Autor: Martin Peč | 10. 1. 2021
Řada autorů, etablujících se těsně před válkou, za časů okupace, či v letech následujících po osvobození, se až na vyjímky spokojila s vyobrazenímzaužívaných schémat. Řada kreativních návrhů zůstala jen ve skizzách, realizace byly spíš znakem kompromisu. I přes počet realizací a talent tvůrců se cesta monumentálního umění probíjela složitě, především omezena ve svých počátcích až násilným roubováním cizích vzorů, schemat, která byla našim tradicím i soudobému vývoji cizí.
Tento text nemá ambice porovnávat každé ze vzniknutých děl, opomíjí i ty nejvýznamnější, jako jsou pomník Partyzána a Vítězství nad fašismem od Vincence Makovského ve Zlíně a v Brně (spolu s reliéfem „Blíží se konec mého utrpení" téhož autora) či Soutěžní návrh na pomník popravených studentů od Karla Lidického. Opomenut je rovněž emblematický pomník SNP v Partyzánském od Jozefa Kostky.
Cílem mého textu nebylo podrobně vyjmenovávat seznam pomníků , udělat ohodnocení všech zmíněných děl i autorů, ale na příkladu třech monumentálních realizací z konce 40. let a 50. let 20. století poukázat na výtvarné kvality obsahově závažných děl, které kolikrát vznikaly mimo dobové estetické preference či které se vydaly za řešením stanoveného tématu náročnější cestou. Na ukázku možnosti prorazit svým talentem a bytostně sochařským cítěním v dnes stigmatizované době jsem si vybral tyto tři pomníky jako příklad, že je to – bez ohledu na dobu a její vytyčená hesla – osobnost umělců, které i přes limity doby a poptávky tvoří svá díla a rozhoduje o jejich kvalitě a výsledném účinu. Záleží tak nejen na počáteční míře talentu, ale i na náročnosti úsilí, na snaze nespokojit se ihned s výsledkem, který se líbí, který je poptáván. Jsou to dnes skoro neznámá díla Vladimíra Navrátila a Oldřicha Peče z Olomouckého kraje a pak naopak velmi známý avšak odstraněný pomník „Žaluji" od Jána Kulicha, mladšího Pečova spolužáka.
Chronologicky první je pomník „Zákřovský žalov". Nedaleko Velkého Újezda u Hranic na Moravě nalezneme v Polesí u Kyjanic v lese neskutečně emotivní dílo, jeden z těch nejlepších protiválečných pomníků Evropy své doby, sochu ženy drásavě truchlící, vzepjaté k nebi. Tato socha se nechází na místě, kde nacisté upálili v hájence místní občany. Pomník vznikl několik let po válce, vzešel z rukou profesora Vladimíra Navrátila. Navrátil byl autorem řady sugestivních protiválečných děl jako například Yperit, Mandžudský vězeň, Rawensbrück či reliéfy upomínající padlé či umučené osobnosti z Velkého Újezda. V monumentálním sochařství dosáhl vrcholu právě v této soše, ženě zmučené žalem v tragickém vzepjetí nad brutální smrtí svých blízkých. Bosé nohy a křečovitě stažené ruce spolu s motivy jednoduše řasené drapérie umocňují dojem ze sochy postavy, které nemůžeme vidět do tváře, jejímuž žalu však dokonale chápeme. V lese mezi Olomoucí a Hranicemi je skryto dílo, které snese ta nejnáročnější srovnání.
Dvacet kilometrů od Prostějova ve městě Konici se pak nachází pomník k výročí osvobození, ženská figura nazvaná „Píseň o svobodě". Autorem díla je olomoucký sochař Oldřich Peč, žák Otakara Španiela. Pomník nepříliš velký svým rozměrem však zapůsobí svým lyrismem, postavou mladistvé dívky, Republiky, která se vznáší spolu s praporem. Její drapérie je v kontrastu s postavou pojednána špičákem v dynamických zdrsněných plochách, ve zdání vlání a pohybu. Pomník , jeho definitivní verze vycházející ze studií Jara, nabízí jiný pohled na monumentální sochu, na válečný pomník. Není jím již obvykle užívaná symbolika, obvyklé rekvizity, postava vojáka s popisně vyobrazenou výstrojí a výzbrojí. Ústředním motivem je symbol mladé republiky coby mladistvé dívky zrozené po osvobození, po vítězství nad fašismem. Právě tento optimistický symbol je výrazem naděje po konci poroby a okupace.
Dukelský pomník od Jána Kulicha je podle mého soudu vyvrcholením snah najít invenční a lidsky hlubojou cestu , jak vyjádřit tragiku válečných časů a odkaz příštím generacím. Kulich po řadě studií došel k mistrovskému dílu v intencích monumentální realistické sochy, plně využívající možnosti, které tato oblast umělci ke zvýraznění důležitosti tématu nabízí. Nejsou to rozmáchlá gesta, dramatická gestikulace, vyhrocená expresivita – je to dojímající ticho tžce zkoušených lidí, je to osud jedinců dvých národů, které prošly válečným terorem. I když v dalších letech vznikla ještě celá řada kvalitních pomníků jak od jmenovaného autora, tak od jeho mladších souputníků, například pomníky v Nemecké od Kláry Patakiové, v Kováčové a v Banské Bystrici od Jozefa Jankoviče, především pro Slovensko zůstává jakýmsi mementem.