Významné výročí zaslouží vzpomínku, a to bez zřetele k ambivalentním postojům národa.
Označovat vynálezce motorové pily za lumpa kvůli tomu, že se s ní někdo pořezal je stejně hloupé, jako spílat výrobci auta za to, že se v něm nějaký ztřeštěný řidič přizabil. Tady bychom snad byli zajedno. Složitější je to při hledání viníků v ideologických sporech.
_Přede dvěma roky vztyčili k 200. výročí narození Karla Marxe jeho pětimetrovou sochu v rodném Trieru; stalo se tak, úměrně svému významu, za přítomnosti evropských politických špiček na čele s J-C. Junckerem. To však rozhněvalo řadu kritiků, kteří pokládají Marxe – po různých zkušenostech s VUMLy a násilnostmi padesátých let – za strůjce společenského zla. Kritika, ještě decentní, zazněla od Prof. V. Klause, kterému připadlo, že to lze pokládat za „_výsměch dějinám, za výsměch obětem režimů, které vznikly na bázi Marxova učení, za výsměch dnešku". Hůře však zaútočili někteří nenávistní kontraideologové, jako rakouský Richard M. Ebeling; ten se rozčílil, že „svět i nadále obchází strašidlo" – tohoto „inspirátora diktátorů a masových vrahů, duchovního otce ničivého centrálního plánování a komunistických totalit..". Řada zahořklých lidí, odsouzených ke zjednodušování všeho, by byla ráda, kdyby takto hulvátská prohlášení mohla být pravda. K trapnosti těch vyjádření je ovšem vede pohled desetkrát překrouceným prizmatem událostí, které za dalších 100 let proběhly.
Pokračovat ve čtení