Příliš drahá utopie

Autor: Ing. Ladislav Šafránek, CSc. | 25. 5. 2020

Příliš drahá utopie

V rámci hledání východisek ze současné ekonomické krize a překonání sociálních i mravních důsledků pandemie koronaviru včetně předcházení jejích cyklických výkyvů v ekonomickém, sociálním i etickém slova smyslu se objevila ve veřejném prostoru recidiva poměrně staré ideje zaručeného, nebo nepodmíněného základního příjmu1. V západní Evropě (konkrétně ve Finsku, Holandsku, Švýcarsku a jinde) se v tomto smyslu v předchozích letech uskutečnilo několik experimentů, které v zásadě kopírují zkrachovalé pokusy v 70. letech v USA. Přes tyto nepodařené experimenty a několikrát prokázanou nereálnost se idea rovného příjmu objevuje - byť zatím v marginálním měřítku a spíše jako podnět k diskuzi - stále znova v případech, kdy si establishment neví rady se složitou ekonomickou a sociální situací ve společnosti a byť třeba jen latentně hrozícími mravními a politickými problémy.

U nás byl tento nápad z formálních politických struktur částečně podpořen Zelenými a Piráty, v obou případech však spíše jako alibistická možná alternativa pokoušející se řešit ekonomické a sociální problémy veřejnosti. Jednotná dávka „na minimální živobytí" (což je podstatou návrhu na zavedení rovného příjmu) má potenciál být určitým nástrojem řešení, nicméně nikoli pro svou sociální humanistickou funkci, ale pro vládu. To proto, že současné sociální systémy se stávají stále náročnějšími na správu, a relativně jednoduché pro zneužití. Vlády proto mají intensivní snahu se této zátěže zbavit. S jistou nadsázkou můžeme konstatovat, že základem posuzované koncepce nepodmíněného základního příjmu je idea financování lidských práv právě jeho prostřednictvím.

Podstata a rozpory nepodmíněného příjmu

Základní nepodmíněný (všeobecný, universální apod.) příjem je obecně chápán jako systém sociálního zabezpečení v podobě** jednotné pravidelné peněžní dávky vyplácené ve stejné výši všem lidem bez jakýchkoli podmínek.** Jeho propagátoři od něj očekávají, že by mohl perspektivně plně nahradit současné složitý systém sociálního zabezpečení a poskytnout každému stejné prostředky bez ohledu na to, zda pracuje, nemůže-li pracovat či pracovat nechce. Vedoucí představitel koncepce v České republice filosof Marek Hrubec definuje nepodmíněný příjem v tuzemských podmínkách jako příjem, který dostává každý občan nezávisle na své ekonomické situaci či jiných podmínkách, a který mu umožňuje zajistit důstojný život ve společnosti. Neboť každý občan má nárok na spravedlivý podíl na bohatství země, kterou sdílí s ostatními občany. Domnívám se, že již v tomto vymezení se objevují zásadní problémy reálnosti koncepce, resp. její základní ideové protimluvy.

Výhody zaručeného příjmu se zdají být jasné. Jde „pouze" o to, nastavit „nepodmíněný základní příjem" tak, aby stát nebyl zruinován, a aby současně umožnil lidem žít. To je jedna stránka problému, jak upozorňují apologeti koncepce. Jenže je nutno vidět, že tento příjem vyžaduje mimořádně vysoké prostředky, které úspora výdajů na správu sociálních dávek zdaleka nevyrovná. Smysl experimentu je tak de facto omezen pouze na státy ekonomicky i sociálně „bohaté", kde občané i firmy řádně platí nemalé daně, a kde je práce ceněnou a plně uznávanou hodnotou, stejně jako např. rodina a vzdělání. I v České republice by jednotná dávka mohla nahradit stávající bezedný chaotický (ne)systém, v němž se sociálně vyloučení spoluobčané (včetně notoricky parazitujících flákačů) vyznají mnohem lépe než mnozí podřízení ministryně Jany Maláčové.

Jsme státem, který je ekonomicky i mravně připraven na rovnostářský experiment? Aktuálně máme již první zkušenosti z rovnostářství v pomoci občanům, zaměstnancům i OSVČ při překonávání negativních dopadů pandemie. Zkušenosti rozhodně nejsou pozitivní, jakkoli se je tak vládní optimisté ve svém zoufalém tápání nad systémovým řešením krize snaží nalézt. Výsledky, jakkoli dosud částečné, jasně prokazují, že na nepodmíněný příjem připraveni nejsme a to ani v relativně blízké budoucnosti. Ekonomicky, sociálně, politicky, kulturně i způsobem života a přijatými hodnotami. Platba za „občanství"vyžaduje občany, kteří nejen berou, ale také státu dávají.

Vraťme se k základním, fundamentálním otázkám:

  • z jakého titulu vzniká každému nárok na „spravedlivý podíl na bohatství země";
  • co je (kvantitativně i kvalitativně) onen „spravedlivý podíl";
  • kde je promítnut princip zásluhovosti, jinak prioritní pro levici ï pravici?

Pro veřejnost je nepodmíněný základní příjem pravidelná dávka státu všem občanům, kteří mohou mít současně v souběhu další příjmy, aniž by to příjem nepodmíněného základního příjmu jakýmkoli způsobem omezovalo či redukovalo. Tak prý bude zajištěna nezávislost občana na zaměstnavateli, uvolněn pracovní trh, který bude zásadním způsobem osvobozen od asymetrického donucení, a který donutí zaměstnavatele nabízet pracujícím „smysluplnou práci" (oblíbené, leč bezobsažné a nikdy nerealizované sousloví Václava Havla). Zde je na místě upozornit, že podobné naivní úvahy a fráze nejsou žádnou novinkou a je typické, že se jimi zabývali především idealističtí filosofové, utopičtí reformátoři či futuristé, zatímco ekonomická věda je od podobných představ významně separována.2

Nepřímo této problematice věnovali pozornost takoví duchové, jako utopičtí socialisté Thomas More, Charles Fourier, Thomas Paine, Robert Owen či Pierre-Joseph Proudhon, ale také teoretik liberalismu John Stuart Mill, filosof Bertrand Russel a podle mínění mnohých i guru mnohých liberálních ekonomů Milton Friedman v podobě tzv. negativní daně3, ale i řada dalších, hledajících cesty k překonání příjmové a existenciální nerovnosti ve společnosti. Dle mého názoru však jde o umělé přiřazování, nikoli odraz reálného názorového souznění, jehož smyslem je ideu základního nepodmíněného příjmu popularizovat prostřednictvím odkazů na renomované a oceňované ekonomy a zaštiťovat se jimi. To je příběh Paula Krugmana, Thomase Pikettyho, Macura Olsona a mnohých dalších vč. řady významných nobelistů. To však neznamená, že by tito myslitelé ideu nepodmíněného základního příjmu přijali za vlastní. Naopak.

Celkově lze konstatovat, že podpora předmětné koncepce ze socialistické části politického spektra (kapitalistické či neoliberální spektrum se s ideou zjevně dostatečně vyrovnalo, což jistě nevylučuje sporadické pokusy o hledání alternativ) souvisí s problematikou abstraktně pojímaných lidských práv, všeobecnou humanistickou emancipací a hypotézou, že sociální jistoty jsou předpokladem a základnou svobody. Jde o ryzí utopii, sice dějinami opakovanou, nicméně nerealizovanou.

Naproti tomu libertariáni žijí v představách, že zavedením základního nepodmíněného příjmu by došlo k výraznému zjednodušení sociálního systému a tím i administrativní a finanční náročnosti jeho správy. Racionalita jejich zvažování je v tom, že řešení rovnosti občanů na spotřebě bohatství společnosti v realizační fázi přesouvají např. do koncepcí zmíněného Miltona Friedmana a jeho následovníků. Zajímavé je, že mezi obhájci koncepce základního nepodmíněného příjmu, resp. těmi, kteří by mohli pretendovat na alespoň částečné inspirátory koncepce, není nikdo z tvůrčí dílny následovníků Karla Marxe, Adama Smitha, Fridricha Engelse či Davida Ricarda. Není to proto, že jde o ekonomy, kteří zcela** logicky nevidí ****příčiny nerovnosti v abstraktně chápaných lidských právech, nýbrž v ekonomických vztazích**?

Není to proto, že nadstavba, kam humanitární vztahy patří, je odrazem základny, že vztahy lidí se projevují jako jejich zájmy, že historicky prioritním principem sociálně spravedlivé společnosti je princip zásluhovosti? Není to proto, že autoři a apologeti koncepce zaručeného nepodmíněného příjmu dělají vše proto, aby se nemuseli konfrontovat s Marxovou koncentrovanou podstatou socialismu „každý podle svých schopností, každému podle jeho práce?" Snad ani oni nepopřou, že k diskuzím o problematice zaručeného nepodmíněného příjmu dochází buď ve vyspělých neoliberálních ekonomikách založených na svobodné volbě příležitostí se snahou zastřít její vykořisťovatelskou podobu, nebo naopak v chudých ekonomikách třetího světa, možná s cílem zajistit jejich obyvatelům základní životaschopné dávky a zabránit tak agresivnímu, latentnímu sociálnímu výbuchu násilí4.

Od humanismu k technickému pokroku

Odpovědí na tuto otázku může být zjevná změna argumentů pro zavedení základního nepodmíněného příjmu. Zatímco od zrodu myšlenky vyvolané utopií rovnosti v podmínkách antagonistické třídní společnosti byl její základ spatřován v obecně humanistických všelidských problémech, navíc v abstraktní poloze, v současnosti zaznamenáváme v tomto ideovém zakotvení podstatný posun. Zatímco ještě před několika málo desetiletími se idea základního nepodmíněného příjmu opírala o květnatá hesla Deklarace práv občana a člověka Francouzské revoluce (a obdobné USA) počínaje, přes Všeobecnou deklaraci lidských práv Valného shromáždění OSN po obdobné závazky zakladatelských dokumentů Evropské unie, se aktuálně základ konceptu nepodmíněného příjmu přesouvá do oblasti vědeckotechnického rozvoje a jeho výrobní aplikace (v rétorice některých aktérů do oblasti řešení důsledků čtvrté průmyslové revoluce).

Podívejme se nyní na základní argumenty stoupenců a odpůrců ideje základního nepodmíněného příjmu. Nejprve připomeňme, že v podmínkách České republiky (stejně jako ve většině dalších relevantních „zájemců" o koncept) nejsou mezi jeho navrhovateli pouze již zmínění idealističtí ekonomové, nýbrž krátkodobě i reálně uvažující pragmatici například z tak odlišných stran politického spektra, jako je ODS a KSČM.5

Hlavní argumenty pro a proti nepodmíněnému základnímu příjmu

PROPROTI
zajištění živobytí pro dobu, kdy většinu lidské práce nahradí strojerůst veřejných výdajů a nutnost hledat nové zdroje daňových příjmů
zjednodušení provozu sociálního státu
ztráta motivace pracovat
zvýšení kupní síly obyvatel a stimulace hospodářstvíoslabení konkurenceschopnosti jednotlivých ekonomik na globálním trhu
rozvoj podnikání v důsledku menšího strachu z ekonomického selháníhrozba snadného rozvrácení sociálního systému masovou imigrací
tlak na zlepšení pracovních podmínek v neatraktivních profesíchztráta politické a morální dimenze v důsledku centrálně řízené solidarity

Jsem přesvědčen, že reálně uvažující ekonom, znalý základních vztahů, zákonitostí a mechanismů ekonomiky, stejně jako racionálně a za horizont volebního období pohlížející odpovědný politik potvrdí, že váha argumentů pro zavedení základního nepodmíněného příjmu má mnohem menší bonitu, než názory opačné, odmítající, a že argumenty PRO jsou velmi relativní, existenciálně závislé na mimoekonomických psychologických a hodnotových aspektech. Naproti tomu argumenty PROTI jsou přesvědčivě kvantifikovatelné a dokladovatelné. Ve střetnutí „tvrdých dat" s vágními úvahami a vírou, že člověk je v jádru dobrý a rozhodně by nikdy nezasloužené výhody nepřijímal, v boji reálných výsledků a idealizovaných představ o člověku, vítězí realita. Jakkoli je to někdy nepříjemné. Na tom je konec konců dlouhodobě stavěna teorie existencionalismu nejen v pojetí Jean Paul Sartra.

Autoři koncepce základního nepodmíněného příjmu vycházejí z myšlenky, mnohými nepříliš přesvědčivě skrývané, že společnost je povinna o své občany starat bez ohledu na to, zda a nakolik vůbec se tito občané na životě společnosti, jejím rozvoji a prosperitě podílejí, a dokonce zda tuto péči očekávají či chtějí. Nemusíme být zrovna stoupenci a aplikátory sociálního inženýrství v teoriích a výzkumech Charlese Darwina, nebo Thomase Malthuse, abychom pochopili, že rozvoj společnosti nestojí na humanistických altruistických představách nejrůznějších charit, nadací či nezávislých iniciativ různých filantropů. Především proto, že jejich úsilí v optimálním případě může pouze částečně zmírnit dopad vnějších, externích podmínek na sociálně či fysicky handicapovaného jedince, nikoli však jeho handicap odstranit. To platí přirozeně nejen v individualizované podobě, nýbrž i na jejich více či méně početné skupinky. Rozporné či nerovné postavení člověka či kolektivu lidí ve společnosti nemůže žádný nepodmíněný příjem zrušit ani výrazněji omezit, pokud nepřestává existovat politický a ekonomický systém založený na vykořisťování člověka člověkem. Může dojít, a jistě by došlo, k určitému nikoli však podstatnému zmírnění rozdílů mezi lidmi, ovšem za vysokou cenu a pouze dočasně.

Nový přístup ke koncepci základního nepodmíněného příjmu, který je jeho protagonisty pokládán a priori za „epochální nástroj sociální spravedlnosti" (!) se opírá o hledání východiska z empiricky ověřené skutečnosti rostoucí nezaměstnanosti z titulu technického a technologického pokroku. Ten údajně v rostoucí míře vytěsňuje pracující z pracovního procesu. Jeden z nejznámějších propagátorů ideje základního nepodmíněného příjmu Philippe van Parijs například tvrdí, že technologické předpoklady pro zavedení základního nepodmíněného příjmu jsou dány tím, že stroje postupně přebírají většinu především manuální práce. Pokud bychom pokládali pracovní místa za nedostatkový zdroj, mohli bychom tím zdůvodnit, podle názoru čelného nositele předmětné ideologie Marka Hrubce, zdanění pracujících ve prospěch těch, kteří pracovní místa nemají. Takové pojetí je však v zásadním protikladu s přístupem ekonomické vědy . Podle ní naopak pracovní místo zdroje (čas, úsilí) spotřebovává.

Racionálnější, resp. dialekticky uvažující stoupenci teorie nepodmíněného příjmu se postupně dostávají na pozici, kdy si kladou oprávněnou otázku po zdrojích příjmů pro saturaci systému. Těmito příjmy mohou být, bez ohledu na území, čas a nároky, pouze daně (případně půjčky) a další negativní modely zadlužování státu i jednotlivých společenských aktérů vč. mas pracujících. Nahrazení těchto nákladů úsporami ve správě sociálních dávek zní sice hezky, nicméně nereálně. Iniciátoři základního nepodmíněného příjmu se zjevně domnívají, že přechodem na tento zaručený příjem zmizí nezaměstnanost, nemocnost, stav nouze, chybějící bydlení apod. To vše by měl nahradit zmíněný „epochální nástroj". Z čeho, jak, jakým způsobem? Budou pracující souhlasit, aby ze svých rostoucích daní podporovali spoluobčany, kterým se prostě nebude chtít pracovat? Využívání možností „šedé ekonomiky", která bez jakýchkoli pochyb nabude kvalitativně novou dimenzi jako nadstavba nad garantovaný příjem, bude buď zdrojem neustálého politického i ekonomického pnutí uvnitř společnosti, nebo povede k mravní destrukci populace. Lze jen těžko předvídat, co by bylo větší zlo.

Nebezpečí je o to větší, že těch několik málo odborníků, kteří si jsou schopni přiznat zásadní kvalitativní celospolečenské změny přinášené jejich koncepcí, fakticky prolíná s problémy přinášenými konceptem 4. průmyslové revoluce. Digitalizace, kybernetizace, automatizace, jakási svébytná revoluce sítí, je nepochybně fenomén, který již dnes ovládá chování poloviny populace, a jejíž pokračování nás vede někam na pomezí nedávných sci-fi. Jsme na tyto změny připraveni? Jak s tím souvisí idea rovného příjmu? Mají pravdu ti, kteří katastroficky varují před obrovskou nezaměstnaností, jejíž sociální důsledky má řešit právě zaručený nezávislý příjem. Za co, jak a z čeho, ptáme se znovu. Jsme připraveni na brutální zkracování pracovní doby? Na dobu, kdy veřejné prostory ovládnou nezaměstnaní jako základní skupina naší populace? Naučíme je tvůrčím způsobem využívat volný čas? Každá z politických stran má v programu vysoce aktuální slova o prioritě technologického a technického pokroku. Co pro tento prioritní, v pravdě existenciální úkol dělají? Zatím nejdál pokročily v diskuzích o možnosti zdanění práce robotů. Je to neuvěřitelné, ale podle některých „taky expertů" by roboti svými daněmi hradili náklady na nezaměstnanost. Ještě by měly platit pokutu za to, že „vyčleňují" pracující z pracovního procesu.

Nic ani v našem rozporuplném světě není jednostranné, černobílé. Je tomu tak i v otázce pracovních sil, nezaměstnanosti a důsledků robotizace. Někteří katastroficky varují před negativními důsledky konceptu 4.0 a připomínají vize Karla Čapka, jiní varují před možnostmi masových sociálních bouří a mimořádnými náklady, které by si vyžadovala opatření pro racionální využívání volného času lidmi uvolněnými z pracovního procesu. Jsou ovšem i odborníci, kteří argumentují faktickým nadbytkem pracovních míst. Problémem je především kvalifikace potenciálních zaměstnanců, jejich rozložení, struktura, variabilita či mobilita. Buďme si upřímní. Jde o otázky, kde naši občané patří mezi nejkonservativnější na světě. Analýz tohoto stavu je dostatek, nicméně bez vyvození reálných a účinných východisek či progresivních řešení. Jinak je tomu ve světovém, globálním měřítku, z čehož bychom se měli a mohli poučit

Dlouhodobé analýzy publikované v přelomové práci Thomase Pikettyho jednoznačně prokazují, že s technologickým pokrokem se míra nezaměstnanosti nezvyšuje. Přes skutečnost, že díky vědeckotechnickému pokroku a novým technologiím dochází reálně ve větší míře k nahrazování manuální práce stroji, nezaměstnaných v dlouhodobém pohledu nepřibývá. Průběžně totiž vznikají nové pracovní příležitosti. Logika problému je obsažena a zásadně naznačena mj. v studiích Karla Marxe o organickém složení kapitálu, v jeho reprodukčních schématech a zejména v analýze rezervní armády nezaměstnaných. Současná praxe je v tomto smyslu podrobena rozboru z pohledu jednotlivých druhů (typů) nezaměstnanosti, ať již jde o nezaměstnanost frikční, sezónní, strukturální, technologickou apod. na straně jedné, nebo nezaměstnanost danou meziresortním či meziodvětvovým přeléváním pracovních sil včetně mezi sektory na straně druhé.

Některé zkušenosti

_ Exkurs 1 _

V neděli 5. 6. 2016 se ve Švýcarsku konalo první svého druhu celostátní referendum o možnosti zavést pro všechny nepodmíněný základní příjem, který by nahradil podpory a sociální dávky. Podle návrhu by každý občan dostal - bez ohledu na jeho zapojení v pracovním procesu, resp. výši majetku - 2.500 švýcarských franků (v přepočtu 61.000 Kč při mediánu 157.000 Kč). Na každé dítě pak 625 franků. Základní příjem by tak znamenal roční zátěž 208 mld. franků (cca 5,1 bilionu korun, neboli trojnásobek současných ročních výdajů státu). Celkově by bylo nutno v rozpočtu nalézt dalších minimálně 25 mld. franků (cca 620 mld. Kč) a to kombinací „dalších úspor" (?), nebo zvýšením DPH na dvojnásobek. Návrh byl drtivou většinou odmítnut ve všech kantonech jako nebezpečný a drahý sociální experiment. Švýcaři tak jednoznačně a opakovaně potvrdili svou odpovědnost, vysokou pracovní morálku, ztotožnění se s protestantskou etikou, Vlastnostmi, bez kterých my těžko někdy budeme Švýcarskem evropského středovýchodu.

Švýcarský razantně zamítnutý návrh rovného příjmu byl odmítnut především pro to, že byl nalezen jako projev utopického socialistického inženýrství uměle vloženého do vyspělé tržní kapitalistické ekonomiky a proto svou podstatou nefunkční. Navíc je naivní tím, že bez ohledu na náklady předpokládá přeměnu člověka v ideální bytost, která pracuje dobrovolně, pouze pro radost, nikoli pro zachování a rozšíření své existence, neboli pro zisk. Je to návrh podporovaný církví jako nástroj boje se sociálním darwinismem, s hrozbou Satana. Návrh je především v rozporu s evropskou chartou sociálního státu , založeného na přímé úměře: čím je člověk potřebnější, tím větší mu je poskytována pomoc.6

_ Exkurs 2 _

O praktických dopadech základního nepodmíněného příjmu může mnohé napovědět také zkušenost z Finska či Nizozemí. Minimálně 2.000 náhodně vybraných Finů mělo dostávat 550 euro měsíčně, přičemž důraz byl kladen na „nepodmíněnost". To znamená, že by nemuseli vykazovat skutečnou úroveň svých reálných příjmů. Experiment měl trvat dva roky a jeho základním smyslem bylo zjistit, jaký efekt bude mít základní nepodmíněný příjem pro rozhodování a motivaci dále pracovat. Experiment skončil v základní neprospěch iniciátorů. Obdobně skončil experiment ve čtyřech náhodně vybraných lokalitách Holandska.

Argument tenkého ledu

Uvedl jsem již, že koncepce zaručeného nepodmíněného příjmu není nová. V relativně koncentrované podobě se zrodila v utopických představách filosofů raného novověku, a že je prioritně chápána a prosazována s vizí ideálního člověka, jemuž prý přináší větší svobodu, jistotu a spravedlnost. Nejen by se prý mohl rozhodnout, zda, jak a hlavně kde, v jaké profesi pracovat, nýbrž by měl i více prostoru ke vzdělávání, prodloužila by se doba strávená doma s dětmi. Bez základních existenčních starostí, bez obav o dostatek financí by se prý lidé stali kreativnějšími a produktivnějšími7.

Základní nepodmíněný příjem se přitom navrhuje na úrovni, zajišťující uspokojení základních existenčních potřeb člověka. Splnění tohoto požadavku z podstaty vynucuje nejen unifikaci spotřeby, ale i celkové fysické i psychické kultivace osobnosti. Stručně řečeno „orwelizaci" společnosti. Jen obtížně si dokážu představit pracujícího, který po osmihodinové „šichtě" bude uspokojen, že zvýšeným pracovním úsilím přispěl na zvýšení životní úrovně svého zdravím kypícího a programově nepracujícího souseda.

Navrhovatelé koncepce základního nepodmíněného příjmu připouštějí, že jejich vize ikonického člověka, toužícího po práci a spatřujícího v ní vrcholné uspokojení svých potřeb není ani v historickém výhledu reálná. Usilují proto nalézt jiné zdůvodnění k prosazování své ideje. Nalézají je v technických a technologických změnách, v revolučních parametrech vědeckotechnického pokroku, který objektivně vyčleňuje člověka jako pracovní sílu z pracovního procesu. Jinými slovy se moderním faktorem, který odůvodňuje základní zaručený a nepodmíněný příjem, stává nově pojímaný, strukturovaný a rozporuplný pracovní trh.

Například podle jednoho z otců koncepce Philippa van Parijse jsou již naplněny základní technologické předpoklady pro uvedení myšlenky základního nepodmíněného příjmu do praxe proto, že „stroje zastanou většinu práce". Tvrdí, že budeme-li považovat pracovní místa za nedostatkový zdroj, mohli bychom tím odůvodnit zdanění pracujících ve prospěch těch, kteří místo nemají. O tom, že jde o myšlenku zásadně odporující ekonomické teorii i logice a zkušenostem ekonomické praxe není třeba zdůrazňovat. Podle ní totiž naopak pracovní místo zdroje (čas, úsilí) spotřebovává. S tím souzní další z čelných argumentů o objektivnosti základního nepodmíněného příjmu opírající se o údajně dostatečný empirický poznatek, často skloňovaný především v souvislosti s tzv. digitální revolucí. Podle ní v relativně krátké době nahradí řadu profesí roboti a vznikne tak potřeba se o uvolněné občany postarat. Připusťme, že to je pravda, i když to dosavadní empirie nepotvrzuje. Opakovaně zde vyvstává otázka, proč by se společnost měla starat stejně o lidi programově nepracující, lidi o práci usilující, nicméně ji nenalézající (třeba právě kvůli technickým a technologickým inovacím), a o lidi pracující a svými daněmi zajišťující existenci většiny nepracujících a často pouze parazitujících občanů. To nemá se sociální spravedlností, řešením sociálního vyloučení, případně genderovou politikou, diferencemi ve vzdělanostní úrovni atd. naprosto nic společného. Zaručený příjem totiž není (dokonce ani v myslích jeho obhájců) reakcí na disfunkce a rozpory trhu práce. Právě naopak je nástrojem s možná největším potenciálem trh práce zničit.

Ex _ kurs 3 _

Podle některých futurologů je budoucnost spojena s neustálými aktualizacemi parametrů a dat technologických zdrojů. V brzké době se očekává masivní invaze robotů do hornictví a zemědělství, a v zásadě všech oblastí manipulační techniky. Z citlivých oblastí stojí v zástupu čekatelů o vstup robotů lékařství, zejména chirurgie. Některé speciální expertní ústavy očekávají, že již počínaje rokem 2024 by se měl stát 3D tisk převládající technologií pro výrobu spotřebního zboží. Účinná léčba melanomu moderní technologií se již stala samozřejmostí. Postupně se přistupuje k „pěstování" orgánů pro transplantaci z kmenových buněk. Neznámé a zatím nepředvídané důsledky obsahuje nástup umělé inteligence, která by někdy kolem roku 2030 měla dosáhnout úrovně člověka. Můžeme tomu věřit i nemusíme. Prostě proto, že prostá extrapolace dosavadního vývoje historicky rodí pouhé pohádky. Moderní technologie, umělá inteligence a. průmyslová revoluce nemusí nutně vyvolávat jen zlo (George Orwell a Aldous Huxley mají alternativu v Julesu Verneovi), i když například alternativa koronaviru je dostatečně varující.

Zůstaňme proto na zemi a podívejme se na možný vývoj střízlivýma očima a respektujme, že budoucnost nám přichystá boom nepředvídaných i nepředvídatelných událostí zásadního významu (inspiraci a orientaci lze nalézt například v knihách Nassima Taleba).

Základní zaručený příjem, o kterém pojednáváme, skutečně nabízí určité nedefinovatelné možné řešení pro budoucnost, kdy budou stroje schopné nahradit (zastat) práci většiny z nás. Je to variantní verse budoucnosti založené na tom, že umělá inteligence bude schopna nás dohnat a předehnat. Jak? To je otázkou. Vedle optimistických vizí totiž nelze vyloučit, že si nás umělá inteligence podrobí a zlikviduje, jak se obává například Bill Gates. K doplnění je vhodné dodat, že i podle mnohých apologetů ideje zaručeného příjmu (usuzují-li v rámcích ekonomických, technologických, etických a obecně humanistických souvislostí) je nebezpečí zániku či alespoň destrukce civilizace reálná. Neboť i ta optimističtější varianta vývoje společnosti pracuje s představou zničení velké části trhu práce. Může bez něj civilizace fungovat? Jak bude fungovat segment trhu práce? Podmínkou sine qua non všech diskuzí a úvah o technologických změnách, o umělé inteligenci, o revolučních převratech v organizaci a řízení výrobního procesu a dalších dosud neznámých potenciálních možnostech a variantách rozvoje vědy, celkového lidského poznání a jejích variantách je a nepochybně dlouhou dobu zůstane nevyzpytatelný lidský faktor. Ten faktor, který učinil základem svého pokusu o resuscitaci socialismu Michail Gorbačov, a který se finálně fatálně postavil proti němu. Především proto, že přestal respektovat ekonomické zákonitosti a ve snaze o co nejrychlejší „přestavbu" rozhodujícím způsobem podlehl subjektivním představám a voluntarismu. Zobecníme-li dosavadní zkušenosti z experimentů s rovným nepodmíněným příjmem, zjišťujeme, že podstata jejich neúspěchu je obdobná.

Vraťme se nyní zpět na reálnou poznatelnou a popsatelnou bázi a podívejme se, jak jsou reálné představy těch, kteří spolu s Parijsem tvrdí, že již dnes jsou naplněny technologické předpoklady pro zavedení zaručeného, rovného základního, nepodmíněného příjmu. Především zde je kardinální problém, kde na to vzít? Kde a jak zajistit finanční prostředky pro tento pokus o „postkapitalistický komunismus"?

Nehodlám zde připomínat Marxovu a Engelsovu analýzu postavení a funkce dělnické třídy, otázky reservní armády nezaměstnaných, podstatu a důsledky změn v organickém složení kapitálu, ani důsledky jednání landlordů v Anglii či obecně průběh, projevy a důsledky průmyslových revolucí, které přesvědčivě prokázaly, že trh práce je schopen se se změnami (i zásadními) vždy vypořádat. Tyto otázky jsou ekonomické veřejnosti dostatečně známé a akceptovatelné. Zdá se, že k rozpornému chápání dochází až nyní v souvislosti se 4. průmyslovou (informačně technologickou) revolucí. Jde o to, že katastrofické představy o vytěsnění člověka z pracovního procesu nejsou opodstatněné. Zde doporučuji ke studiu mimořádné závažnou a podnětnou publikaci Thomase Pikettyho, který na základě analýzy dat někdy až z 18. století do současnosti vyvrací katastrofické vize některých kolegů o osudovosti rozpadu trhu práce v důsledku nových technologií a technik.

Podle některých odborníků je i v současnosti, navzdory nástupu nových „vytěsňujících" technologií, pracovních míst nadbytek. Například statistika vývoje nezaměstnanosti v USA za léta 1890 - 2009 jasně deklaruje, že s technologickým pokrokem se míra nezaměstnanosti nezvyšuje, a přestože většinu lidmi dříve manuálně vykonávané práce přebírají stroje, počet nezaměstnaných v dlouhodobém pohledu nepřibývá. Schopnost trhu práce absorbovat pracovníky uvolněné vlivem vědeckotechnického rozvoje je neomezená. Otázkou a problémem k řešení zůstává, v jakých segmentech trhu byli uvolněni, a jaký segment trhu je připraven je přijmout.

Obecně to potvrzuje i stav na trhu práce v České republice, kde denně slyšíme stesky podnikatelů na nedostatek pracovníků dosahující měřítka, kdy není málo společností uvažujících o omezení výroby právě z titulu nedostatku produktivního lidského činitele. Rozhodně však nejde o absolutní nedostatek pracovních míst, nýbrž o strukturu, kvalifikaci a celkovou flexibilitu potenciálních zaměstnanců. Česká vláda bohužel dlouhodobě dělá vše pro to, aby se situace na trhu práce zhoršovala, aby trvale narůstalo napětí a potenciální krize se stávala latentní a rizikovou. Svědčí o tom zoufalé úsilí neměnit základy fatálně překonaného Zákoníku práce, bodovat zvyšováním minimální mzdy apod.8

Ubývání některých druhů práce společnost obecně nepokládá za pozitivní vývoj. Evropská levice dokonce praktikuje politiku vytváření a hájení pracovních míst v stávajících sektorech za každou cenu. Dokonce i za cenu dumpingových výhod pro zaměstnavatele. Příklady budování skladových a montážních hal na vysoce bonitní zemědělské půdě spojené s daňovými prázdninami a investičními pobídkami včetně personálních jsou objektivně ekonomickým i mravním zločinem vůči budoucím generacím. Zločinem, který měl již dávno vyvolat masové hnutí proti vládou chráněným a fakticky podporovaným vyděračským praktikám bezskrupulózního kapitálu. Bohužel se tak neděje a levice stále pasívně podřimuje. Namísto toho její někteří představitelé blouzní o nepodmíněném zaručeném příjmu dokonce i o jako významném příspěvku ke změně mocenské rovnováhy v kapitalistické společnosti, ve které práce (zaměstnanci) prohrávají bitvu se sílicí mocí nadnárodních korporací. To je již systémová vada ekonomického myšlení obdobná tápání v reformě klasického systému sociálních dávek nebo důchodové politiky. Uvědomuje si establishment, který, bez ohledu na

barvu stranické legitimace, nebyl za třicet let schopen provést důchodovou reformu, že rozdávání stejných sociálních dávek (o nic jiného se v rovném nepodmíněném příjmu všem bez ohledu na zásluhovost nejedná), bez ohledu na individuální příspěvek k tvorbě materiálních i duchovních hodnot vede plíživě k bídě a ekonomickému kolapsu?

Podrobnější informace lze nalézt např.:

BUCHANAN James: Politika očima ekonoma, Liberální institut, Praha 2002, ISBN 80-86389-21-9

FASSMANN Martin: Stínová ekonomika a práce na černo, Briggs a Comp., Praha 2007, ISBN 978-80-86846-21-7

HRUBEC Marek: Evropská občanská iniciativa za bezpodmínečný základní příjem, Ekumenická akademie, Praha 2013, ISBN 978-80-87661-06-2

LOWREY Annie: Dejte lidem peníze, ARGO, Praha 2020, ISBN 978-80-257-3214-4

MARX Karel: Kapitál I - III, SNPL (Svoboda), Praha 1953 a násl.

MOYOVÁ Dambisa: Kterak Západ zbloudil, Academia, Praha 2015, ISBN 978-80-1001-500-5

PARIS van Philippe, HRUBEC Marek, Brabec Martin a kol.: Všeobecný základní příjem, Praha,

PIKETTY Thomas: Kapitalismus v 21. století, Universum, Praha 2015, ISBN 978-80-242-4870-7

RAVENTÓS Daniel: Materiální podmínky svobody, RUBATO, Praha 2015, ISBN 978-80-87705-20-9

ROTHBARD Murray, Ekonomie státních zásahů, Liberální institut, Praha 2001, ISBN 80-86389-2

ŠAFRÁNEK Ladislav, Daně aneb cesta do otroctví?, OREGO, Praha 2016, ISBN 978-80-87528-37-2

THALEB Nassim Nicholas, Černá labuť, Paseka, Praha, 2011, ISBN 978-80-7432-128-3

Praha, 21. 5. 2020

Ladislav Šafránek

Přišel čas na nepodmíněný základní příjem?, Haló noviny, 21. 5. 2020, str. 5


  1. Nepodmíněný příjem se vrací, Hospodářské noviny, 13. 5. 2020, str. 1 ↩︎

  2. V poslední době jsem zaznamenal nesmělé pokusy stoupenců koncepce nepodmíněného příjmu „opřít" se o ekonomické vědy snahou přivlastnit si základní ideje behaviorismu ↩︎

  3. Pravicový liberální ekonom Milton Friedman, mj. autor známého výroku o ekonomické svobodě, která je základní podmínkou svobody politické, plédoval pro negativní daň, díky níž by lidé do určité výše příjmů neodváděli daně a naopak sami peníze inkasovali. Tato dávka by podle něho mohla nahradit jiné formy státní podpory a snížit náklady na administrativu. Jeho návrh znamenal převedení sociálního systému do jedné finanční dávky, vyplácené formou daňové vratky. Čím by si člověk méně vydělal, tím by byl jeho daňový bonus vyšší. Návrh v širším pohledu vydávaný za ideu nepodmíněného příjmu tak ve skutečnosti je systémem s příjmem silně ovlivněným prací. Vazba mezi prací a prostředky na obživu se neruší, nýbrž posiluje. Na rozdíl od řešení navrženého ve Švýcarsku (viz dále) Friedmanovy teze následně rozvinul další nobelista James Tobin (známý návrhem na zdanění měnových spekulantů). Jeho ideu fixní částky vyplácené všem občanům se marně snažil prosadit již v roce 1972 v USA prezidentský kandidát George McGovers proti Richardu Mixonovi. Znamená to, že idea nepodmíněného základního příjmu je předmětem zájmu již celá desetiletí, a dále to, že není jen, jak se řada autorů viditelně mylně domnívá, nějakým výlučně levicovým či levičáckým konstruktem. Její nereálnost potvrzuje jak levice, tak i pravice. ↩︎

  4. Jsem přesvědčen, že reálné řešení této problematiky nabízí Marxovo učení (ovšem nikoli pouze ono) jako teoretický a ideologický základ činnosti většiny komunistických stran. V dokumentech KSČM je tato vazba dána výchozí tezí, že „Kapitalismus není řešením, budoucností je socialismus". Ten je chápán jako demokratická společnosti svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky různorodá, založená převážně na společenském vlastnictví výrobních prostředků, jež každému poskytuje příležitost uplatnit jeho pracovní schopnosti, nadání a vzdělání a možnost reálně se podílet na vytváření podmínek nového života" (Stanovy KSČM). Je dostatečně jasné, že v tomto vymezení socialismu není nic o podpoře nepodmíněné dávky všem. Přesto někteří představitelé KSČM ideu přijímají s pochopením a to i v době, kdy ji ideově i věcně odmítají jak hlavní opoziční strany, tak i strany vládnoucí koalice. Pokud u některých poslanců KSČM jde v podpoře předmětné koncepce o snahu přiblížit se lidem či nalákat je na předvolební dárečky, je to nejen populismus nejhrubšího zrna, ale čistá hloupá neznalost a neodpovědnosti. ↩︎

  5. Konkrétně ideu rovné dávky v době vlády ODS prosazoval „ekonomický expert" ODS Vlastimil Tlustý - naštěstí neúspěšně. Navrhoval tzv. rovnou dávku ve výši 6.000,- Kč, která by měla nahradit podporu v nezaměstnanosti, sociální podporu i všechny dětské přídavky, stejně jako nemocenskou a mateřskou dávku. Rovná dávka měla získat podobu odčitatelné položky z hrubého příjmu. Ze strany KSČM obhajoval a prosazoval koncept nepodmíněného základního příjmu bývalý poslanec Vojtěch Adam, dlouholetá místopředsedkyně KSČM Miloslava Vostrá, která navíc poměrně naivně v konceptu viděla jakési vnější „polidštění" kapitalismu, a nově místopředsedkyně KSČM a europoslankyně Kateřina Konečná. ↩︎

  6. Adresné dávky jsou poskytovány podle specifických podmínek chudým, nezaměstnaným, nemocným, různě handicapovaným. Pokládám za nepochopitelné, že i levicové politické síly a neziskové organizace by byly schopny nahradit diferencovaný přístup k těmto skupinám jednou rovnou dávkou bez ohledu na úroveň znevýhodnění konkrétního jedince v současném třídně (materiálně i mravně) rozděleném světě. To však neznamená, že by sama idea měla být jednou pro vždy zatracena a devalvována. Utopisté, rovnostáři a nejrůznější blouznivci se najdou v každé době. ↩︎

  7. Svatá prostoto! Takovou míru iracionality a utopické naivity neměl na mysli ani Bedřich Engels s vábničkou ideálního komunismu „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb". Zajímalo by mne, zda skutečně obhájci koncepce, počínaje Charlesem Fourierem a Thomasem Painem po Miloslavu Vostrou a koncepčního guru Parise van Philippa věří těmto představám. Kdyby tomu tak bylo, pak by v takové společnosti vynucené rovnosti, absence emocí asi většina lidstva nechtěla žít. Touhu po rozvoji, po seberealizaci, po soutěži a konfrontacích člověku žádná idealistická, monopolizovaná struktura nemůže vzít. ↩︎

  8. Aktuální situace je výrazně ovlivněna podobou a průběhem epidemie koronaviru, která i do situace na trhu práce přinesla zásadní a dosud nepoznané projevy. Bohužel reakce vlády byla a trvale je nesystémová a chaotická. Přísliby vlády pomoci epidemií postiženým skupinám obyvatelstva a jednotlivým segmentům výroby se v podstatě minula účinkem, neboť slibované formy podpory nebyly dodržovány přes vysokou cenu fatálního zadlužení státu. Objevily se i pokusy o svéráznou podobu rovného příjmu veskrze ekonomicky i mravně škodlivou formou plošného vydávání různých podpor a dalších tzv. kompensací. I když jde o jednorázovou a atypickou transferní akci i ona dokazuje nefunkčnost a nebezpečnost jakéhokoli pokusu o rovnostářství. ↩︎

Foto