Autor: Doc., PhDr., Marek Hrubec, Ph. D. | 20. 5. 2020
Koronavirová pandemie: test lokálních přístupů a globální koordinace
Současná pandemie může mít vážné dopady jak na zdraví a životy mnoha lidí, tak na dlouhodobé uspořádání světa. Podobně působily v dějinách jiné závažné nemoci či války. Toto stanovisko zaujímají nejen autoři kritičtí k současnému globálnímu řádu, ale také bývalý ministr zahraničí USA a národní bezpečnostní poradce Henry Kissinger ve svém článku „Koronavirová pandemie navždy změní světový řád" (Kissinger 2020), kde zdůrazňuje, že je nutné zvládnout současnou pandemii a připravovat se na novou éru.Vláda by měla zajistit ochranu zdraví lidí a chod země a zároveň by všichni měli začít pracovat na proměně podmínek, které by byly schopny reagovat na bezprecedentní společenské, technologické a geopolitické proměny. Víme však již, jaký bude rozsah změn? Na to bych rád naznačil odpověď v tomto eseji.
Globální rizika a jejich důsledky
Jürgen Habermas ve svém rozhovoru o koronaviru „Ještě nikdy jsme toho nevěděli tolik o naší nevědomosti" (Habermas, Schwering 2020) klade důraz na rizikový charakter naší proměňující se komplexní znalostní společnosti. Nejistota se podle něj netýká pouze vědomostí o epidemických rizicích, ale také poznání obtížně předvídatelných důsledků v oblasti společnosti, ekonomiky a politiky.
Odkazy na rizika současné společnosti navazují na teorii světové rizikové společnosti Ulricha Becka (Beck 1999; Beck 2016), jenž vysvětluje rizikovost prostřednictvím velmi komplexní a technologické provázanosti různých částí společnosti ve světě. Současná pandemie přináší rizika také v oblasti násilí, neboť je rovněž názornou případovou studií šíření patogenu v potenciální budoucí biologické válce. Vedle možných standardních, jaderných, chemických či kybernetických konfliktů patří biologická válka ke globálním hrozbám současnosti. Obecně platí, že čím rychleji je společnost globalizována, tím více se naráží na rozpory a konflikty, neboť lidé a společnosti na tento překotný vývoj nejsou ještě připraveny. Lidé přitom tyto rozpory zažívají i ve svém každodenním životě, který na první pohled vypadá běžně a lokálně. Východiskem by mohl být přístup, kterému Stephen Chan říká lokální kosmopolitismus, jenž na jedné straně vychází z místních (afrických, čínských, evropských a dalších) způsobů řešení globálních výzev a na straně druhé má na paměti potřebu společného celoplanetárního jednání (Chan 2018).
Nový koronavirus (SARS-CoV-2) a jím vyvolané infekční onemocnění COVID-19 představuje globální riziko s lokálními dopady a bylo dobře, že se v České republice nepodceňovalo, podobně jako v dlouhodobé perspektivě nepodceňují nemoci, na něž každý rok zemře nejvíce osob, tj. na kardiovaskulární nemoci, cévní mozkovou příhodu, nádorová onemocnění, různé závažné respirační problémy a další onemocnění, která jsou zároveň komorbiditami s COVID-19. Kromě toho podle Světové zdravotnické organizace zemře na světě každý rok na sezónní chřipku od 290 tisíc do 650 tisíc lidí, kdy se nakazí stovky miliónů lidí. Bez zavedení přísných vládních opatření proti koronaviru včetně omezení vycházení a nošení roušek by však v případě koronaviru mohl být oproti obvyklé chřipce počet obětí několikanásobně či mnohonásobně vyšší.
Solidarita, strach a nespravedlnost
Pozitivním jevem koronavirové doby je jistě to, co lze vnímat jako vzedmutí vlny solidarity, kdy lidé doma šijí roušky a rozdávají je potřebným, nosí obědy záchranářům v první linii a pracovníkům na hranicích, v karanténě jim na balkonech a z oken děkovně vždy v domluvenou hodinu tleskají apod. Je však třeba si uvědomit, že jedním z motivů, které stojí v pozadí této charitativní vlny, je strach. Strach v boji o vlastní přežití a o své zdraví, o osud svých blízkých; i nejistota, co vlastně bude dál. Je to existenciální a pro některé rovněž existenční otřes. Není ale vůbec samozřejmé, že bude i nadále nasměřován pozitivním směrem k větší solidaritě mezi lidmi. Pandemie na jedné straně zvyšuje citlivost lidí vůči nakaženým, zároveň však kvůli strachu lidí o sebe sama zvyšuje také sobectví a nespravedlnost. Je to ambivalentní proces s protichůdnými reakcemi u různých sociálních skupin, bohužel celkově často s negativním výsledkem. Šokující bylo rychlé a téměř neproblematizované rozhodnutí neléčit pacienty nad 75 let ve Španělsku, Itálii, Francii či na různých místech USA a zavést další podobné přístupy také ve Velké Británii. Je pochopitelné, že velké selhání těchto zemí ve věci připravenosti na pandemii vedlo lékaře a další zdravotní personál k obtížnému rozhodování jako za klasické války, kdy se péče a přístroje nedostávají pro všechny, ale je třeba zpochybnit chaoticky přijaté plošné kritérium dělení pacientů, když existuje více spravedlivějších možností. Je smutné vidět, jak rychle odpadají civilizační návyky a kultivace.
Ačkoli se o koronaviru zjednodušeně říká, že je rovnostářský či demokratický, skutečnost je taková, že se sice každý člověk může nakazit, ale především chudší lidé a lidé z marginalizovaných etnických skupin mají horší životní a pracovní podmínky, v nichž je pravděpodobnost jejich nakažení daleko větší než u lidí z vyšších příjmových skupin (Norfolk 2020). Přečkání pandemie ve vile s bazénem na ostrově v Karibiku je jistě méně nebezpečné než každodenní dojíždění do práce hromadnou dopravou a pak práce s mnoha ostatními například v open space kanceláři nebo v továrně. Značně horší situace je v rozvojových zemích, kde má mnoho lidí nedostatečné nebo žádné zdroje pitné vody či finance na mýdlo, o životě ve favelách a slumech v Latinské Americe, Asii, Africe ale i jinde ani nemluvě. Ženy jsou v rozvojových zemích potenciálně ohroženy na zdraví a životě více, neboť představují přibližně 70 % globálních chudých. Celosvětově ženy tvoří také přibližně 70 % lidí pracujících ve zdravotnictví, čímž se dostávají do první linie nebezpečí nakažení nemocemi. Podle OSN žije na světě 836 miliónů lidí v chudobě (United Nations Global Compact 2020), zatímco podle jiných výpočtů je tento počet ještě značně větší. Přibližně 40 % globálních chudých přitom žije v Africe a dalších 40 % v Indii. Zatímco v Africe je však náprava fragmentována do více než padesáti málo rozvinutých zemí, v Indii se centrální vládě ve spolupráci s vládami jednotlivých indických států nabízejí zatím nevyužité možnosti silnější koordinace v indické verzi modernity, případně s částečnou kooperativní inspirací z Číny, která za posledních čtyřicet let vyzvedla z chudoby 800 miliónů lidí. Nepočítáme-li však tento čínský přínos, počet chudých ve světě dlouhodobě roste. Jelikož je ale chudoba trvalý problém, média i politici ve většině částí světa tuto lidskou tragédii už téměř přehlížejí a věnují se jiným, nově vzniklým tématům.
Koronavirus reprodukuje současné nerovnosti a ještě je často zhoršuje. Světový potravinový program uvádí, že kvůli pandemii může být v následujícím roce ohroženo hladem více než čtvrt miliardy lidí (World Food Program 2020). Oxfam odhaduje, že se kvůli koronavirové pandemii může dostat do chudoby o půl miliardy lidí více než dosud, pokud se nepřijmou opatření na pomoc rozvojovým zemím (Oxfam 2020). To je důvodem, proč se lidé v rozvojových zemích nyní obávají rozšíření koronaviru. Nancy Fraserová v této situaci zdůrazňuje nutnost krátkodobých i strategických aktivit, analýz a alternativních modelů, neboť se již nelze vracet do začarovaného kruhu chudoby a škrtů (Fraser 2020). Eduardo Suplicy či Josué Pereira da Silva prosazují v této situaci jako řešení pro Brazílii všeobecný základní příjem, jehož reálné zavedení má nyní stále větší podporu nejen v ekonomicky a politicky oslabené Brazílii (Mena 2020; Pereira da Silva 2014), ale také ve Španělsku a dalších zemích.
Vytváření hranic
Pandemie se sice globálně šíří, ale zároveň vytváří prostorovou fragmentaci a uzavřenost. Často můžeme v médiích číst, že místo společných globálních přístupů v OSN, ve Světové zdravotnické organizaci či v rámci Evropské unie dochází k štěpení a uzavírání hranic národních států. Národní státy přinejmenším v Evropské unii a dalších západních zemích zavedly nouzové stavy a přijaly nezbytná opatření, což však ještě neznamená, že dlouhodobě posílily svoji moc v ekonomických a dalších záležitostech. Korporace nechaly státní správu v nouzovém stavu spravovat krizovou situaci, kdy byli na životech a zdraví masově ohroženi jejich producenti a konzumenti zboží. Pokud však vlivné velké firmy začaly považovat restriktivní opatření za příliš dlouhá a ztrácet zisk, lobbovaly s požadavkem na uvolnění vládních opatření a vláda následně vše poslušně urychlila.
Například v USA nejprve důležitá restriktivní opatření nebyla ani zavedena, neboť nerušený chod firem tam byl kvůli zisku považován za cennější než lidské životy a zdraví. Řada tamních občanů a politiků však tento malthusiánsky inspirovaný přístup nesdílí, neboť mají blíže k sociálnější koncepci, jakou se k těmto otázkám přistupuje ve většině zemí kontinentální Evropy, a vynucují si alespoň základní opatření. Nejen stát New York, ale například také Kalifornie, která je sama pátou největší ekonomikou světa, zaujala serióznější a restriktivnější opatření proti koronaviru než federální vláda.
Zde je vidět, že štěpení má značně větší sílu než jen omezování mezinárodních a transnacionálních aktivit do hranic národních států. Například uzavření nejen mezinárodní, ale i místní dopravy se kvůli koronaviru odehrálo na řadě míst světa. Hranice se dočasně přepisují tím, že dochází ke štěpení uvnitř zemí. Obrazně řečeno tedy nejde jen o návrat k národním státům, ale dokonce také k městským státům. V případě potřeby se izolují kraje, okresy, města či vesnice, aby se ze silně nakažených oblastí virus nešířil dále. V České republice šlo například o Litovelsko, v Číně je tím všeobecně známý Wu-chan.
Virus se pochopitelně nejvíce šíří v místech s velkou koncentrací lidí. Jedenáctimilionový Wu-chan, osmimilionový New York, dvanáctimilionová Moskva, devítimilionový Londýn, čtrnáctimilionové Dillí či čtyř a půl milionové Nairobi jsou klasickými případy. Takovéto metropole uvnitř zemí jsou populačně a ekonomicky větší než mnohé národní státy. Odtud mnohé z nich také čerpají svoje možnosti reagovat na pandemii. V důsledku neoliberálního omezování role veřejných institucí včetně role státu či měst však v řadě západních i dalších zemí v posledních desetiletích došlo navzdory částečnému využití veřejných institucí po globální finanční a ekonomické krizi 2008 pouze k částečné připravenosti na pandemii. Přitom zkušenosti z minulých epidemií a pandemií ve světě jsou už značné.
Specifická opatření jsou zapotřebí na mnoha místech v rozvojových zemích, kde jsou chudí lidé závislí na každodenním obstarávání obživy. Místní trhy jsou pro ně často zásadním místem pro získávání věcí nezbytných pro přežití. Jejich omezení by proto měla sledovat případné zajištění potravin a dalších nezbytností místní či národními vládami, agenturami OSN a humanitárními organizacemi.
Přeskupení globálních sil
Pandemie vyvolala napětí v globálních interakcích. Současná politika USA se může na první pohled zdát antiglobalizační a v některých aspektech skutečně je. Při podrobnějším pohledu ale vidíme, že Trumpův přístup je zatím do velké míry jen prostředkem, a nikoli cílem. Trump sám je transnacionální businessman a požaduje, aby se Čína více otevřela USA, například ve finančním sektoru. Dále požaduje, aby Čína více nakupovala americké zboží, například zemědělské produkty. To je přece globalizační, a nikoli antiglobalizační trend. Pochopitelně se to ale netýká strategického průmyslu, primárně technologií využitelných k vojenským účelům, v němž USA chtějí dominovat, a proto omezují Huawei a další čínské firmy. USA ve své současné sestupné fázi vývoje vnímají především v posledních letech Čínu jako svého rivala a snaží se ji zadržovat a omezovat její globální vliv. Globální výroba a obchod však budou v budoucnu pokračovat, ale budou plné kontradikcí. V některých směrech bude více lokalizace, v jiných ale bude pokračovat makroregionalizace a globalizace.
Již nyní začínají snahy o relokaci menšího počtu zahraničních výrobních kapacit z Číny do Vietnamu či Mexika, přičemž se tento trend může časem zvětšit a mířit také do Evropy a USA – rovněž v návaznosti na americko-čínskou obchodní válku v posledních letech. Čína může tuto částečnou reorientaci nahradit tím, že v jiných aktivitách naváže na svoji novou hedvábnou stezku, tedy projekt Iniciativy pásma a cesty započatý roku 2013, kterým vytváří svoji alternativní verzi globálních interakcí. Tím zintenzivňuje svoji spolupráci s globálním Jihem (tedy s Afrikou, Latinskou Amerikou i Asií) a rovněž se střední a východní Evropou. Čína zároveň posiluje domácí spotřebu, čímž se stává méně závislá jak na USA a případně také západních a dalších zemích, tak celkově stále méně na svém exportu. Jedná se o uplatnění další vývojové fáze modernity s čínskými charakteristikami v domácí a zahraniční sféře (Wei 2017).
V budoucnu se celkově bude jednat o značně globalizovanou společnost, pokud ji porovnáme s tím, jak byla provázána například před dvěma dekádami, natož před dobytím amerického kontinentu. Jde tedy skutečně spíše o korekci než o deglobalizaci. Novinkou je teď spíše náhlý průběh těchto změn než změny samé. Globální pandemie dobře odhaluje skutečnou povahu dosavadní globalizace. Nikdy to nebyl nějaký bezproblémový proces globální integrace, ale spíše proces plný konfliktů. Globální interakce probíhaly v dějinách vždy rozporuplně ve vlnách globálních integrací, následných dezintegrací a poté ještě větších globálních integrací. Po částečných deglobalizačných trendech bude možné usilovat o globální komunikaci a spolupráci na vhodnější a spravedlivější bázi s větším důrazem na vyváženost jednotlivých rovin – od roviny lokální přes národní a regionální a makroregionální až po globální. Současné překotné proměny však mohou mít různé negativní politické, ekonomické a sociální dopady v podobě recese či krize, což se již začíná projevovat. Konsekvence se už objevují také v rovině vyostřených politických, diplomatických a zpravodajských sporů, jež mohou vést i ke střetům ozbrojeným.
Závěr: proti rasismu a nesnášenlivosti
Zvláštní reportérka OSN pro problémy rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti Tendayi Achiumeová (Kenny 2020) kritizovala „nezodpovědnou, diskriminační státní rétoriku" některých politiků, například Donalda Trumpa, kteří komentovali pandemii v jednotlivých zemích. Upozornila, že projevy rasismu a nesnášenlivosti jsou nepřijatelné ve státních politikách a výrocích. Proti nim na Mezinárodním dni pro vymýcení rasové diskriminace zdůraznila: „Krize jako je koronavirová pandemie nám připomíná, že jsme všichni propojeni a že naše živobytí je vzájemně provázané." V souladu s tím Tedros Adhanom Ghebreyesus, který vede Světovou zdravotnickou organizaci, požadoval, aby se pandemie přestala politicky zneužívat (UN News 2020).
Obvykle se setkáváme s tím, že se poukazuje na nezamýšlené důsledky pozitivních událostí. Ulrich Beck však ve své knize Metamorfóza světa (Beck 2016) upozornil, že je důležité vidět také opak, tedy pozitivní důsledky negativních událostí, neboli emancipační charakter katastrof. Také z koronavirové pandemie si můžeme odnést ponaučení a emancipovat se z dosavadních nespravedlivých a nesnášenlivých pout. Bude přitom třeba společně čelit jak zdravotním rizikům, tak sociálním a ekonomickým nerovnostem, politickým konfliktům, technologickým rizikům, environmentální krizi a dalším závažným problémům. Bude ovšem zapotřebí jak respekt k úspěšným lokálním přístupům k pandemii, tak také ochota vzájemně se od sebe učit a společně koordinovat jednotlivé kroky. V každém makroregionu světa již zaznívají různé inspirativní a inovativní podněty pro budoucí místní i globální uspořádání.
Literatura
BECK, U. (1999): World Risk Society. Cambridge: Polity.
BECK, U. (2016): The Metamorphosis of the World: How Climate Change is Transforming Our Concept of the World. Cambridge: Polity.
CHAN, S. (2018): The Problematic Non-Western Cosmopolitanism in Africa Today. Human Affairs, 28 (4), 351 – 366.
FRASER, N. (2020): The left reflects on the global pandemic. In: Transform! Europe, 16. 4. 2020. Web. 30. 4. 2020. https://www.transform-network.net/en/calendar/event/the-left-reflects-on-the-global-pandemic-nancy-fraser/.
HABERMAS, J. – SCHWERING, M. (2020): Jürgen Habermas über Corona „So viel Wissen über unser Nichtwissen gab es noch nie". Frankfurter Rundschau, 10. 4. 2020.
KENNY, P. (2020): UN expert hits out at COVID-19 xenophobia. In: AA, 23. 3. 2020. Web. 30. 4. 2020. https://www.aa.com.tr/en/latest-on-coronavirus-outbreak/un-expert-hits-out-at-covid-19-xenophobia/1776554.
KISSINGER, H. (2020): The Coronavirus Pandemic Will Forever Alter the World Order. In: Wall Street Journal 3. 4. 2020.
MENA, F. (2020): "Tudo indica que vou viver para ver a renda básica implementada", diz Eduardo Suplicy. In: Folha de S. Paolo 13. 4. 2020.
OXFAM (2020): Half a billion people could be pushed into poverty by coronavirus, warns Oxfam. 9. 4. 2020. Web. 30. 4. 2020.
PEREIRA DA SILVA, J. (2014): Por que renda básica? Sao Paolo: Annablume.
UNITED NATIONS GLOBAL COMPACT, Poverty (2020): Web. 30. 4. 2020.
https://www.unglobalcompact.org/what-is-gc/our-work/social/poverty.
WEI, X. (2017): Ekonomická a politická transformace Číny. Praha: Filosofia.
WORLD FOOD PROGRAM(2020): 2020 – Global Report on Food Crises. 20. 4. 2020. Web. 30. 4. 2020. https://www.wfp.org/publications/2020-global-report-food-crises.
