Autor: Martin Peč | 7. 1. 2021
V současné diskuzi k poválečnému oficiálnímu sochařství v tzv. Východním bloku (společně s Jugoslávií) se většinou dochází k výčtu dekorativních realizací ve veřejných prostorech, vedoucí v hledání retro detailů a leckdy i banalit až k obsesi. Nebo k vyjmenování bizarních monumentů i se stejně bizarními okolnostmi jejich vzniku, poutavými příběhy. Ale míjí se srovnání mistrů, kteří něco znamenali už v předválečném sochařském vývoji a svůj talent uplatnili v nové společenské situaci po válce.
K tomuto srovnání dvou osobností jsem si vybral významného československého sochaře Vincence Makovského a jugoslávského reprezentanta monumentálního realistického sochařství Antuna Augustinčiče, mimo jiné oba dva narozené v roce 1900 a oba dva se zkušeností pařížského pobytu koncem 20. let.
Na příkladu těchto dvou sohařů je poznat i rozdíl ve výsledném pojetí děl, v cestě k výtvarnému výrazu, ale i v odlišné mentalitě, která se zračí právě v přístupu k tvorbě společensky závažných děl, která ovlivňují nejen místní životní prostředí, ale vztah diváka k tématům, které autoři měli za úkol zobrazit a monumentalizovat.
Antun Augustinčič, žák legendárního jihoslovanského sochařského giganta Meštroviče, ve spolupráci s asistenty vytvořil obrovské monumenty plné vzletu, dramatu a až jižanského přepjatého patosu. Je to například Ohromný pomník v Batině Skale nad Dunajem, vysoký pylon korunovaný postavou Revoluce s vlajícími vlasy, kamenými postavami vojáků, reliéfem bitvy o Dunaj i s bronzovými skupinami, pak obrovská kamenná tumba v bosenské Banja Luce s reliéfním pásem zobrazujícím hrůzy nacismu a boj za osvobození. Předchozí předválečný pomník v Niši nebo monument v Etiopské Addis Abbabě se rovněž vyznačuje ústřední postavou a skupinou figur v dramatické akci pod ní. Jen newyorská socha Mír je samotná, její nadsázka je až přepjatá, dramatismus a především patos vede k deformaci. Má konkurovat Vučetičovu Překovejme zbraně v pluhy a abstraktní plastice od Barbary Hepwortové. Co země, to jiná forma sochařského díla, jiný reprezentant. Závěrečná realizace pomníku selského povstání v Gornji Stubici v chorvatském Záhoří je rovněž bombastický. Až megalomanská ústřední postava křičícího rebela a za ní převeliký reliéfní výjev popisující dění na chorvatské vesnici, mnohdy až morbidní.
Makovský, sice temperamentní Moravák, přesto však Čech a nikoli Jihoslovan, měl jiné možnosti. Skromnější, umírněnější – nepostrádající dramatismu, nikoli však teatrálnosti. Ne, že by neměl spolupracovníky. Ale neměl nutkání dobrat se patosu křikem, rozmáchlostí, nikde nekončícím přemrštěným měřítkem. Nebyla to macha napnutých šlach a líbivě efektně zpracovaného povrchu, byl to děj soustředěný do jednoho prostého ale pravdivého gesta, byla to niternost tohoto pojetí, vnitřní pravda před efektem – a především kontemplace, i přes expresi i myslbekovská uklidněnost soustřeďující vše podstatné do portrétní části, do gesta rukou, do drapérie. U jedné jediné postavy. Je to ticho velkého zastavení, zamyšlení, vnitřní děj, nedobírající se divákovy pozornosti povrchními prostředky.
Brněnský sochař, rodák z Horácka, nepotřeboval tuny bronzu, vytěžený lom kamene, propletence figur a rozevřená ústa křičících. A přesto se dobral hlubšího výrazu, nerozpakuji se říct, že přes Augustinčičův význam, i vyšších met v monumentálním sochařství. Byl by to výčet jednotlivých figur, které prožitím tvaru daly více, než řada preferovaných realizací jeho souputníků, jejichž platnost a aktuálnost formy odnesl čas. V jednotlivých sochách dosáhl osobitosti, nezaměnitelnosti – a to jen pomocí odrazu vlastního estetického cítění a sochařského názoru, nikoli úpornou snahou po dnes tolik obdivované autenticitě, odlišnosti. Dovedl modenistickým slovníkem citovat Maillola v jablunkovské Sedící, oživil neoklasicismus v mělnické fontáně, spojil vnitřní melancholii v sochách Obchodu a Průmyslu pražské burzy, zasáhl do možností předválečné monumentální sochy ve variantách pomníku T.G. Masaryka.
Oběma sochařům poskytlo nejvíce příležitostí poválečné období. Augustinčič byl oficiálním sochařem Titovy Jugoslávie. Makovský jednou z předních osobností monumentálního sochařství své doby, spolu s Pokorným,Laudou, Dvořákem a Lidickým požívající – a to právem – velmi silné autority za své dosavadní dílo a rovněž důvěry v jím zamýšlené realizace.
Vyjmenoval jsem zásadní Augustinčičovy monumenty. Ale ty Makovského poválečné přijdou na řadu až teď, divák může porovnat. Hovořím o expresivním reliéfu Blíží se konec mého utrpení pro brněnskou spořitelnu, zlínská socha Partyzána – zřejmě nejlepší válečný pomník vůbec, brněnský památník vítěství nad fašismem „Zastavte!" - jeden z vrcholů monumentálního sochařství, výraz soustředěný do gesta ruky, do soustředěného výrazu tváře a do patos podtrhující drapérie. Následují pomníky Komenského a Jiráska, které snesou ty nejnáročnější kritéria hodnocení. Neužívají přemírů formálních prostředků, jak zdůraznit důležitost osobností. Dobírají se jejich společenského postavení zevnitř. Procítěný portrét, bravurně vymodelované ruce, promyšlené záhyby drapérie dokreslující vnitřní děj. Netradiční je i v podstatě dekorativní plastika Nový věk, odměněná zlatou medailí na Světové výstavě EXPO 58. Novátorské pojetí dvojfigurového pomníku pak Makovský předvedl v sousoší bratří Mrštíků u Janáčkova divadla – opět ale na realistické bázi.
Cílem textu není devalvovat dílo Antuna Augustinčiče, který byl rozhodně jedním z největších talentů tvořících v socialistických zemích. Chtěl jsem však pomocí srovnání ukázat na hodnoty, které míjíme u nás doma, které se vyjevují až po čase a které vinou vlastní netečnosti k významným výsledkům našich uměleckých osobností přehlížíme a jejichž příklad dokonce díky politickým kampaním tabuizujeme.