.
