Autor: Mgr. Jan Klán | 28. 7. 2020
Na konci července (28. 7. 2020) uskutečnil Institut české levice, z. ú. kulatý stůl, který se věnoval dopadům současné pandemie COVID – 19. Úvodní slovo na akci pronesl Stanislav Grospič, který poukázal na to, že problematika pandemie je zde již několik měsíců. Největším opatřením současné vlády v rámci řešení současné krize je navýšení schodku státního rozpočtu na 500 miliard. Zmínil také problematiku nadcházejících krajských voleb, kdy by bylo znemožněno lidem v karanténě, aby vykonali své volební právo. Rovněž podotkl, že v době pandemie získává větší pravomoci moc výkonná – tedy vláda.
Hlavními řečníky na této akci byl poslanec Parlamentu ČR Jiří Valenta a Prof. Jan Campbell, předseda akademické rady Institutu české levice (dále jen IČL. Jiří Valenta je zároveň členem sněmovní komise pro COVID – 19. Ten představil svoji studii, která analyzuje vývoj pandemie v prvních dvou měsících, které lze adekvátně hodnotit. Celou jeho studii si mohou zájemci stáhnout na webu IČL v sekci „ke stažení“. Studie je složena ze tří částí. 1. obecný pohled na problematiku pandemie, kde je poukázáno na to, že nevíme, kdo byl vlastně pacient nula. Jelikož není tento pacient znám, tak vznikají různé konspirační teorie, které se posléze stávají součástí politického boje. 2. druhá část studie je složena z chronologického výčtu událostí prvních dvou měsíců od začátku pandemie (březen - duben 2020). Je zde rozebrán hlavně postup vlády a státu směrem k zamezení šíření koronaviru. 3. závěrečná část studie je složena ze sumáře dopadů a různých opatření, které byly a případně ještě budou přijaty. Jiří Valenta dále zmínil několik základních problémů, které dnes hýbou naši společností. Jedná se hlavně o problematiku drahých testů a chytré karantény. Bylo poukázáno, že vznikaly a stále vznikají konflikty mezi politiky a odborníky (Babiš vs. Prymula). S veřejnou podporou se zapomnělo na neziskové organizace, ženy v domácnosti, ale také na zaměstnance, kteří pracují na hlavní pracovní poměr a přivydělávají si na vedlejší. Na tyto skupiny se příspěvek ve výši 25 tisíc nevztahoval. Na závěr jeho vystoupení bylo zmíněno, že ve stavu legislativní nouze bylo projednáno a schváleno 43 zákonů a z toho jich 39 bylo již vyhlášeno.
Profesor Jan Campbell se na danou problematiku podíval skrze různé studie a to jak tuzemské, tak zahraniční – zejména MMF, sociologické výzkumy atd. EU počítá s poklesem HDP o 8%. Přibližně 15% rodin se v ČR již v důsledku pandemie uskromnilo. Více jak 1/3 zaměstnanců přišla o část svých příjmů. Na podzim roku 2020 budou dopady současné pandemie ještě mnohem horší a to i bez druhé vlny. Šéf ČNB Jiří Rusnok počítá s propadem HDP až o 13%. Máme nepřeberné množství studií k tomuto problému, ale ty mnohdy mají k vědeckým studiím hodně daleko. Současná krize bude mít dopady na volby, které budou následovat – poslanecká sněmovna, komunální volby, prezidentské a volby do Evropského parlamentu. Ani jeden ze světových ekonomů nepředpověděl současnou krizi, byť mnozí poukazovali, že se blíží. Vůbec netušili, že spouštěčem bude právě pandemie. Ta totiž ukázala slabiny propojeného globálního světa. Největším hráčem v Evropě je Německo a s ním musíme, ať se nám to líbí nebo ne, spolupracovat.
V diskuzi zaznělo, že investovat bychom měli hlavně u nás tomu, ale to dle Jiřího Valenty až tak úplně nejde, protože jsme v EU. Upozornil také, že je potřeba zavést digitální daň v kooperaci s EU, aby daň neodnesl koncový uživatel, ale skutečně ji platily internetové platformy. Problém digitální daně je ve vztahu k USA, které mohou uvalit větší daň na naše výrobky, které exportujeme. Daň by měla být ve výši 5% a uskutečnit se má na konceptu EU. Dále v diskuzi zaznělo, že je potřeba si uvědomit, že svět čelil daleko větším pandemiím, než je ta současná – například malárie nebo HIV.
Několik poznámek k diskuzi o koronaviru (Ladislav Šafránek)
Tematika koronaviru je velmi aktuální a stejně tak rozporuplná. Vyjadřuje se k ní každý, skoro jako k fotbalu. Přitom nepotřebujeme žádné hlubší analýzy, bychom zjistili, že nejen v široké veřejnosti, ale i v odborných kruzích panují obrovská tápání, nejasnosti a doslova antagonistické rozdíly v navrhovaných opatřeních dokonce i mezi účastnými aktéry, což veřejnost logicky s velkými obavami vnímá, a což vede k mnohdy neadekvátním reakcím a zásahům. Lze uvést například dlouhodobou fatální nečinnost v případě severomoravského ohniska a Ostravsko karvinských dolů, kdy se resortní ministr (a potažmo celá vláda) zmohly pouze na oblíbenou sebechválu o skvěle odvedené práci vlády jako celku a resortního ministra jako jedince. Přitom jeho jediným viditelným projevem je mimořádná dávka loajality, servility a chování zbloudilého na poušti. Podobných křečovitých výlevů, individuálních selhání, zanedbání povinností spolu s neomezenou (a nezdůvodnitelnou) rozmařilostí je velké množství, jakkoli si to koaliční strany za neuvážené pomoci KSČM odmítají byť jen připustit. Možná se nesetkám s pozitivní odezvou, ale tvrdím, že v určitých obdobích by vláda udělala nejlépe a byla nejproduktivnější, kdyby nedělala nic. Ostatně z bezkoncepčnosti, nelogičnosti, nečitelnosti a dárečkového aktivismu Jany Maláčové, Aleny Schillerové a aktuálně i ministra Havlíčka, který nyní vyřeší obratem ruky vše, co způsobilo krach dopravního systému na železnici, a za což nepochybně mohou komunisté. Možná i agenti GRU, i když s tím ministr Petříček dosud kupodivu nepřišel. To vše jen posiluje nedůvěru ve vedení státu a efektivnost přijímaných politických i ekonomických opatření, posiluje nejistotu, zda vedení státu je schopno pandemii zvládnout. To jsou vážné příznaky možné ekonomické, sociální a politické krize, na které dosud vedení státu ani jeho vedoucí politická síla nenalezlo přesvědčivou a srozumitelnou odpověď. Nedůvěra, obavy a nejistota ve veřejnosti je již taková, že ji nelze ani optimistickým „Čau lidi“ zastřít.
Před několika dny se k problematice současné pandemie kriticky a výstižně vyjádřil mezi jinými i politolog Metropolitní university Praha Petr Just. Jako jeden z mála upozornil na fakt, že od vypuknutí epidemie přicházeli z vládních kruhů dva typy prohlášení. Podle toho, kdo je pronášel, to byli představitelé zastávající politické funkce, nebo specialisté - epidemiologové a hygienici. Důležité je vidět, že obě skupiny jsou vnitřně silně diferencované, v mnoha směrech až antagonisticky. Při jejich vystupování na veřejnosti to vypadá jako nepodařená „rotace kádrů“. Přitom každá ze skupin hraje na společenském jevišti svou nezastupitelnou rozhodovací roli. Specialisté disponují odbornými znalostmi, jimiž mají přispívat k formulování politických rozhodnutí. Jakou odbornou kvalitu však mohou mít, nedokážou-li se shodnout ani mezi sebou? Vydávají-li často protichůdná vyjádření? Není to svědectvím nepřiznaného tápání, chaosu a nejistoty? Obav deseti milionů obyvatel České republiky?
Proti nim stojí skupina politiků. Těch, kteří mají dotvářet a vydávat politická rozhodnutí, zpravidla na základě politického mandátu získaného zvolením či jmenováním a kteří nesou politickou odpovědnost. Nikoli pouze za nějaký dílčí akt nebo konkrétní opatření, nýbrž politickou odpovědnost za své působení obecně. Takto by to mělo ideálně fungovat. Ideál je ale něčím, co je nedostižné a k čemu se můžeme pouze nesměle přibližovat. Původně oslavovaný, posléze zatracovaný a nyní centristický epidemiolog Prymula před několika dny prohlásil, že „druhá vlna“ pandemie je před branami. V době, kdy premiérské lobby se zalykalo optimistickými zprávami a tvrzením, že jsme se s problémem úspěšně vypořádali. Dosud nezaznamenaný boom zasažení například v lokalitách Severomoravského kraje byl bagatelizován jako regionální výjimka do doby masové demonstrace proti oficiální politice vlády. Výsledek? Z epidemiologického hlediska se možná v prevenci něco málo mění. Zásadní otázka však zůstává nezměněna: havíř není člověk?
Jak během nejintensivnější fáze přijímání opatření pro zvládání koronavirové krize, tak i v současných „regionálních“ krizích se ukazuje, že cesta k ideálu je velmi složitá a rozporuplná. Například i tam, kdy se odborníci - specialisté - pokoušejí vstupovat na půdu politiky a formulovat zásadní politická rozhodnutí. Kdo ponese odpovědnost, až se národ zeptá, kdo a proč volil ta a další konkrétní opatření, kdo a proč nechal dlouhou dobu bez pomoci tisíce vážně nemocných spoluobčanů, a kdo se v této souvislosti pohrdavě vyjadřoval o seniorech? Alibistická a zbabělá, nepravdivá tvrzení premiéra Babiše, který se nejprve několikrát denně předváděl na obrazovkách, aby se nakonec stáhnul za oponu o tom, že chybná rozhodnutí dělali epidemiologové a „vláda je jen schvalovala“, nemohou obstát. Je pravda, že jsme podobnou situaci v novodobých dějinách zatím dosud nezaznamenali. To však neznamená, že na chyby nebudeme reagovat a nebudeme se z nich za pochodu učit. Včetně toho, jaké je a má být reálné rozdělení jednotlivých funkcí a pravomocí.
A ještě jednu poznámku. Někteří politici i medicínští odborníci se chovají, jako by současná pandemie byla něčím novým, neznámým. Z úzce odborného, diagnostického hlediska tomu tak zřejmě je. Nicméně podobné masové ohrožení lidské civilizace není první ani jediné. Nemusím připomínat středověký dýmějový mor, který redukoval obyvatelstvo, českých zemí na třetinu, ani španělskou chřipku se 40 miliony obětí, choleru či tyfus. Stačí připomenout malárii, kterou je aktuálně podle údajů WHO zasaženo čtvrt miliardy lidí, nebo HIV/AIDS s 380 miliony nakažených na celém světě a 269.000 mrtvými jen za uplynulý rok. Není snad varující, že jen za uplynulý rok v Česku zemřelo na zhoubné nádory plic 6.000 lidí? Jen velmi obtížně bychom hledali v dějinách obdobné masové a globální soustředění sil a prostředků, jako nyní na boj s COVID - 19. A jejich tak bezkoncepční a anarchické čerpání. Vzpomeňme na mnohamiliardové nákupy různých roušek a respirátorů. Na druhé straně na obrovskou solidaritu našich žen, které šitím ochranných textilií masově zastupovaly selhání příslušných útvarů ministerstva zdravotnictví. Masovou výrobu obličejových štítů, abychom se nakonec dozvěděli, že před šířením COVIDU - 19 nechrání. S velkou reklamou zaváděnou tzv. „chytrou karanténu“, jejíž výsledky však krajští hygienici využívají nedostatečně a proto toto opatřením pokládané za rozhodující v prevenci, fakticky nefunguje. Aktuální vytvoření dalšího centrálního konsultačního a koordinačního orgánu - Rady vlády pro zdravotní rizika v čele s premiérem, je dostatečně výmluvné.
Prolínání politiky s odbornou medicínou ovšem není zdaleka jediným, ba ani nejnebezpečnějších fenoménem mezi projevy a důsledky současné pandemie. Mám na mysli ekonomickou krizi vyvolanou objektivním procesem ekonomického cyklu a subjektivním přístupem k její podstatě a možnostem překonávání. Z řady vystoupení kapitánů a generálů naší ekonomiky se zdá, že pandemie přišla právě včas, aby zakryla skutečnost přicházející cyklické krize z nadvýroby. To by ale přineslo zásadní technologické změny, inovační a intensifikační procesy dynamizující ekonomický vývoj a měnící jeho trajektorii z montážně extensivní na intensivní s vysokou přidanou hodnotou a zvýšenou kvalitou a úrovní produktivity práce. Přirozeně i s riziky zvýšené nezaměstnanosti. To však mnohému z establishmentu existenčně vadí a ohrožuje jeho postavení. Každý, kdo alespoň občas čte denní tisk a poslouchá sdělovací prostředky nikoli pouze jako zvukovou kulisu, si jistě povšiml, jak se krizová situace a zvolené řešení mnohým podnikatelům „hodí“, protože své problémy, které sami nedokážou řešit, s netajenou radostí přehazují na stát, kterému ještě před rokem nepřišli na jméno jako byrokratickému molochu. Státe, dej, je současný jednotící výraz pro deformovaný vztah občana - podnikatele - státu. Vztah, který v sobě obsahuje smrtící koktejl potenciální dramatické ekonomické a sociální krize.
Sice nevíme jistě, zda nějaká další vlna přijde, nicméně vše tomu nasvědčuje, a proto je nezbytné se na ni systémově a provázaně připravovat. Pokládám za nepochybné, že při další vlně nebude stát schopen vynaložit na sanaci škod, výpadků a mimořádných odměn, kompenzace za zkrácené daňové příjmy a další nelogické a ekonomicky i mravně neodůvodnitelné dárečky i lidem, kteří prokazují, že se jim vlastně nechce pracovat a s radostí se na státním dluhu vezou.
V pozadí je nebezpečná politizace státní správy a ekonomiky zvláště záměnou ekonomického cyklu za politický, který se stává dominantním kriteriem pro hodnocení ekonomického a sociálního stavu státu a výsledků práce zákonodárců i vlády. Ekonomický cyklus je v našem případě přibližně osmiletý, tedy překrývá politický cyklus dvakrát, přičemž není ohraničen termíny voleb (jako čtyřletý cyklus politický). V současnosti se ekonomický cyklus aktuálně charakterizovaný objektivním zpomalováním ekonomiky a prvky krize objevující se v některých sektorech národního hospodářství prolíná s cyklem politickým, charakteristickým v dané etapě cyklu sociálním plýtváním a zadlužováním státu i pro dlouhodobou perspektivu. Obecným a syntetickým příkladem je předkoronavirová absence jakýchkoli reálných a účinných úsporných opatření v době příznivého ekonomického růstu, ba dokonce i robustního zadlužování při několikaprocentním zvyšování bohatství společnosti. Konkrétně pak jednotlivá nesystémová, v některých případech i škodlivá nefunkční opatření na výdajové stránce státního rozpočtu pod falešnou záminkou pomoci postiženým podnikatelům v boji s nepromyšleným a dosud neodůvodněným „vypnutím“ ekonomiky. Zákonodárci i jednotlivé politické síly dlouhodobě požadují předložení nějaké koncepce rozvoje ekonomiky, koncepci čerpání a umořování dosud nepoznaného zadlužení státu, bohužel stále marně. Proč asi?
Blíží se volby a roh hojnosti je otevřen. Dotace, kompenzace, podpory se množí jako houby po dešti. Způsobem nečitelným, nesystémovým a neodůvodněným. S nestabilními kriterii. Většina podnikatelů nemá do poslední chvíle jasno, o co a jak mohou žádat. Kriteria a podmínky se neustále mění. Stejně jako způsoby zavádění a uvolňování opatření proti pandemii. V metru ano, v tramvaji ne. Prodejna do 400 m2 ano, větší ne. Trojnásobná změna kriterií pro OSVČ. Nechutné licitování o nárocích „dohodářů“. Plošně nebo diferencovaně. Diskuze a sliby daňových úprav. Odsouvání a prodlužování lhůt pro plnění povinností vůči státu na jedné, a prodloužení lhůt pro poskytování podpor na straně druhé. Nejnověji požadavky pendlerů na proplácení koronavirových testů státem. Další požadavky na různé kompenzační programy lze ještě očekávat a jistě budou, ve jménu sociální politiky vlády a pod tlakem nadcházejících voleb, schváleny. Částky na pomoc, podporu a kompenzace schvalované ad hoc. Ještě je v paměti nedávný výrok ministryně financí, že rozpočtový schodek půl bilionů Kč nemusí být konečný.
Koronavirová pandemie rozhodně není nic, co bychom měli podceňovat. Nicméně usilovná snaha skrýt pod ni dlouhodobě neřešené a přehlížené problémy a nedostatky společnosti, využít ji k sanaci ekonomiky bez jakékoli zjevné a reálné snahy problémy řešit jinak, než dluhy při zachování extensivních forem řízení, organizace i práce, je cestou do pekel. Cestou, která se nám v nepříliš vzdálené budoucnosti krutě vymstí.
