Autor: Věra Beranová | 9. 3. 2021
Naše současnost moc nepřeje tzv. neaktuálním tématům, například pohledům do minulosti, tedy všemu tomu, co není v podstatě existenčním problémem, či žabomyšími hádkami, které ztrácejí svůj smysl již, druhý den, co se objeví v médiích. Jistě víme, že se v podstatě nikdo, a žádná doba nepoučila ze své historie, stále objevujeme Ameriku a stále si sedáme jistou částí těla na rozpálenou plotnu. A tak se stále ptáme, nemůžeme historii, aspoň na první pohled využít, abychom se poučili, co máme dělat, jak se máme chovat. Kde tedy konkrétně hledat, měli bychom vůbec hledat a je kde hledat?
60.léta jsou v českých a československých dějinách jistým fenoménem, / zlatá šedesátá /. I když od té doby uplynula řada let, jsou tato léta stálým interpretačním otazníkem. Jeden z momentů, který je pro toto období tak symptomatický je důkaz toho, jak právě úloha umění a kultury sehrává nezastupitelnou roli, a to v jakémkoli společenském dění. Myšleno i dnes, kdy často právě umění a v podstatě celá široká oblast kultury, bývá považována za jakousi zbytnělou činnost, v našem společenském dění.
60.léta řeší také mnoho problémů z let minulých. Jsou svým způsobem i léty rehabilitačními, a to nejen ve smyslu rehabilitací soudních procesů padesátých let, ale i rehabilitací uměleckých proudů, konceptů, například modernistických proudů mezi válkami.
Daná teoretická východiska, nejen na počátku 60 let, ale v podstatě v celém jejich průběhu, se chápou jednoznačně, jako marxistická. Postupně se hovoří o jejich možné úpravě, zevnitř jich samotných, ale také pod vlivem jiných filosofických konceptů, jako byl pozitivismus, fenomenologie, existencialismus a další. Zvláštní úlohu sehrává strukturalismus, který především v podání Jana Mukařovského, se o to snažil, snad nejprůkazněji, již v roce 1948, viz učební text Jana Mukařovského na UK pro školní rok 1948/49.
S představou o lepším společenském uspořádání souvisí i představy o nových vztazích ke kultuře a umění. Tyto představy se měly konkrétně o co opřít, byla to dlouholetá tradice levicového chápání, kultury a umění v období První republiky. Zásadně to však nebyly představy, které by se ztotožňovaly s konceptem socialistického realismu vycházejícího ze sovětských autorit. Tento jistý rozpor se stal charakteristický pro další etapy vývoje kultury a umění. Zatímco po roce 1948 začaly převládat východiska ortodoxně chápaného socialistického realismu se všemi, například personálními přešlapy, někdy dokonce až fatálními, léta šedesátá, se vrací k pojetí kultury a umění, ve smyslu jejich chápání, které bylo ovlivněno různými levicovými koncepty období mezi dvěma válkami.
60 léta otevřela řadu otázek, které jsou aktuální dodnes. V roce 1997 napsal Karel Kosík v Předpotopních úvahách." Pražské jaro má podivuhodný osud: bylo odsouzeno a pohřbeno dvakrát, vítězi včerejšími i dnešními."
V roce 1993 parlament schválil a Havel podepsal zákon, kdy se období od 1948 do listopadu 1989 vyhlašuje za etapu, kdy byla společnost celých 40 let znásilňována zločinnou organizací, komunistickou stranou. Tedy jak to bylo s tou kulturou a uměním v těchto letech? Tedy i v letech šedesátých?
Kosíkovi bylo jasné že:" Protikomunistický zákon dnešních vítězů určuje pohled na minulost právní normou, což je věc nevídaná a neslýchaná, možná pouze v zemi Josefa Švejka a Franze Kafky."/Karel Kosík, Předpotopní úvahy, Praha 1997/
Snad bychom měli dodat, že bohužel, či bohudík se Karel Kosík nedožil ustavení Ústavu zkoumání totalitních režimů. Tedy již dopředu jsou dějiny posuzovány, v tomto případě odsuzovány. Měli bychom si uvědomit, že prokletím všech vítězů je jejich představa, že vládnou na věčné časy.
Měli bychom se tedy pokusit na teoretických sentencích, uměleckých dílech, osudech jejich protagonistů, a to s notným odstupem, více než padesáti let, pochopit a snad se i poučit, touto érou.
60.léta zdaleka nepředstavují jen ten letopočet začínající šestkou. Jejich problematika v sobě zahrnuje konec let padesátých a také i počátek let sedmdesátých. Zvlášť v kultuře a umění nemůžeme striktně dělit čas podle data, či podle striktních historických mezníků. Naše historická zkušenost nás v mnoha případech upozorňuje na to, jak často dění umělecké, v širším kontextu kulturní, předcházelo a avizovalo dění společenské, politické. Zároveň však také, jak se mnohdy, umělecké dění, za tímto společenským, opožďovalo. Tak, i „zlatá šedesátá" mají svůj nesporný počátek již v polovině let padesátých.
Jsou časy, které plynou pozvolna a zdánlivě logicky, jsou však časy, které i v odstupu let, stále provokují. Takovým časem byl bezesporu přelom 60. - 70. let 20. století. Typické pro 60. léta 20. století je masivní přesah obecných společenských otázek do jednotlivých kulturních, uměleckých oblastí. S vědomím jistého a častého zprofanování těchto vazeb, můžeme hovořit doslova o angažovanosti umění a kultury jako celku.
Složitost a jedinečnost 60. let si můžeme také dokumentovat na jejich protagonistech. Pro některé z nich, znamenala tato léta jisté vyvrcholení, pro jiné, to byla epizoda, v rámci jejich kulturně-politického myšlení a činění. Právě v tomto období přesáhla domácí problematika úzký domácí okruh, a na straně druhé, se svět začal zajímat i o nás. Významnou osobností, která navázala kontakt s naším prostředím a ovlivnila kulturně-politický vývoj u nás, a to nejen svými texty, ale i konkrétní přítomností, byl Jean Paul Sartre. Francouzský filosof, dramatik, literární kritik, politický aktivista. / 1905-1980/ Jeho filosofický koncept vycházel z marxismu, stal se představitelem existencialismu, který se pokoušel najít vzájemnou propojenost právě s marxismem. Ovlivnil levicově orientované koncepty filosofické, sociologické, také v rámci estetiky, teorií umění, především literární kritiky. Jeho myšlenky se staly populární, také díky jeho společenské angažovanosti, například v rámci boje proti válce ve Vietnamu, nebo studentských bouří v 60. letech. Odmítl Nobelovu cenu za literaturu v roce 1964, nechtěl být prezentován jako oficiální osobnost. Na Sartra, i podle jeho vyjádření, měly vliv různé osobnosti, jako například F. Kafka, K. Marx, Merleau-Ponty, nebo také J.J. Rousseau. Byli to však také jeho současníci, jako jeho celoživotní partnerka, Simone de Beauvoir, M. Foucault,, Che Guevara, A. Camus a další. V druhé polovině 60. let hodně cestoval a vydával své texty v různých zemích. Jeho myšlenky se tak dostávaly do různých prostředí. Patřila k nim i Praha, kterou navštívil v roce 1962 a 1968. Měl zde řadu setkání, přednášek, vystoupení v televizi. Podnítil řadu diskusí, a to jak před srpnovou intervenci, tak i po ní. I v tomto období věřil v ideu demokratického socialismu. Tak v prosinci 1968 píše: „Čechoslováci, kteří odmítli řešit svůj odpor střetnutím, mohou nadále bojovat za skutečně demokratický socialismus i přes srpnovou přestávku." „ Demokratický socialismu představuje jeden ze vzorů nejvyspělejší formule socialismu". / Svět v obrazech 14. prosince 1968/
Řada jeho textů byla překládána do češtiny, jako například Cesty ke svobodě I.II. 1946, 1947, Kritika dialektického rozumu 1960. V roce 1964 to pak byl text Slova, který vychází z autobiografické sebeironie a který se v podstatě zamýšlí nad posláním umění, umělce. Sartre bývá také považován za tvůrce existencialistického divadla, jako například to bylo drama Vězňové z Altony, z roku 1959. Toto pojetí našlo v našem prostředí odezvu například v dramatické tvorbě Milana Uhdeho a dalších. Sartrovy texty, i jeho osobní vystoupení našlo velkou odezvu v našem prostředí a svým způsobem otevřelo diskusi, která přesáhla čistě akademickou půdu.
K těm, kteří byli přímo svázaní s Pražským jarem patřil Radoslav Selucký
/1930 -1991/Původně ekonom, studoval v Leningradě. Pedagogicky se věnoval problematice ekonomie socialismu, ale mnohem známější se v 60 letech stal jako publicista, který se věnoval problematice kultury. Působil v různých periodikách, jako například v Kulturní tvorbě. Byl také dramaturgem Filmového studia Barrandov. Jeho knížky, články a studie se setkaly s velkou odezvou, nejen v rámci odborné veřejnosti. V 60. letech publikoval například: Ekonomika, morálka, život, nebo Každému chléb, každému růže. Z problematiky sociologické. To byla. například publikace, _Člověk a jeho volný čas, _z roku 1966 Nejpopulárnější se pak stala knížka nazvaná, Západ je západ, z roku 1964 která vycházela z jeho cest do zahraničí, a přibližovala domácímu čtenáři západ poněkud jinak, než mu byl tradičně, oficiálně prezentován a také, jak si jej představoval, aniž by jej navštívil, často jako zemi zaslíbenou. S jemným humorem se díval na všední život, tady a tam. Knížka byla doprovázena půvabnými ilustracemi Jiřího Šlitra. Na podstatu smyslu své knížky Selucký upozorňoval: „Poznání cizích zemí je nejlepší prostředek proti provincialismu a proti uspokojení. Nutí člověka, aby kladl na svoji vlast světová měřítka, aby střízlivěji posuzoval jak její úspěchy, tak i nedostatky. Myslím, že tento užitek z cestování je k nezaplacení".
Významnou osobností, i když tradičně vzbuzoval rozporuplná hodnocení, byl Ivan Sviták /1925 -1994/, šíře jeho odborného záběru byla v podstatě nekonečná. S velkou vehemencí zdolával úkoly, jak na vysoké odborné, vědecké úrovni, tak i ty, které zprostředkovával veřejnosti populární formou. Byl především filosof, kritik, politik, básník, pedagog. Svou vědeckou erudici získal nejen studiem, ale také svým působením v letech 1954-1964 ve Filozofickém ústavu ČSAV. Zabýval se dějinami filozofického myšlení, vztahu umění a moci. Byl také spolupracovníkem Filmového ústavu. Z tohoto období pochází spis Lidský smysl kultury. V rámci reformního hnutí pražského jara, patřil k radikálním intelektuálům. Právě v 60. letech publikoval řadu publikací, článků v různých periodikách. Například: Klasikové marxismu-leninismu o boji s náboženstvím, z roku 1955,Dějiny filozofie, 1956, _Filozof zdravého rozumu _1963, _Montaigne _1966, _Lidský smysl kultury _: eseje, 1968, Kulatý čtverec : dialektika demokratizace : úvahy a statě, články z let 1968-1969, Sto tváří lásky, výběr milostné poesie, 1968, , Alternativní stanoviska 1965-67, Melantrich, zabaveno 1970, _Nový horizon _1968, samizdat 1968, _Nové obzory, dialektika realismu _1968-69, Columbia University N.Y.
Pro 60 léta je také relativně typická úzká propojenost kulturně-politické české a slovenské scány. Mezi ty osobnosti, které se svým způsobem zapojily do dění 60. let patřil i básník, překladatel, publicista, spisovatel, autor literatury pro děti, poslanec Slovenské národní rady, ministr kultury, politik. Miroslav Válek / 1927 – 1991 / Samozřejmě všechny tyto funkce se nevážou jen na 60 léta. V 60. letech byl považován za protagonistu nového řešení kulturní politiky. Publikoval mimo poesie také řadu kulturně-politických textů, nejen ve slovenských ale i českých periodikách. Jako například v Plameni, jehož šéfredaktor byl Jiří Hájek „Dobře, poučme se z minulosti, kterou jsme prožili, ale mějme odvahu mluvit pravdu o přítomnosti, kterou žijeme. Nemyslím, že je u nás už všechno v pořádku. Mnozí z funkcionářů, kteří byli nositeli kultu, zastávají své funkce i nadále a v jejich myšlení se máloco změnilo. Snad vstávají a křičí: Pryč s kultem! Zvedají přísný kritický prst a říkají: Soudruzi, prožili jsme hrozné období, na kterém i vy máte svůj podíl. A myslí si přitom: Sám se z toho už nějak dostanu. Stručně řečeno, řídí se známým slovenským příslovím: Nepovedz ty, povedia tebe".
Tyto osobnosti představují jen velmi malý, v podstatě nahodilý, pohled na bohaté dění 60 let. Takových osobností, které svým dílem přispěly k bohaté mozaice myšlení a činění 60 let, bychom samozřejmě napočítali několik desítek a jistě bychom nepostihli všechny.
