Autor: Martin Peč | 4. 8. 2020
40 let uplynulo od úmrtí sochařky Evy Kmentové, významné osobnosti českého poválečného sochařství, spjaté s modernistickými tendencemi konce 50. a průběhu 60. let 20. století, autorce nekonvenčních soch pro architekturu a veřejný prostor i citlivých plastik humanistického obsahu.
Eva Kmentová se narodila v rodině učitele žižkovské řezbářské školy, kde později sama studovala. Její další výtvarné školení se uskutečnilo v ateliéru profesora Josefa Wagnera na prařské Vysoké škole umělecko-průmyslové, v podnětné atmosféře poválečného experimentování a nasávání vlivů místní i světové moderny. Manželem Evy Kmentové byl její spolužák z Wagnerovy školy Olbram Zoubek.
V 50. letech vystupuje Kmentová s kamennou hlavou otce, spolupracuje s manželem na veřejných zakázkách a věnuje se dětem. Už od dob studií se nebojí experimentovat, není spoutána konvencemi, jak svědčí i její svérázné užití mozaiky na sochařském díle po vzoru Lucia Fontany. Koncem 50. let zakládá spolu s bývalými spolužáky z VŠUP uměleckou skupinu Trasa, navazující na odkaz meziválečné avantgardy.
Sochařčina tvorba počátku 60. let je silně ovlivněna příkladem britského sochaře Kennetha Armithage, v řadě komorních děl přejímá jeho tvarosloví, jeho stylizaci. I přes jisté formální osvěžení, typické v přebírání příkladů Picassa, Legéra nebo Moora, můžeme dnes vytknout absenci řešení závažných sochařských problémů, které nemůže vyvážit pouhá – byť odvážná – stylizace. Řada z těchto plastik se tak ocitá v kategorii sice odvážných,ale hříček – mnohdy přeceňovaných kvůli kvůli neznalosti zdroje sochařčiny inspirace. Přesto právě tyto komorní plastiky odstartovaly uvolňování formy, hledání nových cest a hledání obsahu i výrazu, který byl pro Kmentovou později příznačný.
Zakotvení v užité plastice, typické pro absolventy Vysoké školy uměleckoprůmyslové, dalo Kmentové průkopnické možnosti v oblasti sochařství pro architekturu právě v 60. letech. Jedná se o dekorativní keramickou plastiku Oheň, bohužel nedochovanou, o invenční pojetí dětské prolézačky ve Stromovce i v návrzích na další varianty této tematiky, monumentální reliéf pro budovu Krajského výboru v Ústí nad Labem, podobně laděné reliéfní výplně pro balkóny Janáčkova divadla v Brně nebo mozaika bazénu pro manželovu betonovou sochu Ptáci před brněnským hotelem Continental. Pozoruhodná je rovněž abstraktní socha Strážci, návrh na pomník na kubánskou Playa Giron. Významná byla i její výzdoba nového velvyslanectví ČSSR v Brasílii. Pozornost si zaslouží rovněž liberecká Brána snů či řada realizací vytvořených ve spolupráci s Jiřím Novákem (Stuha). Kmentová se rovněž zúčastnila ztehdy začínajících kamenosochařských sympózií.
Za vrchol tohoto období osobně pokládám Torzo strachu i kompozici dnes instalovanou v lidické galerii, až informelní rozpad hmoty, vycházející z předchozí stylizace, která však dílo neomezuje dekorativismem.
Právem je vysoce hodnocena následující fáce tvorby s využitím odlitků vlastního těla, které nepředpokládají pouze mechanické využití základního efektu, ale velmi citlivě komponovanou lyrickou výpověď spjatou s vlastní tělesností autorky (Motýl, Krajina, Stopy, Lidské vejce) i s neefektním humanistickým apelem (Prostřílené ruce, Terč).
Pozdní dílo, stereometrický návrh kašny na prostějovské Perštýnské náměstí a skupina torz – drapérií pro halu budovy OP dává tušit stále se rozšiřující pole imaginace, která je však využitelné nejen pro ateliérové práce, ale i pro veřejný prostor.
Právě závěrečná etapa díla Evy Kmentové, kdy již coby nevyléčitelně nemocná tvočí existenciálně laděná konceptuální díla z papíru, pokládá nad těmito vskutku emotivně silnými a výtvarně plnohodnotnými objekty otázku ceny, kterou autorka musela zaplatit za svou cestu k odhmotnění formy a konceptuálnímu projevu – za vykoupení bolestí a vědomí konečnosti vlastního života. I to je důvod, proč tvorba Evy Kmentové působí hluboce ve srovnání se současnou konceptuální tvorbou, pojímanou jako módu, pohodlným zběhnutím od klasických technik a školským dogmatem – nikoli jako nutnosti výrazu umělcovy prožité a protrpěné myšlenky.