Krátká zamyšlení o válce a odboji

Autor: Mgr. Marie Hrošová, CSc. | 20. 5. 2020

Krátká zamyšlení o válce a odboji

Osvobození Československa od nacistické nadvlády, které vyvrcholilo v květnu 1945 na území dnešní České republiky porážkou nacistického Německa, současně ukončilo boje druhé světové války na evropském kontinentu. Šestiletá poroba naší vlasti se proměnila v minulost. Pro generaci našich rodičů, prarodičů a mnohdy už i praprarodičů patřily zmíněné události mezi nejsilnější životní zážitky. Doslova celá česká společnost, až na nevelkou skupinu kolaborantů, se radovala ze znovunabyté národní svobody. Nefalšovanou a upřímnou byla i vděčnost, kterou v květnových dnech roku 1945 cítili a spontánně projevovali svým osvoboditelům obyvatelé českých zemí. Optimistická nálada těch dnů vyrůstala z vědomí, že je konec utrpení, strachu a obav o vlastní život i životy blízkých, které sebou přinášela nadvláda cizí mocnosti a válka. Vždyť právě české země byly nejdéle okupovaným evropským územím. Připomeňme si tedy poměry, které sebou přinášela nacistická okupace, neboť v nich je ukrytá odpověď na otázku, kterak vnímat a jak posuzovat stále se vzdalující květnové události roku 1945.

Podobu předzvěsti nejtragičtějšího období naší moderní historie sehrálo připojení českého pohraničí k hitlerovskému Německu v důsledku mnichovského diktátu uzavřeného dne 30. září 1938. Tato událost zasáhla, podle nejrůznějších odhadů, do života 150 000 – 250 000 Čechů, německých antifašistů a německých Židů, kteří urychleně opouštěli své domovy. Ti všichni, již jako běženci, hledali spásu a útočiště v českém vnitrozemí. Jejich smutný a nejistý osud však zanedlouho překryla nová národní tragédie. Přímé vojenské obsazení zbytku českých zemí, které je spjato s 15. březnem. 1939.

Z popudu nové okupační moci probíhala téměř okamžitě na území vznikajícího Protektorátu Čechy a Morava první masová zatýkací akce pod názvem Mříže (Aktion Gitter). Dělo se tak především ve dnech 16. až 18. března. Byla zaměřena na vyhledávání původců komunistické činnosti. Za skutečnými mřížemi se pak ocitli jak komunisté, ale i němečtí antifašisté a politicky aktivní občané židovského původu. Oprávněně se předpokládalo, že se jedná o pravděpodobné organizátory protinacistického odboje. V danou chvíli však ještě nebyl vybudován příslušný německý represivní aparát. Realizací akce byly proto pověřeny orgány české policie a četnictva. Odhaduje se, že bylo pozatýkáno 5800 až 6400 osob, přičemž v Čechách 4 376 a na Moravě se v internaci ocitlo 1 500 až 2000 předpokládaných odpůrců nacismu.

Počty zadržených zaskočily i organizátory akce. České vězeňství nebylo na takové množství nově příchozích vězňů připraveno. Následovala proto revize opatření a většina komunistů se mohla vrátit do svých domovů. Ovšem až poté, kdy se podepsáním prohlášení zavázali, že se v budoucnu zdrží každé „komunistické nebo státu nepřátelské činnosti". Jinak musí počítat „se svým okamžitým a přísným potrestáním." Souhlas s obsahem textu byl zpravidla pojat jako formalita a účelová záležitost. Důkazem je skutečnost, že mezi popravenými a umučenými oběťmi nacistické perzekuce z pozdějšího období, nacházíme jména celé řady komunistů, kteří byli zatčeni během akce Mříže.

Na svobodu však nebyli propuštěni významnější funkcionáři KSČ, němečtí antifašisté a rovněž občané židovského původu. Asi 1500 uvězněných bylo odesláno do koncentračních táborů v Německu, kde mnozí z nich zahynuli. Kromě jiných i známá novinářka Jožka Jabůrková nebo JUDr. Ivan Sekanina, který za první republiky zastupoval při soudních jednáních členy KSČ.

Akce Mříže je považována za první projev mimosoudní perzekuce, jež byla opakovaně uplatňována v průběhu celé okupace. Zatýkání neprobíhalo na základě prokazatelně zjištěné činnosti. Záminkou, vnější impulzem nejčastěji posloužila určitá událost. Zatčení občané pak plnili funkci rukojmích a jejich další osud plně závisel na libovůli okupantů. V souladu s uvedeným principem probíhalo zatýkání i během prvního stanného práva vyhlášeného za protektorátu 8. června 1939. Vztahovalo se na území města Kladna a v jeho nejbližší okolí. Je známé pod označením kladenská trestní akce. Jednalo se o reakci na zastřelení německého policisty studenty průmyslové školy Janem Smudkem a Františkem Petrem. Souběžně s pátráním po tehdy ještě neznámých pachatelích byli pozatýkáni představitelé veřejného a politického života města Kladna. Po jejich převezení na brněnský Špilberk zde dochází, pokud ne k prvním, tak k jedněm z prvních úmrtí, které mají na svědomí okupanti. Ponižování a fyzické týrání nevydržel starosta města František Pavel, který byl původně zvolen do kladenského zastupitelstva za sociální demokracii. Rozhodl se pro sebevraždu a skočil z vězeňského okna. Na následky střelného zranění zemřel taktéž komunista Karel Louda. Většina vězňů byla sice po nějaké době propuštěna, ale předtím jim bylo umožněno, aby se „seznámili" s poměry v Mauthausenu, Dachau a Buchenwaldu. Uvedený způsob perzekuce byl ještě mnohokrát uplatňovanou rafinovanou kombinací fyzického násilí a zastrašování se souběžným a cílevědomým vytvářením iluze, že za určitých podmínek existuje reálná šance na přežití. Právě takovou reakci mělo u českých obyvatel vyvolávat výběrové propouštění vězňů.

Zatýkací akce s názvem Albrecht I, která měla návaznost na přepadení Polska nacistickým Německem dne 1. září 1939, byla prováděna již na základě předem připravených seznamů.

Při výčtu represivních opatření uskutečněných v prvním roce okupace nelze opomenout zásah proti vysokým školám a studentům, které následovaly po studentských protestem a projevech nesouhlasu s okupací na pohřbu Jana Palacha, jenž byl postřelen během masových demonstracím 28. 10. 1939. Souběžně s uzavřením všech deseti českých vysokých škol a popravy devíti studentských aktivistů bylo pozatýkáno 1 200 studentů a následně odesláno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Pokračování ve studiu bylo v dané chvíli znemožněno 15 000 studentů a o práci přišlo 1 300 pedagogů. Věznění studenti byli sice v roce 1943 propouštěni na svobodu, do poslucháren se ale mohli vrátit až v podzimním semestru roku 1945, tedy po osvobození Československa. Zmíněný případ národní perzekuce plně zapadal do představ nacistů o podřadném postavení českých obyvatel v rámci tzv. velkoněmecké říše a byl jedním z úderů směřujících proti české inteligenci.

Zmiňované případy jsou příkladem postupů, kdy okupanti tvrdými postupy potlačovali nejenom skutečný, ale i pravděpodobný a možný odpor utlačovaného národu Tímto způsobem podporovali vytváření atmosféry obav a strachu, která pak provázela každodenní život obyvatel protektorátu. Souběžně však byla prosazována představa, že vlastně žádná hrozba neexistuje, pokud se člověk věnuje pouze rodině, zálibám a práci. Samozřejmě pod dohledem říše a v jejím zájmu. Snad ani nemusíme podotýkat, že se jednalo o iluzi, která se skutečnými zájmy českého národa neměla nic společného. Již proto byl, navzdory neustálým zásahům gestapa, protinacistický odboj na vzestupu. Uvedená tendence se výrazně projevila zvláště po napadení SSSR v červnu 1941.

S odbojnými Čechy si měl poradit nově jmenovaný říšský protektor Reinhard Heydrich, který nastoupil do funkce 28. září 1941. Po jeho příjezdu do Prahy bylo na území protektorátu vyhlášeno 1. stanného právo. Činnost zahájily stanné soudy, které rozhodovaly o osudu vězněných bez faktického soudního přelíčení. Ve zkráceném jednání a bez možnosti odvolání byly možné pouze tři druhy rozsudků. Smrt, předání gestapu a v ojedinělých případech i propuštění na svobodu. Během trvání 1. stanného práva bylo popraveno 486 osob a 2 242 byla předána gestapu k umístění do některého z koncentračních táborů. Mezi popravenými jsou kromě jiných uváděna jména generálů Josefa Bílého a Huga Vojty, kteří patřili k vedoucím představitelům vojenské odbojové organizace Obrana národa. Popraveni byli redaktoři ilegálního Rudého práva. Souběžně probíhala od 8. října 1941 akce Sokol. Postihla 1 500 funkcionářů sokolské organizace, z nichž většina byla odeslána do Osvětimi.

Nesmírně krutou a krvavou podobu mělo 2. stanného právo, které bylo vyhlášeno po atentátu na R. Heydricha 27. května 1942. Do pátrání po původcích útoku na zastupujícího říšského protektora a osobách, které jim pomáhali, bylo zapojeno kolem 13 000 představitelů okupačního režimu. Množství prováděných prohlídek, kterým se podrobilo 5 000 sídel po celé zemi, nabylo takového rozsahu, že na pomoc byla přizvána česká policie a četnictvo. V Praze systematické razie postupovaly od ulice k ulici, od domu k domu. Do rukou gestapa padl kromě jiných odbojářů vedoucí II. ilegálního vedení KSČ Jan Zika. Pokoušel se uniknout oknem po prádelní šňůře, která se však přetrhla a těžce zraněného jej našlo gestapo. Po převezení do nemocnice svým zraněním podlehl. Na popravišti skončili manželé Preisslerovi, kteří jej ukrývali. V seznamech zastřelených v Praze-Kobylisích nacházíme jméno spisovatele Vladislava Vančury. Kromě nesmírné ztráty, kterou utrpěla česká kultura, jeho smrt znamenala zánik ilegálního Národně revolučního výboru inteligence.

Jména zavražděných byla uváděna na pověstných červených vyhláškách a sdělována v hlášeních rozhlasu. Oprávněně to vyvolávalo úžas a zděšení. Nejotřesnější zprávu však přinesl 10. červen 1942, kdy proběhla likvidace Lidic. Zanedlouho ji následovaly Ležáky. Zastrašovací akce se však minuly účinkem. Ti, kteří měli poznatky o parašutistech nebo jim dokonce pomáhali, mlčí. Až na základě zrady Karla Čurdy se gestapo vydává po správné stopě. Parašutisté umírají, jak víme, v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Od vyhlášení stanného až do jeho odvolání 3. července 1942 bylo zatčeno 3188 osob. Počet popravených na území protektorátu dosáhl 1 585 osob. Vypravení transportů z Terezína ve dnech 10. – 13. června 1942 bylo taktéž pojato jako odveta za Heydrichovu smrt. Všech 3 000 židovských vězňů bylo po příjezdu do vyhlazovacích táborů okamžitě usmrceno. Represálie pokračovaly i po zrušení stanného práva. Zahynuli obětaví představitelé pravoslavné církve, kteří parašutistům poskytli jejich poslední útočiště. Do Mauthausenu bylo odvezeno 252 příbuzných parašutistů i jejich pomocníků, aby tam byli dne 24. října 1942 zastřeleni. Odhaduje se, že v souvislosti s atentátem bylo postiženo asi 5 000 osob.

Rozsah represálií doslova šokoval českou společnost Nikdo si nemohl být jistý, že se nestane jejich obětí. V případě Lidic byla k fyzické likvidaci postačující pouhá úřední přihláška k trvalému pobytu v této obci.

Nenahraditelné lidské ztráty v důsledku odvetných opatření okupantů i následné zdecimování domácího odbojového hnutí, které se ještě dlouho vzpamatovávalo z utržených ran, vedly po válce k úvahám o smyslu a účelnosti samotného atentátu. Především v 50. letech a někdy i později, byl atentát označován za chybu a omyl. Jindy dokonce za zlý úmysl odboje orientovaného na prezidenta Beneše, který se tímto způsobem vypořádal s ilegální KSČ.

Komunisté skutečně nebyli, stejně jako ostatní odbojové složky, informováni o připravovaném atentátu. Bezpodmínečnou podmínkou úspěšné realizace operace podobného charakteru je totiž co nejpřísnější utajení. Právě proto byl do plánu na likvidaci R. Heydricha zasvěcen minimální okruh lidí. Kromě toho lze s naprostou jistotou předpokládat, že odveta by následovala i po útoku na českého kolaboranta Moravce, kterého navrhovali jako cíl atentátu někteří spolupracovníci parašutistů. Můžeme se sice domnívat, že by snad represivní opatření nebyla tak brutální a rozsáhlá. Odpověď neznáme a znát nemůžeme. Jedno je však jisté. Záminku k represáliím okupanti nacházeli v souladu se svými zájmy vždy, všude a za všech okolností. Kromě toho nesmíme zapomínat, že události v českých zemích měly mezinárodní ohlas takového rozsahu, že Velká Británie jako významný signatář mnichovské dohody zrušila její platnost a uznala Československo v předmnichovských hranicích. Na změnu postoje měl bezesporu vliv rozsah nacistického řádění a solidarita s lidickými obyvateli.

Atentát na R. Heydricha byl jednoznačně hrdinským činem mladých československých vlastenců Čecha Jana Kubiše a Slováka Jozefa Gabčíka. Oba se zapsali do dějin protinacistického odboje jako jedny z nejvýraznějších postav. Jejich čin byl od počátku vysoce hodnocen širokou veřejností, komunisty nevyjímaje, jako spravedlivý trest za zločiny. Statečnost parašutistů ocenili ve vysílání moskevského rozhlasu Klement Gottwald i Jan Šverma. Atentát je dnes oprávněně hodnocen jako vrcholný akt II. národního odboje a dokonce je považován za nejvýznamnější počin protinacistického odboje v Evropě. Útok na Heydricha byl prvním potrestáním válečného zločince a předznamenal tak rozhodnutí norimberského tribunálu. Na závěr si dovolíme ještě jednu poznámku. Pisatelka těchto řádků poprvé uslyšela o atentátu jako dítě od svého otce, který byl členem KSČ a sám byl synem předválečného člena zmíněné strany. Parašutisty jednoznačně obdivoval.

Při vzpomínce na hrůzy roku 1942 nelze nepřipomenout tragédii, která postihla židovské obyvatele protektorátu. Ve zmíněném roce se naplno rozjelo tzv. konečné řešení židovské otázky, jež spočívalo ve fyzické likvidaci každého, kdo naplňoval kritéria nechvalně známých norimberských zákonů. Uvedené zákony se vztahovaly nejenom na členy židovské obce, ale na všechny, jejichž rodiče a prarodiče v minulosti patřili k uvedené komunitě. Žádnou roli nehrála národnost, k níž hlásili. Pro upřesnění, za první republiky se 37 % židovských obyvatel považovalo za představitele české a ostatní německé nebo židovské národnosti. Nebral se ohled na vyznávanou náboženskou víru nebo i případné bezvěrectví. Nacisté se neohlíželi na majetkové poměry, sociální postavení nebo politickou orientaci. Ortel smrti byl vyhlášen nad všemi.

Osud židovské komunity, která po celá staletí tvořila součást naší společnosti, je i naší tragédií. V koncentračních táborech umírali společně s obyvateli dalších evropských zemí i českoslovenští občané z území protektorátu. Nakolik jen bylo lidstvo tímto krutým a nesmyslným vražděním ochuzeno. Naše nekonečná lítost a smutek nad tragickým skonem patří bezbranným obětem tohoto zločinného záměru.

Transporty židovských obyvatel protektorátu mířily zpravidla do Terezína. Odsud byly vypravovány záhadné a oprávněně obávané transporty, o nichž se vědělo jediné, že odjíždějí směrem na východ. Dnes víme, že mířily především do vyhlazovacích táborů v Polsku, ovšem konečný cíl se mohl nacházet v Bělorusku, Estonsku nebo Lotyšsku. Všeobecně známou je zrůdnost průmyslové likvidace lidí v OsvětimiBřezince. Ojedinělý svědci, kterým se podařilo přežít holocaust, však uváděli ve svých vzpomínkách, že ještě hrůznější poměry panovaly ve vyhlazovacích táborech, které plnily funkci přímých předchůdců osvětimského vraždění. V táborech Belzec, Sobibor a Treblinka se neprováděla ani pověstná selekce. Pouze jednotlivci byli po příjezdu určeni k činnostem, která měly zajišťovat plynulé fungování těchto zařízení. Pro transporty nebyly připraveny žádné ubytovací prostory. Jedinou jistotou zde byla smrt. Odhaduje se, že v Treblince zahynulo v letech 1942 – 1943 kolem 600 000 - 800 000 osob. V historii lidstva nenajdeme žádné jiné teritorium, kde by na jediném místě a během tak krátké doby docházelo k takovému obrovskému počtu úmrtí. Uvádí se, že na 10 000 zavražděných připadl jeden přeživší. Strašlivou statistiku potvrzuje osud vězňů dopravených do Treblinky z terezínského ghetta od 19 září do 22 října 1942. V jedenácti transportech přijelo celkem 19 004 vězňů. Přežili pouze tři. (Jedním z nich byl Richard Glazar, který po letech zveřejnil vzpomínky na pobyt v táboře pod názvem Treblinka slovo jak z dětské říkanky).

K fyzické likvidaci bylo v souladu s rasovou teorií nacistů předurčeno i romské etnikum. Obdobnou úlohu jakou sehrál Terezín pro občany židovského původu, plnily v jeho případě sběrné tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Odsud vedla cesta pouze do Osvětimi. Z celkového počtu 6 000 protektorátních Romů válku přežilo pouhých 581.

Nacistické represivní orgány pokračovaly i v dalších obdobích v neúnavné činnosti. Tábor ve Svatobořicích byl určen pro příbuzné vlastenců, kteří opustili republiku s úmyslem bojovat se zbraní v ruce za její osvobození. Do pracovně kárných táborech byl zařazen nejeden mladý člověk, který odmítal náležitě pracovat ve prospěch říše nebo se přímo vyhýbal totálnímu nasazení. Kromě toho evidence osob, kterou jako válečnou kořist převzali a náležitě využívali okupanti, vždy napověděla, koho je vhodné v dané chvíli uvěznit. Mimosoudní perzekuce plnila úlohu zastrašovacího prostředku až to samotného konce války. S přiblížením konce války okupační moc stále častěji uplatňovala ty nejbrutálnější formy.

Počátkem září 1943 byla jako odveta za úspěšnou diverzi partyzánské jednotky _Lvice –_Jan Žižka (moravskoslezský) provedena veřejná poprava oběšením. Oběťmi se stali čtyři příslušníci Štramberských partyzánů, kteří však se zmíněnou diverzí neměli nic společného. Praxe veřejných exekucí byla s oblibou uplatňována jako zastrašující prostředek v moravském příhraničí po vypuknutí Slovenského národního povstání, kdy byl z obavy před rozšířením povstání do českých zemí stanoven za nelegální přechod hranice trest smrti. Stejný trest i způsob provedení postihl v podzimních měsících roku 1944 i řadu obětavých pomocníků _1. čs._partyzánského oddílu Jana Žižky. Kromě toho se v listopadu 1944 v prostoru Moravskoslezských Beskyd uskutečnila rozsáhlá pátrací akce pod názvem Tetřev. Přibližně 13 000 příslušníků gestapa, pořádkové policie i wehrmachtu prohledávalo obklíčený prostor s cílem zlikvidovat partyzánské hnutí. A opět se popravovalo.

Nacistický perzekuční aparát stíhal, trestal a zastrašoval dokonce i v době, kdy se hitlerovské Německo nacházelo v agonii. Připomeňme si některé tragédie, které se odehrály před koncem války. Vypalování domů a zabíjení obyvatel v Leskovci, na Ploštině, v Prlově a v Javoříčku, popravy v Zákřově, v Třešti… a konec konců i v Praze. Drastické zásahy probíhaly samozřejmě i na území, které během války tvořilo přímou součást Německa. Známým je vraždění v Životicích na Těšínsku v srpnu 1944. Cílevědomá krutost nacistického režimu se projevila v popravách nařízených nedlouho před osvobozením. Z Brna byl do Mauthausenu vypraven známý transport KL 3, který byl posledním transportem vězňů, jenž mířil z protektorátu do uvedeného tábora. Většinou se jednalo o partyzánské pomocníky z Moravy. Po příjezdu více než 200 odbojářů zahynulo 10. dubna 1945 v plynové komoře. Dne 2. května 1945 byla v Terezíně zastřelena skupina 52 vězňů z Prahy. Mezi popravenými nacházíme kromě jiných i jména mladých členů odbojové organizace Předvoj.

Souběžně se svévolnými metodami, které neměly oporu dokonce ani ve zvráceném nacistickém právním řádu, fungovalo soudnictví. To se pokoušelo vytvářet zdání zákonnosti a dodržování právních procedur. Existovala obžaloba a přítomen byl i obhájce. Problém však spočíval nejenom v tom, že jako svědci vystupovali zaměstnanci gestapa, ale v samotném obsahu zákonů, podle kterých byli účastníci odboje souzeni. Jako nejhorší kriminální zločiny bylo nacistickými soudy hodnoceno vlastenectví českých odbojářů a jejich snaha navrátit svobodu okupovanému národu. Pokud soud kvalifikoval jejich jednání jako velezradu (rozuměj velezradu německé říše), následoval jedině trest smrti. Poválečná šetření dospěla k počtu minimálně 8 237 úředně potvrzených poprav odbojářů. Do tohoto počtu nejsou zahrnuty oběti veřejných poprav z konce války.

Československo vykazovalo 360 000 obětí války a nacismu v hranicích platných za první republiky. S ohledem na rozdělení státu a vznik České republiky, existují snahy o upřesnění počtu českých obětí. V souladu s některými výzkumy je tento počet odhadován na 122 000 osob. Atmosféru panující za protektorátu dokresluje rovněž množství uskutečněných zatčení, které se odhaduje na 105 – 115 000 případů.

Většinu zavražděných, obdobně jako v řadě dalších okupovaných zemí, tvořily židovské oběti rasové perzekuce. Jejich počet dosáhl v rámci protektorátu 73 000 zmařených životů. Připomeňme si, že i největší masová poprava československých občanů v době války je projevem holocaustu. Během likvidace tzv. rodinného tábora v Osvětimi – Březinka zahynulo v noci z 8. na 9. března 1944 celkem 3792 vězňů z protektorátu.

Příčinou úmrtí politických vězňů nebyly pouze popravy. Odhaduje se, že v koncentračních táborech zahynulo v důsledku nelidských podmínek asi 10 000 vězňů z Čech a Moravy a dalších 20 000 zemřelo během pochodů smrti. Celkový počet padlých a popravených za Povstání českého lidu v květnu 1945 se odhaduje na 8 000 osob. Výše zmiňovaný počet 122 000 obětí nacismu se zvýší, pokud se podaří upřesnit původ a národnostní složení padlých vojáků východní i západní složky čs. armády v zahraničí.

Již pouhý výčet části událostí a lidské ztráty, k nimž docházelo na našem území, vysvětlují nesmírně pochmurnou atmosféru, která provázela život většiny obyvatel protektorátu. Situace na územích okupovaných nacistickým Německo, se vyvíjela takovým způsobem, že jejich osvobození, české země nevyjímaje, se stávalo málo pravděpodobným a vlastně i nemožným bez vojenského zásahu armád protihitlerovské koalice. S ohledem na situaci na evropských válčištích ani nepřekvapuje, že naděje na osvobození naší vlasti byla spojována se Sovětským svazem a vojenskými úspěchy Rudé armády. Se zatajeným dechem poslouchali občané, nehledě na riziko zatčení, zprávy londýnského i moskevského rozhlasového vysílání a doufali, že jednou nastane čas osvobození.

Ovšem český národ nehodlal pouze trpně čekat na příchod osvoboditelů. Činnost odbojářů svědčila nejenom o nesouhlasu s okupací, ale i ochotě významné části národa riskovat svůj život ve jménu svobody. Různé formy oslabování týlu německé armády byly jeho příspěvkem k porážce nacismu. Současně musíme zdůraznit, že objektivní podmínky pro rozvoj odbojových aktivit patřily k těm nejsložitějším v Evropě. K nepříznivým faktorům se řadí doba trvání okupace. Zmiňovali jsme se již o tom, jakou úlohu sehrála při perzekuci protektorátních občanů úřední evidence osob, která se ocitla v rukách okupantů. Gestapo dokázalo využívat znalost českých poměrů i jazyka většinově nepřátelské německé menšiny. Její představitelé nezřídka na gestapu dokonce pracovali. V této souvislosti si přece jenom dovolíme malé odbočení.

Představitele protinacistického odboje nacházíme i mezi občany předmnichovské ČSR německé národnosti. Již ve španělské občanské válce, která byla jak známo jakousi předehrou druhé světové války, bojovala celá řada československých Němců na straně republikánů. Po Mnichovu se ocitli němečtí antifašisté v nepředstavitelně složité situaci. Výmluvnou je již sama skutečnost, že ze 13 000 členů KSČ žijících v pohraničních oblastech, bylo 10 000 nedlouho poté pozatýkáno. Na protinacistických pozicích se nacházeli i němečtí sociální demokratů a jejich osud byl obdobný. O činnosti a osudech německých antifašistů u nás toho příliš nevíme. Lze jen souhlasit s názorem již zesnulého Miloslava Ransdorfa, že jim mnohé dlužíme.

Nejúčinnější formou odbojové činnosti byl bezesporu ozbrojený odpor. Omezujícím momentem pro rozvoj ozbrojeného odporu v patří v českých poměrech nejenom přírodní podmínky a hustota obyvatel, ale hlavně způsob okupace. Vzhledem k tomu, že nebyla provázena bojovým vystoupením, vznikl tak na rozdíl od jiných zemí naprostý nedostatek zbraní, které by se nacházely mezi obyvatelstvem. Vzhledem ke zvláštnostem historického vývoje téměř chyběly zkušenosti práce v ilegalitě a zkušenosti s ozbrojeným bojem na domácí půdě v historicky dosažitelné době prostě neexistovaly. A přesto domácí odboj, včetně ozbrojeného, existoval. Na první pohled můžeme nabýt dojmu, že jeho výsledky neodpovídají tak úplně vynaloženému úsilí a obětem. Jeho význam však nelze měřit pouze dosaženými úspěchy. Mnohdy se zapomíná, že se jednalo vždy o dobrovolné rozhodnutí jednotlivce. Každý projev občanské angažovanosti za nacistické okupace, jenž měl podobu účasti na jakékoliv odbojové činnosti, byl vysoce morálním počinem, který si bezesporu zaslouží úctu potomků. Připomeňme si alespoň některé z odbojových organizací, které zanechaly výraznou stopu v dějinách českého protinacistického odboje.

Obrana národa byla organizována již v březnu 1939 z iniciativy důstojníků československé armády. Vojáci usilovali o vybudování podzemní armády, která měla vyvolat vojenské povstání v závěru války. Domnívali se, že ta nebude mít dlouhého trvání a orientovali svoje úsilí na rok 1940 nebo v krajním případě na rok 1941. Podle možností shromažďovali zbraně a munici. Gestapo zahájilo zatýkání členů organizace již v závěru roku 1939 a v díle zkázy pokračovalo v průběhu celého následujícího roku. V souvislosti s Obranou národa bylo zatčeno 5 000 odbojářů a z nich bylo popraveno 545 důstojníků a 67 rotmistrů.

Činnost Obrany národa byla předlistopadovou oficiální propagandou přehlížena a její zásluhy nebyly doceněny ani v oficiální historiografii. Přičemž právě Obrana národa vytvořila mnohé z ilegálních tras odchodu do zahraničí a vojáci, kterým se podařilo tímto způsobem uniknout z protektorátu, patřili k jádru čs. armády v zahraničí – západ, tak i čs. armády - východ. Organizace předávala významné zpravodajské informace většinou do Londýna, ale někteří členové navázali spolupráci i se sovětským konzulátem v Praze. Součástí Obrany národa byla rovněž legendární sabotážní skupina známá pod názvem Tři králové, kterou tvořili Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek.

Další významnou organizací počátku okupace byl Petiční výbor věrni zůstaneme_(PVVZ)_. Členská základna se rekrutovala především z řad levicových sociálních demokratů. Počet členů je odhadován něco přes 3 000. Zabývali se zpravodajskou činností, ilegálních vydáváním tiskovin, pomáhali při odchodu do zahraničí. Členové z řad intelektuálů se věnovali zpracování programového dokumentu o směrech poválečného vývoje pod názvem _Za svobodu do nového Československa_. Mnohé myšlenky dokumentu až překvapivým způsobem korespondují s některými tezemi _Košického vládního programu_ z dubna 1945.

Při výčtu nejvýznamnějších odbojových organizací v prvním období okupace nelze opomenou ani Politické ústředí, které sdružovalo představitele tzv. hradního křídla z doby před Mnichovem a Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD). Posledně jmenované uskupení se orientovalo na prezidenta Beneše a mělo k dispozici i vysílačku. Jejím prostřednictvím bylo do Londýna předáváno cenné zpravodajství.

Nejpočetnější odbojovou organizací s nejrozšířenější sítí ilegálních buněk však byla v letech 1939 – 1941 ilegální KSČ. Odhaduje se, že ve zmíněném období dosahoval počet členů asi 20 000. Polovinu tvořili předváleční členové a zbytek nově přijatí. Ostatní strany známé z první republiky nevytvářely vlastní organizace. To však neznamená, že jejich členové a sympatizanti stáli stranou boje za národní osvobození. Jenom nebyli organizováni podle politické příslušnosti. Především sociální demokraté a národní socialisté tvořili velmi aktivní a obětavou složku odboje.

Proces budování ilegální sítě, které zahájila KSČ bezprostředně po mnichovských událostech, byl završeno v létě 1939. Hlavní úkol strany byl spatřován ve znovunabytí státní nezávislosti a národní svobody. Tyto myšlenky obsahovaly ilegální výtisky Rudého práva a rovněž tiskoviny nižších organizačních složek. Největší počet ilegálních tiskovin vycházelo v letech 1939–1941. Vlastní tiskoviny vydávala mnohá odbojová uskupení. V podmínkách ilegality se jednalo o organizačně složitý a finančně náročný proces, který vyžadoval odvahu všech zúčastněných. Musela být k dispozici tiskařská technika, skrytá místa pro její uložení, určité množství papíru i tiskařských barev. Samostatnou kapitolu tvořila kolportáž tiskovin. Existovala celá řada ilegálních tiskovin s protinacistickým zaměřením. K nejrozšířenějším i nejvýznamnějším ilegálním tiskovinám s protinacistickým zaměřením se kromě jiných řadí časopis V boj a Český kurýr. Při distribuci tisku probíhala vzájemná výpomoc různých směrů odboje. Rudé právo nezřídka pomáhali rozšiřovat distributoři časopisu V boj a komunisté doručovali posledně uvedený časopis čtenářům Rudého práva.

Kontakty ilegální KSČ s ostatními složkami odboje se postupně rozvíjeli i na úrovni ústředních orgánů. Tento proces byl zanedlouho téměř úplně pozastaven. Kominterna jako vrcholový orgán komunistického totiž v návaznosti na smlouvu o neútočení mezi SSSR a Německem ze dne 23. 8. 1939 přijala velmi problematické usnesení. Válka v něm byla charakterizována jako imperialistická a z obou stran (tedy jak z německé, tak i ze strany západoevropských zemí) nespravedlivá. Komunisté se proto v ní neměli angažovat. Za bezprostřední cíl byla navíc vyhlášena socialistická revoluce.

Obzvlášť dnes, působí poněkud zvláštně teze o revolučnosti německé dělnické třídy jako opoře nadcházejícího socialistického převratu v době, kdy docházelo k nebývalému upevnění moci nacistů, kterou podpořila i řada lehkých válečných vítězství. Byla tak fakticky přehodnocena, byť jen na krátkou dobu, orientace na lidovou frontu boje proti fašismu, kterou vytyčil VII. kongres Kominterny. Uvedená politická linie zmátla a dezorientovala některé komunistické strany. Nepatřila k nim však KSČ. Události ve světě druhé poloviny roku 1939 a posun v politice Kominterny nehrály až tak zásadní roli v zaměření činnosti komunistů v protektorátu, jako tomu bylo v zemích, kde obyvatelstvo prozatím nepocítilo tíhu německé okupace. Komunisté u nás vnímali smlouvu mezi SSSR a Německem jako dočasné a taktické opatření. V komunistickém tisku té doby se sice objevují výpady proti prezidentu Benešovi a v praxi vázne kvůli rostoucí vzájemné nedůvěře spolupráce s jinými složkami odboje. O hlavním nepříteli má však naprostá většina komunistů jasno. Je jím německý nacismus a hitlerovské Německo. Prohlubující se odcizení a krize důvěry mezi komunisty a ostatními složkami odboje tedy neznamenala, že se komunisté zřekli boje proti nacismu a okupaci. V našich podmínkách se jednalo o rozpory uvnitř odbojové fronty, které měly navíc dočasný charakter. Kontakty mezi komunistickým a nekomunistickým protinacistickým odbojem se postupně obnovovaly ještě do napadení Sovětského svazu Německem dne 22. června 1941.

Složité a v mnoha ohledech nejednoznačné procesy prvního období války byly po listopadu 1989 používány jako jeden z argumentů používaných při znevažování úlohy komunistů v boji proti okupantům a dokonce k popírání jejich účasti v odboji. Tvrdilo se, že komunisté zahájili svoji protinacistickou činnost, na rozdíl od jiných složek odboje, až po přepadení SSSR. Z faktu přerušení nebo omezení spolupráce s benešovským odbojem se dovozovalo opuštění protinacistických a protifašistických pozic. Nedůvěra, která panovala mezi ilegální KSČ a ostatními složkami odboje, měla ve skutečnosti charakter krize uvnitř odbojové fronty a nelze ji ztotožňovat, jak jsme se již zmiňovali, s neochotou bojovat proti okupantům a za národní osvobození.

Represivní aparát okupantů neměl sebemenší pochybnosti o nepřátelství komunistů a s úsilím sobě vlastním pracoval na odhalování komunistických organizací. Důkazem jsou počty komunistů pozatýkaných do 22. června 1941. Kupříkladu první obětí nově zřízené pobočky gestapa na Kladně byl komunista Jaroslav Kotaska, kterého tam v listopadu 1939 rovnou ubili. Jinak první větší zásah proti ilegální KSČ byl zahájen v únoru 1940 a pokračoval během následujících měsíců. Vyvrcholil zatčením členů I. ilegálního ústředního vedení KSČ v únoru 1941. Na svobodě zůstal pouze Jan Zika. V hlášení, které pro svoji potřebu zpracovali příslušníci německé okupační správy, se uvádí, že od počátku roku 1940 do jara 1941 bylo na protektorátním území zatčeno v Čechách 1 800 komunistů a na Moravě dokonce kolem 2 500. Tehdejší výjimečně složitou situaci popsal Julius Fučík ve své Reportáži psané na oprátce těmito slovy: Rána zasazená straně v únoru byla stále živá a nikdy se nezacelila docela. Všechna spojení byla zpřetrhána, někde padly celé úseky, jiné úseky byly dobře obsazeny, ale nebyla cesta k nim, celé organizace, celé závody, ba i celé kraje byly po měsíce izolovány, než bylo navázáno spojení a museli jsme spoléhat, že se jim do rukou dostane alespoň ústřední list, aby se jím řídili. Za těchto nelehkých poměrů dokázala komunistická strana nebývalou životaschopnost. Již v dubnu 1941 se zásluhou Jana Ziky formovalo II. ilegální ústřední vedení KSČ. Tam, kde to bylo alespoň trochu možné, se obnovovala činnost nižších článků stranické struktury. Podmínky okupace vyžadovaly nejenom schopnost sebeobětování, ale rovněž iniciativu, vynalézavost i samostatnost myšlení. To vše vidíme v činnosti řadových členů i nových funkcionářů, kteří vyrůstali v podmínkách ilegality. Během německé okupace vyrostla celá plejáda vynikajících organizátorů. Jak následovala jedna zatýkací vlna za druhou, organizační struktura ilegální KSČ se neustále, byť mnohdy jen zčásti, obnovovala. Přičemž nacisté se neomezovali pouze na likvidaci vedení. Většinou se jednalo o řetězovou akci, která zasáhla i nižší organizační články v podobě krajských a okresních funkcionářů i řadových členů. Nezřídka byli zatčeni všichni členové základních článků komunistické strany a neměl je kdo nahradit. Ilegální síť vykazovala čím dále tím větší trhliny. Po řadě zatčení v letech 1940 a 1941 se ilegální KSČ se již nepodařilo obnovit činnost, která by pokrývala území v původním rozsahu. Velkou ztrátou bylo přerušení spojení s moravskými kraji. Nejdříve byl v červenci 1942 zatčen ústřední instruktor pro Moravu Václav Mařík a poté, až na jediného funkcionáře, bylo pozatýkáno celé moravské zemské vedení. V žádném případě to však neznamenalo přerušení nebo dokonce zánik odbojové činnosti komunistů. Zásadní roli organizátora nezřídka izolovaných částí ilegální KSČ pak sehrávalo vysílání československé redakce moskevského rozhlasu.

Připomeňme si, že čtyř ilegálních ústředních vedení KSČ se dožilo konce války jen pár jednotlivců. Většinou byli popraveni nebo zahynuli v průběhu věznění. Emanuel Klíma z I. ilegálního ústředního vedení spáchal po krutých výsleších sebevraždu. Na četnické stanici před předáním gestapu dobrovolně odešel ze života již zmiňovaný Václav Mařík. Jeho životní láska Josefa Fajmonová, která po určitou dobu zastávala funkci vedoucí pražského kraje a pak se stala členkou III. ilegálního ústředního vedení, se rovněž po mučení odhodlala k sebevraždě. Smrtelně se při zatýkání v červnu 1944 postřelil Karel Aksamit, rovněž člen zmíněného vedení. Smrti před zatčením dal přednost Josef Košťálek, který společně s_ Jaroslavem Nelibou_ organizoval na Podbrdsku jménem ilegální _KSČ_ partyzánské hnutí. Dokonce i _Jan Šverma_, který jako jediný poslanec prvorepublikového Národního shromáždění zahynul v boji za svobodu Československa, byl komunistou.

Neustálé pronásledování a zatýkání nutně oslabovalo údernou sílu domácího odboje jako celku, tak i jednotlivých součástí, vyčerpávalo jeho lidský potenciál. Probíhaly proto různé reorganizace, přeskupování. Zanikaly jedny organizace, vznikaly nové. Počet nejrůznějších odbojových organizací jak s celostátním, tak i místním dosahem byl značný a velmi pestrý z hlediska sociálního, světonázorového i politické orientace. Rovněž struktura ilegálního komunistického odboje přestávala připomínat hustou síť organizačních článků KSČ se stanovenou subordinací a propojení, jak ji známe z prvních let války. Přibližně od léta 1944 máme co do činění s daleko volnějším uskupením, které se vyznačuje větší organizační samostatností a nezávislostí jednotlivých složek. Typickým se stává iniciativní jednání na základě posouzení konkrétní situace. Komunistická ilegalita postupně získává charakter komunistického hnutí. Kromě toho se do činnosti organizované v rámci ilegální KSČ stále více zapojují občané, kteří před válkou nebyli jejími registrovanými členy. Což kromě jiného prokazuje, že během válečných let probíhal celkový posun české společnosti doleva. Spatřujeme jej i ve vzniku řady organizací mladých odbojářů, kteří se svými názory vědomě hlásili ke komunistické straně, byť na počátku okupace se často jednalo o školou povinné děti. Přední místo mezi těmito organizacemi patří Předvoji, který má dokonce zásluhy na zformování posledního IV. Ilegálního ústředního vedení v českých zemích.

Československý odboj měl svá specifika. O délce trvání nacistické okupace a řadě faktorů, které mu stály v cestě, jsme se již zmiňovali. Jeho praktické výsledky i proto neodpovídaly vždy vynaloženému úsilí a obětem, jenž přinášel v zájmu osvobození nacisty okupované vlasti. Nespornou je však jeho vysoká morální hodnota. Jednalo se totiž o odboj ryze dobrovolný. Neexistovala síla, která by mohla kohokoliv donutit, aby se zapojil do některé z forem odbojového hnutí, pokud to nebylo jeho vlastní rozhodnutí. Uvedené se vztahuje jak na příslušníky čs. armády, byť by bojovali na západní nebo východní frontě, tak i na účastníky domácího a partyzánského hnutí nebo na účastníky Povstání českého lidu v květnu 1945. Zapomenout nelze ani na partyzány z Čech a Moravy, kteří se aktivně zapojil do bojů Slovenského národního povstání. Přičemž jednotlivé složky dokázaly v zájmu porážky nenáviděného nepřítele vzájemně spolupracovat a postupně nacházet k sobě cestu způsobem, který nebyl až tak běžný v jiných, Německem okupovaných zemích. Jedním z mnoha příkladů je spolupráce komunistů z Tvrdonic a neúspěšnějšího západního zpravodajského výsadku Clay – Eva. V jarních měsících 1945 a tedy v době, kdy parašutisté unikali před gestapem, jim úkryt poskytli právě členové místní organizace KSČ. V dějinách našeho odboje se vůbec nejedná o ojedinělý případ vzájemné pomoci a společného působení různých složek a směrů odboje. Dalším výrazným příkladem zmiňovaného jevu je příběh českého partyzánského hnutí.

V předlistopadovém období bylo naše partyzánského hnutí spojováno hlavně s komunistickou stranou. Uvedená teze však ani zdaleka neodrážela realitu a způsob jejího podání popíral doslova všelidový charakter partyzánského odboje v našich podmínkách.

Komunisté skutečně sehráli rozhodující úlohu při jeho zrodu partyzánského hnutí. Vždyť právě komunista František Vychodil stál v čele první partyzánské skupiny s názvem Zelený kádr, která vznikla na území protektorátu v jarních měsících roku 1942. Jmenovaný na základě výzev moskevského rozhlasu opustil zaměstnání a se svým přítelem a zástupcem Josefem Masným, vybudoval lesní tábor nedaleko obce Chomýž na Kroměřížsku. Již tehdy okruh spolupracovníků a kontaktů daleko přesahoval komunistickou ilegalitu. Tragickou byla závěrečná etapa činnosti jednotky, která se odehrála na podzim 1942. Zrada umožnila přepadení tábora a jeho zničení. Zahynuli všichni partyzáni a většina pomocníků. Velitelé spáchali sebevraždu.

Z iniciativy místní ilegální stranické organizace KSČ vznikla rovněž v roce 1942 na Frýdecko Místecku jednotka Jiskra. Orientace na rozvinutí partyzánského hnutí byla významnou součástí práce III. legálního ústředního vedení KSČ v čele s Josefem Molákem. Prostřednictvím ilegálního Rudého práva se šířily výzvy k vytváření bojových družin. Členové jedné z nich, jednalo se o čtyři komunisty ze Stradonic, uskutečnili 8. srpna 1943 na hlavní trati Praha – Plzeň u železniční stanice Srbsko první diverzi s použitím výbušnin na území tehdejšího protektorátu. Všichni účastníci diverze byli později popraveni.

Při zmínce o partyzánském hnutí v českých zemích musíme vzpomenout významnou roli, kterou při jeho organizaci a rozvoji sehráli účastníci dalších odbojových směrů a v první řadě představitelé vojenského odboje. Nezřídka jejich odhodlání bojovat proti nacistům se zbraní v ruce sahá až k Obraně národa. Připomeňme si jednotky Rady tří, III. údernou rotu nebo městskou partyzánskou jednotku Lvice – Jan Žižka moravskoslezský. Posledně uvedená jednotka je příkladem těsné spolupráce mladých důstojníků, kteří zorganizovali původní jednotku Lvice, komunistů a parašutisty ze SSSR.

Partyzánské jednotky měly u nás nejdříve podobu relativně malých, izolovaných nesmírně zranitelných skupin. Situace se výrazně změnila poté, kdy byly od října 1944 do protektorátu letecky dopravovány organizátorské skupiny vysílané z osvobozeného území SSSR. Jejich úkol spočíval v pomoci při rozvoji partyzánského hnutí. Rovněž i jejich zásluhou vznikaly celé partyzánské oblasti. Při zmínce o parašutistech ze SSSR bychom neměli zapomínat na parašutisty vysazované ze západu. Partyzánská uskupení se zformovala kolem desantu Carbon a Lenka - Jih. Významnou roli sehrály i dodávky zbraní ze západu určené našim odbojářům. Západní výsadek Wolfram měl dokonce za úkol organizovat partyzánské hnutí. V důsledku pronásledování a přesunu do jiného prostoru působení se mu však nepodařilo původní záměr naplnit. Příkladnou však byla pomoc, kterou ve složité situaci poskytl _1. čs._partyzánskému oddílu Jana Žižky. Domluvená spolupráce se nerozvinula kvůli zásahům represivního aparátu okupantů v podobě akce Tetřev.

Úsilí vysazovaných partyzánských organizátorů by nepřineslo výsledky bez aktivní účasti a podpory místních obyvatel. Postupně vznikaly i u nás relativně početné partyzánské brigády. Největší z nich byla 1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky, která působila ve východní a částečně i ve střední části Moravy. Právě ona v mnohém ilustruje pestrost domácí odbojové fronty v závěru války. Jádro původního oddílu tvořili parašutisté ze SSSR dopravení na Slovensku v době SNP. Kromě občanů Sovětského svazu byli do něj zařazeni bývalí vojáci slovenské armády, z nichž většina měla bojové zkušenosti z partyzánského hnutí na sovětském území. Ještě před úspěšným přechodem na Moravu se k němu přidávali mladí lidé z Čech, ale hlavně z moravských příhraničních oblastí protektorátu. Významnou součást brigády tvořili sovětští váleční zajatci. Na Moravě, kde byla po řadě peripetií jednotka reorganizována na brigádu, nacházíme jak mezi partyzány, tak mezi pomocníky, zástupce fakticky všech odbojových organizací, které předtím působily v jejím operačním prostoru. Patřili k nim spolupracovníci výsadku Clay – Eva i členové ilegální KSČ, obyvatelé horských pasek, kteří již dříve podporovali a přechovávali především sovětské válečné zajatce. V kritických situacích pomohli i kněží z místních farností. Partyzánům podporovali chudí pasekáři, živnostníci a finanční pomoc přišla dokonce z Baťových závodů. Nehledě na sociální, politické i světonázorové rozdíly spojovala všechny zúčastněné nenávist k okupantům a touha po svobodě. Zmiňované rozdíly a z nich vyrůstající rozpory samozřejmě nevymizely ani během válečných let. Po válce se dokonce ještě více prohloubily a vyostřily. Ovšem to se již psala jiná kapitola našich dějin s vlastními problémy a způsoby jejich řešení. Aby však vůbec mohla nastoupit, bylo nezbytné nejdříve porazit krutého nepřítele v podobě hitlerovského Německa.

Po roce 1989 mnohé z předchozích jednostranných pohledů na partyzánské hnutí, které spočívalo v ignorování politické a sociální a světonázorové různorodosti jeho účastníků, vyústilo do nechtěných důsledků. Jednostrannost výkladu předchozích let, která byla tak typická pro předlistopadovou propagandu, nahrávala vzniku nesmírně hrubých a agresivních výpadů. A nepřipravené veřejné mínění je nevnímalo jako snahu o falzifikaci našich dějin a útok proti tradicím protinacistického odboje. Domnívalo se, že se jedná o odhalování bílých míst v náhledu na naše moderní dějiny Občan se seznamoval prostřednictvím novin, časopisů, ale hlavně televize se senzačními odhaleními, která lze ve stručnosti vyjádřit následovně. V případě partyzánů se jedná o vrahy, zloděje a násilníky. Přičemž právě partyzánské hnutí jako ozbrojená forma odporu, významným způsobem narušovalo týl německé armády a tímto způsobem přibližovalo tolik očekávanou svobodu.

Na tomto místě si dovolíme poznámku s poněkud hořkou příchutí. V šedesátých letech celá plejáda historiků pracovala na řadě badatelských úkolů, jejichž smyslem bylo podrobné vědecké zpracování dějin našeho odboje. Byla vydána řada publikací, které mají co sdělit i dnešnímu čtenáři. V době, která je označována jako normalizační, však celé řadě z nich nebylo umožněno, aby pokračovali v badatelské práci. Mezeru v rozvoji poznání o našem protinacistickém odboji, která tím vznikla se pořád nepodařilo plnohodnotně zacelit. Pokud jsme se zmiňovali o partyzánském hnutí, fundované názory _Václava Kurala, Zdeňka Štěpánka,_Jana Tesaře a dalších historiků odboje by určitě přispěly k tomu, aby veřejnost nebyla tak lehce zmanipulovatelná.

Pokusy o revizi průběhu a výsledků druhé světové války mají mnoho podob. Historická paměť národa je vystavována těžké zkoušce. Nezřídka jsou viníci válečného běsnění stavěni do role obětí, ignorovány jsou příčinné souvislosti jevů, překrucována nebo ignorována jsou základní fakta o průběhu války. Mnozí dříve známí hrdinové odboje jsou cílevědomě opomíjeni. Zmíněné snahy se nevyhýbají našim odbojářům a v posledním období ve stále větší míře rudoarmějcům, byť právě oni prokazatelně osvobodili jak většinu československého území, tak i většinu území dnešní České republiky. Všichni zmiňovaní svoje bitvy proti nacistické zvůli dávno dobojovali. Nyní je na nás chránit jejich památku a čest.

Svoje hrdiny měla každá odnož, každý druh, forma i směr odboje. V krátkém příspěvku není možný ani stručný výčet nejvýznamnějších postav našeho hnutí odporu. Po osvoboditelích zůstali na našem území převážně jen hroby padlých vojáků. Existuje jediná symbolická odměna za vykonané činy. Nebudou zapomenuti. Postůjme občas v tichém dumání u pomníků, památníků, hrobů i pohřebišť.

Foto