Levice? ano, ale jaká?

Autor: Ing. Ladislav Šafránek, CSc. | 3. 11. 2020

LEVICE? ano, ale jaká?

(příspěvek k diskusi)

Institut české levice zorganizoval třídílný seminář na téma „Kam utekli voliči levice". Téma velmi zajímavé a aktuální, hledající odpověď příčiny a důsledky dlouhodobého trendu snižování počtu členů, voličů i sympatizantů tzv. levicových stran. Význam tématu je akcentován přípravou, průběhem a výsledky voleb do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu, peripetiemi a názorovým pnutím v KSČM v souvislosti se XI. sjezdem strany, blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, ale i nestálostí vlastní „levicové scény" českého politického jeviště, charakteristické vznikem, stagnací, prolínáním a zánikem nerůznějších za levici se prohlašujících či levicovými názory se zaštiťujících zcela marginálních stran, iniciativ a hnutí. Hledání odpovědi na otázku: kam zmizeli voliči levice je důležité i proto, abychom si ujasnili jak své postavení ve společnosti a úkoly v jejím rozvoji, tak i kriticky zhodnotili naše (bohužel) dlouhodobě klesajících možnosti a akceschopnost. Nedokážeme-li dešifrovat podstatu a příčiny dlouhodobě trvajícího poklesu postavení, funkcí a vlivu KSČM, budeme-li se ubíjet flagelantstvím a budeme-li jako dosud nadávat na kapitalisty a současně panáčkovat před multimiliardářem, a budeme-li se i nadále ubezpečovat o správnosti naší podpory jeho vládě, budeme pouze pokračovat v naší sebedestrukci bez ohledu na krásná slova a fráze v našich programech. V tom, co tvrdými daty vyjadřují následující tabulky:

Výsledky KSČM ve volbách do Poslanecké sněmovny (v %)

19921996199820022006201020132017
14,0510,3311,0318,5112,8111,2714,917,76

Lze namítnout, že v porovnání s dalšími komunistickými a neokomunistickými stranami na tom nejsme až tak zle (jako jediná strana tzv. východního bloku máme zástupce v Evropském parlamentu, obsazujeme většinu orgánů státní správy a samosprávy a vystupujeme jako relativně suverénní součást politického systému státu), což je ovšem z demografického pohledu velmi slabá útěcha.

Počet členů KSČM

1990200020102020
756 120120 67361 99031 456

Jsme tedy stranou vymírající a zřejmě jde o nezadržitelný proces. Zřejmě jde i o část otázky o úniku členů, neboť průměrný věk 76,8 let není věk pro sociální bouře a ostrý masový politický boj, nýbrž věk pro klidné dožití, což je vázáno na sociální, zdravotní a finanční podmínky, které důchodcům v současnosti zajišťuje vláda hnutí ANO, nikoli sterilní a silně názorově i akčně nečitelná KSČM. Bez ohledu na to, že její vedoucí funkcionáři tvrdošíjně setrvávají v mylném tvrzení, že řada sociálních opatření byla přijata pouze díky tzv. Tolerančnímu patentu. To ostatně platí i pro sebeklam ČSSD, další ministrany a ministraničky typu Budoucnosti, Levice, Idealistů, Zelených a dalších nevyjímaje. Za předpokladu, že vůbec někoho zajímají. Někteří politologové v této souvislosti hovoří o potenciálním střetu tzv. starokomunistů (normalizačních nostalgiků, stalinistů, fundamentalistů, dogmatiků) relativizujících chyby vlády jedné strany, a nové radikální levice, která sice má potenciál pokračovat v tradici druhdy silných komunistických stran typu Francie a Itálie, nicméně s mizivými nadějemi na skutečnou akční jednotu. Nutno vidět, že přes pěkně znějící teze a revoluční fáze dnešní mladá generace není generací Josky Fischera, Rudi Dutscheho či Angely Dawisové, ani generací války ve Vietnamu. Nemá ani svého Rogera Garaudyho či Herberta Marcuse. Současný fenomén radikální levice je daleko širší, historicky i programově. Nedá se redukovat pouze na komunistický proud. Karel Marx je pro ně velebným kmetem, který má zásadní podíl na odhalení zákonitostí vývoje lidské společnosti a podstaty zásadních rozdílů v postavení jednotlivých skupin populace, nicméně sama je již zcela jinde. Řeší témata genderu, internetové demokracie, rovnosti ras a pohlaví a podobně. Nedokážeme-li si toto reálně uvědomit a tuto generaci získat, svůj pád do zapomnění jen urychlíme. I když je jasné, že podobná změna v politice KSČM a činnosti jejích leadrů bude velmi obtížná a se současným vedením fakticky nemožná.

Vědět, kdo jsou (to především) voliči a sympatizanti levice je skutečně existenční. Stejně tak vědět, kam a proč, za jakou vizí utíkají. A také vědět, co očekávají a jak reagují. Jistě je důležité i zmapovat, od jaké části levicového spektra odcházejí a jakou část představují. Kardinální otázkou v tomto světle je vědět, kdo je to volič levice a především, co je to „levice" sui generis, jako společenský jev, jako společenská hybná síla, jaké jsou její charakteristické rysy, organizační a obsahové principy a parametry. Spolu s tím vymezení toho, koho do levice řadíme. Proč, to je zřejmé již z podtitulků předmětného semináře, který za levicové pokládá zřejmě i voliče i jedné ze tří stran Zelených, resp. dalších malých neparlamentních stran bez jejich bližšího vymezení a formativního uspořádání. To odpovědnou analýzu přinejmenším velmi relativizuje. Pro úplnost dodávám, že podle průzkumů politické orientace české populace z července 2020 se k levici hlásilo pouze 27 % oprávněných voličů. Dále dodávám, že izolovat termín „levice" vně politického systému jak se o to pokoušejí nejrůznější tzv. nevládní aktivity a iniciativy není správnou a dostatečně vypovídající pozicí. Chce to levici (její politický program i místo v politickém spektru) definovat v konfrontaci s pojmem „pravice" jako jejího teoretického antipólu. Přežívající zjednodušené dělení politického spektra na „levici" a „pravici", které svým původem nemá nic společného s politickým spektrem, neboť vychází ze zasedacího pořádku zástupců stavů při jednání s francouzským králem, klasickému pojetí v současnosti již neodpovídá. Můžeme stanovit výchozí premisu, že v současnosti není příslušnost k „levici" a „pravici" primárně motivována ideologicky, sociálními zájmy a potřebami, nýbrž utilitárně zájmy materiálními. Kdo, co a s jakými reálnými možnostmi může co nabídnout. Logikou: vy nám peníze, my vám hlasy.

Dále si nutno odpovědět na základní otázku, kam utekli voliči levice, nabízí-li se jim aktuálně pouze dvě možnosti: stát se voličem „pravice", nebo utéci do šedé zóny a rezignovat na politickou aktivitu. Třetí možnost - být „bahnem" po vzoru centristů konventu Francouzské revoluce nepřipadá v úvahu, neboť v našich podmínkách je politické spektrum natolik vyhraněno, že politický střed vypadl. Hnutí ANO, které by jím viditelně chtělo být, se před očima rozpadá na pseudo „levé" a pseudo „pravé" křídlo nikoli pro jejich vnitřní boj křídel a alternativ (to v podmínkách psychické i věcné vnitrostranické diktatury Andreje Babiše není reálně možné). Zde je vhodné si uvědomit, že část voličů levice, konkrétně voličů KSČM, nepřešla pouze k hnutí ANO Andreje Babiše resp. SPD Tomia Okamury, jak se obesně traduje, ale též k ČSSD nebo v minimálním množství i k jiným levicovým uskupením typu Budoucnost, Nová levice, Idealisté. Formálně se tedy neztratila se spektra levicových voličů, avšak příklonem k marginálním sektám, platformám a iniciativám fakticky oslabila celou levici, přičemž tento dezintegrační proces stále pokračuje. Vzhledem k tomu, že obě hlavní levicové síly - ČSSD a KSČM - nejeví žádný reálný zájem o svou resuscitaci a vezou se na vlnách sebeuspokojení, lze se reálně obávat o jejich budoucnost v bezvýznamnosti. Volební kampaň obou stran i příprava XI. sjezdu KSČM žádnou naději na jejich radiální obrodu a nalézání nových, účinných a moderních organizačních i obsahových metod i forem práce zatím nenabídly a nenabízejí.

Levice vers. pravice

Lidská pospolitost se odpradávna vyznačuje rozmanitostí názorů, myšlení, jednání a konání, projevující se v moderní době pluralitou názorů, postojů a činů. Společnost se více méně shodla na tom, že základním členěním bude (při akceptaci modelu Francouzské revoluce a maximálním zjednodušení) diferenciace na levici a pravici, tedy na dvojpólové uspořádání politického systému, a pravděpodobně nejužívanější typologii politických orientací a postojů včetně v nich se objevujících a projevujících politických kultur. Rozdělení založené 11. září 1789 ve francouzském ústavodárném shromáždění při diskuzi o ústavě bylo přijato s platností dosud tak jako symbol suverenity lidu a jeho rozdělení na část reakční, pl=dující pro zachování starých překonaných politických, sociálních i mocenských struktur, a část vystupujících a programově hájících heslo Rovnost, Volnost, Bratrství. Pro historickou pravdu nutno uvést, že kriteria rozdělení na levici a pravici nebyla nikdy předně stanovena a že jejich obsah se v průběhu času měnil v závislosti na konkrétně historických podmínkách. Používání těchto pojmů v teorii i praxi je plně relevantní, i když zejména v politické teorii není postavení jednotlivých pojmů jednoznačné a existují přesněji explicitně vymezená analytická pojmová rozlišení.

Ponechme stranou historické reminiscence o příslušnosti občanů k pravici či levici na základě známého čtyř funkčního paradigmatu v rámci konfliktů mezi centrem a periferií, mezi státem a církví, mezi městem a venkovem a mezi vlastníky a námezdně pracujícími. Rovněž to, že dělení na levici a pravici je produktem úsilí shrnout politické rozdíly v jeden komplexní znak. Konstatujme, že charakter tohoto „dělení" se mění se změnou sociálního systému, kdy diferenciace pravice a levice sice nemizí, nicméně ztrácí svůj význam. Zmíněnou diferenciaci můžeme chápat jako sled v podstatě dichotomických vazeb, z nichž jsou v čase konečné, zatímco jiné jsou ve své podstatě východiskem dalších postupných voleb či diferenciací situovaných do vícerozměrného prostoru. Osou a základem činnosti, působení a finálním cílem levice je historicky přeměna společenského řádu v socialistický řád.** Naproti tomu pravice je ve svém postavení a činnosti antipólem postavení levice s historickým úkolem zamezit realizaci levicových ideálů, cílů a možností.** Jedním z účinných opatření apologetů pravice proti revolučním ideám levice a komplexu revolucionizujících aktivit levice je bohužel účinné rozmělňování levicových iniciativ ze strany pravice a jejich stavění do vzájemných konfliktů (schizma KSČ a ČSSD založené před 100 lety má své neblahé důsledky dosud).

Ideologům pravice se poměrně úspěšně daří pod heslem „apolitizace společnosti" rozmělňovat levicové strany, hnutí a iniciativy a stavět je do vzájemných unavujících a vysilujících konfliktů, vyplývajících často nikoli z odlišných názorů a přístupů, nýbrž z osobních animozit. Můžeme mnohokrát hovořit o změněných konkrétně historických podmínkách, které ve svých dopadech mění celý politický systém nahrazujíce politické strany klasického typu více méně aktivistickými iniciativami zpravidla úzce tematicky zaměřené a často na „jedno použití". O to více vystupují agresivně, netolerantně, s ignorancí. Typickými jsou v tomto směru nejrůznější strany a iniciativy nacionalistického a ekologického zaměření.

Dělení na levici a pravici je de facto oddělením na demokratickou a nedemokratickou tradici jakkoli to je diskusní a velmi sofistikované téma. Západní demokracie, která je dávána zpravidla jako příklad logického a spravedlivého uspořádání společnosti, je nepochybně něco jiného, než např. autoritarismus (jde o podstatné rozdíly a odlišné přístupy k normativnímu řádu společnosti, nicméně systémové uspořádání společnosti nemusí být nutně protikladné, nýbrž dokonce i participativní), i když dokážou úspěšně koexistovat. Zajímavé je, že levice a pravice se často definují v termínech hodnot, kdy teprve při bližším studiu rozeznáváme jejich antagonistické pojetí a chápání společenského systému. To je ostatně s velkou pravděpodobností příčinou ztráty revolučního charakteru a avantgardní úlohy levicových stran a hnutí, komunistický proud nevyjímaje. Lze to dokumentovat např. na jedné z hlavních premis ekonomické základy společnosti, kdy formálně administrativně a velmi schematicky je ekonomika diferencována na tržní (liberální, s minimální regulací), příslušná k pravici, zatímco levice je spojována s centrálním direktivním (alternativně plánovitým) řízením. Přitom ani jeden z modelů ve skutečnosti neexistuje ani v dost ušpiněné podobě jako reálné uspořádání světa, natož pak v čisté podobě. Na ekonomické mapě světa je to velmi průzračně vidět. Konec konců nejpřesvědčivějším příkladem je existence Evropské unie s jejím společenstvím sekulárních a náboženských států, pravicovým a levicovým politickým systémem, pokusy o participativní hospodářský systém, paralelní existencí zastupitelských demokracií vedle monarchií (s různým charakterem práv, povinností, reprezentativních funkcí) apod.

Významným definičním znakem je odlišný vztah levice a pravice k institucím a jejich uspořádání, k formám a metodám řízení společnosti, k institucionálním soustavám, které hodnoty pravice i levice představují. Zde je nutno poznamenat, že existuje značný rozdíl ve způsobech a intensitě jednoznačné identifikace s existujícím institucionálním systémem na jedné straně, a ideou jeho, zdokonalení, přeměny resp. nahrazení na straně druhé. Obecně se má za to, že pravice je „konservativnější" a levice „pokrokovější," zejména z hlediska přijímání nových myšlenek a idejí na jedné straně a přetrvávajícím lpění na tzv. tradičních či** osvědčených metodách a formách práce na straně druhé**. To je bohužel přežívající fetiš zakonservovaného myšlení, stále více odporující realitě. Ve skutečnosti může být za určitých okolností pravice více přístupná změnám než levice, a to dokonce i ve smyslu uplatňování a prosazování tzv. tradičních levicových hodnot ve veřejném i soukromém životě. Mnohé zkušenosti máme i v našich dějinách jak z pohledu politických změn v roce 1948, tak 1989 a souvisejících, následných. Uvést lze umělé přerušení těhotenství, sociální, rasové a genderové zrovnoprávnění, migrační a imigrační politiku, mravní pohledy na kulturu a uměleckou tvorbu, ochranu zájmů, práv a povinností pracujících a občanů, nacionalismus a vlastenectví. Dokonce v takové podobě a síle, že v mnoha případech působí a vystupuje nesystémově, proti objektivním zájmům a potřebám společnosti a jejích členů.

Doslova cynismem v tomto směru zavání každoroční příprava a projednávání státního rozpočtu České republiky, které již dávno není aktem ekonomických bilancí, možností a mezí, nýbrž neřízeným kolbištěm nejrůznějších zájmů a potřeb. Aktéři všech směrů nehodnotí stávající stav společnosti reálně, objektivně, v dialektické jednotě, nýbrž a téměř výlučně prismatem svého politického zájmu. Ekonomická čísla pro ně nejsou zásadními ukazateli, směrnicemi pro formulování úkolů na další období, nýbrž (mnohdy dokonce falešnými) argumenty pro prosazování svých parciálních zájmů. Naše veřejnost není zcela ekonomicky negramotná, dokáže uvažovat nad rámec hospodyňky, která ví, že může utratit jen tolik, kolik má, a že další výdaje rodinu pouze zadluží a ekonomicky znevýhodní. Bohužel politické strany (nikoli jejich ekonomičtí experti, nýbrž političtí představitelé) ekonomickou kalkulaci odmítají jako překážku v jejich politických ambiciosních cílech. Teoreticky víme, co a jak bychom v oblasti ekonomiky měli dělat, v praxi bohužel většinou vidíme opak. Dochází tak k paradoxnímu stavu, kdy se politicky antagonistické strany spojují v určitých momentech na bázi ekonomických programů a reálně tak opouštějí svůj vlastní sofistikovaný politický program a orientaci. Desetiletí trvající politické licitování o výši daní a daňové kvóty, resp. o důchodové a pensijní reformě jsou toho flagrantním příkladem. Jednání kolem finančních náhrad firmám a podnikatelům za „újmu" v době koronaviru jsou knižním příkladem selhání politického systému sui generis a jeho jednotlivých aktérů zvláště. Nesystémovost, frázovitost, neprovázanost, nárazovost, roztříštěnost apod. nejsou a nemohou být integrálními součástmi programů žádné z reálných a odpovědných politických sil.

Sebeidentifikace levice

Sebeidentifikace na škále levice - pravice a vztahy mezi proměnnou „levice" a jinými proměnnými byly a jsou předmětem nejrůznějších empirických šetření. Nejrůznější empirická data v zásadě potvrzují, že volba mezi proměnnými je ve velké míře spojena s preferencemi svobody proti rovnosti, a že levicové pozice se spojují s hodnocením nezávislosti a nepodřízenosti, s větší ochranou jedince proti tlakům institucionálních soustav, s internacionalismem, zatímco pravice své postoje spojuje s přísnějším uplatňováním norem, klade důraz na poslušnost a patriotismus. Některé aspekty mají dlouhodobou platnost, jiné jsou omezeny nebo měněny v toku času. Sporné aspekty se buď postupně stírají, nebo přejdou na společnou platformu a koexistují. **V současnosti se velká část levice přibližuje pravici rostoucí pozorností ekonomickým otázkám například tím, že bere v úvahu ve větší míře funkční imperativy pravicového (kapitalistického) systému, potřebu adaptace lidí****existujícím podmínkám, na pracovní úsilí a výkon. Naproti tomu moderní pravice se mění v tom, že směřuje k citlivějšímu posuzování lidských (obecně humanistických) aspektů v sociálním procesu a poznání jejich významu pro moderní fingování systému . Z uvedeného však rozhodně nelze dedukovat nějaké „zlidšťování" politiky pravice (jinak řečeno humanizaci kapitalismu), pouze subjektivně motivované a objektivně dané snahy zastřít **přetrvávající a narůstající rozpory kapitalismu. O tom, že se to pravici poměrně úspěšně daří, svědčí mj. masivní přesun dříve komunistických a sociálně demokratických voličů k hnutí ANO Andreje Babiše, případně SPD Tomia Okamury pravděpodobně proto, že nevěří deklaracím KSČM a ČSSD, reálnosti a věcnosti jejich programů, jsou zklamáni a s rostoucí intensitou flustrováni vnitrostranickými půtkami a trvalým poklesem sebedůvěry a akceschopnosti stran, hnutí a iniciativ levice, zatímco miliardář v čele s ANO jim může dát tolik žádoucí sociální růst. Tito voliči tomu věří například i proto, že obě levicové strany zpohodlněly v korupčním prostředí vrcholné politiky a uvěřily ubezpečování svých leadrů o tom, že bez nich by k žádnému sociálnímu posuti nedošlo, což je zjevná a nebezpečná iluze. Potvrdilo se, že nemá pravdu Francis Fukuyama se svou teorií „konce dějin", ale ani Anthony Giddens se svou „třetí cestou" a tvrzením o alternaci sociální reflektivitou či postmodernismem.

Součástí sebeidentifikace levice je logicky i posouzení její ideologie, tedy spojování politické teorie s politickou praxí. Právě přes ni se de facto filtrují různé filosofie politiky jako souboru hodnot, teorií a doktrín (svébytného světonázoru) pro výstupy v podobě širokých politických stran a hnutí. Každé ideologii lze, jak známo, přiřadit určitý pro ni typický soubor principů a idejí, které sice mohou mít společnou ideovou i (někdy) akční platformu, systematizované nebo logicky provázané jsou však relativně. Ztělesňují totiž širokou škálu konkurujících si tradic, údajných priorit a zidealizovaných představ. Ideologie tedy rozhodně nejsou neprodyšně uzavřené a neměnné systémy. V mnoha směrech se překrývají a to včetně používané terminologie, bez ohledu na často rozporný či kontroversní výklad jednotlivých pojmů. Dosud jsme se důsledně nevypořádali s příčinami a důsledky schizmatu socialistického hnutí v roce 1921, obdobně nás zatěžuje násilné slučování v roce 1948 a hloupé, odsuzované, nicméně stále platné usnesení „Bohumínského sjezdu" ČSSD".

Navzdory tomu všemu ideologie existují, obohacují se a dynamicky rozvíjejí především podle toho, k jakým politickým, ekonomickým sociálním a kulturním přeměnám ve společnosti dochází. Svoji roli má také to, jakou schopnost teoretické inovace ta či ona ideologie vykazuje. I v tomto směru lze jako příklad uvést KSČM, která dlouhodobě podceňuje a v posledních letech zcela opomíjí tak významnou součást činnosti každé moderní a perspektivní politické strany, jako je ideologická práce, rozvoj teorie, každodenní kontakt s členskou základnou, otevřená propagandistická činnost, veřejné vytyčování cílů a hodnocení dosažených výsledků apod. V podmínkách KSČM k tomu přispívá dlouhodobá frakční činnost a šíření alternativních programů, představ a iluzí. Doslova animozita mezi některými formálními i neformálními přestaviteli strany. Bohužel se to přenáší i na úroveň vztahů mezi jednotlivými součástmi levicového hnutí. Nejde jen o historickou podezíravost mezi KSČM a ČSSD, ale i mezi dalšími i těmi nejmarginálnějšími součástmi levicového proudu u nás (další komunistické strany, nově vzniklé Budoucnost, Levice, Idealisté, či dlouhodobě skomírající SPaS). Důsledkem je např. to, že v podstatě za celou dobu po listopadu 1989 nebyly levicové síly schopny uzavřít alespoň rámcové dohody o předvolební spolupráci, což ve svých důsledcích znamená předzvěst pokračujících volebních proher. O tom svědčí následující volební výsledky KSČM jen za stávající dekádu (výsledky voleb v %). Tragické jsou zejména výsledky posledních voleb do krajů a třetiny senátu, kdy nejpočetnější politická síla nebyla schopna domluvit nejen společnou kandidátku (tradičně), ale ani vygenerovat potřebný počet kandidátů. Skutečnost, že KSČM má pouhých 13 zastupitelů v krajích (z celkových 665) proti 15 poslancům Parlamentu (z 200) snad nezasluhuje komentář. Vedení strany tak jako již tradičně mlčí a řešení oddaluje: Není to proto, že časem se na problémy snadno zapomíná?

VOLBYrokrokrok
obecní201020142018
výsledek9,567,804,82
krajské201220162020
výsledek20,4310,544,76
evropský parlament200820142019
výsledek14,1810,986,94
český parlament201020132017
výsledek11,2714,917,76

Hovořit v zajetí uvedených čísel o nějaké vědomé sebeidentifikaci levice u nás je zjevně pod hranicí chápání a možného. KSČM (platí to pro levici obecně) má dost starostí sama se sebou, se svou funkční existencí, než aby rozvíjela tvořivou ideologickou práci formulující principy, priority a pravidla svého chování. Objektivně řečeno to není pouze úděl levice; procesem hledání a nalézání sebeidentifikace si prochází i celá pravicová scéna.

Levice se v těchto souvislostech nicméně identifikuje jako síla, která zosobňuje a vyjadřuje zájmy pracujících proti silám kapitálu, založená na principech sociální spravedlnosti, rovnosti, internacionalismu, bratrství, solidarity a bratrství, heslech Deklarace lidských práv a svobod, resp. Francouzské revoluce. Kupodivu z těchto charakteristik „levice", a zejména jejích projevů kupodivu vypadávají ideje kvalitativní změny společenského systému přesto, že na nich je stavěno socialistické a komunistické učení se základy a návazností na myšlenky známé již z „předmarxistických" dob. Známým „panta rhei" Herakleita z Efefezu, Aristotelem a Sokratem počínaje, přes Barucha Spinozu, Tomáše Akvinského, Erasma Roterdamského až po utopické socialisty a komunisty typu Henry Saint Simona, Charlese Fouriera, Pierra Proudhona, Louise Blanqiho, Ludvíka Feuerbacha, Georga Hegela a další, jejichž ideje analyzoval, systemizoval a převedl na společnou základnu dialektiky právě Karel Marx.

V těchto souvislostech lze relativně oprávněně hovořit o procesech vzájemného ovlivňování, jimiž levice i pravice procházejí. Kromě toho můžeme pozorovat exponenciální nárůst nových ohnisek vzájemného střetu na jedné, a zárodky koexistence připomínající konvergenční procesy šedesátých let na straně druhé. Jde například o ekologické problémy a tendence „novelizovat" strukturu a realizaci vlastnických vztahů, které, ať chceme či nikoli, zůstávají základem, bazickou conditio sine qua non rozdělení společnosti na pravici a levici.

Jaká je v těchto souvislostech odpověď na otázku, kam a kteří voliči levice prchají?

Jde o otázku kardinální a současně velmi amorfní, elastickou. Odpověď hledejme v pojetí levice. Uvedli jsme již, že podpojmem „levice" si lze představit jakoukoli politickou sílu, která se za levicovou pokládá a vymezuje se vůči tzv. pravici například důrazem na sociální program, ochranu práv pracujících a mezinárodní solidaritu. Ve skutečnosti ovšem je toto stručné vymezení významně zkreslené chybnou interpretací díla Karla Marxe a jeho následovníků. Toto zkreslování je typické pro období po převratech v evropských státech socialistického tábora (mimoevropské státy sledovaly, jak známo, svou vlastní, národní cestu budování socialismu, která s evropským modelem většinou neměla nic společného). Můžeme shrnout.

Na našem politickém jevišti se pojem „levice" zpravidla používá jako vágní označení

pro popis řady politických sil a ideologií. Obvykle jím chápeme a rozumíme popis skupin hájících zájmy nižších (a postupně i středních) vrstev, podporujících sociální rovnost a spravedlnost, a změnu tradičního hierarchického uspořádání s cílem rovnostářského přerozdělování společenského bohatství a privilegií. Tento obsah se přirozeně v čase i prostoru pozměňuje a vyvíjí. Bohužel v neprospěch „lidí práce" a naopak směrem ke středním vrstvám. Nadmíru symptomatické je, že klasické třídní rozdělení světa, třídní struktura společnosti, pojem třídní boj, jsou nahrazován netřídním, obecným a pasivním pojmem „prekariát".

Pojem je používán pro řadu revolučních hnutí typu socialismus, komunismus, anarchismus, historicky vycházející z konkrétních forem autentického marxismu. Spadají sem i skupiny sociální demokracie, kombinující socialistické a kapitalistické prvky zejména v ekonomice (například formy regulované tržní ekonomiky v kombinaci s tzv. demokratickým sociálním státem (Ludwig Erhardt, Gerhard Schröder, Tony Blair – taro jména sama o sobě dostatečně svědčí o obrovských iluzích spojených s vlivem a pravou podobou tzv. levice. Dodáme-li, že za členy levice jsou pokládány i některé strany „zelených" jen proto, že bojují s kapitálem proti znečišťování životního prostředí (ovšem plně v rámci kapitalistického uspořádání společnosti) pravá podoba širokého pojetí a chápání levice dostatečně zřejmá.

Závěrem znovu konstatujme, že pod pojmem levicové politiky se v globálním pohledu zpravidla rozumí sympatie pro svobodu, rovnost, solidaritu, pokrok, reformu a internacionalismus. Levicová politika je zpravidla založena na obhajobě práv a zájmů „neprivilegovaných" vrstev společnosti (nižších a středních), zejména zaměstnanců. Podporuje účast pracujících na řízení zejména družstevní formou či prostřednictvím zaměstnaneckých akcií. Komunisticky orientované levicové síly mimo to usilují o převzetí výrobních prostředků pracujícími a jejich rozvoj v rámci státního či družstevního vlastnictví. Levicové síly zdůrazňují sociální rovnost a rovnost příležitostí ochranou sociálně slabších neprivilegovaných vrstev. Prosazují přerozdělování s cílem sociálně kohezní společnosti. Prosazují decentralizaci moci, kladou důraz na kolektivismus před individualismem.

Socialismus v programech komunistických a socialistických sil České republiky

Upřímně řečeno podobná hesla lze nalézt i v základních programových prohlášeních některých středopravých stran, které viditelně pochopily, že bez „sociálního" a nově „zeleného" programu opřeného o digitalizaci státu nemají na naší politické scéně žádnou budoucnost. Pochopili to alespoň verbálně i zejména mladší a tvořivější představitelé levicových sil, nicméně zatím spíše po verbální stránce na místo reálného posunu v realizaci primárních požadavků svých voličů. V tom je ostatně skryto tajemství úspěchu Pirátské strany zejména u mladých voličů. Nikoli v jejich mládí a ovládání výpočetní techniky (ostatně řada z jejich vedoucích politiků je poznamenána IT ještě méně, než autor těchto poznámek), nýbrž v inovativním jednání a myšlení s reálnou vizí přesahující horizont jednoho volebního cyklu. Zatímco Piráti dokazují možnost a schopnost překonávat a vyrovnávat svými prioritami a jednáním zvlněnou exponenciální křivku, další strany (primárně tzv. tradiční včetně KSČM a ČSSD) mají v krvi tradiční rituál vlnovky slibů a bezprecedentního populismu před volbami, a jejich neplnění či zpochybňování po volbách.

Máme-li se vyjádřit k podobě pojetí programových cílů (krátce k pojetí socialismu v programech a činnosti relevantního politických sil, musíme si nejprve uvědomit, že komplexní a tvořivou analýzu programu a jeho realizace nelze dělat bez poznání vlastní historie a vlastní sebereflexe, tedy toho, co nám třicet let po převratu stále chybí s odkazem na trapnou, ahistorickou a nevědeckou tezi, raženou zejména v období předsednictví Vojtěcha Filipa, že totiž mezi současnou KSČM a předlistopadovou KSČ žádná kontinuita neexistuje, neboť KSCM vznikla jako nová politická strana po zániku KSČ. Stoupenci tohoto názoru de facto říkají, že KSČM je stranou bez minulosti. To je naprostý nesmysl potvrzený politology všech v¨barev, že totiž bez minulosti nemá společnost, včetně jejích politických složek, budoucnost. Paradoxní je, že popíračům historické kontinuity KSČ a KSČM vůbec nevadí, kdykoli se to hodí jako argument při dehonestaci výstavby socialismu v Československu, používat úspěchy dosažené pod vedením KSČ za své vlastní a pro vlastní sebe propagandu.

Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) se řídí Programem schváleným II. sjezdem KSČM 13. 12. 1992 v platném znění a Stanovami schválenými VIII. sjezdem 19. 5. 2012 v platném znění. V obou dokumentech, jakož i realizačních opatření, je jednoznačně stanoveno, že cílem KSČM je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující** a sociálně spravedlivá.** Společnost pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír.KSČM vychází z marxistické teorie otevřeného dialogu s mezinárodním komunistickým a levicovým hnutím, je otevřena novým myšlenkám a poznatkům.Strana usiluje o to, aby byla stranou masovou, která pracuje na základě kolektivnosti jednání a rozhodování, samosprávných principů a široké vnitrostranické demokracie. Je pozorovatelem Strany evropské levice.

Komunistická strana Československa (KSČ) je fakticky nástupnickou stranou po své jmenovkyni, obnovená v roce 1996. Jedním z nejdůležitějších motivů jejího obnovení je plné a odpovědné přihlášení k celé historii „bývalé" KSČ včetně úspěchů i neúspěchů a chyb bez ohledu na objektivnosti či subjektivnost jejích příčin. Strana je budována na principech demokratického centralismu. Ve své činnosti vychází z teorie marxismu-leninismu jako zdroje své politické strategie a taktiky. Základním programovým cílem strany je vytvoření sociálně spravedlivé a demokratické společnosti - socialismu. Strana vychází z poznání zákonitostí společenského vývoje a zkušeností mezinárodního komunistického a levicového hnutí. Jejím ideovým základem je marxistický světový názor.

Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) se ve svých stanovách a programu deklaruje jako pokračovatelka Československé sociálně demokratické strany dělnické a právní nástupkyně Československé sociální demokracie. Jejím základním ideovým i politickým cílem dle Preambule stanov je úsilí o uplatnění principu svobody, demokracie, sociální spravedlnosti, rovných příležitostí, solidarity a odpovědnosti za udržitelný rozvoj. Tato „základní priorita" je současně prezentována jako základní programový cíl ČSSD doplněný tím, že je uplatňován ve všech oblastech společnosti, solidarity a odpovědnosti za udržitelný rozvoj cestou parlamentní i přímé demokracie. Hlásí se k odkazu a programu Socialistické internacionály a Evropské strany sociálně demokratické a koordinuje s nimi svou zahraniční politiku.

Vedle těchto „zavedených" levicových politických stran existuje celá řada skupinek, iniciativ, a straniček, které se hlásí k levici, aniž by jejich představitelé věděli, o co vlastně ve střetnutí levice s pravicí jde. V jejich praxi se projevuje značný subjektivismus „vůdců", kteří jistě dobře míněné programové síle interpretují podle svých představ, často ad hoc a silně deformované od reality. Proto také jsou zpravidla velmi marginálními skupinkami, orientující se na jednorázové „akce" na úkor každodenní politické činnosti a působení ve veřejnosti. Zpravidla vstupují na politickou scénu s velkým humbukem, revolučními (často však pseudorevolučními) frázemi, demagogií nepodloženou reálnou politickou prací.

Do jisté míry světlou výjimkou z nich byla nedávno již několikrát transformovaná Strana demokratického socialismu (SDS), která v několika málo oblastech politické práce spolupracovala s organizacemi KSČM. Příkladem může být zařazení několika členů SDS na kandidátku sjednocené levice do Evropského parlamentu, což v jejích představitelích vzbudilo mimořádné očekávání. Relativní úspěch jejich kandidátů však nevedl k prohloubení spolupráce, nýbrž k přecenění sil a schopností SDS a jejímu výslednému splynutí do Skutečné levice. Ta v nedávných volbách utrpěla snad největší krach ze všech na volbách zúčastněných politických stran a hnutí, měřeno mírou očekávání. Navazující volebního blok údajně přejímá

socialistickou orientaci vyjádřenou primární ideou, pojímající socialismus jako humánní, demokratické hnutí směřující k emancipaci člověka. Bohužel z dokumentů strany není zřejmé, co touto ideou vlastně myslí. Přihlášení se k výrazně sociálně spravedlivému a ekologicky orientovanému tržnímu uspořádání umožňuje skutečně široký výklad.

Sociální demokraté i komunisté prožívají bezprecedentně nejhorší časy po listopadovém převratu. Na levici se proto diskutuje možnost založení nové, moderní a progresivní strany. Aktuálně se formují dvě: hnutí Budoucnost a Skutečná levice. O jejich nevyprofilovanosti svědčí např. to, že důvodem vzniku Budoucnosti je údajná nepropojenost moderní sociální politiky se zelenými tématy. To prý platí jak pro CSSD, tak i Zelené. Alternativou pro levicové voliče má být i již zmíněná platforma Skutečná levice, nabízející podle přání zakladatelů sociální program, boj proti politickým a ekonomickým elitám, ekologická témata a odmítání rasismu. Zajímavé je tvrzení, že strana hodlá překročit hranice „ekonomického diskursu" a vystoupit s výrazným kulturním akcentem. Nenahrazovat dosavadní ČSSD a KSČM, ale dávat prostor pro jejich nespokojené členy. Obecně platí, že ani jedna z uvedených iniciativ (včetně k levici se hlásící hnutí Idealisté, odkazující se na spolek Idalisté.cz a Tomáše Garrigua Masaryka) reálný program ani metody i formy jeho realizace nemají.

Existence dvou relativně silných levicových stran (ponechávám stranou jejich identifikační charakter) obklopených desítkami minisatelitů je jednou z nejnebezpečnějších skutečností politické struktury dnešní reality. Místo žádoucího upevňování jednoty hnutí a nalézání společných zájmů, potřeb a metod boje proti kapitálu dochází k atomizaci levice, k vyřizování sporů mezi jejími představiteli, jak známe ve vyhraněné podobě i u nás. Politické strany – nejen prosocialistické a prokomunistické orientace – se postupně stávají skanzeny strnulého myšlení bez tvořivé invence i bez snahy hledat a prosazovat nové. I z tohoto důvodu mohli na naší politické scéně uspět Piráti se svými sice nedokonalými, nicméně

novátorskými cíli, metodami a formami práce. Strana s průměrným věkem 75 let jim zřejmě nebude aktivní konkurencí, nicméně znalosti a zkušenosti handicap orientace v IT sice nenahradí, nicméně do značné míry kompenzují v dalších oblastech stranické práce. Chápu, že ideově a politicky nevzdělané členy a sympatizanty lze snadněji ovládat, to ovšem znamená plné opuštění marxistického ideově politického základu celé existence levice od jejího prazákladu. Vyžadovalo by to i změnu pojetí, stylu a metod stranické práce, aby se nestávala hodnotově, ideově i pragmaticky vyprahlou nomenklaturní sektou.

Letmý pohled na základní aktivity a problémy obou polistopadových politických stran

na levici ukazuje na řadu blízkých či alespoň podobných problému, jejichž řešení je podobné jak v organizační oblasti, tak i programově. Obě strany i jejich satelité, ale většinově formulují a de facto akcentují to, co je rozděluji, namísto akčního organizátorského i ideového sjednocování. To je ke škodě celé levice zřejmé dokonce i na nejvyšších stranických shromážděních – konferencích a sjezdech – které jsou stále více zneužívány k dobývání dalších mocenských pozic ve veřejném i soukromém sektoru. Kolik funkčních období by zůstávali vedoucí představitelé strany ve svých funkcích, pokud by nebyly doprovázeny (nebyly vstupenkou) do lukrativních křesel např. v zastupitelských orgánech či správních radách?

Otázka k zamyšlení: jak dál

Socialismus byl dočasně poražen, ale jeho idea žije. I v těch nejkrutějších podmínkách diktátorských režimů. je naděje lidstva a perspektivu mu dodává odvěká touha lidstva po rovnosti, volnosti, bratrství, po garanci občanských svobod, po odstranění hladu, válek, nenávisti. Socialismus za své krátké období byť jen v první budované fázi prokázal, že cíle a přínosy od něj očekávané je schopen zajistit. To dnes uznává i velká část těch, kteří se aktivně podíleli na jeho destrukci. Proč tedy má dlouhodobě plebejská Česká republika údajně pouhých 27 % levicově smýšlejících občanů? Proč mnozí členové levicových stran, hnutí a iniciativ a jejich sympatizanti utíkají k veskrze nedemokratickému uskupení multimiliardáře?

Socialismus je ze všech politických ideologií nejrozsáhlejší a zahrnuje širokou škálu teorií a tradic. To se může zdát pozitivním jevem; není tomu tak. Široká rozkročenost a ideová pestrost socialistického a komunistického hnutí je jednou z jeho největších a nejnebezpečnějších slabin. Z historie i současnosti dobře víme, že se nejrůznější tradice a proudy socialismu vůči sobě chovaly mnohem nepřátelštěji, než k jiným ideologiím.

Pokusme se shrnout dosavadní poznámky a definiční znaky socialismu tak, jak se s různou intensitou promítají ve stanovách a programech jednotlivých proudů komunistického a socialistického hnutí . Socialismus se v této zobecněné podobě vymezuje jako společnost svobodné, zespolečenštělé práce, založené na socialistickém vlastnictví výrobních prostředků a politické moci celé společnosti, založené na participaci. Vlastní podstatou socialismu je vytváření materiálních i duchovních podmínek k všestrannému rozvoji osobnosti. Plánovitě e rozvíjející na základě funkčního demokratického centralismu, jímž se rozumí vědecky řízená společnost s novými formami účastí lidu na ekonomickém, politickém, sociálním i kulturním životě státu. Středem společenského života je v socialismu primárně člověk. Důležité je, že socialismus může postupovat do své vyšší fáze teprve tehdy, vyčerpá-li všechny možnosti svého vývoje. Společenské podmínky rozvoje nesmí být statické, neměnné a jednou pro vždy dané.

Splňuje tyto podmínky dosavadní výstavba socialismu a zkušenosti z jeho výstavby?

Mám za to, že nikoli. Dokonce tak, že se v průběhu svého vývoje od uvedeného, byť částečně zformalizovaného a modifikovaného modelu, postrádajícího navíc některé podstatné rysy formulované Karlem Marxem, podstatně liší. A skutečně to není jen pro zaostávání teorie za praxí, změnu konkrétně historických podmínek. Příkladem nade vše vyčnívajícím a dlouhodobě deformujícím budování socialismu v Československu byl nepochybně voluntarismus, dogmatismus a formalismus panující v KSČ v 50. letech a vrcholící absurdním přijetím nové „socialistické" Ústavy a novými „náročnými" úkoly pětiletky, končící tragicky jen dva roky po jejich bombastických vyhlášeních. Přitom jejich nereálnost a odtrženost od podmínek života a práce lidu byla i podle dobových pramenů zřejmá masám pracujících, a zdrojem (iniciátorem) společenského napětí ve společnosti vrcholící krizovou situací roku 1968.

Prvním důvodem krize v KSČM je z uvedeného vyplývající odtržení stranické byrokracie od členské základny s falešným zdůrazňováním nedobré demografické struktury. To je sice realita dne, nicméně neznamená resignovat na vstup mezi mladou generaci, identifikovat se s ní a mobilizovat se s ní. Z toho plyne i druhý podstatný důvod poklesu významu a vlivu nejen KSČM, ale všech komunistických a socialistických proudů u nás. Je jím programová, názorová i organizační sterilita silně zformalizovaná v heslech a obecných výzvách na místo každodenní konkrétní akce a reakce na nové konkrétně historické podmínky a výzvy 21. století. Sterilita programů KSČM i ČSSD je obdivuhodná a náprava je v nedohlednu . Knižním příkladem může sloužitvztah vedení KSČM k Evropské unii a straně evropské levice, metody a formy řízení stranických organizací způsobem připomínajícím období stagnace, podrážděná a negativní reakce na tzv. zelený program, flagrantní rozdíl mezi slovy a činy vrcholných funkcionářů a již zmíněné nadřazování kabinetní politiky nad masovou politickou práci strany a jejích orgánů.

Třetím a velmi závažným důvodem poklesu vlivu levice v české společnosti, který do jisté míry integruje oba předchozí a další „dceřiné" či „odvozené" je ztráta identity strany daná jejím odtržením od vlastních kořenů. Stručně řečeno postupně došlo k změně KSČM ze strany revoluční ve stranu evoluční, reformistickou. Nelze se divit, že její členové a sympatizanti, pod vlivem ztráty revolučního entuziasmu a reálné snahy o změnu společenského uspořádání, což je fundamentální, základní úkol a cíl komunistického hnutí utíkají tam, kde sice nenajdou naplnění svého cíle, svých tužeb, ale alespoň částečné zlepšení svých životních podmínek. Politika vedení obou hlavních levicových politických stran je v tom příbuzná: zásady, program, ideová podmíněnost jdou stranou pod vidinou drobtů ze stolu třídního nepřítele. Řešením není, jak se vyjadřují někteří funkcionáři obou stran, biflování děl Marxe, Engelse, Kautského, Hilferdinga a dalších, nýbrž tvořivé zpracování nových konkrétně historických zkušeností a úkolů metodou dialektického materialismu. Bude-li marxismus chápán jako dogma, bude stále více zapomínán a vnímán jako ideová relikvie, a ne jako návod k myšlení. Obdobně tomu je i s používanou terminologií. Proletariát zůstane proletariátem a jeho vztah ke kapitálu třídním bojem ať již se o něm píše jako o kognitariátu, prekariátu, ať již se odmítá třídní boj apod. Dělník je stále a intensivněji vykořisťován kapitálem bez ohledu na to, je-li to produkt klasické strojové průmyslové výroby, nebo mnohem sofistikovaněji v oblasti kybernetizace výroby, její digitalizace apod. ale i v oblasti služeb, vědy a techniky.

„ Lidstvo čekají jen dvě možnosti: socialismus, nebo barbarství" Rosa Luxemburgová

Foto