Autor: Martin Peč | 9. 2. 2021
Na jižní Moravě se nacházely (jedna ještě nachází) dvě realizace znakových betonových skulptur od sochaře Ladislava Martínka (1926 – 1986), které plní funkci monumentální sochy upomínající na zásadní události místního dělnického hnutí pomocí abstraktního symbolu – více volného tvaru než stylizovaného převodu konkrétního předmětu či děje. Jenže právě tyto kompozice organických tvarů, v něčem upomínající dřevné,betonové či mramorové reliéfy Hanse Arpa, se stávají životnými plastikami, o to atraktivnějšími, že neztratily nic ze své výtvarné hodnoty zvětšením a že jim neobrala ani určitá konkrétní funkce. Zaniklý pomník prvního dělnickému domu v Adamově i stávající socha na brněnské Bílé hoře jsou artefakty abstraktního vyznačení významného místa, zároveň řešení výsostně sochařských problémů. Ač abstraktní, plní skvěle svou vytyčenou funkci a jejich nezobrazující pojetí nepůsobí nikterak studeně.
Co bylo naprosté novum v našich končinách a konkrétně v jihomoravském kraji, to se stalo naopak až obvyklé v tehdejší Jugoslávii, kde jsou zásadní místa partyzánského boje a místa spjatá s nacistickým terorem vyznačena právě abstraktními pomníky, někdy na rozmezí sochy a architektury. Řada z těchto dnes ceněných a až bizarních prací je vytvořena v dá se říci až megalomanském měřítku, řada z nich přes zajímavost modelu vytváří chladné a neživotné kreace, až násilně vstupující do veřejného prostoru. Snaha nahradit za každou cenu figurální sochařství vyimprovizovanými díly základních tvarů leckde vyznívá povrchně. Toto až dogma překonávat tradiční pojetí pomníku (reprezentované Augustinčičem,Kršiničem, raným dílem Vanji Radauše) abstrakcí vedlo sice k řadě zásadních realizací (monumenty i makety Dušana Džamonji či Vojina Bakiče), některé však skončily jen na úrovni prvotní zajímavosti, novosti, která omšela a zestárla.
Při srovnání reprezentativních symbolických skulptur jugoslávského monumentálního sochařství 60. a 70. let s ojedinělými výboji v podobě dvojice Martínkových pomníků (i sádrových a dřevěných modelů k nim), musím říct, že se v našem sochařství díky této výrazné avšak přehlížené osobnosti otevřely určité možnosti, které zůstaly sice kvantitativně nevyužity, kvalitativně však mohou úspěšně konkurovat svým jugoslávským protějškům.
O to větší tragédií je , že zatímco se objevuje jugoslávský brutalismus (např. architektura Nového Bělehradu ad.) a v newyorském Muzeu moderního umění se vystavuje reprezentativní přehlídka souboru těchto až mystických abstraktních pomníků 2. světové války, v Praze jsme vinou soukromého investora přišli o zásadní brutalistní stavbu Transgasu a v Adamově byl jiným soukromým investorem odstraněn Martínkův pomník, aniž by radnice destrukci zabránila. Stávající pomník je pak podobně jako řada staveb z tohoto období marginalizován. Možnosti záchrany a očištění děl od hanění a přehlížení bohužel brání další z umění, které je Čechům vlastní – popírání a schopnost destrukce vlastních hodnot.