Autor: Martin Peč | 5. 1. 2021
Jednou z nejvýraznějších realizací sochařky Sylvy Lacinové a zároveň jedním z nejlepších pomníků osvobození vůbec – a to nejen v kontextu republiky – je modernisticky pojatý monument ve Frýdku – Místku, vztyčený zde po celostátní soutěži ke 20. výročí konce druhé světové války a vítězství nad fašismem. Koncepce pomníku není tradiční, nevychází z předem zaužívaných schémat, je svěží, novátorská, přesto především citlivá ke zvolenému účelu.
Ze skály, stylizované do hrubě otesaných kamenných pylonů, monolitů, vylétá hejno ptáků – zlatem pokrytý bronz – stylizovaných symbolů svobody, svobodného rozletu po krutých letech okupace. Pomník je doplněn verši Františka Hrubína.
Kromě sochařsky jemného detailu skupiny holubic, který přes silnou stylizaci a tvarovou úspornost, nepůsobí ani po letech hluše či zastarale, oceňujeme celý architektonický rámec, vhodnou koncepci monolitů, i celkové umístění u řeky. Jakkoli velký bronzový monument, betonová módní kreace, apod. by jen těžko mohla být účinnější, než tento návrh monumentu. Autoři se zde i přes větší rozměr dobrali určité jemnosti, která činí sochu nejen snesitelnou, ale též po půlstoletí akceptovanou a oblíbenou.
Lacinová zde pregnantně předvedla, že dovede mistrovsky využít obou složek své umělecké osobnosti – typicky ženskou něhu a citlivost a vloha pro monumentální sochařství. Přesto se však dobíráme k otázkám po srovnání. Nejde zde jen o konkrétní sochu, jde zde o nově vytvořený architektonicko – sochařský komplex. Je zbytečné jej srovnávat se soudobou tradicionální sovětskou tvorbou, bližší srovnání však snese s rozměrnými jugoslávskými realizacemi, které jsou dnes po letech v centru pozornosti a kterým i newyorské MoMA věnovalo svopu výstavu.
Ale frýdecký pomník stojí v mých očích výš. Kvalitativně výš. Jugoslánci, kteří neměli tak silný základ tradice monumentálního realismu jako u nás, měli velné ruce k experimentování – tím nemyslím od politických tlaků, ale od vlastních zkušeností právě v realistické soše. Slovem „realistické" nemyslím popisné, naturalistické, veristické. Ale v pochopení možností realistické sochy i s její syntézou, se zvýrazněním podstatného a s možnostmi citlivě zvolené nadsázky a exprese. Jugoslávci experimentovali a dle některých realizací, mnohdy megalomansky pohrdajícími otázkou měřítka, se dá soudit, že realizovali, co jim vzešlo z ateliérového modelu. A i když řada z návrhů působí kreativně až bizarně, přece jen je z velkého množství cítit snaha po určité módě, až bezohledné módě, na kterou se nejen těžko zvyká, ale zároveň která může brzy vyčpět.
U Lacinové je to velká kontemplace ,která vede k výslednému dílu. A i když těch realizací bylo vskutku hodně, žádné z děl nepůsobí prázdným dojmem. I v abstraktních sochách je jaksi zapsána její brilantní figuralistická zkušenost, opravdové umění jak nakládat s tvarem a vztahy mezi tvary, nezáležeje na tom, zda jde o dílo figurativní nebo nefigurativní.
Pomník tankové bitvy v Ořechově u Brna pak Sylva Lacinová vstupuje , a to úspěšně, do silné konkurence pomníků obětem válek, více či méně odvážných realizací, ve střední a východní Evropě, vlastně v Evropě vůbec. Málokterý ze sochařů projevil takový cit pro dané místo, vhodné zvolení měřítka i materiálu, které odmítá megalománii, ale dovede dořešit zvolené místo historické události s maximálním účinem k divákovi a s rukopisem, který odmítá dobovou módu a působí s nezměněnou intenzitou na diváka i po řadě let.
Působivý je kontrast sochy matky s dítětem v podstatě realistického pojetí s určitou dávkou stylizace v podobě až lahodných prolínání objemů, vypouklin a prohlubní a něžnými ale přesto syntetickými detaily matčiných rukou a obou tváří, které si přes hloubku ryze ženského citu zachovávají nadčasovou monumentalitu, spolu s architektonickým rámcem a pozadím tvořeným rozměrnou stylizovanou abstraktní kovanou plastikou, bojem horizontál a vertikál, dobra a zla.
Místo, kde se odehrála tanková bitva v období osvobození jižní Moravy od nacismu, působí díly koncepci Sylvy Lacinové a jejího bratra , architekta Lubora Laciny, dojmem meditativního útočiště před ruchem všedních dnů, nabádá ke vzpomínce na padlé, k zastavení se u místa, kde se psaly dějiny. Motiv sochy - matka s dítětem- podporuje toto vyznění, neupadá do dobové manýry, naopak využívá nadčasový symbol lásky a naděje, která nakonec vítězí nad válkou rozsévající smrt a utrpení.
V podstatě komornější boskovický pomník obětem válek zosobňuje matka s dítětem, klíčový motiv sochařského díla Sylvy Lacinové. Vápencová socha typické stylizace, u svého prvopočátku ovlivněné obdobnými motivy od Honry Moora, avšak v monumentální formě scela osobitého pojetí. Podobně jako u jiných variant téhož motiu pozorujeme hru střídajících se objemů a vhodně zvolené deformace stylizace, modernistického pojetí figurální sochy – pomníku pro architekturu, které ale nevstupuje do expresivní křeče, do nějakého formálního exhibicionismu, naopak akcentuje architektonický rámec, své prostředí a s využitím možností zvoleného materiálu působí pro Lacinovou příznačným harmonickým a uklidňujícím dojmem. Sochařka tak dílem uctila památku mrtvých z obou válek a také žen a matek, které se nedoškaly návratů svých mužů a synů z bitevního pole nebo z koncentračních táborů. Tato socha není nijakou didaktickou pomůckou znázorňující konkrétní děje války, konkrétní postavy v dobovém oděvu. Je to nadčasový symbol vítězství života nad smrtví, symbol naděje. Právě to , že celková koncepce je vzdálena nějakým megalomanským projektům a ve své komornosti působí upřímně pietně, způsobilo, že si ji Boskovičané vzali za svou, že už desítky let krášlí životní prostředí tohoto městečka, bez jakýchkoli úvah o jejím odstranění či přesunutí.