Ze vzpomínek na konec války, květnové povstání a počátek obnovy na Berounsku

Narodil jsem se v září 1931 a při rekapitulaci svých téměř 90 let se mně zdá až neuvěřitelné, co všechno moje generace prožila. Z dětských let jsem si uchoval v paměti klíčové události tehdejší doby – úmrtí TGM, kterého jsem viděl na katafalku v Lánech, a sledování smutečního průvodu s jeho rakví Prahou za doprovodu legionářů. Vybavuji si otce ve vojenské uniformě při obou mobilizacích roku 1938, pohnutí po mnichovské konferenci nad mapou ČSR s vyznačenými zábory našeho území Německem, Polskem a Maďarskem, vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava (lidově „protentokrát") a příjezd wehrmachtu do berounských kasáren. Náš dům byl v pořadí druhý v ulici navazující na horní budovu kasáren, a já jsem pak při cestách do školy po celou válku míjel několik kasárenských objektů s ozbrojenými strážemi a skrz plot pozoroval výcvik německých vojáků.

Zvláště těžké dny jsme prožívali – stejně jako celý český národ – v době teroru po příchodu protektora R. Heydricha do Prahy a pak po atentátu na něho. Každé zazvonění vyvolávalo nebezpečnou předtuchu. Výstřižky z novin se jmény popravených jsem si ponechal jako doklad i po skončení války. U popravených Židů nebylo uváděno ani jejich jméno, jen počet.

Tehdejší mimořádná situace vyvolávala dnes až neuvěřitelný zájem mládeže o válečné dění, poslech zahraničního rozhlasu („Kroměříš") a detailní zeměpisné sledování průběhu bojů. Na mapách, které jsem nedávno předal do Národního archivu, jsme si zaznamenávali průběh vojenských akcí v Polsku, západní a jižní Evropě, v Africe, Číně a Tichomoří, a zejména v Sovětském svazu od bolestných počátečných porážek Rudé armády až k jejímu konečnému vítězství. K nejradostnějším událostem válečných let patřilo pro mne oficiální vyhlášení smutku v Německu po porážce u Stalingradu, propuknutí Slovenského národního povstání a příjezd prezidenta dr. E. Beneše a jím jmenované čs. vlády do Košic.

Jako mladík jsem se v praxi poznával německou školskou politiku. Po uzavření vysokých škol na podzim 1939 byl omezován přístup Čechů i do středních škol. V gymnáziu, kam jsem byl přijat v roce 1942 až po odmítnutí v předcházejícím roce, směla být v ročníku otevřena jediná třída o 40 žácích (z toho 5 dívek) pro rozsáhlý region, který zahrnoval dnešní okres Beroun s Hořovickem a přilehlými obcemi okresů Kladno, Rakovník, Příbram a zejména Praha-Západ, a to až do blízkosti dnešní pražské aglomerace. Součástí přihlášky musel být doklad o nežidovském původu žadatele, který zachycoval retrospektivně i rodokmen od přelomu 18. a 19. století. Součástí přijímací zkoušky na gymnázium byl skok do dálky a jednou z „inovací" v protektorátním školství se stala šestistupňová klasifikace; propadalo se na šestku a pětka se změnila na „sotva dostatečnou". Školné z první republiky zůstalo zachováno s možností žádat ze sociálního důvodu o jeho prominutí.

Ve výuce se prosazovala sílící germanizace nejen rostoucím počtem hodin němčiny, ale i přeměnou dějepisu na „dějepisnou němčinu", zaměřenou hlavně na dějiny Německé říše. Částečně německy probíhala výuka matematiky, přírodopisu a zeměpisu. Učitelé s neznalostí němčiny si ji museli rychle osvojit nebo byli propuštěni. Vyučovací hodiny začínaly vstoje se zdviženými pravicemi, což kantoři různým způsobem karikovali, ale jeden profesor byl tak ustrašený, že spolužáky – opozdilce od zpožděných vlaků – vracel za dveře, aby znovu vstoupili se zdviženou pravicí. Nedošlo však k tomu, že by byl někdo z profesorů nebo studentů udán. Zatčeni byli sice ředitel školy a přímo v budově gymnázia jeden z profesorů, ale nikoliv na základě udání ze školy.

Koncem války zabrala německá armáda na lazarety všechny modernější školní budovy v městě. To vedlo k přesunu výuky do starých, nevyhovujících objektů a k zavedení směnnosti střídáním ranního a odpoledního vyučování. Množící se letecké útoky na vlaky představovaly každodenní riziko pro značnou část spolužáků, kteří dojížděli do školy. Přibližně poslední rok jsme se uchylovali po vyhlášení poplachu do sklepa, a několik posledních měsíců jsme do školy již nechodili a dostávali jsme jednou za měsíc úkoly v lesní restauraci za městem, odkud jsme pak absolvovali půldenní pochodové cvičení. Mnohokrát jsme sledovali nad hlavami stříbrně se lesknoucí svazy anglo-amerického letectva, a to i při rozhlasovém hlášení v němčině, že „nad říšským územím se nenachází žádný nepřátelský letecký svaz".

Výuku narušovaly zimní „uhelné" prázdniny, různé mimoškolní pracovní, manifestační a pochodové akce, promítání filmů v kině o vítězstvích německé armády a zejména zmíněné zábory školních budov. V řadě tříd byla přerušena výuka kvůli epidemiím spály a záškrtu; obávaný záškrt propukl také v našem bytě a spálu jsem prodělal i já v domácí karanténě, která trvala déle než měsíc a nemoc skončila až po odstranění krčních mandlí. Epidemie postihly také zvířata, vyhynul nám během krátké doby téměř celý chov králíků, a přemnožené housenky bělásků požíraly celé záhony zeleniny.

Obávané byly náhlé, předem neohlášené přepadové návštěvy škol protektorátního ministra školství a nejodpornějšího zrádce, holohlavého Emanuela Moravce. Oblékal se i do německé uniformy, ještě v dubnu 1945 psal – pro nedostatek papíru do jednolistých novin – články oslavující Německo za ochranu českého národa. Jeho syn padl již jako říšskoněmecký občan a voják wehrmachtu na frontě. O Moravcovi kolovaly i vtipy, např. o sbírce papíru: „Kdo je dobrým Čechem, utírá si prdel mechem, a ten kousek papíru, odevzdá hned na sbírku. Tak to káže krasavec, Emanuel Moravec."

Příděly potravin se během války ztenčovaly, tzv. bezmasé dny se rozšířily z pátku na polovinu týdne a k přežití městského obyvatelstva pomáhala nelegální naturální směna šatstva a dalších výrobků za potraviny. Všeobecně se zhoršovala kvalita zboží, což bylo zvlášť citelné u chleba, mléka a textilií. Na zahradě jsme využívali každý kousek země k pěstování brambor, zeleniny a pro domácí zvířata krmné řepy. Za války i po jejím skončení jsem na kole objížděl známé v okolních vesnicích s ukrytou bandaskou na mléko a ze široka jsem se vyhýbal blízkosti úřadů a kasáren. Měli jsme štěstí, že v Berouně nedošlo ke konfiskaci jízdních kol, jichž nacisté zabrali Čechům kolem 900 tisíc. Byl jsem také přítomen na utajené zabíjačce na okraji města. Za porušování předpisů byli rolníci postihováni zákazem chovu drobného domácího zvířectva a za „černé" zabíjačky hrozilo vězení a někdy i trest smrti. Moji rodiče riskovali tím, že židovskému advokátu z Berouna dr. Fleischerovi poslali do koncentračního tábora v polské Lodži čtyřikrát balíček věcí, z nichž první došel, a my máme k dispozici unikátní lístek z koncentračního tábora s poděkováním jednou německou větou. Další balíčky nedošly, jak advokát jako jeden z mála přeživších Lodž sdělil po válce rodičům.

Některé rysy protektorátní každodennosti jsou dnešní generaci většinou neznámé. Novinkou na zahradách se stalo pěstování „domoviny", v českých klimatických podmínkách nekvalitního tabáku, který naše nekuřácká rodina směňovala za jiné produkty. V jeho sklizni, napínání listů na špagát a sušení jsem získal značnou praxi. Můj pokus o pěstování melounů však skončil fiaskem.

Velmi jsme trpěli nedostatkem paliva. Příděly byly nízké, a navíc se v Berouně dodávalo uhlí z nově otevřeného dolu poblíž města v kvalitě napůl uhlí a kámen. Pobyt v nevytápěných místnostech zhoršovaly tehdejší abnormálně studené zimy a koupání v teplé vodě bylo jen vzpomínkou na minulé časy.

Při cestách do Prahy se kontrolovala zavazadla. Již za I. republiky osoby, které vozily do Prahy potraviny a chtěly je tam prodat nebo předat známým, musely na hranicích města hradit poplatky („akcíz"). Tehdy si to z konkurenčních důvodů prosadili pražští obchodníci. Nyní šlo o všeobsáhlou kontrolu proti černému trhu, která probíhala nejen v autech a autobusech, ale i na nádražích, a zjištěná překročení předpisů byla trestána přinejmenším zabavením produktů.

Soukromá osobní auta byla ponechána obvykle jen lékařům a u autobusů a nákladních automobilů se zaváděl pohon na „dřevoplyn". Na auta byly montovány kotle, v nichž se aspoň hodinu před odjezdem topilo dubovým nebo bukovým dřevem. Cestou do školy jsme se pravidelně setkávali s automobily zahalenými kouřem a s ušmudlanými šoféry.

Ztroskotání německé ofenzívy na Moskvu v zimě 1941/42 jsme pocítili vyhlášením sběru šatstva a povinným odevzdáváním lyží pro německou armádu, vychvalovanou jako „ochránkyni českého národa". Sběr šatstva byl úředně sledován a organizován po domácnostech, které vyhledávaly „jako dar" nejhorší textilie. Při záboru lyží byla stanovena jejich požadovaná délka, takže konfiskaci se předcházelo uřezáváním konců lyží. Tomuto zkrácení se nevyhnuly ani lyže mých rodičů, které v této zmrzačené podobě protektorát přežily.

Spolu s rodiči jsme poslouchali zahraniční rozhlas u přijímače, na němž byla zavěšena povinná výstraha „Pamatuj, že poslech zahraničního rozhlasu je zakázán a trestá se káznicí nebo i smrtí". Takovým poslechem byly zdůvodňovány i některé rozsudky smrti. Asi v polovině válečných let proběhla v celém protektorátu akce odstraňování („kuchání") krátkých vln z přijímačů. Ale česká vynalézavost dosáhla toho, že i pak se dal úpravami zahraniční rozhlas poslouchat, byť jen někdy a ve zhoršené kvalitě.

Naše rodina resp. celá ulice získala neblahou zkušenost s místními Němci. Poblíž bydlel dlouho před válkou jediný Němec, který mluvil perfektně česky, hrál si s dětmi a byl samý vtip. Hned 15. března 1939 si však nasadil na klopu haknkrajc a začal se naparovat. Byl později odsunut, a neumím si představit, jak bychom s ním mohli při jeho případném setrvání v ČSR spolužít. Naproti nám arizoval židovskou vilu sudetský Němec lékař Wabra (Vabra?), dosazený za ředitele místní nemocnice. Mluvil dobře česky, stejně jako jeho služebná, rovněž sudeťačka, která vyhledávala kontakty v celém okolí. O Wabrovi lidé říkali, že je to možná slušný Němec (arizátor?), dokonce někdy pozdravil mého otce i česky. Byl to však nebezpečný udavač, jehož více než sto obětí skončilo popravou nebo v koncentračních táborech; jeho vinou zahynulo asi devadesát osob. Po válce byl odsouzen k smrti a popraven.

Koncem války rostly obavy z bombardování. Až ve středních Čechách bylo slyšet dunění z explozí při náletech na objekty na výrobu benzínu v Záluží u Mostu, a snad i ze zničujícího náletu na Drážďany. Množily se nálety na česká města včetně Prahy. Na Berounsku si od roku 1942 nebo 1943 anglo-americká letadla „odlehčovala" shazováním nepoužitých bomb a vyprázdněných benzínových nádrží, které se při pádu kulily, což bylo známkou, že nehrozí nebezpečí. Jedna nádrž dopadla do zahrady u blízkého domu pár metrů od nám známé paní, která se hrozně se vyděsila. Němci už nebyli schopni čelit každodenním útokům hloubkových stíhačů, kteří postupně prostříleli kotle téměř všech lokomotiv mezi Prahou a Plzní (byli nazýváni „kotláři").

V noci na 17. dubna 1945 byl Beroun osvícen z letadel, což byla předzvěst náletu téhož dne. Bylo zasaženo několik čtvrtí města, zničena textilka, cukrovar a seřaďovací nádraží, ale jinak samé obytné domy. Několik desítek lidí zahynulo. Areály hlavních průmyslových podniků, mosty přes Berounku a kasárna zůstaly nepoškozeny. Bomby, cílené patrně na kasárna, dopadly asi 300 metrů od našeho domu na okraj lesa, odkud jsem si pak odnesl jako suvenýr střepinu z bomby. Nálet jsme za hrozných detonací přežili ve sklepě za svištění, které naznačovalo, že bomba letí jinam (přímému zásahu prý svištění nepředchází).

Po náletu jsme se uchýlili ke známým do Nižboru. Putovali jsme v noci 10 km přes lesy s vozíkem, na němž nechyběl ani rozhlasový přijímač. Majitel domku, předposledního v hlubokém údolí na jižním okraji obce, byl deportován do koncentračního tábora. Po válce přinesli spoluvězni zprávu o jeho tak brutální smrti (vhození do kotle s vroucí vodou), že se nikdo neodvážil to jeho matce sdělit, a ta ještě dlouho čekala, zda se snad přece jen její syn nevrátí. Jeho příjmení Gabriel je uvedeno na nižborském památníku obětí druhé světové války.

Byl to patrně 4. květen, kdy jsme byli v Nižboru překvapeni náletem anglo - amerických stíhaček. Nižborem totiž projížděl hlavní konvoj Vlasovovy ruské armády jako součásti wehrmachtu a v jeho uniformách na cestě od Lán křivoklátskými lesy směrem na jih. Po průjezdu Nižborem museli jet 2 km volným terénem, a tam na ně zaútočili hloubkoví letci a asi tři hodiny je odstřelovali. Vojáci se rozptýlili a vcházeli do domů, kde se chtěli najíst. Byli ozbrojeni, ale agresivně nevystupovali. Tak se stalo, že jsme seděli s několika vlasovci u stolu, když přiběhl jejich ataman s oznámením, že nálet skončil. Prožili jsme tak zlomový moment, kdy vlasovci kapitulovali a snažili se pak dostat k Američanům. Hlavní jejich voj pokračoval v cestě na Zdice a Beroun, kde vlasovci obklíčili německá kasárna, vedle nichž byl i náš dům. K bojovým akcím nedošlo a němečtí vojáci v době květnového povstání kasárna vyklidili.

Na jaře 1944 jsem se spolu s několika kamarády zapojil do ilegálního skautského hnutí v čele s dvacetiletým vedoucím. Scházeli jsme v zelených košilích zpočátku navenek jako lukostřelci, měli jsme schůzky v lese, debatovali o situaci a občas jsme zajížděli do srubu v lesích nad Berounkou u Žloukovic. Zde jsme při skromném ohníčku v máji 1944 složili i skautský slib. Až dojemně na nás v tehdejším okupačním temnu zapůsobila slova „slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, milovati vlast svou, Republiku československou, a sloužiti jí věrně v každé době". Protože naše aktivita nebyla zdaleka ojedinělá, podařilo se Junáku již v květnu a červnu 1945 zahájit širokou činnost mezi mládeží Berounska. Junák získal vlivem na mládež náskok proti Sokolu, který jen zvolna oživoval činnost mezi mládeží, a jehož tehdejší orientace na cvičení v tělocvičnách nebyla pro mladé lidi tak přitažlivá jako všestrannější zaměření Junáka. Přinejmenším náš oddíl byl vlivem starších členů levicově orientován, což zapůsobilo i na mne. Nábožensky orientovaní skauti si tehdy zakládali nepočetné katolické oddíly, zatímco dnes je Junák – aspoň v televizi – prezentován hlavně asistováním na klerikálních a antikomunistických akcích. Za dnešní pandemie nastává změna, ČT ukazuje řadové skauty v jejich záslužné činnosti na pomoc seniorům, osamělým a nemocným.

Po propuknutí Květnového povstání v Praze jsem odjel na kole do Berouna a hned jsem vyvěsil na rovné střeše našeho domu čs. vlajku, přivázanou k hromosvodu. Když za mnou přijeli rodiče, zažil jsem po setkání s vlasovci další unikátní událost. Pražský revoluční rozhlas 5. května odpoledne hlásil, že v Berouně již je americká armáda. Bylo v tom jen zrnko pravdy, když do vily ob jeden dům nad námi dojel US vojenský džíp se dvěma důstojníky a šoférem. Ti hledali nějaký kontakt, a protože můj otec rozuměl anglicky, dal se s nimi do rozhovoru, se mnou po boku. Dostali jsme cigarety, ale co bylo hlavní, již 5. 5. jsme věděli, že US armáda do Prahy nepostoupí a že tedy Beroun osvobodí Rudá armáda. Další dny jsem se zadostiučiněním pozoroval, jak přes Beroun utíkali západním směrem pěšky a někdy i s vozíky jako procesí pražští Němci, provázeni ozbrojenými německými vojáky.

Když do Berouna dorazila Rudá armáda, poskytli jsme pokoj pro ubytování dvou sovětských důstojníků, a na návštěvu k nám přicházeli „na kus řeči" i řadoví vojáci. Jednou se důstojníci oblékli do slavnostních uniforem, aby se oficiálně pozdravili na demarkační čáře u Mýta s americkými vojáky, a pak nám o tom zajímavě vyprávěli. A my jsme tak od vlasovců i od sovětských vojáků pochytili základy ruštiny. Sovětská armáda se na podzim 1945 stáhla z Československa a pak ji následovala i US armáda, která si pro odchod z ČSR dala podmínku, že se tak stane až po stažení Rudé armády. Od konce roku 1945 až do srpna 1968 bylo Československo jednou z mála evropských zemí, v nichž nebyla rozmístěna cizí vojska.

Z týdnů následujících po květnové revoluci si ještě vzpomínám, jak jsem na tanku našich vojáků vracejících se ze Západu přejel Berounku, jak spontánně se scházeli lidé na odklízení trosek nebo jak jsem se účastnil likvidace německé vojenské knihovny v kasárnách. Byly tam také stohy švabachem psaného Hitlerova Mein Kampfu, z nichž jeden exemplář, asi 360. vydání (!), jsem si odnesl jako suvenýr.

Začátek nového školního roku 1945/46 přinesl mnoho příjemných novinek. Ředitelem školy se stal po návratu z koncentračního tábora opět oblíbený prof. Chadraba. V gymnáziu se znásobil počet žáků a třídy jednotlivých ročníků byly dublovány. Do školních lavic nově nastupovaly převážně dívky, které byly za protektorátu ještě více diskriminovány v přístupu do středních škol než chlapci. To byl do budoucnosti také nadějný příslib pro taneční kurzy. Mizeli naopak mnozí spolužáci z rodin, které osidlovaly pohraničí. Zásadní změny nastaly v obsahu výuky vyřazením němčiny, fašistického balastu z dalších předmětů a obnovením dějepisu. Z cizích jazyků zůstala zachována latina a francouzština, protože k zavedení angličtiny chyběli učitelé. Ruština byla zařazena do výuky později; vyučování převzal bez pedagogického vzdělání ukrajinský emigrant z doby Říjnové revoluce Gorbačov; dostal od studentů přezdívku Gorba, tedy stejnou jako jeho světoznámý jmenovec ze závěrečného období SSSR. Nic nás nenaučil a hodiny s ním byly vyplněny hlavně za doprovodu kytar ruskými a ukrajinskými písněmi, které jsme se naučili. To ho dojímalo, ale my jsme pak museli dohánět základy ruštiny v předmaturitním období.

Na gymnáziu v Berouně začal hned od podzimu 1945 bohatý společenský život. Byly pořádány kolektivní zájezdy do Národního divadla a dalších pražských scén. Vznikaly zájmové kulturní a sportovní kroužky, já jsem se zúčastnil loutkového divadla, šachového kroužku a zejména jsme pod taktovkou spolužáka a budoucího hudebního vědce, „muzikologa" Milana Kuny zorganizovali malý symfonický orchestr. Hrál jsem v něm na flétnu a můj o tři roky mladší bratr nejprve na tympány a pak na fagot. S orchestrem jsme zajížděli do okolí a někdy s námi vystupoval i člen Národního divadla tenorista Antonín Votava. S doprovodem klavíru jsme také s několika spolužáky nacvičili a předváděli árie ze Smetanových oper. Mám i svérázné vzpomínky, např. městský šachový klub mne zařadil do utkání s klubem železničářů, a pro mne bylo třeba vzhledem k věku vyžádat povolení pro večerní pobyt v kavárně. Jako brzy odmutovaný jsem zpíval druhý bas v městském pěveckém souboru Slavoš, kde na mne musel být zajímavý pohled – na jediného mladíka mezi ostatními, které dnes nazýváme seniory.

Od roku 1946 jsme se jako studenti gymnázia každoročně účastnili srpnových chmelových brigád a zimních lyžařských kurzů, u nichž nehrálo jako dnes úlohu, kdo má či nemá finanční prostředky. V trhání chmele později gymnázium vyhrávalo celostátní soutěže, byli jsme obdarováváni čokoládou a několik nejlepších spolužáků-česáčů bylo odměněno zájezdem do Rumunska k moři. Na první chmelové brigádě v roce 1946 ve Veleticích u Žatce byly naše výkony v 15 letech ještě chabé. Bydleli jsme na statku, kde vedle původního německého majitele už bydlel jako národní správce volyňský Čech. Na oběd přiváželi koně na chmelnici polévku a chléb, bohatší byla až večeře. Mezi mládeží byly chmelové brigády v oblibě, při práci bylo veselo a večery prožívané kolektivně nebo ve dvojicích měly své kouzlo.

Živé vzpomínky mám na první cesty s otcem do pohraničí v létě a na podzim 1945, tedy ještě před odsunem Němců. V Krkonoších nás překvapilo, kolik turistických objektů již mělo české správce a sloužilo veřejnosti. Na nejvyšším vrcholu západních Krkonoš Vysokém kole nás příjemně překvapili polští vojáci pozváním do chaty U sněžních jam, pohostili nás a já jsem si od nich odnesl balíček s pohledy, které jsem pak několik let příležitostně rozesílal. V Jáchymově střežil vchod do objektu jediný, trochu česky mluvící voják. V Karlových Varech „uvítalo" příchozí zničené horní nádraží a předměstí Rybáře, z něhož zbyly jen ze sutin budov k nebi se vypínající komíny. Jen nepatrně postižená lázeňská část Varů působila živým dojmem. Na cestě do Chebu bylo vidět v okolí trati několik míst zasažených kobercovým bombardováním. Ve Falknově – dnes Sokolově – jsme pozorovali americké vojáky, jak ve velkých kotlích vyvařovali pokrmy pro Němce, čekající v dlouhých frontách. V Chebu byla zcela zničena část města mezi nádražím a centrem, ale jako zázrakem přežil bez pohromy historicky cenný Špalíček. Chmurným dojmem působily Mariánské Lázně; většina lázeňských objektů byla uzavřena a jen výjimečně jsme u nich viděli americké vojáky. V Plzni byl zničen a už odklizen střed nádražní budovy, z níž zůstaly zachovány krajní části. Na předměstích Plzně jsme si z vlaku všimli vedle zničených budov i několika míst, posetých krátery po bombardování. Již tehdy vznikaly pochybnosti o tom, proč Američané až 24. dubna 1945, kdy již na Ašsku dosáhli naší hranice, totálně zničili nejvýznamnější čs. strojírenský podnik (na Plzeň tehdy svrhlo 500 amerických letadel téměř tisíc tříštivých a 16 tisíc zápalných bomb). Když Rudá armáda obkličovala Ostravsko, vedla nápor na město od Opavy, takže zůstala zachována téměř nepoškozena naše základna těžkého průmyslu s Ostravou, Třincem a dalšími městy i podniky.

Poválečné období přineslo dnes těžko představitelný zájem mládeže o politické dění, který se projevil zvláště markantně v roce 1946 před květnovými volbami. Se zájmem jsem naslouchal předvolebním projevům představitelů všech čtyř politických stran, a na vlastní oči jsem viděl asi čtvrtinu členů vlády. Na zaplněném náměstí jsem byl přítomen na komunistické manifestaci s mnohokrát aplaudovaným projevem ministra Václava Kopeckého, v městských sálech jsem sledoval projevy ministrů dalších tří politických stran a z „neministrů" mně utkvěl v paměti Pavel Tigrid, tehdy z pravého křídla pravicové lidové strany, jak mladickým klusem proběhl sálem hotelu a teatrálním skokem se vyšvihl na jeviště.

Politické debaty gradovaly i mezi námi gymnazisty. Na volby jsme reagovali i tím, že jsme uspořádali ve svém ročníku rovněž „volby" s tajným hlasováním. Vedle neúspěchu lidovců (jediný hlas) dopadly volby v naší třídě opačně než ve městě – ke KSČ se přihlásili dva spolužáci a zvítězili příznivci sociální demokracie. Také o profesorech se tradovalo, že mezi nimi převažují sociální demokraté a v případě ředitele to bylo veřejně známé. Příklon inteligence k ČSSD byl zřejmě dán tím, že měla tehdy většinou levicové smýšlení, ale z různých důvodů se nepřiklonila ke KSČ. Pamatuji se na vzrušení při vyhlašování volebních výsledků v okrese, tak jak docházely z jednotlivých obcí. Neméně napínavé bylo i povolební vyjednávání o nové vládě – o jejím složení a programu. Vzpomínám také na veřejný skautský táborák, který reagoval na neslavnou bezprostředně předválečnou éru agrární strany s jejím posledním předsedou R. Beranem. Když jsme předváděli cirkusovou scénu, dodnes si pamatuji na její silně aplaudovaný začátek: „Pojďte páni, pojďte dámy, do té naší panoramy, tak překrásné varieté do své smrti neshlédnete. Máme tygry, máme býky, máme také agrárníky. Mezi nimi b(B)erana, s velikejma rohama… "

V berounském okrese získala KSČ téměř polovinu hlasů. Podpora stran dosahovala v % (v závorce podíl za české země): komunisté 48,03 (40,17), sociální demokraté 14,38 (15,58), národní socialisté 27,60 (23,66) a lidová strana 9,80 (20,24). Bílých lístků pro nespokojence s politickým uspořádáním bylo bezvýznamných 0,19 (0,35) %. Ze sousedních okresů byla KSČ ještě úspěšnější s nadpolovičním ziskem na Kladensku a Rakovnicku. V městě Beroun získali komunisté 45 % a v sousedním Králově Dvoře 54 %. Zatímco KSČ zvítězila s výjimkou několika malých vesnic všude v okrese, společným rysem nekomunistických stran byla nevyrovnanost jejich voličské podpory; v menších obcích někde některá z těchto stran nezískala ani jeden hlas. Výraznější podpora KSČ na Berounsku než ukazují celočeské údaje byla podmíněna sociální strukturou podbrdského regionu s početným dělnictvem soustředěným i ve velkých podnicích od dolů, lomů a výroby stavebních hmot přes textil až k hutnímu a strojírenskému odvětví. Působil i ohlas odbojové činnosti KSČ za války, stejně jako tradice z první republiky se silným vlivem levice. Svědčí o tom i skutečnost, že předválečným starostou Berouna byl komunista, K. Utratil, který po návratu z koncentračního tábora se do této funkce vrátil.

Při příležitosti 75. výročí osvobození ČSR se na závěr zmíním o některých falzifikacích, zkresleních nebo o specifické formě cenzury v televizi i jinde nepřipouštěním „nevhodných" informací.

Množí se urážlivé výroky o rozšířené kolaboraci a bezpáteřnosti značné části Čechů v bývalém protektorátu, odvozované z masové účasti na shromážděních v českých městech a zejména na Václavském náměstí. Tato shromáždění se konala po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a po jeho úmrtí, odsuzovala prezidenta Beneše a vyjadřovala věrnost Německé říši. V této době vyvrcholil nacistický teror a každodenně byly vyhlašovány četné rozsudky smrti s okamžitými popravami. Obvinění z kolaborace na základě účasti Čechů na uvedených shromážděních lze najít např. v rozhovoru Karla Schwarzenberga v Právu 21. 9. 2019. Lze stěží uvěřit tomu, že by náš kandidát na prezidenta a exministr zahraničních věcí nevěděl o tom, že by odmítnutí účasti na těchto centrálně organizovaných a kontrolovaných akcích bylo posuzováno jako schvalování atentátu, za což byl za stanného práva, ale i po jeho zrušení stanoven trest smrti s popravou následujícího dne. Navíc na Václavském náměstí obsadili kolem 50 prvních řad zfanatizovaní a hajlující pražští Němci. Byl jsem příjemně překvapen, když před několika dny v televizním filmu Anatomie zrady o Emanuelovi Moravcovi při záběrech na tyto akce v Praze a dalších městech nic tak scestného nezaznělo.

V případě poválečného odsunu Němců nahrazují mnozí čeští politici, žurnalisté a další tento termín po vzoru sudetoněmeckého landsmanšaftu a některých jiných německých představitelů slovem „vyhnání" (nelíbí se jim zřejmě ani termín „transfer" z poválečných mezinárodních dokumentů). Vysídlení Němců separují od jejich masové účasti v nacistickém hnutí, podílu na útisku českého národa v letech okupace a na protižidovských pogromech. Když se Václav Havel nedlouho po nástupu do prezidentské funkce omluvil za odsun, povzbudil tím sudetoněmecký landsmanšaft v jeho letitém požadavku „práva na vlast" a navrácení majetku. V německém tisku se dokonce objevil námět přeměnit tehdejší československou federaci ve federativní stát Čechů, Němců a Slováků. Přitom V. Havlovi nikdo nepoložil otázku, která z jeho omluvy logicky vyplývá: A vy byste chtěl, pane prezidente, aby české pohraničí zůstalo převážně německé?

Nikdy jsem se ze sdělovacích prostředků nedozvěděl o akcích „vyhánění" Němců ze Slovenska, severní Moravy a Slezska koncem války na příkaz německých orgánů. Měli být – a zčásti byli - vystěhováni před postupující Rudou armádou i z dalších regionů českého pohraničí v rámci nacistické politiky spálené země ARLZ (zkratky německých slov útlum, vyklizení, ochromení, zničení). Jen ze Slovenska bylo pod dohledem německých ozbrojených sil vystěhováno 120 tisíc Němců, tj. 80 % německé menšiny. Mohli si sebou vzít jen 30 kg věcí, tedy méně než po válce odsunovaní Němci. Při odchodu ničili své domovy – jen v Kremnici podpálili asi 100 domů. Německý plán aplikovat politiku ARLZ na celé české pohraničí se neuskutečnil vzhledem k rychlému postupu spojeneckých vojsk do Německa.

Při poválečném odsunu se někteří čeští jedinci zaměřují na násilí vůči Němcům a papouškují po landsmanšaftu nesmyslné údaje o počtu obětí, které vyvrátila i seriózní německá historiografie (např. po dlouhou dobu byli za oběti vydáváni také všichni odsunutí Němci, kteří zemřeli v SRN do roku 1960). Těžko byste v našich sdělovacích prostředcích našli zprávu o tom, že spojenečtí představitelé kontrolující odsuny Němců generálové Cley a Lukjačenko vyslovili v září 1946 čs. vládě uznání za jeho průběh.

Někteří historici přesvědčují o tom, že politický systém z období mezi květnem 1945 a únorem 1948 byl ve srovnání s první republikou jen limitovanou demokracií, protože nebyly připuštěny další politické strany. Zapomínají na to, že jednou ze slabin první republiky byla přemíra politických stran a straniček, přičemž vzájemné hašteření jak mezi českými a slovenskými stranami, tak uvnitř českých zemí a Slovenska vedlo k tomu, že v posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1935 získala nejvíc hlasů Henleinova Sudetoněmecká strana, kormidlující k nacismu. Kromě agrární strany přešly do poválečné stranické struktury všechny hlavní české předválečné strany: sociální demokracie, národní socialisté, lidovci a komunisté. Na Slovensku se politický systém zformoval již před povstáním na systém dvou stran, Komunistické strany Slovenska a nově vytvořené Demokratické strany. Vývoj na Slovensku před volbami roce 1946 ukázal, že vlastně neplatí ani tvrzení o nemožnosti založit nové strany. Pokusem o obnovení sociální demokracie byl vznik Strany práce a téměř současně byla založena Strana slobody. Ve volbách obě nové strany získaly mizivý počet hlasů a do parlamentu se dostaly jen proto, že tehdy neexistovala dnešní pětiprocentní hranice, pod níž odevzdané hlasy propadají.

Dnešní kritici mají při výrocích o limitované demokracii na mysli hlavně neobnovení činnosti agrární strany. Po tom, co tato strana předvedla od roku 1935 po nástupu Rudolfa Berana do čela, bylo obnovení její činnosti politicky nepřijatelné a ve veřejném mínění neprůchodné. Sám Beran již v průběhu roku 1938 – ještě před Mnichovem – propagoval omezení parlamentní demokracie, což pak v pomnichovské „druhé" ČSR jako předseda vlády i v praxi uskutečňoval. Skončila samostatná existence politických stran, když pravicové strany s částí národních socialistů se spojily ve Stranu národní jednoty. Komunistická strana byla zakázána a sociální demokracie s jednotlivci z dalších stran se pokusila založit Stranu práce. Ve Straně národní jednoty to byli právě agrárníci, kteří aktivně prosazovali fašizující tendence.

Nakonec ještě poznámka k osidlování pohraničí. Tento historicky nesmírně významný proces prvních poválečných let, v němž byla včetně starousedlíků přeživších v pohraničí válku již v průběhu dvou let od května 1945 nahrazena polovina odsunutých Němců, bývá interpretován tak, že se akcentují negativní průvodní jevy osidlovací činnosti. Tato jednostrannost je urážkou statisíců poctivých Čechů, ale i Slováků, Rusínů, volyňských Čechů a dalších reemigrantů, kteří v obtížných podmínkách budovali pohraničí a odstraňovali škody způsobení německou exploatací a válkou. A i zde musím konstatovat, že se nedozvíme ze sdělovacích prostředků nic o tom, že již posledního července 1945 byl vydán prezidentský dekret, který stanovil za rozsáhlejší krádeže a poškozování objektů tresty 5 až 10 let vězení a v případě zneužití veřejné funkce, skupinových krádeží, případně za použití zbraně 10 až 20 let vězení nebo doživotí.

V textu jsem se zaměřil na zachycení vývoje v přelomové době našich národních dějin tak, jak jsem některé tehdejší události prožíval a hodnotil. Ale i dnešní generace, zejména mládež, by se měla snažit poznávat historický vývoj, zejména nejnovější období našich dějin, nepodléhat přitom vědomým či nevědomým zkreslením a pronikat tak k objektivnímu hodnocení minulosti.

Autor prof. Ing. V. Průcha, CSc., historik