Autor: Walter Baier, politický koordinátor | 25. 5. 2020
Strategické úvahy v nejistých dobách - zahájení diskuse
Autor: Walter Baier, politický koordinátor Výkonný výbor transformace!europe představuje následující strategický dokument k diskusi
Předvídání je velmi složité, zvláště, jde-li o budoucnost
I.
V lednu, kdy se virus Covid-19 dostal do Evropy, byly na to upozorněny vlády členských států a Evropská komise, ale opomněly přijmout preventivní opatření proti jeho šíření. Itálie a Španělsko, jejichž systémy zdravotní péče byly vyhublé desítkami let úsporných politik, byly nejvíce tragicky zasaženy a byly ponechány, aby se postaraly samy o sebe. Místo okamžité pomoci, ministři financí zemí EU dočasně pozastavili fiskální dohody, což znamená dočasné řešení problému, který by byl méně závažný, pokud by se netýkal Fiskální dohody.
Schengenská dohoda již nadále neexistuje - ne kvůli kolektivnímu rozhodnutí o prozatímním uzavření hranic, ale kvůli individuálním, nekoordinovaným rozhodnutím evropských vlád.
Na začátku března Německo dokonce zablokovalo vývoz ochranných zdravotnických prostředků, který nejen zesměšňoval evropskou solidaritu, ale porušil i jinak svatá pravidla domácího trhu. Quod licet Iovi…(Co je povoleno Jovovi…)
Koronavirová krize odhalila drsný rozpor smluv EU o podřízenosti sociální a zdravotní politiky členským státům, ale omezila jejich finanční základnu legislativou EU - především Paktem růstu a stability. Je pochybné, že škody, které tím způsobily prestiži EU, zejména ve státech nejvíce postižených epidemií, lze stále napravit.
Existenční krize, ve které se nyní EU nachází, nemilosrdně odhaluje své strukturální nedostatky: špatné stanovení priorit evropských smluv - jejichž hlavním zájmem není blaho obyvatelstva, ale nerušené fungování trhů - a široce rozdělené pravomoci mezi orgány EU, které nahrazují zásadu demokratické, parlamentní formování vůle na vnitrostátní a evropské úrovni neprůhlednou interakcí mezi vládami a byrokracií EU.
Stojíme na začátku hospodářské krize, o jejímž rozsahu a době trvání si nikdo nemůže být jistý. Renomovaní ekonomové však varují, že by se mohlo jednat o největší hospodářskou krizi, kterou kapitalismus v době míru zažil. Vzhledem ke své hospodářské správě a převládající neoliberální hospodářské doktríně založené na ekonomii strany nabídky je rozumné si myslet, že EU je špatně připravena chránit Evropany před jejími účinky.
To, co měla být hodinou evropské solidarity, hrozí, že se stane „Valpuržiovou nocí na nacionalistické Baldské hoře" (spojeno s Helloween) [1], okamžikem radikálního práva, které se již nyní snaží z krize těžit vyostřením agresivního diskurzu.
Nacionalistická myšlenka, že krizi globálních rozměrů mohou vyřešit národy, které spolu soupeří o nedostatek zdrojů, je však zcela iracionální, především pro malé a střední státy. Čím více bude absurdita nacionalistického pohledu zřejmá, tím větší bude tendence k autoritářským metodám vládnutí. Cesta od iliberální demokracie k diktatuře se nyní může ukázat jako krátká.
Současný stav nouze s lékařsky doporučenými omezeními svobody připravuje příznivý psychologický základ pro tento posun. Již nyní vidíme politickou a kulturní zpětnou reakci, která se projevuje nárůstem domácího násilí a vysídlováním žen z veřejného diskurzu, paradoxně v době, kdy se uplatňují v činostech jako je zdravotní péče a péče o reprodukci, které dnes v současnosti vykonávají hlavně ženy, čímž potvrzují jejich systémový význam.
Musíme čelit vážnosti situace. Kapitalismus se staví proti svým systémovým limitům. Má-li však toto prohlášení sloužit víc než jen jako ideologické sebepotvrzování, potřebujeme debatu o alternativách, kterým evropští lidé nyní čelí, a abychom otevřeli cestu novému způsobu produkce a kultury. Poslední měsíce nám připomněly, že rovnováha sil uvnitř národních států je stále rozhodující. Ukázali však také tragickou a ohrožující touhu po evropské solidaritě. Jako nadnárodní evropská síť se musíme vypořádat s tímto aspektem debaty a jejími důsledky pro perspektivy evropské integrace.
II.
Po zablokování života bude následovat globální recese. Není známo, zda povede k dlouhodobější depresi. Přes oběti, které způsobila, poslední finanční krize nevedla ke kolapsu kapitalismu; spíše nejbohatší procento světové populace bylo schopno zachovat svou úroveň bohatství, aby ji nezasáhly extrémy, a prostřednictvím finančních trhů má nyní populaci a státy pevněji ve svém dosahu, než kdy jindy.
Naproti tomu současná recese není vyvolána kolapsem hypertrofického finančního sektoru, nýbrž prudkým přerušením nabídky a poptávky na straně reálných ekonomik.
Teoreticky si lze představit nastartování ekonomik po skončení akutní fáze pandemie a po rychlém návratu k normálu.
Proti tomu hovoří skutečnost, že reálná ekonomika, zatížená geopolitickým napětím již před pandemií, klesala. Pokusy centrálních bank využít expanzivní měnovou politiku ke stimulaci investic a reálných ekonomik se ukázaly jako trvalé.
Především však s ohledem na digitalizaci a ekologickou krizi jsou kapitalistické ekonomiky na prahu komplexní transformace, která vyžaduje jiné strategie než ty, které jsou obsaženy v neoklasických ekonomických učebnicích.
Je tedy velmi sporné, že dojde k návratu ke stavu quo ante (předchozímu stavu).
Mezitím míra nezaměstnanosti dosáhla dramatických výšek. Podle ILO bylo celosvětově postiženo částečnými nebo úplnými opatřeními na zablokováníživota 2,7 miliardy pracovníků. Bomba společenského času, vytvořená miliony dočasných pracovních vztahů, nechráněných pracovními zákony a sociálními právy, hrozí výbuchem.
Aby se předešlo okamžitým sociálním a ekonomickým dopadům zastavení ekonomiky, schválily vlády zvláštní programy doposud neslýchaného rozsahu, například německá vláda financuje balíček opatření vyhlášených na konci března ve výši 10%. HDP.
To jsou správná rozhodnutí. Otázkou je, zda je jich dost. Ekonomové očekávají zvýšení zadlužení ve vztahu k HDP členů Euroskupiny o 10 až 15 procentních bodů.
V tomto fiskálně-politickém aktivismu států byla přes noc zrušena pravidla smluv EU o státní podpoře a Paktu růstu a stability. Zatímco se Evropská komise omezila na následnou legitimizaci rozhodnutí přijatých státy, na rozdíl od toho alespoň uvedla svou připravenost odkoupit státní dluhopisy v celkové hodnotě 750 miliard EUR. To může poskytnout dočasnou úlevu. Díky přemrštěnému novému dluhu se však země stanou ještě závislejšími na finančním kapitálu, který vyžaduje svoji dávku formou úroků; navzdory nízkým nabídnutým procentům, ty budou významně zatěžovat jednotlivé státy. A tak bez dnešního velkého ořezávání vlasů je dnešní kronavírová krize určující pro zítřejší krizi státního dluhu a politiku úsporných opatření.
Účinky akumulace dluhu zasáhly země různými způsoby, protože úrokové sazby zvýhodňují finančně silné státy a diskriminují slabší státy. Zadlužení tak dále prohloubí nerovnost mezi deindustrializovanými regiony v jižní a východní Evropě a hospodářskými mocenskými středisky EU.
Některé důležité věci však zůstávají nepředvídatelné. Hospodářská strukturální transformace změní postavení průmyslových odvětví, regionů a států v kapitalistické konkurenci a změní jejich finanční vliv, který je také vyjádřen v úrovni zájmu, a přidá stávající rozpory a rivalitu k již existujícím východo-západní a severo-jižní zlomovým liniím, které mohou dokonce ovlivnit jádro evropské integrace.
Devět vlád, mezi nimi Francie, Itálie a Španělsko, požadovalo vydání eurobondů za účelem sdílení nákladů na řešení krizí. Yanis Varoufakis uvedl, že částka, kterou musí tyto dluhopisy získat, je jeden bilion eur. Prostřednictvím eurobondů by byla nasazena společná finanční síla členů Euroskupiny k vytvoření půjček s nízkými úroky, které by se poskytly státům v poměru k tomu, jak jsou ovlivněny pandemií a následnou hospodářskou recesí. Odvážné odmítnutí návrhu ze strany německé vlády vrhá temný stín nad budoucností evropské integrace v období po koronaviru.
Pokud by se ministři financí euroskupiny nemohli dohodnout na navrhovaných eurobondech z důvodu námitky skupiny zemí, proč by neměla koalice ochotných vlád, včetně Francie, jedna z těžkých vah EU samostatně vydávat společné dluhopisy?
Eurobondy by mohly poskytnout úlevu, ale obecný problém vysoké úrovně zadlužení států a jejich negativního dopadu na rozdělení materiálních a politických zdrojů mezi státy a třídy bude přetrvávat, pokud nebude radikálně zredukován evropský dluh a změně distribuce zdrojů a příjemů by tak bylo dosaženo. Navíc bude ekonomická rekonstrukce po skončení akutní fáze pandemie, která musí být spojena s ekologickou transformací průmyslové a energetické základny ekonomik, vyžadovat bezprecedentní investice. Financování soukromého a veřejného dluhu, který během krize opět výrazně roste, se proto stane klíčovým problémem v období po koronaviru. Přijít s odpovědí na toto je nejdůležitější úkol, kterému nyní musí čelit levice.
Financování státního dluhu inflací by v některých členských státech EU narazilo na tvrdou politickou opozici. Alternativou pak je, buď uvolnit obyvatelstvu břemeno prostřednictvím úsporných a privatizačních programů, jako v minulé krizi, nebo přimět majitele velkého bohatství, kteří drží lví podíl v půjčkách, aby sami nesli úrokové zatížení veřejných rozpočtů prostřednictvím odpuštění dluhů, daní z kapitálu a daní z kapitálových výnosů.
Provádění této politiky musí být doprovázeno zavedením kontrol kapitálu a zajištěním nároků na kapitálové fondy penzijního připojištění a zdravotního pojištění, což by mělo být zajištěno převzetím těchto prostředků ze strany veřejného sektoru, které musí být uzákoněny členskými státy, avšak podporovány a koordinovány na nadnárodní úrovni. V příštích měsících ani mainstreamoví ekonomové nás nebudou unavovat, aby nás ujistili, že nebyli nikdy neoliberálními. Levice může stavět na prasklinách, které krize ve veřejném diskurzu otevřela. Z poslední finanční krize jsme se však dozvěděli, že tato příležitost bude otevřena pouze do doby, než se ve vládnoucích třídách, zejména ve velkých evropských zemích, vytvoří konsenzus o tom, jak se vypořádat s krizí. Proto se nesmíme omezovat pouze na to, abychom se stali levým křídlem liberálního hlavního proudu.
Nejde o doktrinální soutěž. Krize vyvolává otázku hegemonie týkající se sociálních zájmů, které by při řešení této otázky měly mít zásadní význam.
I když je dočasně vyloučena z veřejného diskurzu, zůstává epochální výzva, kterou představuje ekologická krize. Alternativou v zájmu většiny obyvatel musí být řešení této akutní krize spojeno se sociálně-ekologickou transformací. Rozhodujícím kritériem není dosažení dohody mezi širokými kruhy o obecných cílech - to již existuje -, ale o nástrojích potřebných k jejich realizaci. Jde o instituce a rovnováhu moci mezi třídami. Musíme mít odvahu mluvit citlivě a prominentně o nové úloze států, o majetku, o socializaci finančního sektoru, o kontrole kapitálu, o hospodářské demokracii a posílení závislých na mzdě na úrovni podniků, obcí, zemí a EU. To je jediný způsob, jak můžeme využít příležitosti k rozšíření sociálního prostoru pro novou hegemonii.
III.
Význam odchodu Velké Británie z EU nelze podceňovat. Z evropské agendy to nezmizí. Brexit nejen změní život 3,5 milionu občanů EU ve Velké Británii a 1,2 milionu britských občanů žijících v členských státech EU, ale EU jako celek.
Ztráta členských příspěvků Spojeného království způsobila, že mezera mezi požadavky na rozpočet EU a jeho již žalostně nízkou úrovní se stala zjevnější než kdykoli předtím a dosud bránila Radě EU v dosažení dohody o střednědobém výhledu finančního rámce (2021-2027).
Spojené království je třetí největší národní ekonomikou EU a jednou z pěti „oficiálních" jaderných mocností, která má v Radě bezpečnosti OSN trvalé křeslo. Skutečnost, že paralelně s USA uzavírá rozsáhlou dohodu o volném obchodu, objasňuje geopolitický rozměr Brexitu. Důraz na obchod a hospodářskou soutěž, který EU při jednáních klade, se zdá, že tento aspekt není v jednání dostatečně zohledněn.
Evropská komise arogantně počítá s ekonomickou závislostí Velké Británie na EU, která výrazně převažuje nad závislostí EU na Velké Británii. To samo o sobě však neříká nic o skutečné síle EK při jednání.
Za mandátem, který Rada dala Komisi, existují mezi členskými státy značné protichůdné zájmy.
Velká Británie má také velký problém; zajímá se o pokračující volný přístup britských společností poskytujících finanční služby na trh EU. To bude zahrnovat ústupky na úkor jiných odvětví v Británii, například rybolovu, kterých nebude snadné dosáhnout. Kromě toho odchod z EU zhoršuje tendence k rozpadu ve Velké Británii, přičemž Skotsko se vážně zamýšlí uspořádat referendum o své nezávislosti a poté se znovu připojit k EU, což podnítí stávající separatistické tendence v jiných částech Evropy. Zároveň nelze podceňovat nebezpečí oživení nepřátelských akcí v Severním Irsku, protože není nemožné, že by Brexit mohl ohrozit i Velkou páteční dohodu
Podle neoliberální logiky britská vláda upřednostňuje dohodu s EU podobnou dohodám o volném obchodu a ochraně investic CETA (EU a Kanada) a JEFTA (EU a Japonsko).
Naproti tomu s ohledem na geografickou blízkost a intenzivní ekonomické propojení požaduje Evropská komise záruky rovných podmínek v hospodářské soutěži a prosazuje smlouvu, která jde dále než konvenční dohoda o volném obchodu a ochraně investic. Jako cíle budoucího partnerství tvrdí, že chce zavést udržitelný rozvoj a ochranu klimatu a stanovit vysoké pracovní a sociální standardy. Ačkoli ochrana životního prostředí a pracovních práv v některých členských státech EU zdaleka není uspokojivá, levice a odbory mohou sotva tento záměr kriticky podpořit.
Evropská odborová konfederace se snaží interpretovat „rovné podmínky" jako závazek k právům pracovníků, která „musí stanovit doložku o zákazu regrese" [2]. Ve svém manifestu pro parlamentní volby z listopadu 2019 se Labouristická strana tomuto sémantickému cvičení vyhýbala a požadovala „dynamické sladění práv pracujících, práv spotřebitelů a ochrany životního prostředí, aby britské standardy udržovaly tempo v celé Evropě jako minimum [3].
S argumentem rovných podmínek chce EU držet Spojené království nejen podle sociálních a ekologických norem, ale i nadále dodržovat právní rozhodnutí EU o státní podpoře a daňové politice. To má smysl z hlediska politiky hospodářské soutěže.
My, jako internacionalisté, však nemůžeme podpořit nutit Spojené království, aby se přizpůsobilo politice, proti které jsme v rámci EU.
To souvisí s otázkou mechanismů řešení sporů, které mají být vytvořeny. Evropská komise chce omezit řešení sporů na otázky hospodářské soutěže. To je v rozporu s tvrzením, že ekologické, sociální a pracovněprávní normy jsou středem její vyjednávací strategie. Kromě toho chce Komise prokázat, že ve sporech ve věcech podléhajících právu EU je Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) konečným rozhodcem. To zní rozumně z pohledu abstraktního právního státu. Totéž však platí pro vládu Spojeného království, aby odmítla rozšíření jurisdikce EU na její vlastní území.
Právní stát versus právní stát? Mohla by být levice na obou stranách Lamanšského průlivu oddělena bezpodmínečným dodržováním jejich vnitrostátních právních předpisů a právního státu EU?
SDEU však není posvátnou institucí. V některých svých předních rozsudcích si přisvojil tržně radikální výklad čtyř svobod na domácím trhu, přičemž je považoval za přímé uplatňování práva EU a v rozporu s vnitrostátními pracovními a sociálními právními předpisy (viz rozhodnutí SDEU o Viking Laval, Rüffert a Komise versus Lucembursko v letech 2007 a 2008).
Přiřadit Soudnímu dvoru EU rozhodující roli ve vztahu mezi EU a Spojeným královstvím je riziko, že se spojí nejhorší ze dvou světů, což vydláždí cestu k radikalizaci neoliberální předpojatosti evropské integrace prostřednictvím judikatury.
Levice musí usilovat o alternativní přístup. Na jedné straně musí předložit požadavky na začlenění do řešení sporů v oblasti ochrany spotřebitele, ekologických norem a pracovních a sociálních právních předpisů. Na druhé straně je třeba vytvořit mechanismus, který např. po vzoru rakouských pracovních a sociálních soudů integruje do řešení sporů zastoupení zájmů „sociálních partnerů".
Levice upřednostňuje férový a spravedlivý obchod mezi Spojeným královstvím a EU. Není jisté, že jednání budou úspěšně ukončena. Pokud se zhroutí uprostřed vzájemných obvinění, podpoří to nacionalisty na obou stranách. Levice by měla, je-li to nutné, a pokud s tím britská a irská levice souhlasí, navrhnout prodloužení prozatímní dohody.
Smlouva o partnerství mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií musí být, jakmile bude vytvořena, ratifikována Evropskou radou, Evropským parlamentem a britským parlamentem. Je možné, že bude vyžadována i její ratifikace vnitrostátními parlamenty členských států EU. Tento proces může sahat až do roku 2021 a dále. V každém případě bude probíhat současně s diskusí o budoucnosti EU, kterou Evropská komise oznámila.
IV.
Na konci roku 2019 Evropská komise a Evropský parlament uvedly, že slibují Konferenci o budoucnosti Evropy, do níž se zapojí občané.
Téma krize od finanční krize integrace okupuje evropskou politiku. V roce 2017 Evropská komise zveřejnila bílou knihu o budoucnosti Evropy. Vzpomíná si někdo na pět scénářů, které v podstatě znamenají načrtnutí nové Evropy, aniž by se změnila ta stará?
V září téhož roku francouzský prezident Emmanuel Macron na Sorbonně oznámil ve svém hlavním projevu Iniciativu pro Evropu, která vyzvala ke zrušení nezaměstnanosti, ekologické transformaci, dani z finančních transakcí, digitální dani, zřízení minimální daňové míry bohatství, sbližování sociálních norem, jasnému zvýšení rozpočtu EU a demokratizaci institucí EU. Makron nevynechal žádný z nedostatků EU, když požadoval „znovuustavení Evropy"! [4] Ale jen o něco později, když se šéfové německé a francouzské vlády setkali v Paříži při příležitosti 55. výročí smlouvy z Élysée o přátelství mezi Francií a Německem, závěrečné prohlášení neobsahovalo nic z Macronových návrhů.
A tak se diskuse již před volbami do Evropského parlamentu zastavila.
„Stěžejními projekty", na nichž se členské státy mohly dohodnout, byly zbrojní programy a rozšíření agentury Frontex - Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž. Vojenské výdaje a obrana proti uprchlíkům jsou zjevně vždy proveditelné, zatímco dokončení bankovní unie, která s sebou nese finanční povinnost velkých bank financovat evropské pojištění vkladů, je pozastaveno. Letošní rok byl ve svém rozsahu a způsobu financování zklamáním také Evropský zelený úděl, jehož prostřednictvím chtěla komise paní von der Leyenové reagovat na klimatickou krizi.
Neúspěch EU v sociální a klimatické politice by neměl být překvapující, protože k integraci kapitalistických států v unii nemůže dojít jinak než primárně prostřednictvím trhů, které nemají cit pro sociální potřeby celé společnosti.
Mezníky EU - Římské smlouvy, Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva a Lisabonská smlouva - neustále prohlubují charakter tržního hospodářství EU. A dokonce Emmanuel Macron, na rozdíl od svého výše zmíněného inovativního gesta ve svém klíčovém projevu na Sorbonně, nazval domácí trh „skutečnou duší Evropy".
Integraci prostřednictvím trhů však od samého začátku oponovala sociální protikladnost založená na prioritě, která byla dána centrálně plánovaným politickým rozhodnutím přijatým evropskými institucemi - kriticky podporovaná také tou částí levice, která zvolila strategii demokratické cesty k socialismu se strukturálními změnami a rozkolem na národní a evropské úrovni - začlenit ekonomiku do politických cílů prostřednictvím státních a nadnárodních institucí. Dějiny evropské integrace jsou ve skutečnosti spojeny s těmito dvěma tendencemi.
Evropské společenství uhlí a oceli bylo založeno v roce 1951 a nahradilo Mezinárodní úřad pro Porúří, který po válce postavil těžký průmysl západního Německa pod kontrolu spojenců. Vedle obchodu s výrobky těžkého průmyslu bez celních bariér byl zřízen Vysoký úřad s dalekosáhlými dirigistickými pravomocemi.
Konflikt na „politickém trhu" dosáhl vrcholu v roce 1984, kdy první přímo zvolený Evropský parlament přijal návrh Smlouvy o založení Evropského společenství pod vedením Altiera Spinelliho. Zajišťovalo to podřízení evropské tržní ekonomiky sociálním cílům - výslovně pojmenovaným jako plná zaměstnanost, překonání nerovnosti, ochrana životního prostředí a kulturní pokrok. Iniciativa při utváření a dalším rozvoji Unie by měla být přesunuta na Evropský parlament - a to bez omezení práv národních parlamentů.
To, co následovalo, bylo úplně jiné než Spinelliho touhy. V roce 1985 hlavy států a vlád schválily Jednotný evropský akt, který si stanovil cíl rychle realizovat všestranný evropský vnitřní trh, který znamenal vítězství tendencí tržního hospodářství. V roce 1992, kdy se hlavy států a vlád sešli na summitu v Maastrichtu poté, co se situace světového hospodářství a geopolitika zásadně změnila po zavedení neoliberalismu a historických událostí v roce 1989, cítili se sebevědomí, že toto vítězství dokončili vytvořením hospodářská a měnová unie s dnes známými kritérii „konvergence".
Konflikt se znovu rozhořel v roce 2005, kdy hlavy států představily svou novou konstrukci, návrh Smlouvy o zřízení Ústavy pro Evropu, k ratifikaci obyvatel všech členských států a které byly odmítnuty ve třech zemích. Skutečnost, že neúspěšná ústava byla schválena mezivládní konferencí o dva roky později, když Lisabonská smlouva obešla lidovou ratifikaci, rozhodně nevedla ke zlepšení postavení EU.
Poslední dramatický vrchol v bitvě mezi trhem a demokracií nastal v roce 2015, kdy se Syriza, která se ujala vlády v Řecku, pokusila vymanit ze svěrací kazajky neoliberální politiky úsporných opatření.
Krutost, s kterou věřitelé potlačili její pokus najít alternativní cestu ven z krize a brutalita úsporných programů, kterými Syrizu přinutili - mnohem těžší vůči nim, než ta, která byla uvalena na Irsko a Portugalsko - zděšila mnohé v celé Evropě; ale také oživila rozdíly v přístupu k EU, které vždy existovaly v radikální levici.
Evropská levice, spolu s představami každé země, musí klást otázku rozsahu a formy určité formy evropské spolupráce nebo integrace, odlišné od současné EU, které považuje za vhodné pro konfrontaci se současným kapitalismem. Odpovědi se budou lišit v závislosti na tom, zda se jedná o Evropu jako celek nebo o jednotlivé státy, a podle situace v každé zemi.
Kromě toho nám odchod Spojeného království z EU znovu připomíná, že panevropanství nelze definovat hranicemi skutečné EU. Právo zemí opustit Evropskou unii nebo eurozónu je nesporné. Navzdory růstu dezintegračních tendencí je narušení EU v jejích 27 nebo více složkách, alespoň za mírových podmínek, poněkud nepravděpodobným scénářem. Hodnověrnější by byl opětný výskyt starých linií konfliktů v Evropě mezi středoevropským blokem pod záštitou Německa a jižním a západním blokem vedeným Francií. Je pochybné, zda tento nový druh řádu může vést k stabilnějším sociálním a politickým vztahům.
Je skutečností, že v mnoha zemích se dlouhodobé zklamání z Evropské unie vyvinulo v přesvědčení, že není reformovatelná. Nemůžeme ignorovat tuto změnu nálady ani se pokusit kompromisem skrýt rozdíly ve vnímání EU, protože představuje výchozí bod pro strategickou debatu, která nyní musí proběhnout.
Pokud je strategickým úkolem obnovit svrchovanost národů ne proti sobě, ale společně proti finančním trhům, musí být bráněno demokratické sebeurčení obyvatel a jejich kontrola nad jejich státy. Z toho vyplývá právo každé progresivní vlády neuposlechnout těch pravidel, která brání prosperitě jejich států a společností. Musíme proto požadovat, aby se Pakt růstu a stability, deaktivovaný během krize s koronaviry, nevrátil po jeho skončení, ale aby byl zrušen. Místo toho musí být k dispozici finanční nástroje EU - ECB, Evropská investiční banka a Evropský mechanismus stability - k financování národních programů na rekonstrukci zdravotnictví a sociálních systémů a mimo to i na ekologickou transformaci ekonomik.
Posílení sociálních infrastruktur, obnova a ekologická transformace evropských průmyslových odvětví, odstranění regionálních rozdílů, budování účinných energetických a dopravních sítí, mobilizace potřebné finanční kapacity přesahující rámec současného rozpočtu EU - vše to vyžaduje dlouhodobou a odolnou nadnárodní spolupráci. Pokud to nechceme nechat na trzích, potřebuje také poměrně úzkou nadnárodní politickou spolupráci.
Levice by měla pro tuto spolupráci vybudovat strategický projekt. Dnes je EU přítomna jako zvláštní hybrid: na jedné straně zóna volného obchodu s byrokratickým aparátem, který se v krizi ukázal jako neschopný, na druhé straně parlament, který nemá pravomoc řídit trh a byrokracii.
To vede k otázce politického vedení. Evropská levice musí být aktivní také na evropské politické scéně jako moc, která zakládá nárok na vedení. Nárok na politické vedení vyžaduje vedení boje za rozšíření demokracie. Argument liberálů - že deficit evropské demokracie spočívá v nedostatku evropského veřejného mínění - je slabý. Je přesnější říci, že evropská občanská společnost, odbory a sociální hnutí mají pouze omezené schopnosti ovlivňovat evropskou politiku, pro které je rozhodující faktor, kromě strukturálních neoliberálních a nedemokratických charakteristik EU, závislý o hierarchii svých členských států podle jejich relativní ekonomické a politické váhy.
Je svým způsobem triviální říci, že základní mocenské základny levice jsou umístěny v národních státech. V každém případě je strategicky nutné chránit je před ničivou tendencí nekontrolované tržní ekonomiky.
Proto je zásadní zdůraznit, že ve všech myslitelných systémech evropské spolupráce / integrace jsou státy i nadále hospodářskými a politickými mocnostmi ve svých vlastních právech a zůstanou tak i v dohledné budoucnosti; to musí najít výraz v transparentním a účinném systému definovaných jurisdikcí a kontrol a rovnováhy mezi nimi a Unií.
Jelikož však politický vývoj v jednotlivých státech postupuje různě a ovlivňuje evropský vývoj v různé míře, nadměrná váha národních vlád v evropské politice působí jako filtr, který brání sociálním změnám. To vede k patu, ve kterém se nacházíme.
Jediným způsobem, jak překonat patovou situaci, je šíření demokracie na všechny úrovně rozhodování, což znamená, že je to také na evropské úrovni, na kterém musí různé a antagonistické strany soutěžit o vliv, spolupracovat nebo konfrontovat se navzájem.
Jako krok v dlouhém procesu znovuobnovení Evropy, který je založen na post-kapitalistické vizi, to vyžaduje, aby svrchovaný, svobodně zvolený parlament spolupracoval s odbory, sociálními, ekologickými a občanskými hnutími. Místo Evropské rady složené z hlav států a vlád se musí Evropský parlament stát středem rozhodování ve věcech, za které má EU pravomoc. V tom by byl klíčovým faktorem zásah politických stran na evropské institucionální úrovni. Strana evropské levice by se měla vážně zabývat obhajobou jejich povýšení úrovně a požadovat na ni, aby kandidovala ve volbách do Evropského parlamentu s evropskými kandidátkami.
V.
Pandemie objasnila, že nejnebezpečnější hrozby, kterým společnosti čelí, nejsou vojenské, ale sociální a ekologické, a lidé z celého světa to pomalu chápou. Levice by si neměla nechat ujít historickou výzvu předložit svůj strategický plán pro radikální sociální transformaci. V tomto rámci, pokud očekávaná recese skutečně nabývá rozměrů, které mnozí odborníci předpovídají, pak by měla navrhnout, že prostředky vyčleněné na zvýšení vojenských rozpočtů budou muset být nutně přesměrovány na rozšíření veřejných služeb.
Ochrana před vojenskou agresí je navíc především politickým úkolem spočívajícím v posílení mezinárodního práva a struktur spolupráce. Vytváření nových jaderných zbraní hromadného ničení v důsledku zrušení dohody o INF ze strany USA a Ruska a bezprostředního ukončení platnosti smlouvy START představuje pro Evropu stále nebezpečí.
Katastrofální dopady pandemie na několik afrických států, které jsou v Evropě jen málo zaznamenány, ukazují, že sociální otázka funguje na celosvětové úrovni. Migrační pohyby posledních let daly Evropanům na vědomí, že EU se sice může vyhýbat své globální odpovědnosti, ale za cenu odlidštění svých vnitřních vztahů.
Zejména v době současné akutní zdravotní krize nesmí být opomíjen osud desítek tisíc uprchlíků, kteří jsou zadržováni na vnějších hranicích EU za mizerných podmínek, protože jsou jednou z nejzranitelnějších skupin lidí. Prohlášení EU-Turecko o migraci z roku 2016 musí být zrušeno a nahrazeno politikou, která implementuje právo na azyl zaručené Paktem OSN o lidských právech.
Pandemie a globální ekologická krize nám připomínají, že projekt světového trhu neoliberalismu selhal jako civilizační model a stojí lidské životy nejen na globálním jihu, ale také v rozvinutém světě, včetně Evropy. Nyní je čas zastavit a zvrátit neoliberální obchodní a investiční dohody, které EU uzavřela s většinou zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky, a kriticky posoudit sociální a ekologické škody, které způsobily.
Musíme o nové Evropské unii uvažovat novým způsobem.
EU není univerzálním evropským subjektem a v dohledné budoucnosti nebude. Proto nemůže, a to nejen kvůli jejím nedostatkům, požadovat monopol na otázku evropské spolupráce / integrace. Je zavádějící považovat se neustále za rozvíjející se stát podle modelu USA. To je v neposlední řadě proto, že vzhledem k rostoucímu významu Číny jako světové mocnosti, byly zavedeny nové formy mezinárodní spolupráce. Například summity Čína-Blízký východ-Evropa (formát 16 + 1), které se od roku 2012 konaly za účasti členů EU a nečlenských států EU, spočívaly v dialogu s vedoucími představiteli čínského státu.
Ukončení závodu na zbrojení a zvládání ekologické krize vyžadují mezinárodní spolupráci v celosvětovém měřítku, v níž musí Evropa znovu definovat svou roli. Vyžaduje to také oživení těch evropských fór, která ve vnímání veřejnosti byla překryta Evropskou unií: Evropská hospodářská komise OSN, Rada Evropy a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, do kterých patří všechny státy kontinentu. Měly by být považovány za formy spolupráce / integrace, které mají pro bezpečnost na evropském kontinentu neméně dlouhodobý význam jako hospodářská a sociální spolupráce / integrace v rámci EU.
Zveřejněním tohoto příspěvku jsme my, správní rada transform!europe, zamýšleli zahájit debatu uvnitř i vně sítě. Naší snahou není pouze jasněji definovat naši vlastní strategii, ale také prozkoumat možnosti strategické spolupráce s odbory, progresivními stranami a politickými nadacemi v Evropě a na evropské úrovni. V tomto ohledu si myslíme, že je nutné znovu posílit naše vazby na sociální hnutí, zejména s feministkou a ekologickými hnutími, která se tak působivě objevila na politické agendě v posledních letech.
Notes
[1] Luxemburg, Rosa: Fragment über Krieg, nationale Frage und Revolution, p. 367 f.
[3] It's Time for Real Change: The Labour Party Manifesto 2019, p. 90.
Překlad: Jiří Málek, SPED
