Autor: Martin Peč | 3. 3. 2020
Před 65 lety tragicky zahynul sochař Otakar Švec, žák a asistent profesora Jana Štursy, tvůrce vynikajících sochařských děl z meziválečného období.
Švec se narodil v pražské rodině cukráře, výtvarná studia započal na Uměleckoprůmyslové škole u Josefa Drahoňovského a Jana Kastneraa poté na Akademii výtvarných umění u J.V. Myslbeka a jeho následovníka Jana Štursy. Švec pracoval jako pomocník ve Štursově ateliéru, v roce 1919 se stal profesorovým asistentem na AVU. Po tragické smrti svého učitele vedl speciálku až do roku 1927.
Počátek Švecovy tvorby je ovlivněn příkladem svého učitele. Mezi tato díla počítáme portrét J.B. Foerstera. Poprsí boxera, první z významných prací, nezapře inspiraci v díle staršího mistra, modelem byl zřejmě boxer Willy Hofreiter, model pro Štursovu slavnou sochu Raněného. Štursovský typ nahého jinocha se rovněž objevuje ve Švecově sousoší pomníku padlých v Domažlicích. Ještě za Štursova života se Švec připojuje k silné vlně sociálního civilismu reprezentované tvorbou Otty Gutfreunda. Švecovi jsou blízké sportovní motivy (letecká cena, návrhy na sportovní ceny) a tematika současného života, jdoucí až na pomezí karikatury (Tanec). Vrcholem syntetické vůle tvůrce je pak socha Motocyklisty – Sluneční paprsek (dle značky motocyklu), která přímo šokovala svým novátorstvím stylizovanou nakloněnou postavou motocyklisty zachyceného při rychlé jízdě na motocyklu, vycházejícím určité tvarové zkratce z dobového stroje. Zdá se, že právě toto sochou a řadou civilistních portrétů (mimo jiné otce Adolfa Hoffmeistera) vstoupil do historie novodobého českého sochařství. Notoricky je znám jeho vtipný dvojportrét nejslavnějších mimů své doby, komiků Voskovce a Wericha, prolínajících se profilů. Na vyšehradském hřbitově se ze stejného tvůrčího období nachází Švecův portrét básníka Vítězslava Nezvala, bezpochyby nejlepší vystižení giganta naší moderní poezie. Švec ještě využil poznatky z civilistní stylizace při realizaci dvojice soch pro lounskou záložnu. Další ze Švecových monumentálních děl se navrací k tradičnímu realismu, který můžeme pozorovat jak u pomníků T.G. Masaryka, A. Heyduka nebo J.J. Švece či u zničeného portrétu Mistra Jana Husa. Řada úspěšných realizací končí spolu s první republikou dvojicí soch určených pro vítkovský památník, Statečnosti a Věrnosti.
Období nacistické okupace, při které je zničena celá řada Švecových pomníků, navrací umělce k poučení od Štursova učitele Myslbeka – je to patrné z portrétu mladého Jana Nerudy, nebo i z poválečného reprezentativního portrétu Vítězslava Nováka. Období po osvobození otevírá možnosti dále realizovat monumentální umělecké vize, tentokrát již v konkurenci s mladší generací sochařů. Švec vytváří pomník Karla IV. Pro Karlovy Vary, úspěšně se v tematice zařazuje vedle špičku tehddejších sochařů, Karla Pokorného a Josefa Wagnera, kteří se postavou nejslavnějšího českého panovníka zabývají v souvislosti s výzdobou pražského Karolina. Významný je rovněž sochařův pomník obětem nacismu v Domažlicích, postava ženy vycházející z výtvarného názoru předchozích děl pro Památník odboje.
V porevolučním období se Otakar Švec zúčastňuje jedné z nejexponovanějších soutěží své doby, soutěže na vytvoření pomníku generalissima Stalina pro Prahu. Vzhledem k námětu díla a místu určení se jednalo o hojně obesílanou soutěž, Švec zřejmě nepočítal s výsledkem. Jeho návrh, dle svědků kompozičně řešený dle náčrtu malíře Adolfa Zábranského, a zřejmě namodelovaný o generaci mladším Rudolfem Svobodou (dle slov sochaře Josefa Klimeše), předčil očekávání – jednak pro své nezvyklé kompoziční řešení (jako inspirace bývá dle mého soudu milně uváděn Štursův návrh na Žižkův pomník na Vítkově), ale především pro nejvhodnější vyznění na později zvolené lokalitě pomníku, na Letné.
Problémem realizace tohoto největšího pomníku v Československu (a zřejmě největšího Stalinova pomníku vůbec) byly tlaky na změny v konečném modelu, diktované připomínkami komise nejen výtvarného charakteru, přemrštěné měřítko sochy a nedostatek času na realizaci, který dal vzniknout řadě chyb při mnohonásobném zvětšení. Otakar Švec se slavnostního odhalení pomníku nedožil. Pomník přežil svého tvůrce o pouhých sedm let.