Autor: Věra Beranová | 18. 3. 2021
Jestli jsou dějiny magistra vitae, hledejme tedy v naší historii to poučení, a položme si otázku, která to budou období, jaké to budou osobnosti, kde to poučení budeme hledat a kde je taky můžeme najít. To poučení nemusí být jen v kladném slova smyslu, vždyť dost často, právě i poučení negativní, může být přínosem pro řešení problémů naší současnosti. Samozřejmě s výsledky našeho poučení musíme zacházet s vědomím jedné velké pravdy. Dějiny se nikdy neopakují, a když tak, pak v tragikomické podobě. Historici, nezatíženi naši současnou dobovou atmosférou, by jistě řekli: Ještě nepřišel ten pravý čas. Tak doufejme, že další generace "nezatížených historiků" bude chápat a deklarovat 60 léta, z hlediska opravdové magistra vitae.
60 léta 20. století patří právě k těm obdobím, kde se na malém prostoru, řešilo množství otázek, které jsou i dnes, stále živé, období ve kterém působilo množství osobností, které v otevřeném diskusním prostoru řešili společenské, a tedy i problémy kulturní. Doba umožnila vyjadřovat se osobnostem, které vycházeli z různých profesních i názorových východisek. Od žurnalistického pojetí, až k akademickému odbornému přístupu. 60 léta na rozdíl od let 50. podstatně uvolnily osobnostní vklad jednotlivých aktérů. Bezesporu obraz 60. let je podmíněn i názory zahraničních protagonistů. V šedesátých letech bylo zcela samozřejmé přirozené propojení českých a slovenských představitelů "pražského jara", tedy samozřejmě se nejednalo jen o Prahu.
K jedné z nejvýznamnějších osobností kulturně společenského vývoje 60 let patřil bezesporu Antonín Jaroslav Liehm /1924 – 2020 / spisovatel, novinář, filmový kritik, kulturně-politický komentátor a překladatel. Právě na počátku letošního prosince zemřel v Praze, i když v podstatě většinu svého života prožil v exilu. Jeho celoživotní levicová orientace byla u něj z velké části podmíněna sociálními otázkami. Ke vstupu do KSČ jej přivedla také představa jejich řešení, která jej spojovala s řadou osobností levicového hnutí. Ať to byl E. F. Burian, Vladimír Clementis a další. Tyto své představy mohl svým způsobem realizovat například v nezávislém týdeníku Kulturní politika, také svou prací v tiskovém odboru ministerstva zahraničí. Již od počátku 60. let se plně angažoval, například, jako vedoucí zahraniční a filmové rubriky Literárních novin. Tak se stal v podstatě nejerudovanějším glosátorem, nastupující české nové filmové vlny. V této souvislosti mnohem raději používal označení, československá nová vlna, stejně ne pražské jaro, ale československé jaro. Byl si plně vědom významu slovenského podílu, v rámci umění a kultury a v podstatě pevného česko-slovenského propojení, filmového, ale také literárního, výtvarného, divadelního. Byl přesvědčen, že je to právě kultura a umění, která rozhýbala obrodný proces. Po svém návratu z francouzského exilu do vlasti se nemohl smířit s podobou kultury a umění po roce 1989, která podle jeho slov, preferuje naprosto jiné hodnoty, založené na ekonomických vztazích s estetickou orientací střihu USA. Patřil k těm, kteří pokládali, a to celoživotně, 60. léta za"...výbuch národní energie", "…stoupáním na špičky a vystrkování hlavy, co nejvíc to šlo". Myšlenky Pražského jara se snažil **A. J. Liehm, ** jak v exilu, tak po roce 1989 uplatňovat v našem prostředí. Byl v této době také žhavým kandidátem na post ministra kultury, kde ho v této funkci viděli, jak Arnošt Lustik, tak i Milan Kundera. Liehm doufal, že se po roce 1989 naváže na úsilí, myšlenky pražského jara. Bohužel jeho návrat do Čech potvrdil jeho deziluzi ze současného stavu. Při příležitosti oslav jeho 95 narozenin řekl:" _Když je vám jako teď mně, musíte pořád myslit na to, jestli je to chyba toho, co se tu děje, nebo chyba moje". _Naše kultura po roce 1989, podle jeho slov, ztratila své místo ve společnosti, o které tak usilovala kultura a umění 60. let V těchto slovech je obsažen jeden podstatný problém, a tím je interpretace Československého jara, a to z těch nejrůznějších hledisek.
Velmi inspirující, by měla být, i Liehmova slova, zamýšlející se nad érou 60, let, kterou vidí, jako pokus o kvadraturu kruhu, ale dodává, že to stálo za to. Je přesvědčen, že bez pokusu o nemožné, by si člověk nezasloužil být člověkem.
Posun v chápání umění se týkal nejen těch, kteří se zabývali uměním současným, ale stal se svým způsobem problémem i těch, kteří, se zabývali i uměním v historických epochách, jako například v období baroka. K těmto odborníkům patřil i Jaromír Neumann / 1924- 2001 /. V období Pražského jara zastával reformní kurz. Účastnil se řady anket, kde odpovídal na aktuální kulturně-politické otázky. Jaromír Neumann se vyjadřoval také k otázkám, které se především v 60. letech týkaly jednoho z podstatných problémů dějin a teorie umění, byl to problém abstrakce, který se vyhrotil právě v těchto letech. Vztah realismus - abstrakce byl často chápán, jakoby jeden vylučoval druhý. Tedy čistě axiologicky. Zatímco léta 50. chápala výtvarné umění jen z pohledu realismu, pod názvem socialistický realismus, což v podstatě žádný realismus nebyl, Léta 60. jsou zcela přirozeně okouzlená různými formami abstrakce. Byl to tedy v podstatě spor ideologický. Jakoby abstrakce byla produktem západního chápání světa. Neumann se již na počátku 60. let k tomuto problému vyjádřit. " Umění, které nebylo realistické, nemůžeme považovat už proto za nepravdivé ani za antirealistické. Vztahy mezi realismem a různými historickými formami umění jiného typy bude nutno v budoucnosti blíže objasnit a zvláštní pozornost přitom věnovat vývojově pokrokovému umění, které nelze zahrnout do pojmu realismu"_. /_Neumann, J., Umění a skutečnost, Praha 1963/ Tedy pro něj označení realismus, či abstrakce neznamená žádnou ideologickou nálepku, jak to mnohdy bylo zvykem.
6O. léta vzájemně přiblížila české a slovenské kulturní prostředí, a to nejen na nějaké oficiální bázi, ale v podstatě spontánně. Toto propojení bylo scela samozřejmé, jednlo se na obou stranách, o fundamentální kulturně-politickou problematiku. K jisté propojenosti samozřejmě přispěla i média, vzájemné publikování článků, studií v periodikách, bezproblémová dostupnost publikací, propojenost televizního, rozhlasového vysílání, filmů atd. K těm, kteří představovali ve slovenském, s přesahem do českého kulturně-politického prostředí, nové pojetí kultury patřil bezesporu Vladimír Mináč /1922-1996/, prozaik, publicista, esejista, filmový scénarista..Vystudoval na UK Bratislavu kombinaci slovenština -němčina. Účastnil se Slovenského národního povstání, byl v koncentračním táboře Mathausen, Dachau. Po roce 1945 působil jako redaktor periodik Bojovník, Obrana lidu a především Kulturný život. Napsal řadu cestopisů povídekk, scénářů, jako například román Modré vlny z roku 1960, Tmavý let z roku 1965 a další. Přispíval mimo jiné do periodika Plamen za šífredaktorství Jiřího Hájka.V jednom ze svých příspěvků upozorňoval na nebezpečí konzervativismu: „ Když se má rozšiřovat prostor pro svobodu, musí se tak dít proti někomu, anebo proti něčemu. Například proti oné smíšenině maloměšťáckých předsudků a politického konzervativismu, která socialistickou literaturu nevidí jinak, než jako trhavinu připravenou explodovat pod základy socialismu a která si proto ani spisovatele nemůže představit jinak, než jen na onom motouzku ze školky, pěkně seřazené, v jednotných kaťatech a se sjednoceným úsměvem neviných".Vliv na domácí prostředí neměli jen domácí teoretici, umělci, kulturní pracovnící, ale prostor se otvíral i do zahraničí. K těm nejvýznamnějším osobnostem patřil bezesporu Jean Paul Sartre se svým pojetím marxismu ovlivněném existencialismem, ale také jeho celoživotní souputnice, která jej také doprovázela při návštěvách Československa, i v roce 1963, Simone de Beauvoir /1908-1986/ absolventka Sorbony, filosofka, spisovaelka, pedagožka. Její filozofická i politická východiska se vázala na ideu socialismu. Bývá také považována za osnovatelku druhé vlny feminismu. Nejznámější z jejich prací je obsáhlá studie Druhé pohlaví z roku 1949, česky vyšla 1966. Tato publikace se setkala v našem prostředí s velkou odezvou. Na stránkách Lidových novin se k tomuto textu mezi jinými vyjádřili Jan Patočka, Ivan Sviták, Irena Dubská. Patočka ve svém zasvěceném doslovu ke knize poukazuje na širší souvislosti: „ Úspěch této knihy byl ovšem z velké části, úspěchem senzace. Čtenář, který ji chce hodnotit v její pravé závažnosti, musí uvážit, že náměty, které Beauvoirová rozebírá, náležejí k tomu, co je zároveň svrchovaně důležité v lidském životě a na co se hází závoj společenského tabu". Simona de Beauvoir byla známá svými výroky, které, a to nejen ve své době, vzbuzovaly někdy velice živé diskuse. Už sám název jejího stěžejního díla Druhé pohlaví svědčí o postavení ženy, tedy, jako toho, druhého pohlaví. K často frekventovaným výrokům patří například: „Být na okraji světa není příznivá situace pro toho, kdo chce přetvořit svět". „Žena se nemůže stát paní domu, když nepřijme nadvládu manžela". „Manželství a mateřství jsou klasické léčky, nastražené na ženy". Bohužel, v mnohém se postavení ženy, od roku 1949, kdy byla tato kniha napsaná, stejně tak, jako od roku 1966, kdy byla vydaná v našem prostředí, nezměnilo.
