Autor: Martin Peč | 17. 1. 2020
V tomto roce uplynulo 45 let od úmrtí zasloužilého umělce profesora Vladimíra Navrátila, významného sochaře a profesora pedagogické fakulty Univerzity Palackého. Vladimír Navrátil byl autorem řady závažných realizací i brilantních komorních plastik. Narodil se v Olomouci, dětství prožil ve Velkém Újezdě. Středoškolská studia absolvoval ve slavné kamenosochařské škole v Hořících, později byl žákem a asistentem profesora Bohumila Kafky na pražské Akademii výtvarných umění.
Prvním vyzrálým dílem, vzniklým z poučení z předchozího vývoje sociálního civilismu, je kriticky laděné sousoší Chudý oběd, jež můžeme dnes spatřit před akademií. Další z děl se už vyznačují pro Navrátila typickou lyrikou, využitím krás modelace povrchu, kontrastu tváře a detailů rukou s povšechně modelovanou hmotou, která zosobňuje život rodící tvar. Jsou to komorní plastiky Lédy, dvojice rukou inspirovaná Rodinem a další. Vyjímkou je pak robustní pískovcová socha Hané zasazená do archutektury spořitelny v Dubu na Moravě.
S tlakem politické situace 30. let vzniká řada protiválečných námětů reagujících na dobové hrozby. Jsou to díla veskrze aktuální, zároveň hluboce promyšlená i prožitá, vytvořená se sochařskou jistotou zračící nevšední talent. Jmenujme sochu schouleného Mandžudského vězně či dvojice Yperit. V časech válečných pak vzniká bourdellovsky laděná hlava Herostrata, dvojice sugestivních soch sakrálních motivů Jan Křtitel a Petr žalářník – jinotaje na dění nacistické okupace. Po válce pak umělec reaguje drásavou sochou truchlící ženy pro pomník v Polesí u Kyjanic, Zákřovským žalovem a jednou z nejsilnějších výtvarných děl protiválečného ražení vůbec, sochou umučené vězeňkyně Rawensbrück.
Protipólem těmto dramatickým dílům jsou pak melancholické portréty hořců a poněkud hedonistický portrét skloněného čínského básníka Li Po.
Poválečné období dalo Navrátilovi možnost vytvořit kromě pomníku Františka Palackého v Hodslavicích a pomníku Boženy Němcové v Olomouci či bustě Petra Bezruče pro Karlovu Studánku a Bohumín možnost vytvořit řadu dekorativních děl umístěných v prostředí soudobých architektonických celků. Je jimi socha na prostějovském hlavním nádraží, skupina soch na přerovském sídlišti či monumentální reliéf na obytném domě v Porubě s motivem atomové energie. Podobného ladění je i poslední sochařovo dílo – sousoší Rodina určená pro pražské metro. Nepřehlédnututelná je taktéž jeho bronzová socha Rebela v Rožnově, Valašská rodina v Zubří, lyrické sousoší Píseň smuteční na frenštátském hřbitově a postava Hygie v Karlově studánce.
Sochař Vladimír Navrátil odešel náhle uprostřed práce v roce 1975 ve věku 68 let. Soubor jeho děl můžete spatřit nejen v expozici v základní škole ve Velkém Újezdě, ale i na místním hřbitově- reliéfy Den a Noc na vstupní bráně, kamenná Madona rodiny Orsavovy, bronzový Žehnající Kristus, nečekaně expresivní Kristus pod křížem a lyrická svěže modelovaná postava schoulené dívky na vlastním hrobě.