Autor: Jaroslav Kojzar | 11. 3. 2021
Paříž, 18. březen 1871. Hřbitov Pére-Lachaise. Ne, ten den jsem na místě před zdí nestál. Ani dnes nestojím čelem ke zdi, u níž stále lze nalézt kytice a čerstvé květiny. Nezapomíná se. Nelze zapomenout. Tady se poslední z těch, kteří chtěli tehdy lepší svět, naposledy mohli podívat do slunce.
Stál jsem mlčky. Jako mnozí z těch, co sem přišli. Ať v březnu, na Prvního máje, kdy jsem zase byl v Paříži, anebo v poslední květnový pařížský týden. Všechno však začalo onoho 18. března, kdy ještě vzkvetla naděje. Tady po několika týdnech přišla odplata a byly dovršeny hrůzy onoho »krvavého května« roku 1871.
Cestou sem jsem minul honosný pomník Alphonse Thierse, neosobní, kamenný, bez květin a bez svíčky tyčící se nad spodní částí hřbitova, kousek od mnohem menšího pomníčku malíře Théodora Géricaulta a plakety s jeho »Ztroskotáním Medusy«, kterou tak přesvědčivě ztvárnil. Také tam byly květy, přestože žil na konci jiné revoluce, která se konala dříve a místo _ Internacionály _ a _ Času třešní _ se zpívala _ Marseillaisa _ . Také sem chodívali lidé a s úctou se klaněli jeho odkazu, stejně jako těm u Zdi komunardů o kus výš, kde kromě těch, co zde nemají hrob a byli vrženi po popravě do jam, leží svůj věčný spánek také Maurice Thoréz a mnozí další představitelé francouzského revolučního a komunistického hnutí.
Píše se však březen 2021, osmnáctého tomu bude 150 let poté, co první pokus o vytvoření nového společenského zřízení začal…
Chronologie
Devatenáctý červenec 1870 – francouzsko-pruská válka, 14. července - pokus blanquistů o povstání v Paříži, 2. září - kapitulace Napoleona III. a McMahonovy armády u Sedanu, 4. září – vláda národní jednoty, revoluce v Paříži, vyhlášena republika, 6. září – zřízeny obvodní výbory bdělosti a výbor dvaceti obvodů, faktický vznik Národních gard, 18. září – Prusové u Paříže, město téměř obleženo, 27. října – kapitulace maršála Bazaina v Metách, 31. října – další pokus blanquistů o povstání v Paříži, Komuna v Marseille (potlačena), 3. listopadu – plebiscit v Paříži o schválení činnosti vlády národní obrany.
Jednadvacátého ledna 1871 – pokus o povstání v Paříži, 29. ledna – kapitulace Paříže, 8. února – volby do Národního shromáždění, 12. února – ustaveno Národní shromáždění v Bordeaux, 13. února – odstoupila vláda národní obrany, 16. února – shromáždění zástupců pařížských obvodů, usneseno vytvoření Ústředního výboru Národních gard, 17. února – Národní shromáždění jmenuje Alphonse Thierse nejvyšším představitelem výkonné moci, 26. února – Národní shromáždění ratifikovalo předběžnou mírovou smlouvu s Němci, 27. února – Národní garda zachraňuje děla zanechaná Prusům úmyslně ustupujícím vojskem, 3. března – schváleny stanovy Federace praporů Národní gardy, rozhodnuto o zřízení Ústředního výboru Národních gard, 9. března – válečný soud odsoudil Blanquiho a další k smrti za říjnové povstání (Louis Auguste Blanqui byl radikální socialista, faktický autor teorie diktatury proletariátu), jenže Blanqui byl v Paříži a Paříž ovládala Národní garda, 11. března Národní shromáždění rozhodlo o přesunu do Versailles, 15. března – Ústřední výbor Národní gardy začal i neformálně existovat.
A jsme u data 18. března 1870…
Boj o děla
Ještě 15. března se Thiers rozhodl k radikálnímu řešení. Ovládnout Paříž, odzbrojit Národní gardu, zmocnit se jejích děl a pozatýkat členy jejího vedení. Proto přivolal od Loiry na sedm tisíc vojáků. Ti dostali rozkaz jít, aniž věděli proč a kam, a dokonce ani nedostali čas, aby si s sebou vzali jídlo a své »tornistry«.
Ve tři hodiny ráno 18. března tyto oddíly začaly tajně obsazovat Paříž. Obsadili Montmartre, Chauntské kopce, předměstí, prostor před Invalidovnou… Město neočekávající útok stále spalo. Jen hlídky v přístupových věžích nikoli. Náhlý vnik vojáků je překvapil. Podlehli a byli uvězněni.
Brzy se však začala probouzet předměstí. Lidé přicházeli, aniž cokoli tušili, do obchodů. Viděli jen vojáky, kteří tu ještě včera nebyli. Teprve poté, co na nárožích se začaly vylepovat plakáty, začali chápat:
»Obyvatelé Paříže, vláda jest odhodlána jednat ve vašem zájmu. Dobří občané, odvraťte se od špatných, pomozte veřejným orgánům. Prokážete dobrou službu republice…« a »Viníci budou odevzdáni do rukou spravedlnosti. Pokoj a pořádek musí být úplný, okamžitý…«
Ženy, obyčejně vstávající první, nečekaly na své muže. Začaly mluvit s vojáky. Vzrušení vrcholilo. Na palbu otázek vojáci odpovědět totiž neuměli. Někteří jen prosili o jídlo, protože dva dny nedostali nic. Nakrmili je, problém však zůstal. Rozřešily ho až dva bubny, které bily na poplach. První třístovka mužů se vydala na pochod k výšinám. Cestou volali: »Ať žije republika« a vojáci, které míjeli, se připojovali k nim. »Malá armáda« se tak blížila k výšinám. Také tady však vojáci zareagovali stejně. Proto postupně město ovládli národní gardisté a stoupenci Ústředního výboru. Vojáci, kteří odmítali bojovat proti revolučně naladěným Pařížanům, se buď k nim připojili, anebo se ocitli v defenzívě. Vláda uprchla, Thiers dokonce, převlečen za vojáka, zadním vchodem opustil budovu radnice.
Večer město bylo už celé v rukou povstalců a bylo možné na 22. března vyhlásit nové demokratické volby a po nich Komuna na dva měsíce mohla nad Paříží převzít svou skutečně demokratickou moc.
Poučení
Pařížská Komuna měla být naplněním slavného hesla revoluční Francie: »Rovnost, volnost, bratrství«. Do čela byli postaveni lidé většinou neznámí. Proto se Thiersovi stoupenci ptali: Kdo jsou ti lidé, kteří se postavili do čela města, komunisté, anarchisté, stoupenci Prušáků, monarchisté? A přitom odpověď byla jednoduchá: byli to »obyčejní lidé«, ti nejobyčejnější, kteří patřili ve své čtvrti k váženým, a to nikoli majetkem, ale svou příkladností. Nebyl čas na to, aby vyrostli samozvaní rétorové.
Když moc převzalo nové vedení Národní gardy zvolené čtyři dny po porážce vládních vojsk, nepřijalo jiné opatření, než rozdělit milion franků mezi potřebné a prodloužit lhůty k zaplacení nájemného. Pak krok za krokem následovaly takové výnosy, jako bylo zastavení prodeje věcí v zastavárnách, zrušení vysokých gáží úřednictva, zákaz vývozu potravin a zbraní, odluka církve od státu či převod jejího majetku na stát, atd. Den za dnem až téměř do konce měsíce května byla přijímána další rozhodnutí, která oslovila většinu obyvatelstva města. Jenže… A jsme u problémů, které umožnily revoluci zahubit…, u poučení…
Jedno velmi pregnantně vyjádřil Bedřich Engels na londýnské konferenci První Internacionály: »Politika, kterou musíme provádět, je politika dělnická. Je třeba, aby byla založena dělnická strana ne jako chvost některé strany buržoazní, ale jako strana nezávislá, která má vlastní cíl a která provádí vlastní politiku.«
Neexistence takové strany se bohužel Pařížské komuně vymstila. Své osobní svědectví nám zanechal ve svých Dějinách Pařížské komuny Hippolyte Lissagaray, sám v té době gardista Komuny, v anketě pro Revue Blanche (rok 1897). Zdůraznil, že jednou z hlavních chyb bylo, »že se 3. dubna otálelo s pochodem na Versailles. Po volbách byly zásahy Ústředního výboru (do vojenských záležitostí – pozn. aut.) a… zákonodárná mánie, která se zmocnila Komuny v okamžiku, kdy bylo nutno bojovat a připravit se ke končenému zápasu… Barikád bylo na sta a sta, ale nepodporovaly se navzájem a nemohly být plně obsazeny. Komuna také, bohužel, neplýtvala penězi na obranu«. Přitom prostředky byly. »…v bance bylo kromě jiných použitelných hodnot za 900 milionů modrých poukázek, které čekaly jen na razítko podpisu, aby mohly být dány do oběhu…« A všechno násobily ideologické rozpory mezi zvolenými členy vedení Komuny.
Zmíněné rozpory provázely celé období vlády. Znejistily občany. Ani spojení s dalšími místy, kde také vznikly podobné Komuny, nebylo doceněno. Paříž sama zvítězit nemohla. Pro ostatní Francii se tak stala jen místem lokálního odporu, o jehož cílech neměli mimo Paříž lidé vlastně ani ponětí. Navíc Thiers byl schopen se spojit s kýmkoli, a tedy i s Prusy, zradit zájmy své vlasti, aby myšlenky Komuny zničil. Buržoazie jako obyčejně dokázala být v tomto ohledu internacionální.
Je tomu dnes jinak? Platí ještě Marxova a Engelsova slova ze začátku slavného Manifestu? O tom, že »ke svaté štvanici na toto strašidlo (strašidlo komunismu – socialismu – pozn. aut.) se spojily všechny mocnosti Evropy…« a globalizovaného světa_?_ Ano, je to tak, jen jména Metternich a Guizot jsou jiná. Navíc globalizovaný kapitál se už dávno spojil a pro jistotu se »zadrápkoval« po celém světě, aby odtud mohl hlídat, zda se někdo nepokusí z jeho drápků uniknout a když, pak se znovu najdou noví Thiersové. Co na tom, že jim jednou nikdo na hrob nepoloží květiny?
A ona Zeď komunardů? I já jsem sem položil před časem namísto karafiátu své »májové sněženky«…
