Autor: Martin Peč | 2. 5. 2020
Před 95 lety tragicky zahynul sochař Jan Štursa, profesor Akademie výtvarného umění, jedna z nejvýznamnějších osobností našeho moderního sochařství.
Štursa se narodil v Novém Městě na Moravě na Vysočině, umělecké školení dostal v kamenosochařské škole v Hořicích a později ve škole zakladatele novodobého českého sochařství J.V. Myslbeka na pražské Akademii výtvarného umění. Z počátku se živil jako kameník na dekorativních úlohách. Zásadní pro něj zpočátku byla literární inspirace, postupně se Štursa našel v tematice ženského aktu, od aktů dospívajících dívek (Puberta, Po koupeli, Melancholické děvče), po vitalistní zobrazení zralých žen (Sulamit Rahu, Eva). Štursa prošel fázemi sochařského impresionismu a symbolismu, vlastním se mu později stal smyslově pojatý neoklasicismus (Dary nebes a země). V portrétním umění vycházel z realistického pojetí svého učitele (Vrchlický, autoportrét), zásadní inspirací pro něj později byla tvorba francouzského geniálního sochaře Bourdella, Rodinova následovníka. Pod tímto příkladem vznikla slavná busta herce Eduarda Vojana či portrét přítele malíře a grafika Maxe Švabinského.
V době pozdní secese a počátku modernistické architektury Štursa spolupracuje s významnými architekty, doplňuje jejich stavby svou dekorativní plastikou. Je tomu tak jak na Kotěrově výstavním pavilovu, tak dvojicí reliéfů žen na budově Mozartea na Jungmannově ulici či po válce skupinou soch na atice paláce Adria architekta Janáka. V každém přehledu našeho sochařství nalezneme dvě zásadní Štursova předválečná díla, doklad možností sochaře pro práci spjatou s novodobou architekturou. Jsou jim sousoší Práce a Humanity na Hlávkově mostě. Jsou to sochařské skupiny komplikovaně komponované, sdružené kolem jádra, s řadou zalomených údů vyhovujících kompozičnímu schématu. Podivuhodná je barokem inspirovaná matka s dítětem, detail Prométhea i filozofa, taktéž výrazně stylizovaný dvojportrét sebe a manželky, herečky Boženy Durasové. V podobném duchu expresivního zdůraznění muskulatury, až siláckého, vznikl i pomník selského povstání v Dolním Újezdě u Litomyšle, doplněn kubistickým soklem s hlavami zabitých pánů. V intencích Bourellova sochařského výrazu vzniká ostře řezaná plaketa s motivem 1. máje.
Bez ohlasu nezústaly ani kubistické tendence. Ty však Štursa přejal spíše povrchně, coby dekorativně působivou stylizaci. Tak můžeme hodnotit výsledné reliéfy Krásno a Umění na Mánesově mostě. Nedobral se kubistické analýzy tvaru, ta byla smyslově založenému sochaři cizí.
Bližší mu nakonec byla realistická socha, byť lyricky odstíněná – jako například pomník herečky Hany Kvapilové či pozdější pomník Svatopluka Čecha s později osamostatněnou postavou vítěze.
Návrat z fronty do ateliéru Akademie, coby následovníka svého učitele J.V. Myslbeka, oslavuje Štursa novoklasicistní sochou Dary nebes a země. Zážitky z válečného pole však nadále pronásledují umělce, vzniká transformace dřevěné plastiky Pohřeb v Karpatech, která byla později užita pro pomník obětem světové války v rodném Novém Městě na Moravě. Nejvýznamnějším z ohlasů válečné katastrofy je však malý model Raněného, padajícího vojáka sraženého kulkou, který později vyústil v realistickou sochu důkladně studovanou podle živého modelu. Socha Raněného se už v době svého vzniku stala symbolem tragického osudu člověka uprostřed běsnění světové války. Na návrh sochařova žáka , rovněž novoměstského rodáka, byla tato socha později instalována jako pomník padlým před Štursovým rodným domem.
Období prvních let samostatného státu je především časem přemíry oficiálních zakázek, ať už se jedná o oficiální portréty prezidenta Masaryka (mramorová polopostava pro Národní shromáždění, bronzový model se dnes nachází na Filozofické fakultě UK), návrhy na jeho pomníky, skizzy pro pomník československo-italského sbratření, sochy Jana Husa a Jana Ámose Komenského, model lva pro Plečnikův monolit, klenák Viktoria pro architekturu Pražského hradu a další.
Štursa se rovněž znovu věnuje portrétnímu umění, svědčí o tom zdařilé portréty spisovatele Jiráska a skladatele Janáčka, oba umístěné ve foyer Národního divadla. Časové vytížení spjaté s oficiálními zakázkami jej odtáhlo od motivu nejoblíbenějšího – ženského aktu. Poslední z těchto soch je tak akt dívky myjící si prs, ve kterém se sochař vrací k antické inspiraci.
Nepřehlédnutelná je rovněž Štursova činnost pedagogická. Generace Štursových žáků zosobňuje jeden z kvalitativních vrcholů nejen českého,ale i evropského sochařství. Z významných žáků je proto nutné vyjmenovat Otakara Švece, Jana Laudu, Bedřicha Stefana, Vincence Makovského, Hanu Wichterlovou, ale i zakladatele světelně kinetické plastiky Zdeňka Pešánka.
Poslední Štursovou prací je komorní civilistní portrét brněnského lékaře Trýba. Tlak nemoci způsobil rozhodnutí o dobrovolném odchodu ze života. Výstřelem z revolveru v ateliéru Akademie přišlo české sochařství o svou nejvýraznější osobnost, umělce celoevropského významu. Stalo se tak přesně v době, kdy byl na československém pavilonu Světové výstavy instalován Štursův Vítěz.