Vladimír Iljič Lenin - včera, dnes a zítra

Vladimír Iljič Lenin - včera, dnes a zítra

Jiří Málek

Jak to začalo?

Před nějakým časem jsem stál nad Volhou, rodnou matkou Rusi a sledoval jsem ji z návrší, na kterém v polovině 17. století byla založena pevnost Simbirsk. Pozoroval jsem mohutnou řeku, po které ještě v dubnu pluly ledové kry a která je staletí považována za klíčovou pro historii i současnost Ruska, jeho národů i národností. Pro Euroasijský kontinent představuje určitý předěl vedoucí od severu k jihu, komunikační spoj i kulturní most mezi tradiční Evropou a Asií. A zde se před 150 lety začal narozením život člověka, který jak málokdo ovlivnil celé 20. století. Narodil se pod jménem Vladimír Iljič Uljanov, později ale znám jako LENIN.

Při pohledu na řeku, na širou jen velmi mírně zvlněnou krajinu jsem si nutně položil otázku, zda toto místo nějak předurčovalo další osudy lidí, kteří se zde narodili nebo žili. Nebo je to jen shoda náhod? Chtěl bych na tomto místě podrobněji zmínit osudy dvou významných osobností. Oba se zapsali do života Ruska a celého světa. I tato osobní historie předesílá otázku: co formuje „obyčejné" lidi v neobyčejné osobnosti? Zde na nevysokém návrší nad řekou Volhou začala důležitá etapa světových dějin. Výše již zmíněný Vladimír Iljič navštěvoval gymnázium, kde řediteloval otec druhého muže – Alexandra Fjodoroviče Kerenského, ten byl o jedenáct let mladší než Vladimír. Sociálně i kulturně si tito chlapci nemohli být bližší. Oba pocházeli z relativně zajištěné intelektuálské rodiny. Jejich osudy se již od samého počátku prolínaly. Kerenského otec jako ředitel gymnázia vychovával Vladimíra Iljiče, ale zároveň podléhal inspektorovi veřejných škol gubernie imperiálnímu vyššímu úředníku Iljovi Nikolajevičovi Uljanovovi, státnímu radovi, matematiku a fyzikovi s vědeckým vzděláním. Všechny Uljanovovy děti pak dosáhly univerzitního vzdělání s výbornými výsledky a díky matce měly i široký kulturní rozhled i jazykové znalosti. I Alexandr F. Kerenský studoval filosofii, historii, ale hlavně právo. Dosáhl kvalitního vzdělání a od svého mládí působil v právních profesích (např. v obhajobě kritiků samoděržaví). Obě rodiny v tehdejším Simbirsku patřily ke skutečné místní kulturní a společenské elitě a měly bezespornou občanskou autoritu. Sám jsem se mnohokrát ptal, co způsobilo, že dva lidé ze stejného prostředí, obdobnou výchovou středostavovských intelektuálních rodin se nakonec „sešli" na jednom politickém bojišti jako výrazní protivníci v třídním boji. A napadlo mne také, jak by při uplatňování „třídních kádrových kriteriích" reálsocialistického režimu jejich sítem prošel Vladimír Iljič Uljanov, aby se mohl politicky i odborně uplatnit. Možná, že i v tomto minulém „třídním principu" je jeden z důvodů porážky našeho socialismu.

Vraťme se ale k Leninovi. Možná, že právě místo, kde získával první životní zkušenosti, na břehu symbolické Řeky, se velmi tvůrčím způsobem podařilo v jeho osobě zkoncentrovat a kvalitativně povýšit všechny vlivy, které na mladého vnímavého studenta působily – byla to historická tradice ruského impéria, ideové podněty, které touto volžskou cestou proudily do ruského impéria a z něj ven, podněty z jeho okrajových částí, ideje a myšlenkové proudy ze západní Evropy zprostředkovávané literaturou a četbou (v původních jazycích). I výchova v rodině byla skutečně internacionální, neodmítající různé podněty, ale naopak je vstřebávající. Samotná genealogie Vladimíra Iljiče Uljanova by vydala na dobrodružnou knihu. Kořeny této rodiny jsou jakoby rozprostřeny nad celou Evropou, od Kaspického moře a delty Volhy, přes Rusko do severských evropských států či Německa. Docela slaboučká genealogická větvička vede až k Richardu von Weizsäckerovi, bývalému německému prezidentovi. Na tomto místě by možná bylo zajímavé seznámit se s hodnocením Vladimíra Iljiče od jeho spolužáka ze sibirského gymnázia a člověka, který v revolučních dobách i jindy stál jednoznačně na druhé straně barikády než Lenin – „Měl naprosto výjimečné schopnosti, měl obrovskou paměť, měl neukojitelnou vědeckou zvědavost a neobyčejnou schopnost pracovat … Opravdu to byla chodící encyklopedie, užitečný zdroj pro jeho kamarády a sloužící jako všeobecná hrdost pro své učitele … Podle své povahy Ulyanov byl vyrovnaný a dokonce spíše veselé dispozice, ale naprosto tajnůskářský až do extrému a chladný ve společnosti; nebyl s nikým kamarádem, byl „na vy" se všemi (se všemi si vykal)… ve třídě si mezi všemi svými kamarády užíval velkého respektu a společenské autority, ale zároveň nelze říci, že by ho milovali, spíše si ho vážili." Tolik slova Alexandra Nikolajeviče Naumova, jednoho z posledních carských ministrů zemědělství, představitele dvořanstva ruského impéria, po Říjnové revoluci emigroval.

Možná, že právě tak široká paleta všemožných vlivů, rodinných tradic i intelektuálního zázemí a kulturního bohatství umožnilo Vladimíru Iljiči Uljanovovi – Leninovi v dalším životě vstřebávat a bez obav tvůrče přetvářet různé myšlenky, názory, ale zároveň je kriticky zhodnotit a dialekticky je povýšit na kvalitativně vyšší úroveň, postupovat tak v souladu se zákony dialektiky, kterou mistrně ovládal.

Na památku sibirského rodáka bylo po smrti V.I.Lenina přejmenováno rodné město na Uljanovsk a zatím ustálo všechny pokusy o jeho zpětné navrácení se k původnímu jménu.

Je třeba se ptát, zda tento historizující pohled na osobu i dobu má něco společného s dneškem. Ukazuje se, že historický základ osobnosti je důležitý, ale jen v tom případě, najde-li schopnost přetvořit historické zkušenosti jedince i celé společnosti v převratná řešení současnosti.

Revoluce – vrchol nebo chybný krok?

Když jsem hledal co by mělo zaznít ve dnech 150. výročí narození Vladimíra Iljiče Lenina a co by nebylo pouhé klišé, zaměřil jsem se pouze na některé, možná jenom jednotlivosti, takové střípky, jež ale mohou přispět k pochopení celého monumentálního obrazu. Jistě nebylo by vůbec složité napsat o V.I. Leninovi – „vůdce světové revoluce". Z druhého břehu je možno často číst – „masový vrah, diktátor", "vynálezce totalitarismu" a mnoho dalších, veskrze negativních hodnocení. I V.V. Putin uvedl, že Lenin vinen „zničením historického Ruska". Smyslem tohoto textu není vést polemiku s jednotlivými hodnotícími pozicemi a jejich autory. Jde o posouzení přinejmenším některých aspektů role V. I. Lenina v historických událostech, jejich dopad na současnost i budoucnost. A více mne zajímají cesty Leninovy mysli, než pouhé historické události. Tady stojí za připomenutí Leninovy myšlenky: „Kdopak neví, že je-li zkoumán jakýkoli společenský jev v procesu svého vývoje, ukáží se v něm vždy zbytky minulosti, základy přítomnosti a zárodky budoucnosti?" A takto já chápu dialektiku Lenina jako jejího učitele v teorii i praxi. Osobně si V. I. Lenina cením jeho tvůrčího uchopení metodologie, kterou do společenské oblasti zavedli klasici K. Marx a B. Engels. V jejich dialektice sjednocujícího filosofického materialismu a dialektického názoru na svět našli metodu jak rozšířit materialismus na společenské děje. A V. I. Lenin v tomto úsilí pokračoval a promítal je do politické (revoluční) praxe revoluční doby 1917, kdy následovník Marxův připravoval svou stranu na dobytí šestiny světové souše (Trockij). Při zpětném pohledu se ukazuje, že jeho dialektická metoda přinesla reálný úspěch. Zároveň to ale znamená, že pro potřeby 21. století nelze považovat Lenina za „evangelistu", jehož tezemi je třeba se doslovně řídit. Naopak, každý jev vyžadující řešení musí být znovu a znovu posuzován v historických souvislostech a ve svém vývoji, v tom, co existuje tady a teď, které společenské vztahy, které jejich protiklady jsou současné a dominující a co lze očekávat od jejich dialektické syntézy. A také, jaké alternativy se tento moment otevírají a které naopak již otevřít nelze. Dialektika není magický univerzální klíč k odpovědím na všechny otázky. Nenahrazuje konkrétní vědeckou analýzu. Ale vede tyto analýzy po správné cestě, zabezpečuje je proti neplodnému putování pouští subjektivismu a scholasticismu. (Trockij, prosinec 1939)

Kdesi jsem četl, že po smrti K. Marxe (1883) do začátku 1. světové války se jednalo o zlatý věk marxismu. A ke konci 19. Století se do tohoto procesu aktivně zapojil i V. I. Lenin. Při velkém zjednodušení můžeme vidět několik klíčových směrů, které nebyly pouze teoretickými disputacemi, ale měly velký dosah do politiky nově nastupující myšlenky socialistické budoucnosti projevující se nástupem sil sociálně-demokratického charakteru. Objevuje se také velmi silná koncepce určité „revize" marxismu i v bodu marxistické teorie proletářské revoluce. Proti revoluci se staví postupný přechod, reformní cestou, kterou reprezentoval především Eduard Bernstein. Tato polemika „reformistů" a „revolucionářů" probíhala desetiletí. V modifikované podobě se projevovala i ve 20. století jako sociál-demokratismus a „komunismus" a i dnes je náplní střetu mezi „demokratickými socialisty" a „komunisty". Je ale třeba připomenout, že E. Bernstein nezpochybňoval cíl jako takový – beztřídní společnost v Marxově pojetí, jen ji odsouval za obzor. Bernstein byl přesvědčen, že dosažení socialismu nebude cestou zničení kapitalismu, ale skrze něj. Opíral se při tom o objektivní nevyhnutelnost zániku kapitalismu a jeho nahrazení „socialismem", a proto nebylo nutné celý proces „urychlovat" revolucí (tento názor m.j. měl i K.Kautsky). Dnes ovšem i pro část české (a evropské) levice je nepřijatelná samotná Marxova koncepce socialistické společnosti jako společnosti opírající se o zespolečenštění výrobních prostředků a likvidaci společenských tříd a již vůbec nepřijímají revoluční cestu. Onen prvotní cíl se ztrácel postupně, podíváme-li se na programový vývoj v mezinárodní sociální demokracii, je možno nalézt, jak se vize – zásadní změna třídních vztahů postupně ztrácela z ideového horizontu, aby v současnosti zmutovala o boj za „lepší kapitalismus". V případě V. I. Lenina a jeho druhů, bolševiků, je nutno vidět historické skutečnosti, převážná většina problémů se v předvečer, v průběhu i následně po Říjnové revoluce řešila poprvé a nebyl čas ani síly detailně promýšlet všechny alternativy. Bylo potřeba každý den zajistit chod státu, nakrmit masy, zajistit ekonomiku a ubránit nový stát. Považujeme-li za základní kritérium správnosti výsledky v praxi, pak je třeba objektivně zhodnotit, že praxe dala Leninovi a jeho druhům za pravdu. To ale neznamená, že ve všem bylo postupováno tou nejlepší a nejefektivnější cestou, zvláště hodnotíme-li to dnešníma očima s odstupem sta let a s hlediska znalosti i dalšího vývoje. Ale jaká proti tomu tehdy stála alternativa? V žádném případě nešlo o jakýsi politický konflikt řešený a řešitelný diskusí v parlamentu či ve společnosti mezi třídami a sociálními vrstvami. Historické zkušenosti v té době byly ještě příliš čerstvé. Jen k připomenutí, Pařížská komuna byla zlikvidována až 40000 padlými a popravenými komunardy a další kruté zúčtovaní s jejími dalšími příznivci. Tam v žádném případě nešlo o demokratické vyřešení politického sporu. Přitom, a to se moc nepřipomíná, v průběhu těchto historických dnů prvního, alespoň částečně úspěšného, socialistického povstání dělnické třídy, došlo k demokratickým volbám, ve kterých byl zvolen politický orgán – Komuna. Tedy nebyli to žádní „samozvanci" nebo nikým nevolení uzurpátoři moci. Komuna v krátkém čase, který měla vyměřený, než došlo k mobilizaci především francouzské a německé (pruské) buržoazie, aby ji společnými silami udusila, zavedla taková sociálně společenská opatření jako je rozvoj přístupného vzdělání, sociální ochrana dělníků i úředníků, zavedení státní a dělnické kontroly v některých podnicích, zvýšení nejnižších platů, odluka církve od státu a mnoho dalších, v té době nevídaných sociálních experimentů. A byla to akce v pravdě internacionální, v Komuně působilo na 30 členů 1. socialistické internacionály, v jejím čele vedle Francouzů byli Poláci a Polky, ruští revolucionáři a mnoho dalších národností. V ruských podmínkách roku 1917 byla ještě v příliš živé paměti další událost, jak si carský režim vyřídil účty s těmi, kdo proti němu nejprve pokojně vystoupili v roce 1905. Mluví se o 17000 zabitých v revolučním desetiletí 1901-11, v revolučních letech 1905-7 je uváděno 9000 mrtvých (je signifikantní, že ruská verze Wikipedie mluví o obětech „revolučním terorizmu"). Těm, kdo stáli na straně Říjnové revoluce, bylo jasno, že v případě porážky by nešlo o jakési soudní potrestání na základě pečlivého, nestranného a spravedlivého soudního řízení. Tehdy šlo o to, zda zvítězí revoluční nebo kontrarevoluční teror. A je řada i dnes nezpochybňovaných faktů, že v místech, kde získaly převahu protirevoluční síly (i někde za asistence československých legií), došlo ke krvavému zúčtování s bolševiky. Vrátím-li se k Uljanovsku (Simbirsku), je tam pomník rudoarmějcům, kteří padli v boji s československými legiemi. Reálně v tehdejším Rusku neexistovala buržoazně demokratická alternativa, obdobná těm systémům, které byly tehdy převládajícími v části západní Evropy. To, co vzniklo po Únorové revoluci 1917, mohlo (snad) být považováno za zárodek takové buržoazní demokracie, ale vůbec není jisté, že by vývoj tímto směrem pokračoval, pokud by nedošlo k Říjnové revoluci. I v řadě států Evropy místo, byť okleštěné demokracie, nastoupily systémy, které byly výrazně autoritářské, některé fakticky protifašistické a antidemokratické. A že to není teoretická úvaha o ruské realitě, dosvědčuje na příklad puč generála Kornilova ze srpna 1917, který byl sice primárně namířen proti bolševikům a sovětům, ale byl připraven sprovodit ze světa i vládu Kerenského. A že toto nebylo proti mysli ani západním spojencům Ruska vyplývá z vyjádření vedoucího britské mise generála Knoxe ve dnech puče: „Nemám zájmu na vládě Kerenského, je příliš slabá; je třeba vojenské diktatury, je třeba kozáků, tento národ potřebuje biče! Diktatura - toť právě to, čeho je třeba."

Tuto část textu bych chtěl zakončit názorem současného maďarského marxistického historika Tamase Krauzse: tento autor se „snaží prozkoumat Lenina jako historickou postavu, aniž by vedl válku s kýmkoli, protože starý Leninův kult již neexistuje. Dnes existuje anti-kult. Lenin se stal jakýmsi démonem - ďábel, který děsí děti…. Myšlenkou však je, že v hlavním proudu převládají myšlenky falšování". A ještě jedna jeho myšlenka, za kterou plně stojím a ztotožňuji se s ní: „Jako vůdce SSSR Lenin pochopil, že socialismus je systém, který potřebuje vědomé vedení, že socialismus potřebuje čas, desetiletí. První falzifikace pramení z toho: Historici chtěli dokázat, že Lenin byl dogmatický, utopický politik, ale je protivědecké psát o historii, jako bychom byli chytřejší než lidé, kteří žili v Leninově době."

Významná levicová autorita, kterou dnes uznávají velkou většinou současní evropští levičáci, György Lukacs, maďarský marxista první poloviny 20. století, v šedesátých letech pak kritik sovětského systému říká (v textu, který uveřejnil v roce 50. výročí VŘSR): „ Historie samozřejmě může vést k situacím, které jsou v rozporu s dříve uznávanými teoriemi. Mohou dokonce existovat situace, které znemožňují jednání podle zásad, které jsou pravdivé a známé jako pravdivé. Například před říjnem 1917 Lenin správně předpověděl, že vzhledem k ekonomické zaostalosti Ruska bude nezbytná přechodná forma, jako je to, co se později stalo - NEP. Občanská válka a intervence však uvalily tzv. válečný komunismus na Sověty. V obou případech nebyl ani empirikem, ani dogmatikem, ale spíše teoretikem praxe, praktikem teorie."

Mnohé diskuse o Leninovi jakoby vše personifikují pouze do jeho osoby. Ale žádná převratná historická událost, revoluční zvrat není dílem jedince, jakkoliv schopného. Ani bolševici a Lenin by revoluci nemohli provést a tím méně zvítězit, kdyby společnost nebyla těhotná potřebami zásadních změn, které by pozitivně ovlivnily život většině nebo alespoň velké části obyvatel carského Ruska a které byly většinou toužebně očekávány.

Je možné, na základě dnešního poznání, analyzovat různé možné alternativy tehdejšího vývoje. Je možno i nalézat v přístupu Lenina a dalších bolševiků zdroje a zárodky vývoje, který se třicátých letech proměnil ve „velký teror" spojený se jménem Stalina. Ale právě tak, lze nalézt i řadu možností, kdy mohla společnost vybírat různé alternativy, které mohly vyústit v plnohodnotné uspořádání socialistické společnosti, která by naplnila tezi z Komunistického manifestu – „… nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech". A nikde ani Marx a Engels ani Lenin další radikální levičáci počátku 20. století nezpochybňovali potřebu aktivního podílu nejširších mas na řízení a budování nové společnosti.

Lenin a/nebo Luxemburgová?

V několika posledních dekádách v radikálně levicových hnutích (přinejmenším v Evropě) jakoby pohasíná Leninova hvězda a stoupá hvězda Rosy Luxemburgové. Mnohdy jsou tyto nezpochybnitelné velké osobnosti marxismu uváděny jako své protiklady. Na jedné straně dogmatický a autoritářský V. I. Lenin a proti němu demokraticky smýšlející a anti-autoritářská Rosa Luxemburgová. Je to sice hezká pí-árová konstrukce, ale je to pouhý propagandistický konstrukt. Skutečnost byla daleko různorodější, skutečně dialektická. Na malém prostoru nelze jít do všech detailů a zákrut složitého vývoje evropských marxistických sil a jejich klíčových osobností na přelomu 19. a 20. století a ani do historického stýkání se a rozrůzňování názorů a postojů obou jmenovaných. Za jeden zásadní rozdíl mezi nimi vidím v tom, že V.I.Lenin měl historickou možnost své koncepce v praxi realizovat a tím podstoupit „test praxí", zatímco Rose Luxemburgové její myšlenky zabránila realizovat faktická spolupráce pravicového křídla německé sociální demokracie (F.Ebert, jako předseda vlády a jeho ministr vnitra Noske) s protofašistickými krajně pravicovými skupinami Freikorps. Ty byly využity ke „špinavé" práci, vraždám dvou klíčových osobností německé radikální levice R. Luxemburgové a K. Liebknechta a k poražení radikálně levicových sil usilující o změnu společenského uspořádání v poválečném Německu v letech 1918-19. Opět je zaznamenáníhodné, že Wikipedie označuje tento brutální útok proti marxistickému hnutí a kriminální čin vraždy za „protiprávní exces".

Marxistické hnutí v druhé polovině devatenáctého století mohutnělo, vnitřně se diferencovalo a také se modifikovalo jeho učení s různými směry. Avšak nebyla zpochybňována základní teze kritiky kapitalistického uspořádání společnosti jako společnosti ze své podstaty nespravedlivé, vykořisťovatelské. V souvislosti se vznikem Druhé internacionály (po Marxově smrti) začala dominantní roli v marxistickém hnutí hrát německá sociální demokracie. Toto mezinárodní uskupení bylo svým složením již reprezentantem všech evropských industrializovaných zemí a jejich marxistických politických uskupení. To se samozřejmě odráželo v politické orientaci, v převládající ideologii i v politické praxi Druhé internacionály. Narůstající reformismus a oslabování křídla stavějícího na revolučních změnách bylo logickým důsledkem změny historických podmínek i situace v rostoucí a politicky posilující dělnické třídě předních industriálních zemí, především pak Německa. I zde působí dialektika. Reformistické křídlo ztotožňované s E. Bernsteinem dosahovalo bezesporu řady politických úspěchů. Německá sociální demokracie se stala parlamentní stranou a postupně prosadila řadu opatření ve prospěch pracujících. Avšak řada marxistů revolucionářů, mezi nimi jak Lenin, tak Luxemburgová, si uvědomovala limity tohoto přístupu. A především to, že touto cestou se velmi pravděpodobně nepodaří transformovat kapitalismus v nevykořisťovatelské společenské uspořádání. Do politických diskusí byly zapojeny všechny marxistické osobnosti. Jestliže K. Kautský zaujímal pozici spíše zastupující klasický marxismus, pak E.Bernstein prosazoval razantně reformní program (nicméně oba jmenovaní se zásadně podíleli na tvorbě tzv. Erfurtského programu německé sociální demokracie). V radikálně levicovém evropském hnutí současnosti jako by se historie opakovala v poněkud jiných kulisách, ale v podstatě jde o to samé – stačí reformy k nápravě poměrů, pokud je konec kapitalismu objektivně nevyhnutelný? Problém dnes je ale v i tom, že přesvědčení o nevyhnutelnosti konce kapitalismu je celkově slabší a více se objevují i názory z levice, že schopnost kapitalismu přežít a „mutovat" je velká a že se s ním v zásadě dá jen koexistovat. To jakoby dává dnes za pravdu reformistům v ideovém střetu s „revolucionáři". V politickém boji před sto a více lety o dalšmí směřování marxismu stála vždy R. Luxemburgová v jednom šiku s Vladimírem Iljičem Leninem spolu s dalšími marxisty, s Lvem N. Trockým, či Karl Liebknechtem, ale i s G.V. Plechanovem (ten ale třeba později podporoval válečné úsilí Ruského impéria). V mnoha teoretických otázkách v tvůrčích diskusích hledali marxisté a mezi nimi V.I.Lenin i R. Luxemburgová argumenty a cesty variant řešení. Zde se, oni dva jmenovaní, na mnoha věcech shodli, a také neshodli. Možná na dokreslení jeden citát od L.N. Trockého: „V boji Rosy Luxemburgové proti Kautskému, zejména v letech 1910–14, hrály důležitou roli otázky války, militarismu a pacifismu. Kautský bránil reformistický program: omezení zbrojení, mezinárodní soud atd.… Rosa Luxemburgová proti tomuto programu rozhodně bojovala, jako proti ilusorní záležitosti. V této věci byl Lenin na pochybách, avšak v určitém období stál blíže Kautskému než Rose Luxemburgové".

R.Luxemburgová zastávala i stejné stanovisko jako V.I.Lenin ve vztahu k Bernsteinově koncepci vyjádřené v jeho slavné větě: Hnutí je vším, konečný cíl ničím. Zde je její odpověď: „Naopak, hnutí samo o sobě, bez vztahu ke konečnému cíli, hnutí jako cíl sám o sobě není ničím, konečný cíl je pro nás vším" (Luxemburgová, 1898). Jak zdůrazňuje P. Sirůček (český marxistický ekonom), rozpory mezi prací a kapitálem ani krize kapitalistické ekonomiky nemohou reformy nikdy zahladit a tento základní politický postulát spolu sdíleli oba velcí marxisté – Lenin i Luxemburgová.

Rose Luxemburgové nebylo umožněno, aby své představy o uspořádání nové společnosti, o důsledném spojení socialismu se svobodou a demokracií, realizovala. Možná, že i pravicové křídlo německé sociální demokracie po skončení 1. světové války si bylo vědomo nebezpečí pro jejich politickou koncepci, pokud by si masy osvojili socialismus a zároveň našly cestu, jak jej propojit se svobodou i najít reálné formy uplatňování demokracie (např. cestou „rad" či sovětů, prvků přímé, dělnické demokracie) v duchu politických postojů R.Luxemburgové. Přes všechny útoky, příklad VŘSR byl pro proletářské vrstvy ostatní Evropy přitažlivý. Pokud by se podařilo implementovat zkušenosti sovětského Ruska a přetvořit je k západoevropskému politickému životu, pak by se budova evropského kapitalismu mohla zatřást daleko výrazněji a „světová" revoluce by byla pravděpodobnější. V diskusích o Leninovi je možno ji snadno manipulovat k dehonestování vůdce bolševické revoluce a celou tuto revoluci. A k tomu se hodí i R. Luxemburgová, zvláště, je-li zdůrazňována jen určitá část její politické osobnosti, ta která vyznívá jako protipól Lenina. Za V. I. Leninem v momentu jeho smrti (1924) zůstal konsolidovaný Sovětský svaz, který za cenu ohromných obětí nastoupil cestu budování nové, socialistické společnosti. Za touto cestou nebyly skupiny „rudých teroristů", ale stála za ní významná část formující se sovětské společnosti. A i buržoazní historikové potvrzují, že už sama existence sovětského Ruska a následně SSSR měla vliv na formování kapitalistických společností a jejího hledání forem „státu blahobytu" jako překonávání antagonistických třídních rozporů. Po rozpadu socialistického systému v Evropě velmi brzy následoval i postupný rozval „sociálního státu". Od doby, kdy „komunistický" blok ztrácel svoji globální pozici, posílily tendence koncentrování světového bohatství v rukou stále menších politických subjektů a jednotlivců a stále více osekávání sociálních opatření pro většinu občanů. A zde nelze dohledat žádné jednoznačné příklady, kdy implementace vypreparovaných názorů R. Luxemburgové jak tzv. novou levicí, tak i akcentovaných některých myšlenek této političky z neoliberálního tábora, vedly k výsledku, který by bylo možno považovat za postup na cestě k postkapitalistické, svobodné a spravedlivé společnosti (kterou lze ztotožnit i se „socialismem"). Rozhodující politické síly kapitalistické současnosti aktivně a úspěšně blokovaly a blokují jakékoliv změny, jež by výrazněji překročily hranice neoliberálního kapitalismu. Vzpomeňme jen zkušenosti z nedávného řeckého experimentu vlády radikální levice, či efektivní eliminace všech možností, kdy by se na vládách mohly podílet radikálně levicové síly hlásící se k systémovému překonání kapitalismu. Že tento proces nemá charakter násilného střetu, nejsou při tom padlí a masové represe neznamená, že nejde o využití převahy síly, bez ohledu na výsledky demokratického rozhodování lidí. Od puče gen. Pinocheta v Chile (s tisíci zabitých vč. takových osobností jako byl např. S. Allende či Victor Jara), násilného odstranění řady demokratických zvolených presidentů a premiérů, se k dnešku cíle neoliberálních sil kapitalismu nezměnily, jen cesty se dnes volí spíše prostřednictvím brutálního ekonomického tlaku (vzpomeňme „mentální water-boarding" použitý proti demokraticky zvoleným představitelům radikální levice v Řecku po referendu 2015), všestrannou podporou sil, které slouží k provedení podstatných společenských změn bez ohledu na to, zda jde o změny stávajících demokraticky vytvořených poměrů, které tendují k levicovým řešením.

Co závěrem a jak dál?

Po V. I. Leninovi nám zůstalo velké dědictví. Ale musíme ho vidět a chápat dnešníma očima, současnou historickou etapou. Lenin není apoštolem nové víry, který reprezentuje věčné pravdy. Je to nositel věčné revoluční dialektické metody. Německý marxistický politický filosof Michael Brie napsal velmi analytickou knihu – „Znovuobjevení Lenina (Dialektika revoluce vs. Metafyzika vládnutí)". Jde o marxistickou analýzu odrážející současné levicové myšlení. Autor v ní ukazuje V. I. Lenina jako politika, který se s železnou vůlí vstupuje do událostí, zároveň jako myslitele strategicky analyzujícího společnost. A toto ocenění je možno i rozšířit. „Leitmotivem jeho života bylo tedy: vždy vyzbrojený, připraven k akci - pro správnou akci." Takové je hodnocení G. Lukácse.

Je snadné se spoléhat na Lenina, na jeho učení i jeho inspirativní vítězství. A když to dnes nevychází, nevede k vytouženému cíli, pak odhodit Lenina jako „staré zboží". Pak je další možnost, vyhodnotit, že Leninovo řešení není pro současnost použitelné a jako symbol jej uložit do historického depozitáře a použít ho například jako nástroj aktuálního politického střetu, ale proti levici. Při všech těchto úvahách je ale „hodnocen" Lenin pouze z pohledu některých aspektů, jeho přínos je zúžen jen na některé oblasti, tak, jak se to hodí a záměrně se přehlíží jeho nejsilnější stránky, jež jsou již uvedeny v tomto článku. Lenin byl tvůrčí člověk, ale není zodpovědný za další společenský vývoj a i podstatné chyby evropských zemí s reál-socialistickým zřízením, jejich vládnoucích stran i politiků, jež vyvrcholily porážkou koncepce evropského socialismu podléhajícímu sovětskému vedení. Když bylo všeobecně rozeznáno, že se blíží krize, již „perestrojka" hovořící o návratu k Leninovi neuspěla. Nebylo totiž jasné, k čemu z Lenina je potřeba se vracet a objektivně bylo již pozdě. Ano, dnes je poptávka po „svobodě", jak ji definovala R. Luxemburgová svým velice tradovaným a nadčasově parafrázovaným výrokem: „Svoboda je především svobodou toho, kdo myslí jinak". Ale nemyslím si, že v době, kdy byla tato teze formulována, šlo o abstraktní svobodu. V revoluční době konce 1. světové války nestála otázka buď sociální revoluce vedoucí k osvobození od vykořisťování, ale spojená s omezením (abstraktní) svobody nebo svoboda jako taková a nijak neřešící otázku vykořisťování. Všechny relevantní revoluční koncepce počítaly s co nejširším zapojení neprivilegovaných mas do politiky. V ruských podmínkách to byly sověty jako nová forma demokracie pro masy, v Evropě vznikaly socialistické republiky rad (Maďarsko, Slovensko, Bavorsko). Proto v revolučním období neexistovala otázka reálné volby. A zde je možno se odvolat i na Rosu Luxemburgovou, která vyslovila myšlenku: „Bedřich Engels kdysi prohlásil: buržoasní společnost má na vybranou: buď přechod k socialismu, nebo návrat k barbarství".

Michael Brie uvedl, že Lenina „nelze ani odmítnout, ani přijmout" Abyste se naučili levicovou strategii použitelnou v období existenciální krize, měli byste projít Leninovou školou – dále ale jít jinými cestami (myšlenka z předmluvy ke knize M. Brie). Nemyslím si, že je třeba hledat za každou cenu „jiné" cesty. Je třeba hledat nejlepší cesty, které zároveň vychází z historických zkušeností, současných podmínek a aktuální sociálně třídní struktury společnosti, z environmentální situace a globálního propojení současného světa. Vždy ale je třeba, a to je také poznatek vyplývající ze studia Leninova odkazu, usilovat o všestrannou emancipaci většiny společnosti, která byla dosud sice zdrojem společenského bohatství, ale byla o něj trvale připravována, aby si jej přivlastňovala její menšina. Není správné cesty bez dobrého cíle!