Komunistická levice: Quo vadis?

Autor: Jiří Málek | 2. 2. 2021

Celých třicet dva let je součástí českého politického systému i segment, který je možno označit za „komunistický". Je možno diskutovat, co přesně zahrnuje, ale předpokládejme, že do něj patří ti, kdo uznávají marxistickou koncepci emancipace občanů, třídní rozdělení společnosti a to, že ekonomická základna předurčuje celou politickou a ideologickou nadstavbu. A jsou toho názoru, že bez zásadních změn ekonomické základny nelze podstatně změnit ve společnosti nic podstatného. Jsou to ti, kdo jsou připraveni dávat v různých volbách svůj hlas, subjektům, které se takto deklarují nebo je tento postoj u nich všeobecně předpokládán. Je v podstatě jedno, zda se reprezentant těchto postojů jmenuje komunistická strana nebo úplně jinak. Mnozí po listopadu 1989 naivně předpokládali, že skončením reálného socialismu automaticky začne odumírat i „komunismus". Vždyť i prognostik M. Zeman někdy v roce 1990 předpokládal, že komunisty bude zprvu volit několik málo procent tzv. bývalých lidí úzce spojených s minulým systémem a pak sami zmizí. První polistopadové volby však přinesly KSČ 13,5 % (celkově za tehdejší federaci se Slovenskem). To zaskočilo odborníky i širokou veřejnost a ukázalo to, že to s „komunismem" nebude tak jednoduché. I přes velkou snahu všemožných institucí a jednotlivců se nepodařilo vykořenit tento „plevel" z nově zorané půdy po Listopadu. Jak to vypadá dnes, více než třicet let poté? Na podzim 2019 CVVM provedl sociologické šetření a zjistil, že ke komunistickému politickému směru se hlásí (společně v tak zvané 1. a 2. volbě -jednalo se o alternativu k prioritní volbě) 6 %, k socialistickému 8 % a k sociálnědemokratickému 34 % občanů, celkově to je zhruba čtvrtina občanů (pozor - v součtu 1. a 2. volby jde celkově o 200 % hlasů!). Posledně uváděný směr je nejvíce zastoupený mezi všemi ostatními, na druhém místě je s 31 % „žádný" a následuje s 30 % liberální směr. Je vidět, že „komunistický" směr je relativně malý, ale není nicotný a pokud se mu podaří oslovit i voliče z těch, kdo se hlásí k socialistickému směru, nebo naopak podpoří socialistický směr, půjde již o relativně relevantní společenskou sílu. Rozložení názorů vzhledem k věku ukazuje, že „výchovné" působení zaměřené na potírání všeho, co jen vzdáleně připomíná minulou dobu, tedy „komunismus" a preferuje liberalismus, nebylo tak neúčinné. U komunistického a socialistického směru u věkové skupiny 15-29 let jde vždy o 1 % a 1 %, v následujících věkových skupinách do 59 let stagnuje komunistický směr na 0-1 %, zatímco socialistický postupně stoupá na 5 %, aby v kategorii 60+ u obou názorů dosáhl 9 %. To jednoznačně ukazuje, že politické subjekty vycházející z původní marxistické koncepce (chcete-li „komunismu") aktuálně musí hledat cesty, jak získat pro svoji volbu hlasy ve věkové skupině především 60+, pokud chtějí v nadcházejícím volebním klání získat poslanecká křesla. Spolehnout se především na jiné skupiny by bylo velmi riskantní. To samozřejmě platí v krátkodobém časovém horizontu, v tom střednědobém a dlouhodobém jejich strategie musí být ovšem odlišná. Zde je potřeba zvážit, jak komunikovat s dalšími věkovými a sociálními skupinami. Poznávat je, jejich světonázorovou orientaci, priority a sociální zakotvení. Opačně pak s nimi komunikovat, jaká je pozice „komunismu" v lidské historii posledních dvě stě let a proč řada světově uznávaných osobností, kultury, politiky nebo vědy se k tomuto směru hlásila. Nejde o politický marketink, jak přitažlivě nabídnout „produkt" potenciálním zákazníkům, ale vědět, co formuje jejich světonázorovou orientaci, jaký je jejich postoj k levicovým koncepcím. I to, jak se na jejich orientaci a odmítání komunistického a socialistického směrování podílela uplynulá výchova, formování v rodině, ve společnosti, její atmosféra i historie a co na těchto levicových směrech fakticky odmítají. Samozřejmě ale, dobrý a účinný politický marketink může pozitivně přispět anebo také v opačném případě ledacos pokazit. I průzkumy provedené loni a před dvěma lety společností Median ukázal, že vedle těch, kdo programově preferují levicovou světonázorovou orientaci a deklarují ji veřejně (cca 32 %) je skupina (27 %), které lze podle určitých postojů a názorů zahrnout do levicové části spektra i když oni sami se takto neoznačují a možná, že část z nich by si to ani nepřipustila. Je ovšem otázkou, jak velká část z těchto občanů se je schopna se třeba jen částečně ztotožnit s komunistickým a socialistickým světonázorem. Kolik z nich vnímá „komunismus" jako synonymum pro „gulag a antidemokratické represe" a absolutně odmítá vše, co by s tímto směrem mohlo být pozitivněji spojováno. U některých je toto odmítání opřeno o kritickou pozici vůči klasickému marxismu ve všech jeho podobách.

Nikoho asi nepřekvapí, že sebe přiřazení k určitému názorovému proudu se odráží i v afilaci k politickým stranám a hnutím. Příznivci (potenciální voliči) KSČM tíhnou ke komunistickému názoru (46 %), ale je mezi nimi řada těch, kdo se hlásí k socialistickému (35 %). Ve skupině podporující ODS má převahu liberální zaměření (38 %) nad konzervativním (33 %). ČSSD se tradičně opírá o podporu lidí se sociálně demokratickým názorem (64 %). Zajímavé výsledky dává ANO – sociálnědemokratická orientace (32 %), liberální směr (24 %), konzervatismus (18 %). CVVM konstatuje následující zjištění: „Nízký podíl sociálnědemokratického, socialistického, komunistického, a i křesťanskodemokratického a zároveň vysoký podíl ekologického smýšlení-směru v nejmladší kohortě a zrcadlově opačné názory nejstarší generace. V nejmladší kohortě stojí za povšimnutí pětinový podíl těch, kteří na otázku odpověděli nevím."

Než budou mnozí příznivci komunistické strany žehrat nad nepřízní současné doby, je dobré se podívat, že podíl orientace na komunistický a socialistický názor se v čase zase tak zásadně nezměnil (vše výsledky tzv. 1.volby) – od roku 2008 do roku 2015 osciloval součet těchto dvou orientací mezi 9 % do 14 % (2012). Až šetření v 2019 vedlo k výsledku 8 % (což je ale jen o 1 % méně než v 2010). Příčina propadu komunistických kandidátek je tedy (také a možná především) v něčem jiném. Obdobná situace je i u sociálně demokratického názoru – osciluje mezi 27 % (2008 a 2010) a 22 % (2011, 2019). Opět i zde jde o něco jiného než jen o světonázorovou orientaci. Pokud se oběma politickým subjektům s levicovým zaměřením nepodaří hlouběji poznat komplexnost politického chování jejich příznivců, pak bude pro ně obtížné úspěšně vstoupit do předvolebních politických střetů. Mnozí členové KSČM upozorňují (z velké části oprávněně), že historie 40 let socialismu je podávána velmi účelově. V říjnu roku 2019 agentura STEM hodnotila vztah občanů k minulosti. STEM interpretuje „celkovou kvalitu života" jako souhrnný ukazatel hodnocení polistopadového vývoje, většinová spokojenost dnes dosahuje 72 %. To ale znamená, že 28 % procent takové pozitivní mínění nemá. Srovnání období „před a po Listopadu" vychází tak, že „mnohem lepší a trochu lepší" vývoj po Listopadu hodnotí 64 %, opak 16 % a 20 % se domnívá, že to je „asi tak stejné". A to již nejsou zanedbatelné skupiny občanů, které má různě výhrady k uplynulým 30 letům, a naopak neodsuzuje šmahem vše co bylo před Listopadem. A z hlediska vztahu k největšímu symbolu politické reprezentace, odmítání významných momentů polistopadové cesty, KSČM, zde 64 % hodnotí její působení negativně, ale 36 % občanů působení této strany akceptuje a hodnotí její působení kladně. Opět nejde vůbec o černo-bílou realitu. V červenci 2020 CVVM hodnotilo image politických stran a zde KSČM dopadla srovnatelně s ostatním stranami. V řadě dotazovaných aspektů sice byla na pozicích v poslední třetině z deseti stran, ale s pozitivním skóre nejméně 19 % (jen u podpory podnikatelské sféry to bylo 15 %), v zaměření na sociálně slabé pak byla na druhém místě za ČSSD s 53 %. Výsledky KSČM ale zároveň ukazují, že jde o politický subjekt s nejkontroverznějším hodnocením. Co to vše znamená pro ty, kteří se staví do pozice striktního odmítání „komunismu" a pro ty, kdo jsou přesvědčeni, že „komunistické" koncepce mají v české politice své místo? Ti první jsou si vědomi, že problémem není samotná existence komunistické strany, ale přetrvávání onoho původního marxistického narativu, přinejmenším i u části dnešních občanů, těch, kteří vidí podstatu problému ve vlastnictví výrobních prostředků soukromými subjekty a následně v tom, že část vytvořeného bohatství je těmito subjekty přivlastňována (což jiní považují za nespravedlnost). Je to v zásadním rozporu s jejich chápání světa, kdy „útok" na vlastnictví a bohatství je zároveň útokem na vše, v co věří, tedy i na individuální svobody, na celé jejich bytí. Ti druzí se domnívají, že marxistický zákon vývoje společnosti téměř automaticky zajišťuje rozvoj společnosti pouze jedním směrem. A jsou pak nemile překvapeni (a hledají všemožné viníky), že společenský vývoj nepostupuje jako nějaký fyzikální pokus – vždy stejně a vždy jen jedním a týmž způsobem a že není vůbec zanedbatelná role subjektu. Že směr společenského pohybu je pouze pravděpodobnostní, nikdy ale není jistý. Chyby a problémy pak hledají různě – „zrada Gorbačova", oportunismus a pragmatismus vedení KSČM, neznalost marx-leninské teorie u členů strany, málo „kritiky", „podpora oligarchy", „očerňování minulosti" a mnoho dalších. Bohužel i v tomto případě se jedná o dojmy a pocity, které nejsou doložitelné exaktními analýzami, zda a popřípadě jak významně se uvedené jevy promítají v konkrétním politickém chování společnosti a jejím pohybu.

Co to vše znamená pro směřování české komunistické levice? Přinejmenším z pohledu posledního průzkumu Institutu české levice spolu s Klubem společenských věd a dalšími partnery, hodnotí levicově orientovaní občané (voliči/příznivci levice) současnou politickou situaci jako špatnou z 35 %, 50 % ji hodní tak i tak – něco mezi, jen 10 % jako dobrou. A u věkové skupiny do 44 let je „špatně" více než 50 %. Jako špatnou pak nejstarší dvě věkové skupiny to vidí ze 41 %. Tato fakta ukazují na nespokojenost mezi příznivci levice, nemají ale přímou souvislost s jejich věkem. Je otázkou, kam se tato nespokojenost a možná i nejistota napře. A kdo bude z této nespokojenosti těžit při volbách. V této realitě pro komunistickou levici je prostor jak pro získání potřebných hlasů k zachování pozice na poslaneckém výsluní, ale také je možná varianta, že při chybných krocích a pravděpodobně i při politické pasivitě to může skončit sestupem do druhé politické ligy. K tomu, ale aby se tomu tato levice vyhnula, jí však nestačí se vracet k praxi minulých desetiletí. Naopak, dnes stavět program na kritice a jen kritice, je kontraproduktivní. Je inflace takových přístupů. Co je ale nedostatkovým zbožím, je programová a uvěřitelná vize. I ta, která se bude opírat o komunistické kořeny tohoto hnutí (odvíjené od vydání Marxova a Engelsova Komunistického manifestu 1848), které dominovaly v levicovém hnutí polovinu 19. století i velkou částí století dvacátého. A formulace této vize a přesvědčení potenciálních příznivců o její hodnotě je to, o co tu během celého letošního roku půjde. Některé nově se tvořící subjekty se obávají dokonce slova „socialismus", aby si neublížily. Uvidíme, jak se tato koncepce držet se při zdi, odrazí ve volebním chování těch, kdo se světonázorově cítí vlevo. Není to rys jen český, v celé naší „Evropě", tj. EU, se v levici prosazují reformní proudy, které si myslí, že „strana mírného pokroku v mezích zákona" je to nejlepší řešení. Nevím, možná, že platí i přísloví: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění".

V krátkodobém horizontu je prakticky jisté, že komunisticky orientovaná levice nemá šanci být hegemonem levice. Ale která levicová složka to může být? Pravděpodobně v dalších měsících a nejspíše i v letech se v českém levicovém spektru nebude konstituovat žádná síla, která by se mohla stát tím, kdo bude vést levicové síly, kdo bude společenskou autoritou v celé levé části spektra. I když si to některé formace (hlavně nově se konstitující levicové segmenty) vykreslují jako svoji zářnou budoucnost. Bude to období nejistoty s reálným nebezpečím marginalizace toho, či jiného proudu. Bude to také období kanibalizace, kdy se jednotlivé subjekty budou orientovat na získání volebních hlasů od jiných levicových konkurentů, protože jinam nebudou schopni efektivně pro hlasy sáhnout. To ale nijak nezvětší počet hlasů pro levici jako celek. Nevěří-li tomu někdo, pak je dobré se podívat na rozložení světonázorové orientace a Jakákoliv ztráta některého levicového segmentu (vč. toho komunistického) nepovede k posílení levicového bloku, ale k jeho další marginalizaci a snížení jeho politické síly ve společnosti jako celku. Často jsme příliš zahleděni do našeho prostředí. Ale přinejmenším v celé části Evropy, ve které jme integrováni (EU), je pozice levice složitá vč. té komunistické. I zde je vidět velký deficit přesvědčivých a přitažlivých vizí, u všech levicových proudů. Strana Evropská levice hledá východiska více než desetiletí bez nějakého významného výsledku, ale to by neměl být důvod k rezignaci. V roce 2007 se v Praze konal její 2. sjezd pod heslem: „Vytváříme alternativy!" s jedním podtitulem: „Jiná (odlišná) politika pro jinou společnost". Co ji konečně zkusit alespoň naformulovat.

Foto