Marxistická analýza, Příčiny pádu „reálného" socialismu

Zamyšlení nad základní příčinou zhroucení vlastnické a mocenské struktury reálně existujícího předlistopadového¹ socialismu v Československu

František NEUŽIL, český marxistický filosof

V předmluvě knihy „Ke kritice politické ekonomie”, která byla poprvé vydána v Berlíně roku 1859, píše Marx kromě jiného: „Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad niž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo – co je jen právní výraz toho – s vlastnickými vztahy, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se pomaleji nebo rychleji celá ohromná nadstavba. Zkoumáme-li takový proces převratů, musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v hospodářských výrobních podmínkách, jejž lze přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a jej vybojovávají. Jako neposuzujeme jednotlivce podle toho, co si sám o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou převratovou epochu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak toto vědomi musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy. Společenská formace nikdy nezaniká dříve, dokud se nerozvinuly všechny výrobní síly, pro které je zralá, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují na její místo, dokud materiální podmínky jejich existence nedozrály v lůně staré společností samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť při podrobnějším zkoumání se vždy ukáže, že úkol sám vzniká tam, kde materiální podmínky jeho řešeni jsou již dány nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku.”

Uvedená pasáž textu představuje klíčové metodologické vodítko při hledání odpovědi na otázku, kterou jsme si položili v nadpisu článku. A ještě zajímavější otázku navozuje Marxovo tvrzení, že „lidstvo si vždy ukládá jen takové úkoly, které může vyřešit”, když na něj pohlédneme kategoriální optikou Hegelova kategoriálního filosofického systému: chtěl snad duch (rozum) dějin – jejž marxismus nazývá materialistickou dialektickou logikou zákonitostí historického vývoje lidské společnosti neboli přírodně (přirozeně) historického procesu střídání společensko-ekonomických formací na jevišti dějin – neúspěchem prvního historického pokusu o socialismus říci, že jediným úkolem, jejž si lidstvo má a může na konci dvacátého a počátku jedenadvacátého století uložit, je pouze úkol nastolit po celém světě model kapitalistické liberálně demokratické občanské společnosti, neboť, jak by pravil Francis Fukuyama, jiné projekty společenského uspořádání se ukázaly být utopickými? Vždyť, jak se nám alespoň zdá, není obtížné porozumět tomu, že rozkladem, rozpadem a zhroucením vlastnické a mocenské struktury socialismu předlistopadového typu (jehož koncentrovaným výrazem se stal rozpad a zánik Sovětského svazu), které se stalo hlavní, klíčovou a rozhodující historickou událostí konce dvacátého století a přelomu dvacátého století se stoletím jedenadvacátým, byl uveden do chodu proces zpětného sociálně ekonomického i sociálně politického vývoje, v jehož konkrétně historickém rámci došlo po zániku „systému totalitní komunistické diktatury” k systémovému rozklížení a oslabení i „švédského demokratického socialismu” neboli buržoazního sociálního státu, načež posléze v poměrně rychlém sledu zanikly i rozličné verze maloburžoazního „socialismu arabského (islámského) a afrického” (jeho zvláštní formou byl například „lyricko-poetický socialismus” senegalského prezidenta Senghora): vzpomeňme kupříkladu na zničení politického režimu „lidové socialistické džamáhírije” Muammara Kaddáfího v Libyi. A celý proces pokračoval dál a zatím vyústil v kritiku liberálně demokratického společenského uspořádání zprava, jež zahrnuje i z pravicových ideově politických pozic vedenou kritiku Evropské unie i evropské sociální charty. Sociálně ekonomickou živnou půdou této kritiky jsou (budou) vlastnické a mocenské struktury třídně sociálního šovinismu velkoburžoazní finanční oligarchie v průmyslově vyspělých tradičních kapitalistických státech (nebo mafiánské lumpenburžoazní oligarchie v zemích postkomunistických), které se rodí jakožto sociálně ekonomický důsledek vnitrotřídního rozporu mezi „vlastenci” a „kosmopolity”, jenž se bude prohlubovat v průběhu čtvrté průmyslové revoluce, a skrývají se například za ideologickou fasádou šovinizujícího (konzervativního) nacionalismu (příkladem může být autoritářský, pravicový nacionalistický režim v Maďarsku) nebo různobarevného nábožensko-politického fundamentalismu (politický režim v Polsku) – o režimu pohrobků banderovského fašistického hnutí, jenž v současnosti vládne na Ukrajině, škoda ztrácet slov. Je příznačné, že liberálně demokratická občanská společnost si s kritikou zprava neví rady, stejně jako tomu bylo ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, kdy se v Itálii dostal k politické státní moci fašismus a v Německu nacionální socialismus. I když byl pád reálného socialismu logicky i historicky nevyhnutelný, protože tento systém měl zásadní, objektivní, vnitřní, systémové slabiny a nedostatky, byl velkou sociálně historickou tragédií, neboť, jak znovu opakujeme, otevřel cestu pro v podstatě zpětný sociálně ekonomický a sociálně politický vývoj směřující do období před velkou francouzskou buržoazně demokratickou revoluci, jenž může vyústit ve zformování celosvětového systému otevřeně fašistických či polofašistických diktatur, které se mohou skrývat za ideologicko-propagandistickou fasádou šovinizujícího nacionalismu nebo nábožensko-politického fundamentalismu.

Na konci třicátých let prohlásil J. V. Stalin, že v Sovětském svazu vzniklý ekonomický a politický systém je socialismus. Stalinovo pojetí dialektiky, opírající se o absolutizaci boje a protikladnosti protikladů, tak formulovalo logický princip stalinismu: přímé a bezprostřední ztotožnění existujícího a skutečného, bezprostředně daného dosaženého stupně vývoje se zpředmětněním socialistického ideálu, v němž se socialismus chápe jako nevývojová podstata. 2 Lze doložit, že ve stalinismu dochází k vývoji socialismu od vědecké teorie k mýtu, mytologii, a proto jej můžeme vymezit jako sociálně mytologickou ideologii třídy reálně socialistického řídícího aparátu.

Svého času podal Vasil Bilak, (v sedmdesátých a osmdesátých letech nejvyšší ideolog KSČ), klasickou definici reálného socialismu: „socialismus je to, co tu máme”, jež z hlediska materialistické dialektické logiky klade rovnítko mezi existující a skutečné. Skutečné však není totožné s existujícím, jsoucnem, které je podstatným bytím, bytím vymezeným a zprostředkovaným podstatou neboli bezprostředností, jež sňala svá zprostředkování a nese v sobě svou genezi (historii svého původu). Skutečné je jednotou podstatného a jsoucího, podstaty a jevu (reality). Skutečnost je produkt samopohybu a samovývoje jednoty podstatného a existujícího, přechodu od možného ke skutečnému, z nějž vyrůstá možné, které se klade jako jedině možné, a tudíž jako skutečné. A proto je skutečným pouze to, co existuje s nutností, nutná existence. Nahodilé také existuje, jeho existence však nemá charakter skutečnosti. Skutečnost nahodiléhospočívá ve formální a abstraktní možnosti, jež může být a zároveň být nemusí. Z toho plyne, že něco může existovat, ale již nebo ještě nebýt skutečné. V procesu vývoje existence a skutečnost vzájemně přecházejí jedna v druhou. Když například starou a přežilou společensko-ekonomickou formaci střídá nová společenská formace, nezaniká první formace okamžitě, nýbrž pouze ztrácí charakter nutnosti. Dosud existuje, není však již skutečná. Skutečnou je ta formace, jež ji vystřídala na jevišti dějin. Přechodovou hranicí od skutečného k existujícímu (staré formace) a od existujícího ke skutečnému (nové formace) je v každém daném konkrétně historickém případě sociální revoluce nebo sociální kontrarevoluce. (V tomto bodě musíme Marxe a jeho dialektiku výrobních sil a výrobních vztahů trochu poopravit). Dialektika existujícího a skutečného poskytuje ideově teoretické východisko k porozumění logice procesu zhroucení vlastnické a mocenské struktury reálného předlistopadového socialismu.

Hlásíme se k ideově teoretickému konceptu, jenž hledá a nalézá příčiny rozkladu, rozpadu, zhroucení, zániku a následné proměny (transformace) vlastnicko-třídní a mocensko-politické strukturace reálně existujícího socialismu nikoli ve stalinsko-neostalinských nesmyslech o „zradě vůdců” – v jejich čele by měl být Michail Gorbačov –, nebo v operacích tajných služeb, které byly patrně tak tajné, že jejich aktivní účastníci ani nevěděli, o jakou operaci se jedná, komu a čemu jejich vrcholně zakonspirované počínání slouží, pro kolik špionážních organizací pracují a kolikanásobnými tajnými agenty vlastně jsou, nýbrž v dialektice rozvoje výrobních sil a výrobních vztahů: na určitém stupni vývoje přestalo být příkazově administrativní a státně byrokratické zespolečenštění jakožto sociálně ekonomicky sjednocující jádro soustavy reálně socialistických výrobních vztahů hybnou výrobně vztahovou formou rozvoje společenských výrobních sil a stalo se naopak brzdou, překážkou jejich dalšího rozvoje. Reálně socialistické společenské vlastnictví, které bylo vlastnictvím státně byrokratickým, bylo funkční v období extenzivního rozvoje výrobních sil, tuto rozvojovou funkci však přestalo plnit ve vývojové etapě výstavby socialismu, kdy bylo objektivně nezbytné přejít od extenzivního k intenzivnímu typu hospodářského růstu (neboli rozvoje společenských výrobních sil), v němž by se východiskem růstu produktivity živé konkrétní práce a efektivnosti využívání práce zvěcnělé stávala aplikace vědeckého poznání zákonitostí, jež ovládají přírodní živly, síly a energie, do logiky technologických výrobních postupů, přeměny přírodních dějů a procesů na průmyslové výrobní procesy a celkovým základem hospodářského růstu společenského nadvýrobku se stal vědeckotechnický a technologický pokrok.

Je známo, že jedna ze zákonitostí strukturně systémového uspořádání a fungování každé společensko-ekonomické formace spočívá v tom, že organizujícím a sjednocujícím sociálně ekonomickým jádrem soustavy výrobních vztahů dané formace je vlastnická struktura, v jejímž konkrétně historickém rámci musí být vlastnická role a funkce konkrétní živé práce pracovníků, kteří se profesionálně věnují řídící a organizační činnosti, jejich podíl na vlastnickém řízení neboli každodenní sociálně ekonomická praktická aktivita, dílčí a podřízenou složkou, součástí celospolečensky dominující, určující a integrující vlastnické subjektivity společenské třídy, která má mít v oné společenské formaci hospodářskou a politickou moc – a jejíž ideje jsou (či mají být) též samozřejmě idejemi vládnoucími –, díky čemuž může ve zmíněné formaci fungovat mechanismus jednoduché i rozšířené reprodukce její vlastnicko-třídní a mocensko-politické organizace. Kapitalismus realizoval tuto zákonitost už v době, kdy kapitalistické vykořisťovatelské soukromé vlastnictví muselo k ždímání a vysávání nadhodnoty ze živé a konkrétní práce dělnického obyvatelstva využívat manufakturní třídně sociální dělbu práce, nemělo k dispozici výrobně silovou základnu v masové strojové průmyslové velkovýrobě a tovární organizačně ekonomické dělbě práce. V reálné třídně sociální strukturaci reálně existujícího předlistopadového socialismu měla být vlastnická funkce profesně zaměstnanecké aktivity pracovníků řídícího aparátu (vlastnického řízení, které prakticky realizovala jejich konkrétní živá organizační a řídící práce) dílčí a podřízenou součástí určující a integrující celotřídní, celospolečenské vlastnické subjektivity reálně socialistické dělnické třídy (neboli klasického industriálního proletariátu). V konkrétně historickém rámci předlistopadového modelu socialismu však vlastnická struktura, která by prakticky uskutečňovala uvedenou zákonitost, nikdy nevznikla. Reálně socialistická dělnická třída se tak nikdy nestala reálným dominujícím subjektem rozvoje socialistických vlastnických vztahů, diktatura proletariátu – jejímž modelovým vzorem měla být Pařížská komuna coby „stát-nestát”, „stát-polostát”, „stát usínající a umírající”, se nikdy ve výrobně vztahové (sociálně ekonomické) dimenzi neuskutečnila, i když se vládnoucí státní marxisticko-leninská ideologie dělnickou třídou dennodenně zaklínala.

Z řečeného plyne, že stalinský model socialismu byl v sociálně ekonomickém smyslu nestabilním systémem, jenž nedokázal zrodit (neboť ani nemohl) nějakou sociálně stejnorodou a kompaktní sociálně ekonomickou vrstvu či skupinu, která by jej uměla pozitivně překonat, neboť to, co v jeho vlastnické struktuře mělo být prvotním a základním (čili vlastnická subjektivita dělnické třídy), bylo v ní ve skutečnosti druhotným a odvozeným, a to, co v této vlastnické struktuře mělo být druhotným a odvozeným (neboli každodenní sociálně ekonomická praktická aktivita, vlastnické řízení pracovníků řídícího aparátu) bylo v ní ve skutečnosti prvotním a základním. Není divu, že historický vývoj socialismu sovětského typu nápadně připomíná dějiny husitského revolučního hnutí², které také nebylo schopno zrodit ve svém nitru ani náznak, jedinou zárodečnou buňku nějaké postfeudální vlastnické struktury, ačkoli tehdejší středověká společnost znala – při výstavbě měst, hradů, kostelů, klášterů, svatovítské katedrály atd., atp. – struktury a mechanismy soustřeďování velkého počtu na veřejně prospěšné stavby a organizování jejich práce, přičemž manufakturní dělbu práce, v níž nalezlo postfeudální kapitalistické soukromé vlastnictví pramen nadhodnoty a zisku, nacházíme již ve čtrnáctém století ve Florencii a dalších severoitalských městech.

Ukazuje se, že pokus o revolučně socialistické překonání kapitalismu, jenž vyústil do socialismu předlistopadového typu, představoval boční vedlejší linii historického vývoje, která sice kapitalismu významně konkurovala a ovlivňovala jeho vývoj již svou samotnou existencí, nakonec však zdegenerovala a zanikla a vývoj se vrátil do hlavního řečiště dějin. Víceliniové pojetí přirozeně historického procesu střídání společensko-ekonomických formací na jevišti dějin ukazuje, jak zdůrazňoval Josef Heller, že poté, co z kmene dějin odpadla suchá větev stalinského modelu socialismu, může z něj opět vyrašit jako řešení rozporů kapitalistického výrobního způsobu a projev dialektiky výrobních sil a výrobních vztahů nová a silná větev další socialistické revoluce.

Pouze (potenciálně) celotřídní a jen (potenciálně) celospolečenská vlastnická subjektivita dělnické třídy, ze které plynulo, že coby dělnický pracovní kolektiv jsou příslušníci reálně socialistické dělnické třídy pouze objektem vlastnické subjektivity jiných skupin a vrstev pracujících, především kolektivů řídících pracovníků, a jež zároveň korespondovala s manévrováním mezi celospolečenským a lokálním vlastnickým zájmem, které pro pracovníky řídícího aparátu produkovala stará společenská dělba práce, čímž mohlo v určitých sociálně ekonomických lokalitách docházet ke zveličování jejich potenciálně nespolečenské, lokální vlastnické role, k hypertrofii vlastnické subjektivity s lokálně omezenou působností, představovala základní, objektivní, vnitřní, systémovou vadu výrobního způsobu předlistopadového typu socialismu. Dokud ve vlastnické praktické činnosti pracovníků řídícího aparátu převládala potenciálně společenská stránka, měl tento systémový nedostatek latentní formu, nepromítal se na empirický jevový povrch společenského života a vývoje, což zároveň bránilo jeho poznání, pochopení a praktickému řešení, v dalším období pak neřešený původně neantagonistický rozpor ve struktuře sociálně ekonomické základny reálně existujícího socialismu počal neřešením nabývat antagonistických rysů a podobu třídně sociálního konfliktu, jenž vedl jak k sociálně ekonomickému, politickému a ideologickému rozkladu třídy řídícího aparátu, tak i k odcizení dělnické třídy od společenského vlastnictví, jež mělo formu státně administrativního vlastnictví nomenklaturní elity i od politické moci, kdy vládnoucí třída řídícího aparátu přeměnila diktaturu proletariátu v diktaturu aparátu nad proletariátem.

Třída řídícího aparátu nebyla v žádném případě vykořisťovatelskou společenskou třídou, způsobovala však, že reálný socialismus byl pouze „werdende Form” (čili vznikající, utvářející se sociálně ekonomická forma), a nikoli „gewordene Form” (neboli sociálně ekonomická forma utvořená a dovršená) socialismu, že to byl přechodný systém, který se mohl vyvíjet k úplnějšímu a dokonalejšímu typu socialismu, že však zároveň také mohlo docházet v jednotlivých buňkách sociálně ekonomického organismu reálně fungujícího předlistopadového socialismu k oslabování vlastnické subjektivity dělnické třídy, rozpadu a rozkladu společenského vlastnictví: stalinský model socialismu tak představoval vykročení za hranice kapitalismu, jež však ustrnulo na půli cesty. Třída řídícího aparátu byla třídou neklasického typu, nevyznačovala se takovou mírou homogennosti jako třídy vykořisťovatelské společnosti, neboť jestliže ji na jedné straně spojovala ona určitá možnost manévrovat okolo společenských zájmů, popřípadě se od nich výrazně odchylovat ke zveličování potenciálně nespolečenského lokálního zájmu, na druhou stranu její zájem nevylučoval ani formování celospolečenského souladu lokálních funkcí, byla v tomto smyslu nejen aktuálně nespolečensky jednající třídou, ale zároveň i třídou jednající potenciálně společensky. Šlo vlastně o zosobněnou náhradou trhu, o třídu jakýchsi nedokonalých správců společenského vlastnictví a bohatství se svéráznou logikou vlastnického jednání, jež neustále beznadějně kolísalo mezi dílčí, lokální a celospolečenskou stránkou jejich vlastnické funkce, odsouzených k věčnému manévrování mezi společenským a lokálním vlastnickým zájmem.

Z nedokonale společenského slaďování dílčích vlastnických rolí řídícího aparátu vyplývala i podstata politické nedemokratičnosti, jejíž pravou příčinou bylo (a to se vyjevilo v letech určitého uvolnění po kritice kultu Stalina), že si řídící aparát nemohl demokratičnost ve vztahu k širokým vrstvám dovolit, že jeho ekonomicko-vlastnická suverenita byla natolik omezená, že ji musel neustále kombinovat a posilovat suverenitou politickou, která pochopitelně zase vyžadovala hierarchickou monolitnost a určité autokratické ideologické ospravedlnění. Propojení ekonomicko-vlastnických, politicko-mocenských a ideologických funkcí řídícího aparátu bylo výrazným znakem systému a způsobovalo stavy, kdy například ideologické otřesy se okamžitě promítaly v rozkladu ekonomicky jednotících mechanismů a ohrožovaly podstatné základy celého systému.

Jelikož podstata fungování reálně socialistických vlastnických vztahů spočívala v nutnosti realizovat společenské vlastnictví prostřednictvím velmi složitě, hierarchické, vertikálně i horizontálně organizované soustavy částečných a dílčích vlastnických funkcí a rolí, bylo ve vývojové etapě extenzivního rozvoje výrobních sil možné dosahovat souladu rozptýlených lokálních a dílčích vlastnických funkcí pouze a jedině pomocí ekonomického řízení cestou příkazově administrativního státního plánu i pomocí diktátorských metod politického mocenského řízení ze strany nejvyššího představitele komunistické strany, což bylo spojeno s vytvářením kultu osobnosti „nejvyššího vůdce – a dalších národních vůdců a podvůdců – světového proletariátu”. Tento svorník třídy řídícího aparátu však mohl účinkovat a pracovníci různých složek horizontálně i vertikálně nesmírně členitého řídícího aparátu mohli vyjevovat potenciálně společenskou stránku své vlastnické subjektivity pouze díky zveličování lokální politicko-ideologické, tedy i vlastnické subjektivity „vůdce a učitele” na úkor sociálně ekonomické a politické role dalších součástí třídy reálně socialistického řídícího aparátu, čímž uvnitř třídy řídícího aparátu vznikal rozpor „vůdce” – „aparát”, jenž pak v poměru k dělnické třídě a dalším skupinám a vrstvám pracujících nabýval podobu trojúhelníku rozporů: „vůdce” – „nomenklaturní řídící aparát” – „pracující lid”, jehož vzájemné rozpory mohly nabýt antagonistickou povahu, i když, což musíme opět připomenout, příkazově administrativní a státně byrokratické přivlastňování, které bylo sociálně ekonomickou základnou sovětského typu socialismu, představovalo formu reálně socialistického zespolečenštění, byť neúplného a nedokonalého, leč přesto společenského vlastnictví.

Po celý Stalinův život byla společenská role třídy řídícího aparátu reálného socialismu pokroková a revoluční, neboť pod jeho vedením dokázala vybudovat sociálně ekonomické základy a politické formy reálného socialismu i uhájit základní vymoženosti socialismu během druhé světové války. V posledních létech Stalinova života, a především krátce po jeho smrti se však stále zřetelněji ukazovalo, že diktátorské formy a metody politického řízení ztrácejí svou sociální funkčnost a efektivnost, což se svérázným způsobem zračilo v mytologicko-fetišistickém společenském vědomí, které bylo typické pro stalinský model socialismu v jeho klasickém období a zplodilo kult osobnosti. „Obnovení leninských norem v činnosti komunistické strany a socialistického státu”, které se jako základní strategická politická linie prosadilo na dvacátém sjezdu KSSS, pouze zesílilo a umocnilo ono neustálé manévrování a beznadějné kolísání mezi celospolečenskou a lokální funkcí vlastnické subjektivity pracovníků řídícího aparátu coby třídy vlastnicky velmi nesuverénních správců společenského bohatství, které v osmdesátých letech vyústilo do procesu jejího rozkladu, rozpadu a transformace;

dvacátý sjezd KSSS totiž rozbil integrující mocenskopolitický svorník stalinského modelu socialismu, nedokázal jej však ničím nahradit, takže se zveličení lokálně omezené působnosti sociálně ekonomické aktivity třídy řídícího aparátu dále umocňovalo a systém výrobních vztahů prvního historického pokusu o socialismus se nikdy nedokázal stát organickou celistvostí.

Jelikož zákonitost fungování a rozvoje vlastnické struktury každé společensko-ekonomické formace spočívá v tom, že vlastnická funkce a role pracovníků řídícího aparátu je a musí zákonitě v každém společenském zřízení být dílčí a podřízenou, druhotnou a odvozenou součástí vlastnické subjektivity oné společenské třídy, jež vytváří základní sociálně ekonomickou identitu a kvalitu dané společenské formace, směřovalo zveličování potenciálně nespolečenské stránky vlastnické funkce a lokální vlastnické subjektivity především u „transformace schopných” a „reformních” složek třídy řídícího aparátu v procesu jejího sociálně ekonomického, politického a ideologického rozkladu a rozpadu, rozkladu celého výrobního způsobu předlistopadového modelu socialismu, k hledání a nalézání celospolečensky integrující sociálně ekonomické praktické aktivity nikoli v podobě posilování vlastnické subjektivity dělnické třídy formou rozvíjení účasti dělníků na vlastnickém řízení a rozhodování, jež by se počínalo v pracovních kolektivech a vrcholilo formováním samosprávných vlastnických a podnikatelských komplexů na nadnárodní a nadstátní úrovni, nýbrž naopak v oslabování a rozkladu společenského vlastnictví a dobudovávání oné celospolečensky dominující, určující a integrující vlastnické subjektivity v podobě vlastnických forem a struktur fungujících podle logiky soukromokapitalistického vlastnictví. Není vůbec náhodou, že ve všech zemích, ve kterých jsme v minulosti měli možnost sledovat proces rozpadu první historické formy socialismu a následné rekapitalizace, stály v jeho první fázi v čele komunistické strany, strany ovládané v průběhu první formy socialismu řídícím aparátem, jež musely v určité zlomové fázi rekapitalizačního procesu ztratit politickou moc, což se promítlo i do národnostních konfliktů a následného rozpadu řady bývalých socialistických států – viz Sovětský svaz, Jugoslávie, Československo; tím se projevila dialektika vzájemného zpětnovazebného působení vlastnické (potažmo mocenské, politické) – a organizačně technické (potažmo administrativně správní) – stránky a funkce společenského řízení. Není divu, že proces rekapitalizace pod vedením komunistické strany probíhá již řadu let i v Číně. Rozvíjející se třída čínských velkoprůmyslníků a finančních magnátů zatím potřebuje organizačně technickou roli komunistické strany pro uchování územní celistvosti čínského státu, aby měla šanci hrát v epoše globalizovaného kapitalismu úlohu globálního hráče, a proto si komunistická strana dosud v Číně uchovala politickou státní moc: zůstává ovšem otázka, co bude dál, jaká bude další vývojová fáze čínského rekapitalizačního procesu?

Již ve druhém odstavci našich úvah jsme naznačili, že pád reálného socialismu byl velkou sociálně historickou tragédií – ačkoliv měl tento systém zásadní, objektivní vnitřní, systémové slabiny a nedostatky a jeho pád byl logicky i historicky nevyhnutelný – neboť, jak jsme se pokusili ukázat, otevřel cestu pro v podstatě zpětný sociálně ekonomický a sociálně politický vývoj směřující do období před velkou francouzskou buržoazně demokratickou revoluci, jenž může vyústit ve zformování celosvětového systému otevřeně fašistických či polofašistických diktatur, které se mohou skrývat za ideologicko-propagandistickou fasádou šovinizujícího nacionalismu nebo nábožensko-politického fundamentalismu. Platón a Aristotelés by nám ovšem možná pověděli, že součástí tragického dramatu by měla být „katarze” – očištění žádostivé složky duše, zmohutnění její volní složky a následné poučení složky rozumové. Ruští bolševici zvítězili ve své době proto, že vyjadřovali objektivní celotřídní zájem nejkvalifikovanějších a nejvzdělanějších profesně zaměstnaneckých skupin a vrstev klasického industriálního proletariátu jakožto základní a rozhodující společenské výrobní síly, ideologicky se ve své politické aktivitě opírajíce o marxistickou teorii o jeho revoluční sociálně historické úloze. Revolučně demokratický dějinotvorný potenciál říjnové revoluce se ale začal po několika desetiletích vytrácet souběžně s tím, jak tradiční průmyslová dělnická třída, zosobňující a ztělesňující společensky průměrnou a jednoduchou práci, počala zanikat jakožto základní a hlavní společenská výrobní síla a v historickém vývoji reálně existujícího socialismu se v jejím aktivním a činném třídně sociálním bytí stále výrazněji projevovaly sociálně ekonomické důsledky a dopady staré výrobně silové čili technicko-ekonomické dělby práce.

Levice může získat zpět revolučně demokratickou dějinotvornou politickou iniciativu, pokud její strany a hnutí dokáží třídně sociálně zakořenit a zakotvit v nové základní společenské výrobní síle, jíž je kognitariární neboli vědecko-umělecký, inženýrsko-technický či počítačově informační proletariát, zosobňující a ztělesňující všeobecnou práci, která se zároveň klade coby práce společná a pospolitá, realizujíc Marxovu vizi o „produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk.” Revoluční společenská úloha kognitariárního proletariátu spočívá v tom, že produkuje nový druh společenského bohatství, jímž je volný čas pro rozvíjení lidské individuality každého člena společnosti, díky čemuž bude nový pokus o socialismus moci prakticky reálně uskutečnit požadavky na „proletářské přivlastňování”, které svého času formulovali Marx a Engels: „Při všech dosavadních přivlastněních zůstávala masa individuí podřízena jedinému výrobnímu nástroji, až si budou přivlastňovat proletáři, musí být masa výrobních nástrojů podřízena každému individuu a vlastnictví všem individuím.” Z čehož plyne, že pokud ze „stromu dějin” vyraší nová, silná a životaschopná větev pokusu o socialismus, měl by mít každý člen společnosti v sociálně ekonomickém rámci společenského vlastnictví reálnou možnost podílet se na vlastnickém řízení a spolurozhodování, počínaje lokální místní úrovní a úrovní podnikového pracovního kolektivu, a konče úrovní celonárodních a celostátních či nadnárodních a nadstátních samosprávných vlastnických a podnikatelských komplexů. V lůně třídně sociální strukturace kapitalistické občanské společnosti pak bude revolučně demokratický sociální stát vytvářet politické a právní předpoklady k tomu, aby se kognitariární a klasický proletariát spolu se skupinami a vrstvami dalších pracujících sociálně ekonomicky a třídně sociálně „přepodstatňoval” v zárodečné buňky třídy samosprávných vlastníků. K základním a určujícím rysům levicové politické strategie a taktiky, jež by dle našeho mínění měla odpovídat požadavkům pro jedenadvacáté století, pak náleží: a)antikapitalismus coby charakteristika výchozí, základní a určující; b)antistalinismus – pro radikální, antisystémové čili komunistické strany a hnutí; c)antiantikomunismus a antineomarxismus – pro strany a hnutí, které představují levici tak zvaně „umírněnou”, „demokratickou” a „salónně přijatelnou”; d)antikatastrofismus – neboli spojení revolučně demokratické politické racionality s humanismem.

Celkově se domníváme, že i když se v polistopadovém vývoji objevují některé bezesporu pozitivní momenty, k nimž náleží kupříkladu zavádění a rozvoj digitálních informačních a produkčních technologií v oblasti výrobních sil nebo prvky formální buržoazní demokracie ve sféře politické nadstavby společnosti, je možné polistopadový systém pod zorným úhlem jeho sociálně ekonomické a třídně sociální podstaty vymezit jako úpadkový, polokoloniálně závislý (mafiánský) lumpenkapitalismus, neboť, jak jsme ukázali, předlistopadový reálně existující socialismus nedokázal zrodit žádnou sociálně ekonomickou vrstvu či skupinu, která by jej dokázala pozitivně překonat. Představitelé lumpenburžoazní vlastnické a mocenské oligarchie polistopadového reálně existujícího kapitalismu mají tuto schopnost v ještě menší míře. Mnohé vývojové tendence polistopadového reálného kapitalismu jsou pokračováním nejhorších vývojových tendencí socialismu v předlistopadovém stalinském vymodelování. Z toho důvodu můžeme označit přechod od předlistopadového reálně existujícího socialismu k polistopadovému reálně existujícímu kapitalismu za sociální kontrarevoluci, která se ovšem v jisté vývojové fázi předlistopadového socialismu ukázala být zákonitou a neodvratnou a současně vyvolala sociálně historickou tragédii zpětného historického pohybu, jenž ve svých důsledcích ohrožuje nejen to, co v průběhu devatenáctého a dvacátého století dokázalo vybojovat mezinárodní dělnické hnutí, ale i výsledky francouzské buržoazně demokratické revoluce neboli systém lidských, občanských a politických práv a svobod, jejž tato revoluce zrodila. V této konkrétně historické situaci se jako prorocká ukazují být slova Rosy Luxemburgové, že perspektivou historického vývoje lidské společnosti je buď socialismus, nebo barbarství, které má jméno fašismus.

Odkazy na citovanou literaturu, poznámky

1. Marx, K.: Ke kritice politické ekonomie. Předmluva. Jedná se o dílo stažené z marxistického internetového archivu. Okrajová poznámka: kdybychom chtěli být ortodoxními marxistickými dogmatiky, museli bychom Marxovu poznámku, že „vlastnické vztahy jsou pouhým právním výrazem společenských výrobních vztahů”, čili že jsou určovány společenskými právními normami, takže vznikají v právní oblasti společenského vědomí a sebevědomí neboli duchovně praktické aktivity lidí, pokládat za jakousi Marxovu „hegelovskou úchylku” od dialekticko-materialistického světového názoru k objektivnímu idealismu (či možná ještě spíše k idealismu subjektivnímu).Marxistická filosoficko-ekonomická teorie – a Karel Marx v celém svém ideově teoretickém díle – samozřejmě chápe vlastnictví především jako vlastnictví výrobních prostředků a vlastnické vztahy jako každodenní sociálně ekonomickou (vlastnickou či nevlastnickou) praktickou aktivitu, která je materiálně předmětným základem, organizujícím a sjednocujícím jádrem, organickou jednotou celé soustavy výrobních vztahů, pramenem třídně sociální diferenciace a strukturace společnosti, materiálně předmětnou živnou půdou společenského života lidí,jež v politicko-ideologické nadstavbě společnosti nalézá (kromě jiného) i vyjádření ve společností uznávaných právních normách pojmech a kategoriích. Vlastnické vztahy představují objektivně reálné, materiálně předmětné vzájemné poměry sociálně ekonomické rovnosti či nerovnosti mezi lidmi vzhledem k vlastnictví neboli držběvýrobních prostředků – čili vzhledem k tomu, zda ten či onen jednotlivec (nebo lidé náležející k určité společenské vrstvě či skupině) je majitelem (jsou majiteli) výrobních prostředků –, možnosti jimi disponovat a přivlastňovat si plody jejich užívání v procesu společenské výroby, čímž vlastnické vztahy určují aktivní a činné třídně sociální bytí lidí. Pokud by vlastnické vztahy měly být pouhou právní kategorií, zůstávala by věta, že „bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím”, naprosto nepochopitelnou. Marx chtěl však říci, že vlastnické vztahy proměňují systém výrobních vztahů na organickou celistvost – a proto má rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy takový fundamentální dějinotvorný význam.
2. Srovnej Stalin, J. V.: Otázky leninismu; Svoboda, Praha 1950, str. 506-517 a str. 533-605.
3. Viz Neužil, F.: Několik poznámek k vymezení podstaty stalinismu. Šestistránkovou studii s tímto názvem mi v roce 1999 uveřejnil doktor Jan Tesař – jeden z mála emigrantů a disidentských historiků, jenž si uchoval levicové ideově politické přesvědčení (v rámci levicových politických hnutí se hlásil k trockistickým názorovým proudům) –, v Bulletinu Mezinárodní dohody pracujících v Paříži. Chtěl jsem článek opublikovat i v Haló-novinách, ty jej však nikdy neuveřejnily, neboť by prý jeho obsah „rozkládal komunistickou stranu”, což je velice příznačné.
4. Viz Kušakov, Ju. V.: Pro spivvidnošennja kategorij „buttja”, „isnuvannja”, „dijsnisť” In: Visnik kiivskogo universitetu No. 8, Serija filosofii; Vidavniče objednannja „Viša škola” Vidavnictvo při kiivskomu deržavnomu universiteti, Kiiv 1976, str. 35-37. Srovnej Lenin, V. I.: Filozofické sešity, Sebrané spisy sv. 29; Svoboda, Praha 1988, například str. 142-172.
5. Viz Richta, R. a kolektiv: Civilizace na rozcestí; Academia, Praha 1967.
6. Srovnej Marx, K.: Občanská válka ve Francii, což je další Marxovo dílo, které si je též možné stáhnout z marxistického internetového archivu.
7. Viz Heller, J. – Neužil, F.: Kdopak by se Marxe bál?; FUTURA, Praha 2011, například str. 17-18 a str. 202.
8. Viz Heller, J. – Neužil, F.: Kdopak by se Marxe bál?, v citovaném vydání například str. 199-226 a str. 247-276. Srovnej Heller, J.: Socialistická dělnická třída jako subjekt společenského vlastnictví v podmínkách staré společenské dělby práce; Filozofický časopis 5/1983, str. 657-679 + Aktuálnost Marxova a Engelsova pojetí vztahu vlastnictví a dělby práce; Filozofický časopis 3/1985, str. 313-336.
9. Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse” II; Svoboda, Praha 1974, str. 343.
10. Viz tamtéž, str. 343-344.
11. Marx, K. – Engels, F.: Německá ideologie, Sebrané spisy sv. 3; SNPL, Praha 1958, str. 81.