Autor: Martin Peč | 10. 6. 2020
Před 100 lety se v Benešově u Prahy narodil sochař Miloslav Chlupáč, významný tvůrce modernistických realizací pro architekturu, aktivní účastník československého výtvarného života po druhé světové válce, tvůrce mimořádných komorních i monumentálních děl.
Uzavření českých vysokých škol v roce 1939 zabránilo Chlupáčovi pokračovat ve studiu medicíny, začal pracovat v kamenolomu a později v kamenosochařské dílně slavného reprodukčního sochaře Otakara Velínského. Miloslav Chlupáč stal žákem Josefa Wagnera v jeho ateliéru na Vysoké škole umělecko-průmyslové. Současně působil jako redaktor Kulturní politiky.
Již od počátků Chlupáčovy tvorby (spjaté tehdy ještě s malbou, ke které se poizději vrací) je zřetelné, že tento intelektuálně zaměřený sochař bude vycházet z poznatků naší i světové avantgardy, bude řešit problematiku moderní sochařské formy oproštěné od přebytečných a naturalistických detailů. Jeho sumarizující pojednání, vztahující se zřejmě i k sochařovým počátkům v kamenické dílně, je spjato již s prvními výraznějšími díly – s realistickou podobiznou manželky či s dobově stylizovanou polopostavou dívky. Jestliže je ještě kročehlavský keramický reliéf ženy v intencích lyrického civilistního projevu vycházejícího z realismu, pozdější varianta s názvem Ovoce prozrazuje větší vůli po stylizaci, po dekorativním účinu. Stylizace , touha po velkjé sochařské formě, po sumárních objemech, dosahuje prvního velkého úspěchu ve dvojici soch pro ostravské gymnázium v Matiční. Pozdější díla zůstávají sice figurální, stále radikálněji se v nich však uplatňuje zjednodušení, snaha působit jen základním znakem, nikoli napodobovat skutečnost. Velmi šťastná byly výsledky koncentrace na práci v kameni, v němž Chlupáč procítil své oblíbené motivy sedících, matek s dítětem, torz, stylizovaných hlav nebo prostě jen tvarů kombinovaných objemů , využívajících potenciálu různých druhů kamenného materiálu.
Neméně úspěšný byl sochař v řadě realizacích spjatých s nejmodernější československou architekturou. Je to například spolupráce s architektem Prágrem (Vertikála před Federálním shromážděním, abstraktní kamenná socha před architektonickými ateliéry na Emauzích, dvojice postav pro nemocnici v Šace u Košic či pozdější socha pro smíchovskou spořitelnu), s architektem Řepou (Ležící pro fontánu před novostavbou zlínského Divadla pracujících). Pozoruhodná je rovněž Ležící pro Ostravu či sedící pro brněnské sídliště Lesná. Raritní je pak jeho gigantická socha Tři grácie pro dějiště olympijských her v Mexiku z roku 1968.
Miloslav Chlupáč se od 60. let pravidelně účastní sochařských sympozií (Hořice, Vyšné Ružbachy, St. Margaritten, Portorož, Poreč). Jeho sympozijní díla jsou dokladem, že i v tomto novém prostředí každoročně spojujícím sochaře různých názorů s cílem vytvořit sochu pro daný prostor z určeného kusu kamene, může vzniknout plnohodnotné výtvarné dílo. Sympoziální tvorba tvoří rovnocennou část Chlupáčova díla, nejsou žádným ústupkem nebo kompromisem s časovými a materiálními možnostmi sympozií.
I přes tvůrčí odmlku v 1.polovině 70. let a soustředění se na kresbu je Chlupáčovo dílo vyhledáváno jako doplnění moderní architektury i urbanistických celků.
Sochařova tvorba se rozvíjí v podstatě klidně, ve vnitřní kontinuitě, s uceleným názorem na uzavřenou sochařskou formu, názorem blízkým hnutí přímé řezby, v díle oscilujícím mezi abstrakcí a radikální stylizací motivů vycházejících z lidské postavy – zklidněných v kamenné definitivní soše. Sochařskou tvorbu Miloslava Chlupáře doplňuje tvorba malířská, malby fantazijních krajin i stylizovaných figurálních výlevů.