Autor: Martin Peč | 29. 8. 2020
Letos uplyne třicet let od úmrtí významné sochařky Hany Wichterlové (1903-1990), zakladatelské osobnosti českého avantgardního sochařství, umělkyně světového formátu.
Hana Wichterlová se narodila v Prostějově v rodině průmyslníků spjatých se slavnou místní firmou WIKOV. Jejím bratrem byl světoznámý vědec prof. Otto Wichterle. Po místním gymnáziu studuje v malířské škole Vlada Bukovace a Jakuba Obrovského, odkud nespokojená odchází do sochařské školy tolerantního Jana Štursy. Prokazuje se pouze vyřezanými loutkami, Štursa však ihned rozpoznává její talent. Hichterlová modeluje civilistní mísu s reliéfem česání ovoce, civilně laděný chlapecký akt s ovečkou a absolvuje sochou Údiv, civilistním aktem probouzející se ženy, který se dnes nachází v bronzu v Národní galerii (v zahradě Šternberského paláce) a je jednou z nejznámnějších sochařčiných děl vůbec.
V tvůrčím a osobním partnerství se spolužákem sochařem Vincencem Makovským přijíždí na stipendijní studijní pobyt do Paříže, kde však více poznává východní filozofii a průkopnické sochy Constantina Brancusiho, než sama tvoří. Co vzniklo zde i po návratu do Prahy se však natrvalo zapsalo do vývoje sochařské avantgardy a zaslouží si oprávněnou pozornost, především z důvodu doslova světové hodnoty těchto několika děl.
Z tohoto období pochází Podobizna Vincence Makovského, pouze základní tvar s ostrým zářezem vycházející ze stylizace sochařovy tváře. Je to portrét vskutku novátorský, snad inspirovaný Brancusiho hlavu Šéfa, přesto naprosto autentický.
Wichterlová se posouvá dále k abstrakci. V soše Pomeranč / Loupání pomeranče, dramatické akci průniku plochy do kulovitého tvaru, drženého v až do abstrakce stylizovaných rukou, dochází díky využití vnitřního tvaru sochy k jejímu odhmotnění (patrnému především ve srovnání s předchozím zemitějším modelem) a především zde autorka předjímá dobové řešení problematiky vnitřního prostoru, prázdného jádra sochy, jak jej známe u britských sochařů Moora a Hepworthové. Výsledek Hany Wichterlové je však strhující.
S podobně zásadním účinkem se můžeme setkat v soše Pupen z černého kosořského mramoru, díle inspirovaném sochařem Brancusim, avšak plně autentickém pojetí vegetativního motivu pupene – kohoutku, symbolu tichého dramatu počínajícího růstu. Je to dílo plně abstraktní, tvarově čisté, přesto vycházející z reality a nikoli chladné. Znamená doslova průkopnický krok v oblasti nejen těchto z přírodních procesů odvozených dějů. Je to doslova nový pohled nejen na vegetativní témata, ale na sochařství vůbec, oproštění formy od přebytečností, odvaha demonstrovat obsah jeho úplnou čistotou až do absolutního tvaru.
Do tohoto okruhu pak spadá dramatičtější skupina dvou objemů Torzo s vázou a následný lyricky kubistický reliéf Hudební nástroje, svého času umístěný v interiéru prostějovské Neherovy vily.
Po návratu do Prahy sochařka nachází útočiště v bývalém fotografickém ateliéru na malostranském Újezdě blízko Petřína. Zde tvoří a pobývá do konce svého života a toto magické místo se stane inspirací pro fotografy Josefa Sudka (cyklus Zahrada paní sochařové) a Tibora Hontyho.
K realistickému pojetí se Wichterlová vrací v malé skupině komorních plastik ženských postav, z nichž můžeme vyzvednout sochy Hudebnice a Vědma s halouzkou. Bokem sochařčiny tvorby je pak její keramická činnost, návrhy keramických misek a váz v dílně keramika Ťoupala.
Zajímavou demonstrací kreativity Wichterlové je asambláž „Podepřená hlava", která byla později přetvořena do kamenné sochy a do kombinace kamenného tvaru hlavy na bronzový odlitek kořenů (V utišení) , poukazující na široké pole sochařčiny imaginace. Vkladem do sochařství zvířecích motivů je pak tvarově sumarizovaný Mrtvý pták, později převedený do bronzu a kamene.
V době nacistické okupace se sochařka vdala za svého kolegu a někdejšího spolužáka Bedřicha Smetana, na čas opouští svůj ateliér pod Petřínem a stěhuje se na Hanou, do smržické farmy. Válečné období znamená odmlku v její umělecké tvorbě.
Po druhé světové válce a po návratu ze Smržic do pražského ateliéru na Újezdě vzniká v podstatě několik málo prací, které však potvrzující rozhodující místo sochařky na naší umělecké scéně. Byť Hana Wichterlová nevystavovala, přece jen je zde skupina prací, která se nedala přejít. Je to tvorba portrétní s úspěšným zaměřením na dětskou podobiznu (Děvčátko s copánky vystavené v Mánesu) , portréty příbuzných a známých (Jiřina Wichterlová, Žena s ještěrkou), zakázková tvorba (Akademik Butlerov, Ladislav Zápotocký, hlava mexického konzula), která však nemá významnějšího významu, dekorativní reliéf Labutě s mláďaty pro Havlíčkovy výškové domy na Kladně – Rozdělově. Podstatné jsou hlavy, kterým kamenosochařská reprodukce dodala na medtativnosti – hlava Vivekanandy a Černá hlava.
Z nejvýznamnějších děl tohoto období jsou dvě pamětní desky na výrazné architektuře projektované sochařčiným manželem, nkdejším spolužákem a kolegou Bedřichem Stefanem. Je to cínový profil malíře Adolfa Kosárka, rekonstruovaný podle jeho dochované lebky, zároveň práce prostého výrazu, střídmá, až meditativní, splívavá, s jasnou stavbou, bez nějakých křiklavých modelačních efektů. Toto dílo se nachází naproti stanici metra Malostranská. Druhou je pak pamětní deska hudebního skladatele Ference Liszta na empírovém domě Platýz. Prvkem je zde rovněž výrazná architektura desky, upomínající na dobu Stefanova školení u proslulého architekta Corbusiera. Hlava vynikajícím způsobem akcentuje kamenný materiál, je civilní,přitom poetická, upřímně uváženým sochařským výrazem hovoří o Lisztově osobnosti. V tichu petřínského ateliéru vzniká lyrická socha Mahulena, původně inspirovaná kusem stromu, následně sádrová studie hlavy a pak nedokončená postava – splývavě vyřezaná hlava a ruce, nasazené na dřevěný kmen. Vysokých kvalit sochařčiny předválečné tvorby dosahuje dvojice soch Pecka a Jádro. Posledním dokončeným dílem Hany Wichterlové je tvarově bohatý Lusk.