Autor: Martin Peč | 8. 2. 2021
Větší význam než výstava Oznámení o Ikarově pádu měla pro mé vnímání poválečného olomouckého sochařství výstava Unie olomouckých výtvarníků Olomoucká socha, ve větší míře a bez předsudků reflektující to dobré, co bylo v hanácké metropoli v tomto oboru umělecké činnosti vytvořeno. Pro mě to byla rovněž satisfakce, že bylo po desítkách let konečně připomenuto jméno mého dědečka Oldřicha Peče, na čemž jsem se také částečně podílel. Podstatná pro mě byla možnost vystavit jeho sochy, možnost konfrontovat je s ostatními umělci jeho doby a znovu se ujistit, že i přes předčasný skon a pouhých patnáct let samostatné činnosti je jeho místo ve vývoji olomouckého sochařství stabilní.
Sami jsme zapůjčili tři dědova díla – kromě Tančícího železa, emblematické svařované plastiky , typické pro sochařovo dílo 60. let- také hlavu otce a autoportrét z počátku a z poloviny 50.let.
Já sám jsem vždy obdivoval hlavu mého praděda, operního pěvce Julia Peče, model pro dnes ukradenou žulovou sochu na jeho hrobě mistrovsky přetlumočenou reprodukčním sochařem Josefem Stárkem. Je to portrét. Hluboká sonda do života umělce, který se od ochotnického života herce vypracoval až k angažmá v olomouckém, ostravském a košickém divadle a jehož kariérní vrchol byl bezpochyby v účinokání ve Státní opeře v Praze. Srdce mu přestalo bít v šatně libereckého divadla. Z portrétu čiší určitá únava, vnitřní smutek, jakási básnická nadnesenost, nikoli však přílišné psychologizování, líbivá sentimentalita nebo popisnost. Je to jakési zamyšlení před koncem životní cesty umělce, který začal od ničeho, jen z lásky k umění, k hraní a zpěvu. Pozastavení se, zamyšlení nad dosavadním životaběhem i chutí na divadelních prknech umělecky tvořit.
Pečův autoportrét je oproti tomuto předchozímu dílu civilnější, seříznutý krk hlavy s baretem bez nějakých efektních detailů dává cítit inspiraci zásadním dílem svého profesora Španiela – hlavou Herberta Masaryka. Autoportrét je vytvořený v jiné době i v jiných podmínkách, přesto nezapře příklad a obejde obvyklý patos dobových portrétů, ani se neuchýlí k přepjaté expresivitě, které by námětu podobně jako nevhodná dekorativnost pozdějších děl některých místních souputníků neprospěla. Po instalaci je znát, že sochy jsou platné ještě dnes.
Ve druhém sále se pak nacházela komorní hlava Michelangela. Naprosto neznámá práce Oldřicha Peče někdy z poloviny 50. let, vystavená dle soupisu v katalogu na společné výstavě s malířem Janem Sedláčkem. Malíř Zdeněk Vacek ji nechal odlít do bronzu. Je to snad jediné Pečovo dílo v tomto materiálu, který celkové vyznění ohromně zvýraznil. Je to dílo komorní, podživotní velikosti, přesto velkého citu i úměrné exprese, bez bolestného šklebu nebo přehnané stylizace ve zdravé míře ostíněného realismu charakterizující osobu renesančního giganta, plnou bolesti a zraněného citu, lopocení za mistrovským dílem. Je mi osobně velmi líto, že se z tohoto cyklu nezachovala hlav Komenského, malíře Karla Purkyně nebo jeho otce, vědce Jana Evangelisty, spojený i se svěže modelovaným návrhem na pomník.
V Galerii G se pak nacházela druhá část výstavy, kdesi v rohu na zemi byla nainstalována Pečova hlava, podživotní expresívnější portrét malíře Lubomíra Schneidra – sádrová hlava s jen lhce nadnesenými detaily na vtipně řešeném sádrovém soklu z obyčejných stlučených desek a s drátěnými brýlemi, přátelský vtip, který měl však sochařskou pádnost. Je zřejmě z podobného rodu jako dva další portréty přátel z řad umělců, grafika Jeronýma Grmely a malíře Jana Sedláčka.
Když jsem později navštívil sochařské výstavy, byl zde vždy nějaký portrét jen do počtu, jen pro to ukázat,že i toto je možné, že je možné mechanicky přenést podobu člověka, třeba i s veristickými detaily. Ale nebylo možné postuhnout to cosi navíc, to cosi uvnitř, tu sílu osobnosti, její charakter, duši. A nebylo možné jen mechanicky postihnout to, co svými doteky vložily do mrtvé hmoty hlíny ruce skutečného umělce, citlivému k vizuálním i lidským vjemům okolního světa.