Kdo? My všichni!
Také dnes ráno se probudili kluci na obou stranách rusko-ukrajinské fronty v rozmlácených chatrčích, připraveni v neohebných bagančatech nastoupit do studených zákopů. Každému z nich jde hlavou, zda je to jeho den poslední, nebo bude mít ještě pořád štěstí a „horká a lesklá střela“ mine jeho čelo. Trpí hrůzou okamžiku a trpí hrůzou své smrtelné perspektivy. Námětem jejich debat je hnus vojenského života.
Co děláme my v tuto stejnou dobu na stejné planetě a témže kontinentu? Valíme se do práce, vybíráme si, zda kafíčko z automatu, nebo raději vídeňskou či irskou, jiní přemýšlejí, zda zajdou na oběd do KFC, nebo raději do pizzerie, jiné zas o tom, jak dlouhé drápy si nechají přilepit na nehty, kam si co vytetovat a zda mají koupit raději džíny roztrhané na kolenou nebo na zadku. Ani stopa soucitu v té blazeované nudě? Při procházce páníčka kvůli vyčurání pejska by byl čas o něčem přemýšlet!
Pokračovat ve čtení