Autor: Martin Peč | 9. 2. 2021
Nedávným výročím se i pro oblast sochařské tvorby znovu po dlouhé době otevřela otázka zpodobnění básníka Jiřího Wolkra, který se sice dožil pouze necelých 24 let, ale který zasáhl svými sbírkami i teoretickými spisy více, než kdokoli jiný z jeho generace.
Wolker se stal už krátce po své smrti námětem pro sochařské portréty, konkrétně pro hlavu sochaře Ducháčka, mramorovou bustu Julia Pelikána či pro pamětní desku a medaili od olomouckého sochaře Karla Lenharta. Po válce, především ve spojitosti s kulatými výročími, navrhovaly Wolkrův pomník tehdejší studenti Akademie výtvarného umění (Hána, Pangrác), jako i vyzrálí sochaři starší generace. Jen v Prostějově se nachází tvarově úsporný travertinový pomník odhodlaného mladého básníka od Antonína Kalvody, dále až akademická busta na Wolkrově rodném domě od Jana Třísky, pozdější mramorový reliéfní portrét od téhož autora u vstupu do místního gymnázia. Dvojici lyricky pojatých variant básníkova portrétu vytvořil i Vladimír Navrátil. V pozdější době se stala Wolkrova podobizna námětem řady medailí od Jana Třísky, ale i od Jana Simoty a dalších. Wolker jako symbol mládí, poezie, předčasné smrti i boje proti nespravedlnosti inspiroval k dílům řadu tvůrců.
Po velmi dlouhé časové odmlce v řádu několika desetiletí přišlo město s tím, že přijme nabídku sochaře na novou sochu Jiřího Wolkra, tentokrát vytvořenou coby historickou rekonstrukci pomocí použití posmrtné masky, dobového oděvu, figuranta a především moderní technologie trojrozměrného tisku. Vzniklo cosi (bohužel i s řadou prefabrikovaných variant), co odpovídá více nárokům na turistickou atrakci, než soše, s jejími nároky na formu, na výtvarný výraz, na měřítko i zasazení do daného prostředí. Nepovedlo se to, co naposledy Juraji Bartuszovi v Košicích, tedy zasadit sochu mezi diváky – ovšem v osobitém výrazu, nepostrádající obsahu, vnější exprese a vnitřního dramatu, jako je tomu v jeho pomníku Julia Jákobyho. Atrakce a její anekdotické varianty jakoby zapřely šíři sochařské formy i její dosavadní výboje.
Využil jsem tohoto textu k porovnání s možností kreativního a neotřelého řešení, které nabízel sochař Oldřich Peč již před více než půl stoletím. Tyto sochařské práce jsou kontrastujícím dokladem úsilí nacházet odpovídající formu na základě předchozích uměleckých zkušeností i znalosti básníkovy osobnosti a díla.
Kolem roku 1960 vzniká v Pečově olomouckém ateliéru řada návrhů, variant a studií soutěžních návrhů na pomník básníka Jiřího Wolkera pro Tatranskou Poljanku, místo Wokrovy léčby a posledního rou života. Jedná se o pojetí figury vymykající se zažitým konvencím. Je to tvarově úsporná protáhlá socha mladíka s typicky wolkrovskými rysy, jinocha citlivě vnímajícího svět – nikoli básníka bojujícího, autora bojovných veršů Těžké hodiny, ale básníka Hostu do domu jinošské naivity a prostoty.
K figurám, které známe dnes už jen z cyklu fotografií Ruperta Kytky a z jednoho malého nanášeného modelu ze sbírky malíře Zdeňka Vacka, se pojí také cyklus sochařových kreseb, vycházejících ze zažitého typu, který vychází z Wolkrovy maturitní fotografie a především několik hlav, které básníka zobrazují jako typ, jako nadreálnou podobu, nikoli coby historickou rekonstrukci, obvyklou realistickou idealizaci nebo popis. Je to seříznutá hlava Jiřího Wolkra v Pečově typické tvarové zkratce, zosobňující mládí, je to dvojice jakoby letících hlav v sádře a měděném plechu vyjadřující dojem z umělce i z jeho poezie. Ani jedna z těchto hlav se mimo kusou fotografickou dokumentaci nedochovala, i tak svědčí o možnosti povědět o Wolkrovi více náročnějším hledáním sochařské formy, oprošťující se od dobových schémat.