Autor: Martin Peč | 30. 1. 2020
Letos uplyne třicet let od umrtí národního umělce Miloše Axmana, českého sochaře trvale spjatého s Brnem a rektora Akademie výtvarného umění.
Miloš Axman se narodil v Litovli, kde i studoval na místním gymnáziu. Odtud byl v době okupace za účast na protifašisticky laděném divadelním představení vyloučen. Poté Axman navštěvoval sochařský ateliér na zlínské Škole umění, která suplovala svou kvalitou uzavřené české vysoké umělecké školství. Síla osobnosti učitele sochaře Vincence Makovského Axmana ovlivnila přímo rozhodnou měrou, mnohokrát se v pozdějších letech z mistrova díla sám poučil. Někdy však vyznělo až přílišné ovlivnění Makovského tvorbou kontraproduktivně . Vincenc Makovský poskytl Axmanovi vynikající školení, rozvinul jeho talent, podnítil jeho zájem o expresi v sochařském výrazu, citelnou už u jeho prvních a výrazných děl.
Už rané práce jako sochařsky jistá hlava zastřeleného spolužáka Václava Chada nebo ošetřovatelky Epsteinové dávají znát, že se v nejmladší sochařské generaci nachází výrazný talent. Mladý sochař poměrně rychle zvládl základní zákonitosti sochařské práce, pouští se i s úspěchem do nadsazené hlavy Michelangela v sádře i pískovci, která našla další podobu v dřevěném materiálu. Své nadání Axman uplatňuje v expresivním pomníku obětem nacistického teroru ve valašském Prlově, svěže modelovaný portrét s tematikou Února 1948 a později zemité skicy soch pro halu brněnského hlavního nádraží (Topič). Portrétní tvorba (Mikoláš Aleš, dvojice hlav Vladimíra Majakovského či portrét manželky) se rozvíjí do hloubky pochopením psychologického výrazu umocněného modelací i nevšedním kompozičním pojetím (Jiří Mahen, brilantní portrét malíře Bohdana Laciny či expresivní Starý sochař). Axman dokáže tvarovou nadsázkou a jejím modelačním ospravedlněním velmi silně podtrhnout autentičnost osobnosti portrétovaného. Cyklus jeho podobizen se v podstatě vymyká dobové produkci a prokazuje značné možnosti.
Nepřehlédnutelná je i Axmanova tvorba v oblasti komorní plastiky, velmi úspěšné oživení sochařského žánru (Chlapík, Ukolébavka, Odpočívající zápasník). Jeho tvorbu 50.let doplňují i husitské motivy(Jan Roháč z Dubé, Husitská bojovnice) a tematika lékařského prostředí (Chirurg). Jedním z vrcholů umělcovy tvorby je kompozičně náročné a skvěle modelované sousoší Operace. Počátkem 60. let pak vzniká finální model k sousoší Komunisté.
Bohužel s přemírou zakázek děl pro architekturu a monumentálních realizací přichází umělec o dostatek koncentrace na jednotlivá díla. Ačkoli vzniká řada kvalitních modelů a skizz, prokazujících pokračující Axmanovo modelační mistrovství, nesetkáváme se zde až na vyjímky (zajímavý vklad do našeho medailérství v podobě reliéfu V. Makovského) s výraznými díly. Dost problematická je stereotypní reprodukce v kameni, otupující předchozí ostří výrazné modelace. Rovněž rozpačité je užívání abstraktních prvků, potažmo abstraktní stylizace vůbec. Tyto formalistické snahy zůstávají na povrchu a jsou, i přes snahu „dohnat dobu", umělci cizí. Experimenty, k nimž dochází ke konci 60. let jsou podobně jako ty poválečné spíše určitými výkřiky do tmy, než závažnými díly. Hledání vlastní stylizace je v tomto směru nejen povrchní (asambláž Řecko), ale i zbytečně násilné (Starý muž, Voda žal).
Přesto vzniká řada prací, která si pozornost zaslouží. Vynikají právě tím, co je v Axmanově díle podstatné – jistotou sochařské stavby a modelace, smyslem pro expresívní, patetický moment i pro smysly naplněnou lyriku. Jedná se o boskovický neprávem opomíjený pomník spisovatelky Boženy Němcové, hlavu malíře Jana Zrzavého, portrét Syna mlynáře z Leydenu - Rembrandta nebo sochu Ostravice či studii aktu k soše Studentka pro koleje VUT. Z dosavadní celorepublikové produkce se vymyká pomník V.I. Lenina pro Vyškov nebo socha pasekářů pro památník na Ploštině.
Dílo Miloše Axmana bylo až do dnešních dní tabuizováno z důvodu jeho výrazného sepětí s nobdobím tzv. Konsolidačního procesu po roce 1969. Umístění portrétu malíře Laciny na výstavě v Novém Městě na Moravě v roce 2012, stejně jako jihlavská výstava sochařského portrétu zastoupená řezbou Michelangelovy tváře prokázaly, že z rozsáhlé tvorby brněnského sochaře je možné i dnes vybrat reprezentativní díla a že Axman patří do novodobých dějin našeho sochařství.