Autor: Martin Peč | 19. 9. 2020
Před sto lety se narodil národní umělec sochař Jan Simota, profesor a rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové, významný tvůrce v oblasti monumentálního a dekorativního sochařství a medaile.
Jan Simota pocházel z jižních Čech z velmi prostých poměrů, rodinu živila pouze matka. Po studiu na bechyňské keramické škole, kde vznikají díla jako studie rukou a glazovaná hlava Utrpení,jasný důkaz studentova výrazného talentu, pokračuje ve studiu na pražské Uměleckoprůmyslové škole u Josefa Mařatky,někdejšího Rodinova českého žáka, po jeho úmrtí je školen Janem Laudou, se kterým jej sbližuje Laudův zájem o keramiku. V období nacistické okupace je rovněž v přátelském kontaktu se sochařem Karlem Pokorným, další významnou osobností našeho předválečného sochařství.
Kromě dvojice citlivě modelovaných bronzových mužských torz se Jan Simota věnuje především keramické plastice, ať už ve figurálním námětu (Pasačka), imaginárním portrétu (Šípková Růženka) nebo ve zpodobnění až bizarních tvarů zvířat doplněných o brilantní využití glazur (Krocan).
Po druhé světové válce se zapojuje do pedagogické činnosti ve vysokém uměleckém školství a do tvorby dekorativních i monumentálních děl (vrata vítkovkého památníku společně s Janem Kavanem).
V období 50. a 60. let se věnuje keramice, jednak v komorní plastice, dále jako spoluautor či autor dekorativních děl pro novou architekturu.
Z těchto realizací bychom mohli jmenovat reliéf pro obytný dům v Porubě s pracovními motivy v šamotu, spolupráce s Janem Kavanem na skupin dekorativních reliéfů jak pro Porubu, tak pro Havířov, které odráží jak estetiku socialistického realismu, tak pozdější snahy o oproštní tvaru od přebytečných detailů a o stylizaci. Spolupráce s Janem Kavanem v této oblasti vrcholí sochařskou výzdobou fontány Léčivé prameny pro Světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu, kte autoři plně rozvíjí lyrické cítění dívčích motivů i bohatství glazur a plné využití možností keramiky pro dekorativní účely v moderní architektuře. Pozoruhodná je rovněž skupina reliéfů kolem fontány s rostlinnými i zvířecími motivy, prokazující velký cit pro stylizaci podtrhující zvolené motivy. Fontána byla po skončení světové výstavy přemístěna do Luhačovic před Lázeňský dům Bedřicha Smetany, kde plní svou funkci a sklízí obdiv návštvěvníků dodnes.
V komorní keramické plastice se Simota nadále úspěšně věnoval zvířecí plastice (Beran, Havran,reliéf Kohout ad.), potvrzuje své zásadní místo mezi novodobými tvůrci keramické sochy – jak náročným a nekonvenčním zvládnutím užití glazur, tak nerezignací na sochařské zákonitosti tvaru a jeho kreativní nestereotypní zvládnutí přinášející vždy nová řešení. Podobně je tomu i u řady stylizovaných figurálních plastik, zakládajících svůj výtvarný výraz rovněž na dojmu z glazury pokrývající tvar.
Sochař neopomíjí ani portrétní tvorbu. Mezi jinými díly vzniká i působivá hlava básníka Puškina. V umělcově pozdější tvorbě ještě kromě hlav osobností (A. Dvořák) přibude i řada lyrických portrétů dívek.
Na stylizující a objemově kombinační tendence konce 50. a 60. let sochař reaguje řadou dřevěných plastik, projevuje cit i pro tento materiál, v němž se do té doby nevyjadřoval. Skupina soch patří i přes svou zajímavost (Fénix, Poezie, cyklus antických múz) mimo hlavní linii Simotova díla. Naopak pokračující skupina portrétů (Děvče v šátku) a především nevšedně pojaté motivy ze sportu (Kraul) i obyčejného života vyhovují umělcovu naturelu, obohacují jeho dosavadní tvorbu a stávají se výchozím bodem pro řadu pozdějších děl.
V 70. a 80. letech vytváří Simota řadu pomníkových děl, mezi ty nejpodstatnější patří pomníky Jana Nerudy pro Petřín, Bohumíra Šmerala, Antonína Zápotockého nebo socha Milicionáře upomínající na zásadní momenty únorové revoluce. Společensky závažnými náměty se zabývá i v komorní plastice (Ústup do hor).
Jako novou avšak zásadní polohu Simotova díla můžeme spatřit jeho medailérskou tvorbu, ve které díky citu pro zvládnutí náročné práce s redukcí prostorových plánů, vtiskl svým výtvarným názorem a profesionalitou nezaměnitelnou finální podobu řadě vysoce hodnocených realizací (Jan Neruda, Jiří Wolker, Julius Fučík ad.). Podobně je tomu i u odvážně pojatých reliéfů tematicky vycházejících ze smyslových prožitků života (Převlékající se), tak i z historických dramat minulosti (Lidice, Poprava vlastence), kde neváhá použít zvýšené míry tvarového dramatu a exprese. Za pozornost stojí rovněž cyklus komorních plastik aktů či figur sedících tanečnic. Tato část Simotova díla vrcholí v bronzových postavách odpočívajících baletek.
Zájem o medailérství a plošné znázornění podtržený schopností tvarové redukce do nízkého reliéfu vrcholí v reliéfu Jana Želivského pro stejnojmennou stanici pražského metra a v reliéfech Čas boje a Čas radosti pro interiér Nové scény Národního divadla.