Autor: Martin Peč | 7. 5. 2020
Před 55 lety opustil po těžké nemoci olomouckou výtvarnou scénu akademický sochař Oldřich Peč (1922-1965).
Peč se narodil ve Voticích v rodině herce a operního pěvce Julia Peče a jeho manželky, rovněž herečky Josefy, pocházející z hereckého rodu Hradeckých. Oldřich spolu s bratrem Zdeňkem následují rodiče v putování po divadelních angažmá (České Budějovice, Košice, Ostrava ad.), hrají v komparzu dětské role, v Ostravě si dokonce takto zahrají po boku pozdějších hereckých legend jako Eduarda Kohouta, Gustava Nedbala nebo Jiřiny Štěpničkové. Zatímco se bratr Zdeněk věnuje studiu na Obchodní akademii, s Oldřichem se počítá jako s pokračovatelem rodiné tradice. Před válkou se rodina usazuje v Olomouci v ulici Na Šibeniku, Oldřich Peč má zpočátku angažmá ve Valdenově činohře, později odejde k běžnému zaměstnání a stýká se s herci olomouckého divadla (mimo jiné s budoucí hvězdou Josefem Bekem) a s místními uměleckými kruhy, s mladým sochařem Rudolfem Doležalem pak obdivuje dílo staršího Karla Lenharta a začíná s prvními sochařskými pokusy, který vyúsťují ve významný Autoportrét (1942). Spolu s Vojtěchem Hořínkem se účastní prací na formování soch Sloupu Nejsvětější Trojice na olomouckém náměstí. Olomoucké období však přervalo totální nasazení, Oldřich Peč odchází do Rakouska a v neuspokojivých podmínkách onemocní chorobou ledvin. Po hospitalizaci z totálního nasazení utíká, po zbytek váleřného období je nasazen jako dělník v olomoucké továrně Letov, kde si oblíbí práci s kovem.
Po osvobození Peč úspěšně vykoná přijímací zkoušku na Akademii výtvarného umění a stává se žákem profesora Otakara Španiela, vynikajícího portrétisty a tvůrce československých mincí. Čtyři roky na Akademii lze označit za úspěšné, Peč dostává první ateliérovou cenu za reliéf Horníci, vytváří řadu kvalitních komorních děl (dvojice mistrovsky modelovaných miniaturních hlav Masaryka a Beneše, návrh na medaili Jana Masaryka a španielovsky pojatý reliéf J.V. Stalina pro ministerstvo zemědělství) a pracuje na učitelově zakázce spolu se spolužákem a přítelem Ladislavem Snopkem, budoucím slovenským národním umělcem. Španielova škola byla základním kamenem pro vynikající výsledky v oblasti portrétu a reliefu. Pečovými spolužáky byli kromě Ladislava Snopka Antonín Kulda, Ján Mathé, Ján Kulich či Vlasta Prachatická, s Karolem Dúbravským později spolupracuje na několika málo restaurátorských zakázkách a na řadě komorních děl (reliéfy pro mýdlo Milo). V Praze se stýká i s druhy z olomouckých výtvarných počátků, se Slavojem Kovaříkem a Marií Bělohlávkovou. Bydlí s otcem Juliem, který zpívá ve Státní opeře, na vinohradské Lublaňské ulici, kde se seznamuje se studentkou medicíny Vlastou Lichtenbergovou, se kterou se v roce 1949 žení na Staroměstské radnici, ještě poznamenané požárem za Pražského povstání. Po manželčině absolutoriu o rok později se mladý pár stěhuje do Prostějova, kde v místní nemocnici pracuje Vlasta Pečová jako oční lékařka. Pro Prostějov sochař vytváří výzdobu lůžkového oddělení porodnice, dnes zničené keramické reliéfy s dětskými motivy, prodává místnímu Klubu přátel výtvarného umění monumentálně cítěnou sochu Lyžař a později vytváří ve spolupráci s grafikem Jeronýmem Grmelou reliéfní pás Vývoj kinematografie pro kino Oko.
Oldřich Peč tvoří od svého přestěhování na Hanou v Olomouci, ateliér nachází v ulici Boženy Němcové. Už po válce se mladý sochař účastní výstavní činnosti Skupiny olomouckých výtvarníků (vystavuje reliéf Český betlém), následně se stává členem nově ustavoveného Svazu československých výtvarných umělců. Z počátku upoutá sérií oduševnělých portrétů, vynikající hlavy otce pro hrob Julia Peče na neředínském hřbitově, portréty tchána Vratislava Lichtenberga, syna Martina a švagrové Jiřiny Petschové. První velkou realizací počátku 50. let je pískovcový pomník J.V. Stalina pro Zábřeh na Moravě, který vznikl ve spolupráci se sochařem Vojtěchem Hořínkem. Z tohoto okruhu námětů vychází dvojice hlav a sádrový návrh postavy, vymykající se dobovým schématům a hledající výraz portrétu politika v civilnějším pojetí bez strojeného patosu. Pozoruhodný je rovněž Pečův soutěžní návrh na pomník Frývaldovské stávky, postava stávkujícího dělníka. Realizace se dočkal lyricky laděný pomník Píseň o svobodě v Konici, vnovaný památce padlým v druhé světové válce. Další ze sochařových prací pro veřejná prostranství jsou jinak tematicky laděna. Jedná se o řadu vtipně pojatých dětských motivů pro mateřskou školu v Havířově, reliéfy Chlapci na hruškách a Děvčata s věnci pro obytný dům v Zábřehu, výzdobu Kina pohraniční stráže v Olomouci, návrhy na výzdobu divadla v Neředíně, návrhy na sochy pro dům smutku v Úsově, atiku olomouckých lázní a na konci 50. let rovnž netradičně pojaté vstupní reliéfy Kolejí 17. listopadu Strom života a Strom poznání, doplněné o obdobně nekonvenční reliéfní pás symbolicky zobrazující dějiny českého vysokého školství. Mimo realizací a účasti v soutěžích vzniká komorní plastika prostých a vtipně pojatých motivů (Lyžař, Sněhulák, Koledník, Sáňkař).
Již v průběhu 50. let začal sochař užívat zjednodušenou formu, tvarově úspornou stylizaci, podtrženou grafickým vrypem. Později přechází k radikálnějšímu oproštění tvaru, stále však zůstává věrný skutečnosti, která je však čím dál více zabstraktněná (návrhy na pomník básníka Jiřího Wolkra pro Tatranskou Poljanku, Schoulená, Torzo) Od počátku 60. let Peč úspěšně experimentuje se svařovanou ocelí, vytváří řadu dekorativních soch, inspirovanou motivy z říše zvířat (Ryby, Ptáci a ryby, Orlí hnízdo) nebo nesoucí abstraktní tvarosloví. Jedna z nejodvážnějších soch tohoto období je Tanec z roku 1963. Výsledky tohoto modernistického tvůrčího úsilí umělec využil při realizacích pro architekturu, mimo radikálně abstraktní soutěžní návrh pomníku pro kubánskou Playa Giron a sochu Rodina rovněž pro Kubu, jsou to sochy, které se dočkaly finální podoby a zaujaly výrazné místo ve veřejném prostoru – Ryby pro krytý plavecký bazén v Olomouci, sousoší Koupání ptáků v téže budově, socha Lidské snažení pro interiér internátu Střední průmyslové školy ve Frýdku – Místku, dětská prolézačka v Šumperku, socha Lachtana pro mateřskou školu v Hranicích na Moravě, dekorativní mříž na místní samoobsluze a řada dalších prací. Jedněmi z nejvýznamnějších děl tohoto bohužel posledního období Pečovy tvorby je kašna s motivem Klisny a hříběte svou stylizací blízká soudobé tvorbě grafika Františka Bělohlávka a pískovcový reliéf Velká Morava, motiv zavátého torza historie s historickým mečem a vázou umístěný na budově Památníku Velké Moravy ve Starém Městě u Uherského Hradiště.
Koncem roku 1964 sochař onemocněl těžkou chorobou ledvin, pozůstatkem onemocnění z doby totálního nasazení. 7. května 1965 umírá v pouhých 43 letech v hradecké nemocnici. Pečovy sochy Haná pro Přerov a dekorativní plastiku pro pergolu olomouckého sídliště III. Pětiletky dokončuje sochař Jaroslav Přindiš. Oldřich Peč odpočívá na prostějovském hřbitově v hrobě navrženém jeho přítelem architektem Blahoslavem Adamíkem, pod stálou s reliéfem od sochaře Jana Třísky.