Rozhovor Haló novin s poslancem a historikem docentem Miroslavem Grebeníčkem

K 200. výročí narození Bedřicha Engelse

Ne laciné proklamace, ale vzdělanost, čestnost a pevnost mu zjednaly velkou autoritu

Rozhovor Haló novin s poslancem a historikem docentem Miroslavem Grebeníčkem

*Dne 28. listopadu 1820, tedy před 200 lety, se narodil »bezvýznamný filozof 19. století«, jak Bedřicha Engelse nazval Václav Havel. Byl to opravdu tak bezvýznamný filozof?

O Bedřichu Engelsovi je známo, že přestože se celoživotně věnoval obchodu, ke kterému jej nasměroval jeho otec, majitel textilní továrny, tak neméně času věnoval sebevzdělávání. Mnozí jej vnímali či vnímají jako »geniálního samouka«, jemuž stále vzdávají hold pro jeho všeobecný přehled v evropském i světovém měřítku. Patřil k nejvzdělanějším mužům na světě, na konci života aktivně ovládal kolem 20 cizích jazyků a svými encyklopedickými znalostmi odborně vstupoval do filozofie, sociologie, politologie i ekonomie. Pomyslný klobouk před ním smekali i jeho oponenti, k nimž patřil také prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Erudovaný filozof Masaryk se v návaznosti na Engelsovo úmrtí vyjádřil následovně: »Pětasedmdesátiletý stařec ukončil svou velkou a požehnanou práci životní… po smrti Marxově stal se vůdcem mezinárodní sociální demokracie a to znamená mnohem více než dědičné funkce starého režimu… Jako Marx i Engels byl filozof.« K tomu Masaryk dodal: »I v tom, v čem Engels se mýlil, mýlil se člověk poctivý a neobyčejný; pro lidstvo nemají význam pouze názory naprosto správné, nýbrž i částečně správné, a dokonce i pochybené mu prospívají, jestliže vytryskly z hloubi duše bažící po pravdě a usilující o pokrok člověčenstva. A právě tu Engels je vzorem pracovníka, ano, dělníka-myslitele«.

A Václav Havel a jeho vnímání či hodnocení Bedřicha Engelse? Jde jednoduše o nekompetentnost, neschopnost reálného vidění a reálného myšlení, což nedokázal zakrýt ani různými rádoby filozofickými úvahami a občas i mystikou typu »tajemná poselství záhadného řádu věcí«. A mohl bych zde uvést i další Havlovy »myšlenky«, ve kterých vystupuje stále totéž: politická naivita a nekompetentnost, tu a tam i zjevná lež.

*Jak vůbec tento muž, tedy Engels, z lepší rodiny se dostal až ke komunistickému hnutí?

Bedřich Engels se narodil v Barmenu v rýnské provincii Pruského království. Bylo to středisko textilního průmyslu a náboženských předsudků. Jeho otec, majitel továrny na krajky a držitel podílů velké přádelny v anglickém Manchesteru, vychovával Bedřicha v přísném duchu protestantského náboženství a v pokoře vůči tehdejším mocipánům. Avšak jako podnikatel byl informován o situaci v Anglii, což jej přivedlo k opatrnému stranění liberálnější tendenci.

Bedřich Engels již ve svých 19 letech odmítl náboženství a jeho Dopisy z Wuppertalu, které napsal počátkem roku 1839, jsou klasickou ukázkou úvah člověka, který se emotivně bouří proti útisku vykořisťovaných dělníků. Rozumově však ještě nedokázal postřehnout příčiny tohoto stavu. Domníval se totiž, že tento stav je způsoben stále se šířícím mysticismem a také tím, že »provoz továren byl organizován majiteli nesmyslným způsobem«.

Publikoval pak řadu článků, v nichž ostře atakoval přežitky středověkého zřízení, monarchie i samotného Viléma IV. Zavrhl jakékoliv myšlenky na kompromis s monarchií a netajil se tím, že v uvolňující se svobodě tisku i jiných liberálnějších opatřeních vidí jen předehru k revoluci, která porazí monarchii a nastolí republiku.

Když Bedřich Engels v říjnu 1842 ukončil vojenskou službu, vrátil se na čas do otcovského domu, přičemž se mu podařilo přemluvit otce, aby podporoval jeho studium. Odjel do Berlína, kde navštěvoval na univerzitě přednášky z filozofie.

Otec jej však brzy »usměrnil« novým rozhodnutím. Poslal svého syna do Anglie, aby tam pracoval ve velkém tkalcovském podniku, jehož byl spolumajitelem. Mladý Engels zde znovu prokázal, že je nesmírně pracovitý člověk. Z dnešního pohledu šlo o typického workoholika, přičemž důkladně studoval i hospodářské poměry v tehdejší průmyslově vyspělé Anglii. Když »procházel špinavými městskými čtvrtěmi, kde bydleli dělníci, a pozoroval na vlastní oči jejich bídu a nuzotu,« byl šokován. To vše umocnily v roce 1843 dojmy z krvavé srážky stávkujících dělníků jedné anglické cihelny s tovární stráží, policií a vojskem.

Engelsovy teoretické poznatky a hlavně praktické zkušenosti se natolik nahromadily, že v roce 1845, tedy ve svých 25 letech, již pod vlivem Karla Marxe, napsal knihu s názvem Postavení dělnické třídy v Anglii. Jde v ní nejen o obecnou obžalobu kapitalismu, ale především o pravdivé či plastické vylíčení tehdejšího utrpení dělnické třídy.

Ano, Bedřich Engels stejně jako Karel Marx pocházel z »lepší rodiny«. Ani jeden z nich si však nepřál, aby dějiny přešlapovaly bezradně na místě.

*Engels je vždy uváděn až za Marxem. Byl opravdu jen Marxovou pokladnicí a opakovatelem jeho myšlenek?

»Marxovou pokladnicí« Engels opravdu byl. V žádném případě však nepapouškoval jen Marxovy myšlenky.

Redaktora Rýnských novin a revolučního demokrata Karla Marxe poznal Engels již v roce 1843. Jejich tehdejší setkání nedopadlo valně. Teprve později, až si Marx přečetl Nástin kritiky národního hospodářství, byl nadšen Engelsovou znalostí ekonomie i jeho novým nazíráním na řadu společenských problémů. Žádal pak Engelse, aby mu zasílal své příspěvky.

Pruská vláda však Rýnské noviny brzy zakázala a Marx emigroval do Paříže, kde vydával Německo-francouzské ročenky. A Bedřich Engels na základě slibné korespondence přijel do Paříže za Marxem z Manchesteru. Tam vzniklo nevšední přátelství, jež se odvíjelo ve znamení odborných debat a vzájemného ujasňování společenských problémů.

Karel Marx skutečně vytvořil svá největší díla zásluhou Engelsovy podpory. A to jak duchovní, tak i finanční. Koneckonců sám o tom napsal: »Špatně znáte můj poměr k Engelsovi, je mým nejdůvěrnějším přítelem, nemám před ním žádného tajemství. Bez něho bych byl dávno nucen chopit se takzvaného zaměstnání.«

Po Marxově smrti, když Engels sám se stal »hlavou« socialistického či komunistického hnutí, skromně prohlásil: »Že jsem před časem i v době své čtyřicetileté spolupráce s Marxem měl jistý samostatný podíl jak na založení, tak i zejména na vypracování teorie (marxismu – poznámka M. G.), nemohu sám popřít. Avšak největší část vůdčích základních myšlenek zejména v ekonomické a v historické oblasti a zvláště jejich konečná, přesná formulace patří Marxovi.«

Prvním plodem Engelsovy a Marxovy spolupráce bylo dílo Svatá rodina. Po jejich další intenzivní spolupráci vznikla publikace Německá ideologie. Když 7. února 1849 byli oba postaveni před kolínskou porotu, Engels pronesl před soudem tak skvělou řeč, že ji s odstupem času někteří historici srovnávají s obhajobou Jiřího Dimitrova před nacistickým soudem v Lipsku.

V lednu 1850 se Engels vrátil do továrny svého otce v Manchesteru. Přijal to jako nutné zlo, přičemž nezapomínal na důvod svého rozhodnutí a své zisky i volný čas věnoval věci mezinárodního socialismu.

*Zastavme se však u jeho politické úlohy. Byl společně s Marxem tvůrcem _ Komunistického manifestu _ . Proč vůbec tento dokument vznikl?

V první polovině 19. století se po celé Evropě vzedmula revoluční vlna, jejíž významnou silou bylo dělnické hnutí. Názorným svědectvím této revoluční aktivity bylo povstání lyonských dělníků v roce 1834 ve Francii, povstání slezských tkalců v roce 1844 v Německu a chartistické hnutí na konci 30. let a na počátku 40. let v Anglii.

Vzmáhající se dělnické hnutí naléhavě potřebovalo teoreticky zdůvodnit své radikální postoje, čehož se z pověření Svazu komunistů ujali právě Karel Marx a Bedřich Engels. V předvečer revoluce roku 1848 spatřil světlo světa Komunistický manifest, v němž je zdůvodněna teze, že proletariát musí mít svou vlastní politickou stranu – stranu komunistickou, která se postaví do čela dělnického hnutí.

A tak Evropou začalo obcházet strašidlo – »strašidlo komunismu«, k jehož svaté štvanici se spojily všechny mocnosti tehdejší Evropy. Té Evropy, která vnesla do života tehdejší populace sociální nesouměřitelnost, když stále větší díl společenského bohatství byl v rukou stále menšího počtu lidí.

*Když to všechno, co jsme si řekli, shrneme, v čem vlastně a proč bychom si my, lidé z 21. století, měli Engelse vážit?

Třeba proto, že veškerou teoretickou práci vždy spojoval s praktickou činností v mezinárodním dělnickém hnutí, kterému zasvětil celý svůj život. Nelze opomenout ani jeho podíl na vytvoření vědy o osvobození lidské společnosti, ani založení a vedení I. internacionály.

Obdivuhodný je i Engelsův podíl na přípravě nejen změny tehdejšího politického systému, ale také na konceptu zavedení společenské kontroly vlastnictví výrobních prostředků, v níž on i Marx viděli všelék pro odstranění mnohých společenských neduhů. Třeba toho, že v řadě anglických továren pracovaly desetileté děti, které pobývaly mimo domov od pěti hodin ráno do devíti hodin večer.

Připomenu i Engelsovo stěžejní dílo z roku 1884, které vyšlo po smrti Karla Marxe, s názvem Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. O čtyři roky později pak vydal další závažné dílo: Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filozofie.

Engelsovy myšlenkové pochody vždy směřovaly k sociálně spravedlivé společnosti. Ono latinské communis, tedy společný, chápal jako otevřený a hlavně humánní směr hlásící se k hodnotám solidarity, kooperace a univerzálního lidství.

Cenil si lidí, kteří nebyli lhostejní a chtěli měnit neutěšený stav věcí. Věděl, že minulost už změnit nelze, ale na budoucnost lze stále působit. Ne laciné proklamace, ale vzdělanost, čestnost a pevnost mu zjednaly velkou autoritu. Navíc dokázal politiku stáhnout z výšin proklamací do roviny, které lidé rozuměli.

Podstatou jeho celoživotního snažení pak byla starost o slušné a důstojné životní podmínky prostých či neprivilegovaných lidí. Je toho tedy docela dost, proč by si přemýšliví lidé i v 21. století mohli Bedřicha Engelse vážit.