Dialektický vztah levicového vůdce a mas
Úvahu o dialektice, o dialektickém vztahu levicového vůdce a mas řeší ve svém příspěvku František Ledvina. Je ke stažení zde.
František Neužil vydává text Pláč radikální antisystémové levice české v zemích koruny české
Konkrétní historická situace, v níž se ocitla KSČM, má mnohem starší a hlubší gnoseologické i třídně sociální kořeny a příčiny, než se některým kolegům – a zajisté i kolegyním, abych se vyjadřoval genderově vyváženě a politicky korektně – zdá, a tudíž nemá žádné jednoduché, okamžitě a zázračně působící řešení. Nemohu si pomoci, leč na mysli mi v dané souvislosti – neboli v souvislosti s oním příslovečným „útěkem levicových voličů“ – tane jedna scéna z pohádky divadla Járy Cimrmana o „Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém“, v níž se krátkozraký bystrozraký obrací na dětské diváky se slovy: „Možná se děti zeptáte, kde jsou moji kamarádi, Dlouhý a Široký?
Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XXI.
Šedesátá léta se programově, ale také i spontánně, vrací k myšlenkovému dědictví předcházejících desetiletí. Tak se to také týká našeho uměnovědného - estetického myšlení. V podstatě se jednalo o otázky chápání umění ve společenském kontextu. Jedním z konceptů, který se zdál zvlášť přitažlivý a který měl své hluboké zázemí v domácím i zahraničním prostředí byl strukturalismus. Byla to především osobnost Jana Mukařovského /1891 – 1975/. Strukturalismus, měl sice na první pohled akademickou podobu, rozvíjející se především v prostředí vysokých škol, avšak, když se domyslela jeho základní východiska, svým způsobem se týkal, či spíše se mohla týkat, konkrétní kulturně společenské, až politické praxe.
Posmutnělý manifest
Právě vychází brožura Ladislava Zelinky Posmutnělý manifest. Evropou obchází strašidlo. Strašidlo nefunkčního kapitalismu. Strachu z toho, že po slavném triumfu Západu nad Východem a po konečném řešení problémů s komunisty se nám kapitalistická formace sama rozpadne pod rukama. Protože všechno na světě má svůj konec, jen jitrnice má dva. Každá formace nejprve vznikne, rozvíjí se, vyspívá, dosáhne svého vrcholu a pak postupně degeneruje, stává se přežilou a směřuje ke svému zániku.
Vincenc Kramář: Picassův boj za mír
Tvůrce mírové holubice Pablo Picasso připojil v r. 1952 k svým dosavadním politickým dílům, bojujícím proti reakci a za lepší společenský řád, rozsáhlé obrazy Války a Míru, které umístil ve staré gotické kapli u Vallauris na francouzské riviéře, a tím proměnil křesťanskou svatyni ve chrám Míru. Idyla Míru, obecně symbolizující šťastný život a práci svobodného člověka, je jistě útěšná a povzbudivá, ale účinnější a vůbec významnější je Válka, vytěžená z třídních protikladů naší doby a z bojovného postoje pokrokového umělce.
Rozhovor s Giacomettim
Vracíme se ještě k úmrtí Alberta Giacomettiho a otiskujeme jeden z jeho posledních rozhovorů, zaznamenaný a publikovaný v knize „Mluví k vám tito malíři". red. Giacometti obchází kolem své sochy. V ateliéru je málo místa, je plný tenkých, křehkých plastik ze sádry, pod kterou lze tušit železnou armaturu. Kousek sádry Giacomettimu zalepil víčko. Modeluje však s vervou dál bustu, která už začíná mít protáhlý tvar. Každou chvilku musíme uhnout, aby se mohl volně pohybovat.
Robert Desnos: Pablo Picasso
Jako všichni surrealističtí básníci první vlny byl i Robert Desnos spjat se svými výtvarnými druhy. Přivedl do skupiny Yvése Tanguyho, malíře autenticky surrealistické obraznosti, Masson, Labisse, Malkine, Picasso vyzdobili jeho sbírky a portrétovali ho, s Bretonem napsal text pro katalog kolektivní surrealistické výstavy v roce 1925, na níž se podíleli Arp, Chirico, Ernst, Klee, Masson, Miró, picasso, Man ray, Roy, a v katalogu výstavy Maxe Ernsta rok nato byla jeho báseň vedle Eluardovy a Péretovy.
Poesie a tendence
V mnohých výrocích, které jsem četl nebo slyšel v naší diskuzi o realismu, jeví se sklon zaměňovat realismus s dobrou malbou. Myslím, že to je ideologický omyl. Bez dobré malby nejenže není realismu, ale ani malby – postačí dorozumět se o tom, co je to dobrá malba a neupadnout při tom v omyly Théophila Gautiera, podle kterého Courbet neuměl kreslit a měl sádrovou hlavu; nebo barona Grose, kterému Delacroixův Masakr na Chiu byl masakrem malířství; nebo pana Mauclaira, kterému jméno Cézannovo označovalo největší podvod století.
Paul Eluard o umění
Před pěti lety, 18. listopadu 1952, zemřel jeden z největších básníků Francie, Paul Eluard. Jako Baudelaire, Apollinaire, Aragon byl i on úzce spjat s vývojem francouzského moderního výtvarného umění. Psal o svých malířských druzích, propagoval je, byl jimi ilustrován, uváděl jejich výstavy svými verši i projevy, je autorem četných statí, na příklad o Picassovi, vydal tři svazky výroků umělců a teoretiků všech dob o výtvarném umění. Některé z jeho myšlenek o umění otiskujeme.
Majakovskij o Légerovi
Posledním dílem Légerovým, které už nedokončil, byl dvojportrét Vladimíra Majakovského a jeho ženy. K reprodukci tohoto obrazu otiskly Les lettres francaises neznámý článek Majakovského o Légerovi, uveřejněný počátkem dvacátých let v Izvěstijích. přinášíme překlad tohoto článku i detail z dvojportrétu Légerova. Léger, malíř, o kterém slavní znalci umění mluví poněkud spatra, udělal na mne vskutku veliký a příznivý dojem. Muž pevné postavy s vystupováním pravého malíře dělníka, který nepovažuje svou dovednost za božské vnuknutí, nýbrž za vášnivou a nepostradatelnou potřebu jako každou jinou práci.