Autor: Jiří Málek | 3. 4. 2020
Co dělat?
Chtělo by to začít stylově: Evropou obchází strašidlo - strašidlo koronaviru. Pak už ale onen pověstný text je nutno opustit. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se bohužel nikdo nespojil, naopak tato nečekaná pandemie ukázala, jaká je realita jednoty, národní, evropské i světové.
Dnes je již skoro jasné, že „koronavirus“ má dva od sebe neoddělitelné a vzájemně provázané aspekty. První je zdravotnický aspekt. Druhý pak jsou ekonomické důsledky aspektu prvního.
Levicově uvažující lidé žijí svými obavami jak o život a zdraví své a svých blízkých, tak také přemýšlejí o blízké budoucnosti. O tom jaký společensko ekonomický život budou žít, jak budou schopni zajistit své materiální i duchovní potřeby.
Je mnoho politických subjektů, které se deklarují jako obránci zájmů „obyčejných lidí práce“. Problémem je, že představy o zájmech a potřebách lidí práce se u různých skupin dosti liší. Zatímco u ochrany zdraví lze říci, že jak většinový názor, tak i představy o postupu jeho ochrany nejsou od sebe výrazně vzdáleny, u té druhé složky je to již nesrovnatelně složitější.
K pochopení vývoje levicového myšlení ve vztahu ke koronavirové krizi je dobré se intenzívně rozhlížet po různých analytických textech a názorech, které z různého pohledu se snaží tuto současnou realitu podchytit. České provenience jich moc není, pokud pomineme obsahově velmi chudé a argumentačně skoro nedotčené článečky, které obíhají elektronickými médii. I v mezinárodním prostoru není také přebytek dobrých nápadů. Proto je nutné vážit si každého analytického počinu, který je přinesen do našeho levicového prostředí (jako třeba stať Ingara Soltyho).
V ochraně proti viru, v péči o nemocné a o více ohrožené skupiny je možno se výraznou většinou shodnout na potřebě pomoci, solidarity vzájemné ohleduplnosti a na všech těch krocích, které jsou společensky uznávány v našem kulturním okruhu. Ale i zde je nutný si zachovat kritický pohled. V nemoci a smrti jsme si všichni rovni, ale už zdaleka tato rovnost neplatí v podmínkách, za jakých lze snáze onemocnět či zemřít (viz třeba výše zmíněná analytické Soltyho shrnutí). Zde i dosavadní průběh pandemie ukazuje nerovnosti, které ve svém základu nejsou ani etnické, ani kulturní, ale především sociální. Ti privilegovaní opírající se o své majetky či jiné, především materiální výhody jsou na tom lépe. Mají větší šanci na další život. Ti druzí dnes za své postavení mnohdy platí nejen svým zdravím, ale i životy. Fakta to jednoznačně potvrzují, nicméně různé levicové subjekty to neberou v potaz a snaží se uplatnit svůj pohled na věc jako ten nejsprávnější. Pak to dopadá tak, že zatím nějaký společný levicový přístup, který by kriticky posuzoval především nerovné podmínky v zdravotních předpokladech a hledal nejen příčiny (dnes především v dopadech neoliberálního neohraničeného kapitalismu na společnost), ale hlavně v reálných a realizovatelných představách východiska neexistuje. A ta východiska by měla být ve prospěch těch méně „rovných“ než těch „rovnějších“, kteří desetiletí profitovali z neoliberalismu a přelévali bohatství zdola nahoru. Teď je čas vracet „přeplatky“.
A jak se orientovat v tom, co nás čeká a nemine. Určitě lze psát elaboráty o selhání tu EU (pokud jsem kritický k současné evropské integraci), tu Číny (pokud ji nemám rád), kritizovat vládu, že nejednala s předvídavostí (pokud jsem vůči ní v opozici), kritizovat společenské uspořádání, jsem-li v kritické opozici k současnému stavu, až již vládne ten, či onen. To vše lze, ale to většinu lidí moc nezajímá. Možná, že podle vlastního zaměření si vyberou četbu takových kritických pasáží, ale obecně působí tato četba spíše jako jejich psychoterapie na špatnou náladu. Oni hlavně chtějí vědět, co bude dál, co bude od nich budoucnost očekávat a jaké jim dá podmínky pro život. A tady celá levice historicky selhává. A co je horší, zdá se, že opakuje chyby, již se dopustila již při exitu z krize 2008, kdy nechala prostor neoliberální pravici, aby si sanovala dopady krize na úkol většiny „obyčejných lidí“. Ani v českých podmínkách, ani v rámci evropských levicových struktur se dosud nevede v podstatě žádná diskuse o levicové strategii ani taktice, jak se připravit na „novou dobu“. Tu někdo přijde s nápadem, že jediné možné východisko je Nový zelený „úděl“. Jiný se domnívá, že to zachrání nepodmíněný základní příjem, další si myslí (ale raději o tom moc nahlas nemluví), že jediná cesta vede přes revoluci, jiní by vyměnili některé demokratické společenské atributy za větší bezpečí a sociální jistoty atd. Levice má dnes dvě možnosti. První je, čekat jak to dopadne (a pak koukat). Ta druhá, pokusit se formulovat vlastní levicový koncept. Ten formulovat v široké diskusi různých levicových proudů a snažit se pro něj získat i podporu rozhodující části veřejnosti.
