Autor: Martin Peč | 17. 6. 2020
V tomto roce si připomínáme 120. výročí narození národního umělce Karla Lidického, sochaře a profesora Akademie výtvarných umění. Karel Lidický se narodil v Hlinsku, absolvoval hořickou kamenosochařskou školu a následně se stal žákem profesora Otakara Španiela na pražské AVU. Příklad svého profesora , vynikajícího portrétisty, modeiléra a osobnosti značného intelektu, byl pro Lidického závazný, sám Španielovi pomáhal při realizaci některých jeho děl (soutěžní návrh pro vrata Svatopetrského chrámu ve Vatikánu).
Lidický se v počátcích své tvorby inspiruje oblíbeným sociálním civilismem (reliéf Horníci, dvojice reliéfů pro poštu v Hlinsku a pomník padlých v Kameničkách), následně je ovlivněn dílem Aristida Maillola (serpentinové ženské torzo, Sedící žena). Osobitou polohu nachází v portrétech, počínaje prvním zralým dílem – podobiznou malíře Šmidry, vytvořenou v roce 1930. Následující hlavy vycházejí z poučení z tvorby Charlese Despiaua , preferovaného rovněž Otakarem Španielem. Lidický klade důraz na sumární tvar, citlivé modelační nuance detailů úst, očí a vlasů. Potréty jako Dívka z Melantricha, hlavou Aleny Čapkové, Jarmily Blažkové nebo venkovského chlapce natrvalo vstoupil do dějin našeho novodobého sochařství.
Za zcela autentickou realizaci pokládám velmi zdařilý pomník Václava Budovce z Budova situovaný do areálu zámku v Mnichově Hradišti. Sochař zvládl jak realistické ztvárnění postavy s expresivně laděným výrazem tváře, tak si účinně poradil s historickým oděvem šlechtice a vyvaroval se popisnosti i přemíře detailů. Pozdější návrh na hrob svatého Vojtěcha zůstal pouze v soutžním návrhu, podobně jako dvě varianty pomníku Mistra Jana Husa pro Hlinsko (poněkud gotizující pojetí) a pro pražské Národní muzeum (s vlivem tehdy aktualizované barokní exprese).
Ve válečném období se Lidický přiklání k příkladu českého baroka, tvoří postavu i torzo starce, Braunem inspirovaná schoulená postava Ztraceného syna, známá z terakotového modelu i pískovcové definitivní sochy. Rozvíjí rovněž svůj potenciál portrétního umění ( portréty paní Kovárnové a Peřinové, malíře Rabase), zabývá se zpodobněním tváří fotografa Sudka a především přítele básníka Františka Halase.
Hned po válce se umělec dostává k řadě závažných realizací. Soutěžní návrh na pomník umučených studentů s centrální postavou plačky (dnes na Lidického hrobě na Vinohradském hřbitově a v sochařově expozici v galerii v Hlinsku) zůstal nerealizován. Naopak k realizaci dospěl pomník obětem války v Poděbradech s truchlící ženou a s barokním motivem lebky či Plačka vyšehradského hrobu tragicky zesnulého malíře Cypriána Majerníka. Na Vyšehradě je k vidění rovněž brilantní bronzová hlava Hanuše Jelínka, ukázka Lidického portrétního mistrovství.
Jako zásadní Lidického realizaci bych uvedl pomník Mistra Jana Husa, dílo pomalu vznikající od vítězné soutěže z konce 40.let. Lidický se vrací k Myslbekovu příkladu, studuje Husovu typologii a po řadě studií vytváří pro nádvoří Karolina dílo umírněné, vskutku monumentální a umělecky hluboké. Spolu s Makovského Komenským a Jiráskem tak vznikl v 50. letech pomník, který snese ta nejvážnější kritická měřítka a který dodnes obstojí v konkurenci tehdejších i soudobých pomníkových děl. Později vzniká ještě dvojice v kameni cítěných soch pro lidický památník.
Velmi úspěšná byla Lidického snaha po monumentálním portrétu – ať už se jedná o bustu spisovatele Vladislava Vančury vedle jeho zbraslavské vily, či o dvojici bust básníka S.K. Neumanna v Poděbradech, kde rozměrnější varianta nepostrádá i přes monumentální rozměr citlivosti a jemnosti Lidického portrétních děl. Není rovněž možné zapomenout na pamětní desku Jana Želivského na Staroměstké radnici ukazující nejen vlohy předníhéo portrétisty,ale i cit pro realizaci v historickém prostředí gotické architektury.
Jemný ozvuk italského neorealismu nalezneme v bronzovém stojícím aktu z druhé poloviny 50.let, nacházejícím se v hlinecké galerii. Hodnotná je rovněž sochařova medailérská tvorba (Max Švabinský, Alois Jirásek, medaile pro AVU).
I ve svém zralém díle Lidický pokračuje v sérii portrétů, rozvíjí svůj sochařský názor, dostává se i k příležitostem, jak jej uplatnit v architektuře (pamětní deska geologa J. Barrandea, malíře Oldřicha Blažíček, busta J. Chalabaly ve foyer Národního divadla).
Poslední závažnou monumentální realizací Karla Lidického je sousoší rodiny pro památník na Vítkově, který byl odstraněn při nedávné rekonstrukci památníku. Předchozí návrhy na sochy s obdobným námětem pro interiér Pražského hradu a pro své rodné město zůstaly ve stadiu skizz.