Geopolitická „hra o Prahu"

Autor: PhDr. Emil Voráček, DrSc. | 9. 5. 2020

Geopolitická „hra o Prahu”

Diskuse o závěru druhé světové války a souvislostech závěrečných událostí ve středu Evropy dnes již představuje prostor velké knihovny. Soustředíme se tedy na hlavní linie tohoto dramatu.

Dlouhodobě stanoveným strategickým úkolem Rudé armády bylo rozdrcení německých armád ve středu Evropy, s důrazem na české země. Osvobození Prahy zde byl přisuzován význam především politický. Stratég Stalin s blížícím se závěrem války, koneckonců stejně jako britský ministerský předseda Churchill zohledňoval zájmy britské, stále více zohledňoval politické cíle Sovětského svazu ve 2. světové válce. Byl informován o tajných jednání amerických diplomatů s představiteli Německa ve Švýcarsku a přes velká slova o poválečném spojenectví, která zazněla na jaltské konferenci, nedůvěřoval svým západním partnerům. I proto poradu v Kremlu k berlínské útočné operaci 1. dubna 1945 zahájil otázkou: „Kdo tedy bude dobývat Berlín, my, nebo spojenci?” 1 V té době však již byly Stalinem schváleny dvě útočné operace, v jejichž plánech se poprvé objevilo jména Praha. Na zasedání byly koncepčně řešeny všechny bezprostřední vojenské cíle války v Evropě, tedy i otázka osvobození Prahy. 2 Stalin, který byl tvůrcem sovětské zahraniční politiky, uvažoval geopoliticky, takže otázce osvobození středu Evropy, mj. velkých hlavních měst zemí se zde nacházejících, věnoval neustálou pozornost. Pochopitelně vycházel z podkladů zpracovaných za války sovětskými diplomaty a vojáky. Nemohl si tudíž nepřipomenout klíčovou analýzu zástupce lidového komisaře zahraničí Ivana Majského zpracovanou k 11. lednu 1944. Již tehdy Majskij zdůraznil, že Československá republika: „[…] vzhledem k politickým náladám obyvatelstva, a také v souvislosti s nedávným podpisem sovětsko- československého paktu o vzájemné spolupráci na 20 let, je schopna se stát nástrojem našeho vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě.” Majskij doporučoval diferencovat postoj k Československu od vztahů k polské vládě v emigraci. Sovětský svaz měl podporovat československé zahraničněpolitické požadavky a mezi oběma státy měla být vytvořena dostatečně dlouhá společná hranice. 3 Stalin vnímal otázku ustavení poválečných režimů na osvobozených územích jako mocenskou záležitost. Programově a jednoznačně se Stalin vyjádřil při jednání s jugoslávskou delegací 12–13. dubna 1945, když hovořil o realitách právě končící války: „Tato válka se odlišuje od všech předchozích: Kdo obsazuje území, ten nastoluje svůj vlastní společenský řád. Každý zavádí svůj systém tam, kam vstupuje jeho armáda. A jinak tomu být nemůže.” 4

Generální štáb Rudé armády vycházel při plánování závěrečných válečných operací z „[…] jasně formulovaných Stalinových direktiv, na spojenecké straně existovaly o dalším postupu anglo-amerických expedičních sil vážné rozpory. Orientovat se na politicky významné cíle včetně osvobození Prahy prosazovala především Velká Británie” 5 . Ambiciózní plán sovětského velení předpokládal osvobození celého území Československa koordinovaným úsilím tří frontů Rudou armádou, přičemž Praha měla být osvobozena po 45 dnech bojů. Vzhledem k tvrdému odporu Němců ve směru silně opevněného pásma před Moravskou Ostravou na severovýchodě českých zemí a zejména protiútoku německých vojsk u Balatonu 6. března 1945 muselo sovětské velení 17. března 1945 přerušit ofenzívu před Ostravou. Útok byl obnoven až o týden později, 24. března. Jenže nepřítel svým protiútokem od Bohumína hrozil, že odřízne útočící sovětské jednotky, takže jednotky 4. frontu musely podruhé přerušit útok. „Před sovětským vrchním velením se tak začala rýsovat zcela nečekaná perspektiva, že osvobození Československa by se nemuselo stát zcela výlučnou záležitostí Rudé armády.” 6 Představitelé nové československé vlády nevylučovali, že by se na osvobození samotné Prahy podílely i západní spojenecké jednotky. Jednotky 3. americké armády se v polovině dubna nacházely nedaleko československé hranice, západně od ašského výběžku. Hlavní směr jejich postupu však byl orientován směrem na jih proti tzv. Alpské pevnosti, o které nebyly přesné zpravodajské informace.

Možnost příchodu anglo-amerických vojsk do Prahy připomenul při setkání se sovětským velvyslancem Zorinem 16. dubna generál Ludvík Svoboda: „[…]v případě osvobození Prahy by představitelé československého velení měli přijet do Prahy co možná nejrychleji, což by bylo mimořádně důležité, pokud do Prahy také vstoupí anglo-americká vojska, nebo když po osvobození Prahy sovětskými vojsky tam budou letecky dopraveni představitelé spojeneckého velení.” 7

Postup sovětských jednotek směrem do středu Evropy pečlivě sledovali zejména britští politici. Churchill s obavami vnímal jak geopolitické dimenze sovětské politiky, tak i rostoucí starosti o Benešovu politiku podmíněnou obavami z budoucího obnovení Německa, a tudíž potřebu zajištění československé bezpečnosti z obou stran. Tomu také odpovídaly závěry expertních diskusí na Foreign Office, zhruba ve stejné době, kdy Majskij analyticky rozebral základní momenty sovětské poválečné zahraniční politiky. Britové zároveň stupňovali tlak na svého amerického stoupence, aby tuto rovinu problémů konce války vzali plně v potaz. Britský vyslanec u československé vlády Philip Bouverie Nichols (1894–1962) vyjádřil v rozhovoru 26. ledna 1944 ve Foreign Office požadavek: „Zajistit, že se Československo nestane výlučně sovětským satelitem.” 8

Závažnější ovšem byly problémy spojené s rostoucími neshodami a spory válečných spojenců v boji proti fašismu. Odchod amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta 12. dubna 1945, politika upřímně usilujícího o úzkou spolupráci se SSSR, ale také ne zcela znalého zákulisí stalinského systému, zde bylo možno vnímat v rozhodujícím období závěru druhé světové války i symbolicky pro další vývoj vztahů Východ – Západ. Roosevelt si pochopitelně byl vědom stoupající tenze mezi spojenci, když mu byl vytýkán idealismus ve vztahu k sovětskému partnerovi Stalinovi a sovětské politice vůbec. Mezi ním a nedůvěřivým Churchillem, žárlivě střežícím zájmy slábnoucího britského impéria a věrným svému nepřátelství vůči sovětskému komunismu, byl zásadní rozpor. Plný obav, ještě den před svou smrtí, poslal Roosevelt Churchillovi telegram, v němž mu sděloval, že oba Spojenci „musí velmi pečlivě zvážit důsledky Stalinova postoje a náš další krok” a že on, prezident, „nepodnikne žádné kroky ani neučiní žádné prohlášení bez toho, že by se poradil s Vámi, a já vím, že uděláte totéž” 9 . Pokusil se tak odradit britského ministerského předsedu od jím požadovaných razantnějších kroků ve vztahu k Sovětskému svazu v okamžiku, kdy se vzdálenost spojeneckých armád od sebe na některých úsecích front v Německu již dala počítat na méně než stovky kilometrů a současně bylo potřeba mít na mysli slib SSSR z Jalty, že se bude podílet na boji proti Japonsku. Mezi vrchním velitelem spojeneckých sil v západní Evropě gen. Dwightem Davidem Eisenhowerem (1890–1969) a britským velením kromě toho již delší dobu trvaly rozpory při plánování vojenských operací v Německu. Jejich motivace se lišily. Britové, jmenovitě Churchill, též i ministr zahraničí Eden a britští diplomaté, naléhali na to, aby západní Spojenci obsadili Berlín, Prahu a Vídeň dříve, nežli tam vstoupí Rudá armáda. Politický význam americké vojenské přítomnosti ve střední Evropě jim byl zcela jasný. Americké vedení mělo zájem na omezení ztrát vlastních vojsk. Ovšem význam osvobození těchto oblastí byl jasný i sovětské straně. Vývoj událostí na frontě byl rychlejší nežli zákulisní jednání. 13. dubna 1945, den po Rooseveltově smrti, byla Vídeň osvobozena Rudou armádou. 26. dubna bylo osvobozeno Brno.

Nástupce prezidenta Roosevelta, Harry S. Truman (1884–1972), který se teprve v únoru 1945 stal viceprezidentem Spojených států, aby jím byl pouhých 82 dnů, potřeboval určitou dobu, aby se blíže obeznámil s komplexností mezinárodněpolitických problémů konce druhé světové války i s praktickým fungováním prezidentské kanceláře. Přesto na rozdíl od Roosevelta od prvních dní působení ve funkci sledoval vůči Sovětskému svazu zřetelně tvrdší linii nežli zesnulý prezident. 10 Americká politická veřejnost zprvu očekávala, že bude ve své zahraniční politice pokračovat v kurzu Rooseveltovy politiky. Hodnocení prvních měsíců jeho politiky však již ukazovalo na jiné směřování. Slovy československého velvyslance v USA Vladimíra Hurbana: „Od prvních dnů, kdy se ujal po smrti presidenta Roosevelta politického vedení Spojených států, byla živě diskutována otázka, jaká bude všeobecná směrnice jeho politiky. Kdežto s počátku se zdálo, že pravdu měli ti, kdož tvrdili, že to bude linie střední cesty (,middle-of-the-road policy'), vyhýbající se extrémům i doleva i doprava, začalo později nabývat přesvědčení, že Trumanova administrativa jde nezadržitelně směrem vzrůstající politické a sociální reakce, znamenajíc zásadní odklon od tradice New Dealu éry Rooseveltovy.” 11 Na rozdíl od aristokrata politiky Roosevelta byl ovšem Truman výborný organizátor.

Osvobození Prahy se nyní stalo významným politickým momentem, který měl ovlivnit budoucí směřování středoevropského Československa. Diplomatická „hra o Prahu” se nyní rozběhla na plné otáčky, aby k ní rozhodující slovo řekly vojenské kruhy. Diskuse k již dříve promýšlenému rozdělení zón mezi jednotlivé spojence ovšem předpokládala nové jednání mezi třemi velmocemi, jednalo se o Churchillův návrh. K tomu ovšem nedošlo a generál Eisenhower sdělil 14. dubna 1945 prezidentu Trumanovi, že postup na Labi zastaví a bude pokračovat v postupu na severovýchodním a jižním křídle. Současně o tomto rozhodnutí znovu informoval Sověty, kteří mu 15. dubna sdělili, že zamýšlejí útok na Drážďany. 12 Churchill úporně hájící své záměry se nicméně znovu obrátil 18. dubna přímo na prezidenta Trumana. Eisenhower v reakci na Churchillovu notu odpověděl tzv. návrhem na upřesnění demarkační čáry – ta měla vzniknout na linii styku amerických a sovětských jednotek –, který poslal náčelníkovi generálního štábu Rudé armády gen. Alexeji Inokentěviči Antonovovi. Podle ověřených zjištění více historiků zde byla poprvé uvedena možnost postupu amerických vojsk na území jižně od soutoku Labe s Vltavou. 13 V této souvislosti připomíná znalec americké zahraniční politiky Jan Wanner méně známé stanovisko Williama Averella Harrimana (1892–1986) ke stavu americko-sovětských vztahů, jež diplomat formuloval na Trumanově prvním „semináři” v Bílém domě 20. dubna 1945. Harriman, který se zúčastnil řady jednání se Stalinem, soudil, že sovětský diktátor považuje jednání Američanů za slabošské, „ale roztržku si nepřeje, neboť stále doufá v masivní americkou hospodářskou pomoc” 14 . Churchill krom jiného vycházel i ze závěrů britského ministerstva zahraničí, mj. z rozboru z 22. dubna, v němž se uvádělo: „Stěží možno pochybovat o tom, že osvobození Prahy a co největší části západního území Československa Američany by zcela změnilo poválečnou situaci v Československu a mohlo by ovlivnit i poměry v zemích s ním souvisejících. Jestliže západní velmoci nebudou hrát významnou úlohu při osvobození Československa, může se země snadno dostat na jugoslávskou cestu.” 15

Americké jednotky, konkrétně vojáci 358. pěšího pluku 90. pěší divize 12. sboru, dosáhly západní hranice předmnichovského Československa 18. dubna 1945. Překročily ji u Gottmansgrünn nedaleko Aše. Přesto postup Američanů nebyl jednoduchý, Cheb vzdálený několik kilometrů byl osvobozen až 26. dubna, a to po tvrdých bojích. 16 Další postup do vnitrozemí Eisenhower původně nepředpokládal. Churchill posuzoval vývoj geopoliticky, proto se také vytrvale pokoušel přesvědčit americké vedení o politických výhodách postupu amerických jednotek do hloubi Československa. Vedení britské armády s jeho argumenty souhlasilo, v amerických vedoucích kruzích se však diskutovalo o účelnosti tohoto postupu. George Marshall, velitel náčelníků štábů, akceptoval stanovisko Eisenhowera a byl toho názoru, že osobně by velice nerad riskoval životy amerických vojáků kvůli politickým cílům, což byl zjevně klíčový důvod pro omezení dalšího postupu amerických jednotek. V telegramu Eisenhowerovi z 28. dubna doslova uvedl:

„Osobně a mimo veškerou logistiku, taktické nebo strategické implikace, nerad bych hazardoval s americkými životy kvůli čistě politickým účelům. Československo bude vyčištěno od německých jednotek a my musíme s Rusy v této činnosti spolupracovat.” („Personally and aside from all logistic, tactical or strategic implications I would be loath to hazard American lives for purely political purposes. Czechoslovakia will have to be cleared of german troops and we may have to cooperate with Russians in so doing.” 17 Churchill přesto dále trval na svém stanovisku, několikrát hovořil telefonicky s generálem Eisenhowerem a ještě 30. dubna 1945 zaslal naléhavé osobní poselství prezidentu Trumanovi, v němž připomenul, že: „ Je nepochybné, že osvobození Prahy a možná větší části území západu Československa vašimi silami, by mohlo zcela změnit poválečnou situaci v této zemi a mohlo by také ovlivnit situaci v sousedních zemích. Naproti tomu jestliže západní spojenci nesehrají při osvobození Československa významnou roli, bude se tato země ubírat stejnou cestou jako Jugoslávie” 18 , cestou politického vývoje, který bude určován komunistickou stranou. 19 Prezident Truman později ve svých pamětech otázce postupu amerických vojsk do Československa věnoval patřičnou pozornost: „Churchil stále nás stále urgoval, abychom drželi co možná největší vojenskou sílu v Evropě. […] Přesto musíme mít na vědomí, že po porážce Německa stále ve hře zůstává Japonsko.” („Churchill was constantly pressing us to keep the greatest possible military strength in Europe. […] We, however, had to keep in mind that after the defeat of Germany there still remained Japan.") 20 K tomu dodal, aby Churchilla ujistil o společném vnímání situace ve střední Evropě:

Aby bylo jasno, souhlasil jsem s Churchillem, že by bylo žádoucí držet všechna velká města, Berlín, Prahu a Vídeň, naproti tomu zde byla skutečnost, že jako města ve východní Evropě, byla tato města pod ruskou kontrolou, nebo pod již téměř spadala.” („To be sure, I agreed with Churchill that it would be desirable to hold the great cities of Berlin, Prague and Vienna, but the fact was that, like the countries of eastern Europe, these cities were under Russian control or about to fall under her control.” 21

V této situaci došlo k vymezení prostoru jednotlivých spojeneckých vojsk ve střední Evropě. 4. května zaslal Eisenhower zprávu náčelníku generálního štábu Rudé armády, generálu Antonovovi, že americké jednotky budou po překročení původních československých hranic a zajištění strategických bodů po linii Kraslice – Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice – Dolní Dvořiště připraveny pokračovat v postupu směrem k tokům Labe a Vltavy, aby vyčistily jejich západní břehy v koordinaci s plány velení sovětských jednotek, které by vyčistily východní břehy, „pokud to bude vyžadovat situace” 22 . 5. května 1945 následovala negativní odpověď generála Antonova, v níž upozornil Eisenhowera, aby upustil od postupu spojeneckých armád za již dříve stanovenou linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice, aby se „předešlo možnému zmatku vojenských jednotek” 23 . Argumentoval také tím, že pražská útočná operace Rudé armády již byla zahájena. Tento požadavek západní spojenci akceptovali. 5. května 1945, když v Praze již vypuklo povstání, potvrdil Eisenhower svůj rozkaz generálu Georgi Pattonovi (1885–1945), že má zastavit postup svých jednotek v Plzni. Gen. Antonov trval na původně stanovené delimitaci postupu jednotek a v depeši Eisenhowerovi sdělil: „Spojenecké jednotky dostaly rozkaz, že mají setrvat na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice.” 24 Eisenhower, který byl pod trvalým tlakem svých britských kolegů, si byl vědom širších souvislostí finále druhé světové války ve světě, vojenských i politických. Rozhodně si nepřál žádné politické komplikace, nezapomínal ani na reálný význam slíbené sovětské pomoci při likvidaci japonských ozbrojených sil v nastávající závěrečné fázi války ve východní Asii již přímo na japonských ostrovech. 25 Uměl si dobře představit, jaké ztráty amerických jednotek by zde bylo možno očekávat. 26 Tento argument byl zřejmě klíčový pro rozhodování amerického velení, které tak ponechalo politické zájmy stranou. 27

Zatím Patton postoupil s jednotkami přes osvobozenou Plzeň k Rokycanům, před nimi však zastavil. Poté se obrátil s prosbou ohledně dalšího postupu na nadřízeného generála Omara Nelsona Bradleyho (1893–1981), který týž den „osobně navštívil maršála Koněva na jeho velitelském stanovišti u Torgavy a nabídl mu pomoc při vyčištění středního Povltaví. Koněv pochopitelně striktně odmítl zcela v duchu Antonovových instrukcí.” 28 Poté co Bradley o výsledku schůzky informoval Eisenhowera, ten druhý den ráno 6. května vydal rozkaz „výslovně zakazující nejen operační pohyb za čáru Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice, ale i provádění průzkumu hlouběji než do vzdálenosti deseti kilometrů od této čáry” 29 . Další protesty, včetně intervencí ministra Ripky a generála Karla Janouška u britských činitelů v Londýně, již nic nezměnily.

Byla tak vytvořena demarkační linie, která pak až do odchodu spojeneckých vojsk v listopadu 1945 rozdělovala Československo. Její význam pro budoucí osudy Československa by nicméně neměl být přeceňován. Nejnověji a lapidárně hodnotí význam osvobození Prahy sovětskými jednotkami Igor Lukeš: „To, že Prahu a velkou většinu území státu obsadili Rusové, znamenalo taktickou porážku pro místní demokraty a zesílilo vliv jejich komunistických rivalů.” 30 Snad důležitější je jeho následující hodnocení, které nabízí řadu dalších otázek: „Nebyl to však faktor, který by určil politickou budoucnost země.” 31 V těchto okamžicích se nesporně hrála politická, resp. diplomatická hra o to, kdo osvobodí Prahu. Výše hodnocená izolovanost a neinformovanost prezidenta E. Beneše, který se již nacházel v Košicích, vedla k tomu, že mu nebyla dána možnost se účinně vyjádřit, i vzhledem k tomu, že neměl k dispozici potřebné a spolehlivé informace. Otázkou ovšem bylo, zda by jeho stanovisko sehrálo nějakou roli. Prokop Drtina (1900–1980), který byl po boku prezidenta, později ve svých memoárech uvedl, že: „Benešovi se asi nestalo po celou dobu jeho politické dráhy, aby byl tak dokonale odříznut od evropské a světové politiky. […] Zahraniční styk naší republiky měli v rukou Fierlinger a Clementis. Prakticky oba komunisté, kteří nepodnikli nic bez Gottwalda a Valeriana Zorina.” 32 Podle pozdějšího vyjádření Fierlingera, jehož věrohodnost jinak nemůžeme ověřit, informaci o Eisenhowerově nabídce eventuálního postupu amerických vojsk Zorin obdržel, leč odmítl ji. 33 Zřejmě byl na rozdíl od prezidenta Beneše přesně informován o strategických záměrech sovětského velení. Benešova informační izolovanost za pobytu v Košicích zde sehrála svoji roli. O dva týdny později, 22. května, Beneš při přijímání členů povstaleckého velení Prahy na pražském Hradě zklamaně uvedl: „[…] Nadlidsky jsem se namáhal, abych udržel vše ve své ruce […] Velmi těžce jsem nesl dohodu Anglie s SSSR, neboť nás stavěli již před hotová fakta. Napřed bylo vše ujednáno s Anglií, po konferenci v Teheráně jsem zjistil, že Slovensko patří do ruské sféry, a po 6 měsících předali do ruské sféry všechny naše země. Já to zjistil náhodně […].” 34

6. května 1945 zahájila Rudá armáda operace vedoucí k urychlenému osvobození Prahy. Poslední den resp. noc rozsáhlých válečných operací druhé světové války ve střední Evropě proběhla z 8. na 9. května. Čelní jednotky 3. a 4. gardové armády urazily 60–80 km ze svých pozic v prostoru Loun, kde se nacházely ještě večer ve 22 hodin, a během několika hodin, s minimálním časem na odpočinek, aniž by narazily na podstatnější odpor, dorazily do Prahy. Jako první části Rudé armády vstoupily do Prahy „jednotky 10. gardového tankového sboru generálporučíka Jevgenije Jemeljanoviče Bělova ze sestavy 4. gardové tankové armády generála Dmitrije Daniloviče Leljušenka, postupující od Bíliny přes Louny a Slaný, na předměstí Prahy od severozápadu. […] Čelní tanky 63. gardové tankové brigády pak přes Dolní Liboc a Vokovice projely do Dejvic, kde se rozdělily. Jeden proud zamířil na Pražský Hrad, druhý projel přes Klárov do středu města.” 35

K atmosféře dokončení osvobození Československa a hlavního města Prahy náležel i okamžik, kdy druhý den navečer, 10. května, dorazila do Prahy před 1. nádvoří pražského Hradu první československá vojenská jednotka, a sice dva tanky typu T–34/85 1. československé samostatné tankové brigády, která byla součástí předsunutého oddílu rychlé skupiny 38. armády, 4. ukrajinského frontu generála Andreje Ivanoviče Jeremenka. S nimi do Prahy také dorazila část praporu samopalníků. Během dvou dnů urazili trasu z Olomouce přes Moravskou Třebovou, Poličku, Svitavy, Čáslav, Kutnou Horu až do Prahy. 36

Tím, že sovětské jednotky rychlým nočním přesunem dorazily do Prahy, odřízly také ústupové cesty hlavním silám skupiny armád „Mitte”, které se snažily co nejrychleji přesunout na západ, do amerického zajetí. V průběhu dalších dvou dnů, 10.–11. května, byla většina těchto jednotek zajata Rudou armádou. Podle nejnovějších zjištění padlo v průběhu pražské operace do sovětského zajetí přes 860 000 německých vojáků. Vysoký počet válečných zajatců ovšem přinášel starost ohledně jejich stravování. Vedení Rudé armády se je snažilo co nejrychleji přesunout do SSSR, aby válečné zajatce mohlo využít jako pracovní sílu při obnově zničené země. Vedle válečných zajatců se na československém území v této době nacházely desetitisíce repatriantů, kteří směřovali především do SSSR, resp. do dalších zemí východní Evropy. Všem těmto osobám bylo nutno poskytnout stravu a alespoň základní přístřeší, což představovalo značnou zátěž pro osvobozenou republiku. 37

Pražská operace Rudé armády podle ruského historika Georgije Krivošejeva: „[…] splnila své cíle vojenské, politické i hospodářské. Zlikvidovala poslední silné uskupení německých vojsk, posílila pozice Sovětského svazu a potažmo československých komunistů v poválečném Československu a zajistila velké množství levné pracovní síly pro obnovu Sovětského svazu. A to za cenu na poměry Rudé armády skutečně minimálních ztrát, 11 625 padlých a nezvěstných a 38 083 raněných a nemocných,” 38 Tyto ztráty, v posledních dnech války, patřily však k nejtěžším. Maršál Stepan Ivanovič Koněv o rok později, v roce 1946 potvrdil na přednášce v Moskvě záměry pražské operace zamýšlené sovětským velením. Na otázku, kdo měl osvobodit Prahu, odpověděl, že se jednalo především o politický záměr. 39


  1. I. S. KONĚV, Zapiski komandujuščego frontom 1943–1945. Moskva 1981, s. 399. ↩︎

  2. Podrobně viz: S. KOKOŠKA, Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. Praha, 2005. ↩︎

  3. Archiv vnešněj politiki Rossijskoj Federacii (AVP RF), fond 06, papka 14, delo 145. Publikováno in: SSSR i germanskij vopros. 1941–1949 gg. Dokumenty. T. 1, Moskva 1996, s. 342. ↩︎

  4. M. DJILAS, Conversations with Stalin. New York 1962, s. 114. Též: V. A. NEVEŽIN, Zastolnyje reči Stalina, c. d., s. 218–220. Moskevské jednání s jugoslávskou delegací v čele s Josipem Brozem Titem bylo korunováno uzavřením Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a spolupráci mezi Sovětským svazem a Jugoslávií 11. 4. 1945. Viz také: Ju. S. GIRENKO, Stalin–Tito. Moskva 1991, s. 254–256. ↩︎

  5. S. KOKOŠKA, Praha v květnu 1945, c. d., s. 58. ↩︎

  6. S. KOKOŠKA, c. d., s. 57. ↩︎

  7. AVP, fond 0138, opis 26, delo 7, papka 132, l. 23. ↩︎

  8. National Archives, London, (dále jen NA, London) HS 4/9, Talk on 26th January between me and Mr. Philip Nichols. Britové nebyli spokojeni s úsilím československé strany: “to be dissatisfied with the poor Czech effort in this direction, and to have had it long in mind to try and assist to put matters right.” Též: Resistance in Czechoslovakia, meeting on 10th February 1944; HS 4/4 Czech Affairs, meeting on 10th February 1944. Blíže studie J. Kuklíka a J. Němečka: KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan, Britský velvyslanec v Praze P. B. Nichols a stažení amerických a sovětských jednotek z Československa v roce 1945. In: Historie prožité minulosti. K šedesátinám Oldřicha Tůmy. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2010, s. 155–171. ↩︎

  9. Cit. dle: J. KALVODA, Role Československa v sovětské strategii, Kladno, nakladatelství Dílo, 1999, s. 217. ↩︎

  10. H. TRUMAN, Memoirs. Vol I. Year of Decision. New York 1955, s. 79–82 an. ↩︎

  11. AMZV, Zprávy ZÚ Washington, k. 1945–1946, Poselství amerického prezidenta Kongresu, 14. 9. 1945. ↩︎

  12. J. WANNER, Spojené státy a evropská válka 1939–1945, 3. díl, Zápas o Evropu. Praha, Nakladatelství Dokořán, 2002, s. 143. J. Wanner vychází v této formulaci z následujících prací: M. TEJCHMAN, Otázka vstupu amerických vojsk na území Československa na jaře 1945 a britská zahraniční politika, SlPř, č. 2, 1990, s. 145–156, zde s. 145; V. KRÁL, Osvobození Československa. Studie o mezinárodně politických aspektech, Praha, Academia, 1975, s. 295–296; W. CHURCHILL, Druhá světová válka, d. VI., Triumf a tragédie_,_ Praha 1995, _s._ 495–496. ↩︎

  13. J. WANNER, c. d., s. 144. ↩︎

  14. J. WANNER, c. d., tamtéž. ↩︎

  15. Cit. dle: V. PREČAN, Invaze 1944. Konec války horké a počátek války studené_, Soudobé dějiny_, 1994, č. 4–5, s. 473–482, zde s. 477. ↩︎

  16. Foreign Relations of United States (dále FRUS) 1945, Vol. V, s. 444–445. F. NESVADBA, Operace amerických vojsk na území Československa (II), HaV, č. 2, 1986, s. 65–66; J. PECKA, Na demarkační čáře. Americká armáda v Čechách v roce 1945. Praha 1995, s. 41–43. ↩︎

  17. General Marshall on Eisenhower, 28. April 1945, W 74566, in: The Papers of Dwight David Eisenhower. The War Years: Vol. IV. Baltimore and oth. 1970 (Dok. 2462, Not. 1, p. 2662). Cit. dle: V. PREČAN, Die Grossmächte und die Tschechoslowakei gegen Ende des Zweiten Weltkriegs, in: Sowjetisches Modell und nationale Prägung. Kontinuität und Wandel in Ostmitteleuropa nach dem zweiten Weltkrieg. Hrsg. von H. Lemberg, Marburg, J. G. Herder Institut, 1991, s. 35, pozn. č. 9. ↩︎

  18. W. S. CHURCHILL_, Druhá světová válka,_ d. VI., Triumf a tragédie, Praha 1995, s. 489. ↩︎

  19. Podotkněme, že v této době již bylo americké vedení zřejmě informováno o Churchillovu projektu útoků proti Sovětskému svazu „Operation Unthinkable”. Projekt byl ovšem Top Secret, takže o něm bylo informováno pouze několik osob. ↩︎

  20. H. TRUMAN, Memoirs of Harry S. Truman. Volume one, Year of Decision. Garden City (New York), Doubleday 1955, s. 216. ↩︎

  21. H. TRUMAN, c. d., s. 477. ↩︎

  22. Americký postup vůči střední Evropě v závěru 2. světové války podrobně v práci: G. LUNDESTAD, The American non-policy towards Eastern Europe, 1943–1947. Universalism in an area not of Essential interest to the United States. Tromsö and oth., 1978. Nověji: V. PREČAN, Die Grossmächte und die Tschechoslowakei gegen Ende des Zweiten Weltkriegs, c. d., s. 31–41. ↩︎

  23. I. KONĚV, Čtyřicátý pátý. Praha, Svoboda, 1970, s. 179. ↩︎

  24. Cit. dle: I. LUKEŠ, Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze. 1945–1948, Praha, Prostor, 2014, s. 66. ↩︎

  25. Na Jaltské konferenci byla za účasti představitelů Velké trojky prodiskutována velká část problémů spojených se závěrem války proti Japonsku, tj. vojenskými operacemi i politickými souvislostmi. Současně vývoj situace generoval problémy další, které bylo nutno řešit společně. Srv. podrobně: V. P. SAFRONOV, SSSR, SŠA i japonskaja agressija na Dalnem Vostoke i Tichom okeane. Moskva, Institut Rossijskoj istorii, 2001. Zejména str. 278–350. ↩︎

  26. Podrobně: F. C. POGUE, The Supreme Command. Washington, D. C., Office of the Chief of Military History Department of the Army 1954, s. 495–508. ↩︎

  27. Podrobně diskuse o politické motivaci, rozdílu zájmů amerických, britských a střetů se zájmy sovětského vedení in: J. HRBEK – J. NĚMEČEK – S. KOKOŠKA – P. HOFMAN – V. SMETANA, Nultá hodina? Československo na jaře 1945 ve strategických souvislostech. Praha 2011, s. 119–124. ↩︎

  28. J. WANNER, Spojené státy a evropská válka 1939–1945, 3. díl, Zápas o Evropu. Praha 2002, s. 151. ↩︎

  29. J. WANNER, c. d., tamtéž. Přesto jednotky americké armády v příštích dnech prováděly průzkum a jeden z oddílů podnikl cestu do Velichovek, kde se nacházel štáb Schörnerovy armády „Mitte”. ↩︎

  30. I. LUKEŠ, Československo nad propastí, c. d. s. 15. ↩︎

  31. Tamtéž. Zde i stručně přehled názorů na hodnocení možností sovětského postupu ve střední Evropě, s. 19–23. Hodnocení otázky postupu americké armády do nitra českých zemí z pera čelného představitele normalizační historiografie viz: V. KRÁL, Osvobození Československa. Studie o mezinárodně politických aspektech. Praha 1975, s. 294–311. Podrobně v nejnovější české historiografii J. DEJMEK, Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část druhá, Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935–1948), Praha 2008, s. 519–521. Z diskusí k této otázce je zřejmě nejlépe informován i teoreticky vybaven ruský historik L. J. Gibianskij, který prošel všechny důležité fondy lidového komisariátu zahraničí tohoto období. Viz: L. J. GIBIANSKIJ (red.), U istokov “socialističeskogo sodružestva”. SSSR i vostočnojevropejskije strany v 1940-je gg. Moskva 1995; TÝŽ, Moskva a východní Evropa. Některé aspekty vzniku sovětského bloku. Soudobé dějiny, č. 1/1997, s. 26–41. ↩︎

  32. P. DRTINA, Československo můj osud. d. II., kn. 1., Praha 1992, s. 39–40. ↩︎

  33. Zd. Fierlinger toto ovšem přiznal až v interview, které poskytl časopisu Hlas revoluce, 16. 4. 1965. ↩︎

  34. Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, Praha (dále VÚA-VHA), f. Vojenská kancelář prezidenta republiky (dále VKPR), k. 179, I, vel 45. ↩︎

  35. J. HRBEK – V. SMETANA – S. KOKOŠKA – V. PILÁT – P. HOFMAN, Draze zaplacená svoboda. Osvobození Československa 1944 1945. sv. 2, Praha 2009, s. 256–257. ↩︎

  36. VÚA-VHA, f. 1. československá samostatná tanková brigáda. Válečný deník průzkumné roty (2. 2.–6. 6. 1945), s. 21. M. KOPECKÝ, Československá samostatná tanková brigáda v SSSR, tankisté československé zahraniční armády na Východní frontě 1943–1945. Praha 2001, s. 206; uvádí, že do Prahy dojely tohoto večera tři tanky. ↩︎

  37. J. HRBEK a d., c. d., 2. díl, s. 258. Rudá armáda zajatce, repatrianty a další osoby organizovala ve velkých táborech mimo města, zásobování potravinami pak šlo ze značné části z domácích československých zdrojů. Dokumentace o těchto táborech v českých archivech je bohužel minimální, tematikou se podle našich zjištění důkladněji prakticky nikdo nezabýval. V ruských archivech, zejména v ruském vojenském archivu v Podolsku u Moskvy, nazvaném Centralnyj archiv Ministerstva oborony Rossijskoj Federacii, (dále CAMO), se příslušné informace nachází, ale bohužel se nám k nim při výzkumu z časových důvodů při pobytech v Moskvě nepodařilo propracovat. ↩︎

  38. G. F. KRIVOŠEJEV, Grif sekretnosti snjat, Poteri vooružjonnych sil SSSR v vojnach, bojevych dejstvijach i vojennych konfliktach. Statističeskoje issledovanije. Pod obščej redakcijej G. F. Krivošejeva, Moskva 1993, s. 221. ↩︎

  39. S. I. KONĚV, Čtyřicátý pátý, Praha, Svoboda, 1970. s. 69. ↩︎

Foto