Autor: Martin Peč | 6. 1. 2021
Výročí 75 let od osvobození Československa, od zásadního historického milníku vítězství nad fašismem a zároveň 120. výročí narození národního umělce sochaře Vincence Makovského je určitou pobídkou k připomenutí děl tohoto umělce, kterými si kladl za cíl připomenout památku těch, kteří se osvobození nedožili, kteří položili své životy v boji za svobodu až už na bojišti, či v nacistických žalářích.
Ačkoli od svého nástupu na uměleckou scénu v průběhu 20. let sochař prokázal nevšední šíři talentu a schopnost zvloádat portrétní úkoly, avantgardní plastiku, reprezentativní pomníkovou sochu i design, dění po osvobození Makovského směřuje výhradně k monumentálním realizacím, které natrvalo vstoupily do dějin našeho novodobého sochařství a staly se nedílnou součástí našich měst a pamětních míst. V první řadě se jedná o neskutečně výtvarně hodnotnou sochu partyzána pro Zlín, postavu bojovníka, který se v chvíli vítězství zastavil u hrobů spolubojovníků, nádherná symbolika svěšeného samopalu s šeříky, úžasné detaily rokou, gradování vnitřního dramatu pomocí záhybů drapérie uniformy, jen naznačená tvář a naprosto mistrovsky zvládnutá modelace povrchu sochy. Ačkoli je figura nepříliš rozměrná, svými kvalitami předčí megalomanské pomníky a řeknu to upřímně: je to snad nejlepší pomník spjatý s druhou světovou válkou vůbec.
V podobné době těsně poválečných let vznikají díla netradiční, výrazná a zhmotňující obsah nejtěžšího období naší historie, krutý osud jednotlivců i celého národa pod nacistickou okupací. Tak lze nahlížet na reliéf Blíží se konec mého utrpení pro brněnskou spořitelnu, mnohem později v druhém odlitku umístěný v Novém Městě na Moravě. Je to reliéf vlastence, který leží ve zúženém prostoru vězeňské kobky, tělo v diagonále směřujcí do rohu místnosti, kde zmučený muž v posledním vypětí ryje na zeď čárku , záznam dalšího dne prožitého v kriminálu či koncentračním táboře. Drapérie podtrhuje spolu s odvážnou perspektivní zkratkou místnosti účin díla, výrazné jsou rovněž detaily chodidel- samy o sobě svědectvím dopadů nelidskosti nacismu. Tvář je jen letmo naznačena, stíny očních důlků věští blízkost smrti.
Druhým pomníkem je pak reliéfy obložená nekonvenční architektura památníku obětem války v Krucemburku se symbolickými výjevy hořící zeměkoule, zapálené válkou, hrozivé lebky a bible s větévkou coby, které je spolu se slunečními paprsky symbolem naděje. Architektura pomníku je naprosto nezvyklá, snad inspirována kubismem.
Další raritní realizací pietníh charakteru je pak pomník partyzánské skupiny na hřbitově ve Fryšavě, rovněž na Vysočině. Skupina bludných balvanů, až mystická archtektura, na jejím vrcholu pak symbolická soudobá hvězda z oceli. Toto hluboké až meditativní spojení s okolní přírodou dává znát Makovského poučení z vlastní avantgardní tvorby i uchopení typicky místních prostředků, kusu místní krajiny, přírody, k vytvoření prostého pietního místa.
Ve virtuózním návrhu zůstal model pomníku Vítězství, náročná skupina s postavou soudobé Níké a s dalšími figurami Studentky, Učně, Poutníka. Plastika Vítězství byla osamostatněna do až barokně laděné plastiky. Následně jí Makovský zvětšil do životního rozměru. Tento model však známe jen z fotografie a filmových záběrů, sochař sochu zničil, zřejmě z důvodu, že schvalovací komise preferovala konkrétní postavu vojáka před nadčasovou alegorií.
Právě sochou sovětského osvoboditele vstoupil Makovský do exponovaného veřejného prostoru města Brna, aby měla moravská metropole po rozpačité soutěži a předchozí neuvážené stavbě Kurialova soklu důstojný památník vítězství nad fašismem. Makovský zaměnil komplikovanou skupinu postav za jednotlivce, do něhož gesta soustředil veškerý výraz. Je to gesto vyzývající k zastavení palby, rozhraní mezi válkou a mírem, okamžik symbolizující nejen osvobození Brna, ale i začátek nové epochy, konečně svobodného nadechnutí po šesti letech okupace a války.
Makovského nezklamala sochařská jistota vybudovaná nevšedním talentem a předchozími zkušenostmi. Již první modely díla dávají tušit vznik něčeho sice realistického, ale nevšedního a rozhodně monumentálního. Nezapomenutelná je nejen tvář vojáka – životný typ osvoboditele, gesto samotné ruky, ve které se nachází nejen patos vítězství,ale i únava těžkých let frontového života, ale i abstraktní bitva záhybů drapérie, drama, které nalézá vrcholící moment právě v gestu ruky, zatímco druhá ruka drží zástavu osvoboditele se symbolickým znakem.
Horácká galerie vlastní nejen modely k těmto dílům, bronzový a sádrový odlitek Partyzána, ale i malou skicu k pomníku na Dukle, Dukelského bojovníka. Makovský se však neúčastnil úpravy tohoto místa, jeho soustředění bylo zaujato právě těmito několika moravskými realizacemi, z nichž každá ve svém formálním rozpětí i nezpochybnitelném kvalitativním přínosu zasluhuje pozornost, stejně jako celé protiválečné téma.