Autor: Martin Peč | 7. 2. 2021
Zřejmě prvním Leninovým portrétem v našem sochařství je hlava od sochaře Jana Laudy. A to i přes myšlenku modelovat ruského revolucionáře, kterou nosil v hlavě sochařův učitel Jan Štursa, jak připomněl profesor Nejedlý. Lauda je však prvním českým sochařem, který se zhostil úlohy vtisknout tvar tváři revolučního Ruska a bylo tomu tak v již v době probíhajícího osvobození Prahy v květnu 1945.
Socha nevznikla bez předchozích skizz, jsou však v podstatě neznámé. Jedná se o rychle špachtlí řezanou hlavu studující základní výraz Leninovy tváře a holou lebku, i sepětí s podstavcem. Druhá definitivnější verze nabízí pevný dokončený tvar, hlavu navíc dole ozdobenou vavřínovou ratolestí. Výsledný model působí ve své svěžesti a energičnosti jako vybuchující sopka, vulkán, vřídlo geniálních myšlenek. Portrét je realistický. Ale moderní. Nejde o narutalistický přepis, jde o vyjádření vyhraněného výtvarného názoru vynikajícího sochaře, který předtím zasáhl do řady oblastí – jak do umění portrétního, do proudu sociálního umění i do dekorativního sochařství pro architekturu spjatého s novátorskou prací v keramice.
Lauda musel mnohé domýšlet, však doba vzniku je ještě spjata s koncem nacistické okupace, obrazový dokumentární materiál byl nesehnatelný. Je to Laudova představa o Leninovi. Leninova tvář vychází především z charakteru jeho osobnosti, z historického významu i z modernosti a radikálnosti jeho myšlenek. Sovětští sochaři prý říkali, že je to český Lenin. Nedrží se nutně nějaké obrazové rekonstrukce skutečnosti, nepracoval ani podle později pořízené revolucionářovy posmrtné masky. Vznikl z uceleného názoru o Leninovi, z nadšení ze sovětského postupu, ze svobody, z víry v budoucnost – i z přesvědčení o avantgardnosti myšlenek portrétovaného. Hlava je nasazena na klasický sokl, Lauda upustil od vavřínu, hlava je realistická, její výraz má neuvěřitelnou vnitřní sílu, zářezy špachtle kontrastující s hladkými plochami , ostře řezaná tvář, detaily obočí, typicky přivřených očí, nosu, úst s oblostí hladkého čela a lebky. Je to hlava až barokní dynamiky, něco nevídaného. Ale není divadlem. Výraz je tu napjat, jinde zase zklidněn, sochař dosáhl rovnováhy i v této dramatické akci. Důraz na obecné vyznění je v protikladu s předchozí neméně úspěšnou a významnou řadou Laudových válečných portrétů (Čeřovský), na rozdíl od jejich ryzí individuálosti nese Lenin znaky zobecnění.
Patos Leninova portrétu snad ještě více zdůraznila okolnost, že tato hlava byla prvním uměleckým dílem publikovaným v prvních poválečných Volných směrech, časopisu Spolku výtvarných umělců Mánes, kde byl ve fotografické reprodukci otištěn vedle stejnojmenných avantgardních veršů Vladimíra Majakovského. Laudův Lenin se stal symbolem, spolu s Makovského Partyzánem a Pokorného Sbratřením také milníkem v nové epoše našeho sochařství, plnící požadavky nové společnosti.
Když Jan Lauda ukazoval těsně po Pražském povstání ještě neodlitou hlavu malíři Bauchovi, řekl udivenému kolegovi: „Vidíš, tenhle zapálil svět!"