Autor: Věra Beranová | 31. 3. 2021
Různá období dějin, tedy i to naše, se také různě dívají na svou minulost a budoucnost. Snad si někteří dříve narození vzpomenou na populární píseň Pavlíny Filipovské, kde se v textu objevilo " V roce šedesátém šestém, to bude všude mír a ty už budeš inženýr" Jednalo se tedy o rok 1966. Minulá éra se tedy svým způsobem o svou budoucnost zajímala, a to nejen prostřednictvím populární hudby. Později se tento zájem konkretizoval na odborné úrovni, když byl založen v rámci akademie věd, Prognostický ústav, z kterého pak, v nové situaci, vzešlo osm porevolučních ministrů, dva presidenti, dva guvernéři České národní banky. Je otázkou, jak viděli právě oni budoucnost. A jak se jejich tehdejší prognózy, aspoň s části naplnili a jakou mírou oni k tomu přispěli. ??? !!! Na první pohled je tedy bezpečnější, při volbě budoucnost, dívat se do minulosti i s vědomím, že se dějiny nikdy neopakují a když tak, pak ve formě frašky.
Náš dnešní svět žije svou současností, vlastně do nedávna jej budoucnost vůbec nezajímala, když tak, maximálně ohraničena příštími volbami.
Naše situace se však během posledních měsíců podstatně mění. Nutí nás uvažovat o budoucnosti, kupodivu nejen z hlediska zdravotního a ekonomického, ale i mnohem širšího. Na stránkách různých periodik se již setkáváme se studiemi, které se snaží odpovědět, co bude, až tu covid-19 nebude. Jsme tedy nuceni vidět svou existenci v jistém trojhvězdí minulost-současnost - budoucnost. Minulost tak v této souvislosti nabývá na novém významu.
Asi bychom měli svou prezentaci významných osobnosti 60 let 20. století, začít právě tou osobností, u které sice kulturní svět nebyl na prvním místě, ale která celoživotně, na rozdíl od jiných politiků, považovala kulturu za podstatnou složku společenské existence. Byl to Čestmír Císař, český a československý politik / 1920 – 2013/. Bylo pro něj typické široké vědomostní zázemí, kulturní a společenský nadhled, jeho osobnost dokumentovala možnost levicové orientace, v demokratickém slova smyslu, a tak se stal zcela přirozeným představitelem, mluvčím nejširších vrstev. Absolvoval Lycée Carnot v Dijonu, 1948 dokončil studium na Filosofické Fakultě UK. Celoživotně se zabýval otázkami kultury, a to ve všech vrcholových funkcích, ve kterých působil. Například, jako ministr školství a kultury v letech 1963 – 1965, byl poslancem, diplomatem, předsedou České národní rady, redaktorem Rudého práva, Nové mysli. Aktivně se účastnil pražského jara, byl významným kandidátem v roce 1968 na prezidenta. Velmi známé bylo heslo „Císař na hrad", kterým byl doslova zaplaven veřejný prostor, a to nejen v Praze. Byl literárně činný, v 60. letech často publikoval v dobovém tisku. Významným zdrojem, pramenem důležitých úseků našich dějin jsou Císařovy obsáhlé paměti, kde ústředním tématem bylo Pražské jaro a jeho zákulisí. Když se zamýšlel nad duchovní podstatou národa, napsal: "_Jsme pořád ještě dědici husitství, ať ve smyslu ideově heretickém, anebo sociálně revolučním? Anebo jsme spíše potomky mnohogeneračního přizpůsobování poměrům po Bílé hoře, produktem staleté evoluce feudálních vztahů a jejich pozvolné přeměny ve vztahy kapitalistické? _Bohužel se dočkal v posledních letech odpovědí, které byly v rozporu s jeho představou o budoucnosti národa a státu.
Propojenost česko-slovenská byla v období 60 let, naprosto samozřejmá a to jak v oblasti teoretické, tak také v konkrétní umělecké tvorbě a její prezentaci. Řada autorů, literátů, výtvarníků, interpretačních umělců se také zapojila velmi aktivně právě v těchto letech do diskusí, které často přesáhly okruhy kultury a umění. Vyjadřovali se také prostřednictvím své tvorby k celospolečenské problematice, jako například významná slovenská fotografka Zuzana Mináčová. Narodila se v roce 1931 v Bratislavě, prošla dětským koncentračním táborem v Osvětimi, což jistě ovlivnilo její pozdější umělecké i lidské nasměrování. Po válce studovala fotografii na bratislavské Škole průmyslového designu, pracovala ve Slovenském filmu, věnovala se reportážní filmové fotografii. Její fotografie jsou součástí domácích i zahraničních galerií. Již v 60. letech zaujala autorka, v rámci nejširší umělecké scény, cyklem surrealisticky laděných fotografií nazvaném Čo chýba, nie je možné spočítať. Velkou odezvu pak přinesla její výstava _Návšteva, _která reagovala na sovětskou okupaci v srpnu 1968. Právě v 60. letech publikovala fotografie ve slovenských a českých časopisech, často doprovázených svými angažovanými texty. Na tato léta později vzpomíná: „Ta 60. léta byla tak tvořivá! My jsme neměli zájem ani možnosti vydělávat peníze. Šlo nám o to, abychom něco vytvořili, abychom se zabavili a chtěli jsme hovořit o smyslu života"
Nemalou úlohu v celkové atmosféře 60 let u nás sehrály zahraniční vlivy. Podstatně se uvolnily možnosti překladů významných autorů, jak v rámci historického kontextu, tak především autorů současných. K nim patřil bezesporu rakouský spisovatel, literární vědec, politik, novinář Ernst Fischer / 1899-1972 / V roce 1963 se účastnil významné Kafkovské konference v Libici, která znamenala jisté uvolnění současné kulturní politiky. Otevřel se zde prostor v rámci interpretace domácích i zahraničních autorů, jejichž tvorba nebyla v rámci dobového pojetí kulturní politiky akceptována. V této souvislosti to byl především Franz Kafka.
V 60. letech v Čechách i na Slovensku vyšla Fischerovi řada textů, dokonce v několika vydáních, které se setkaly s velkým ohlasem. Zabýval se problematikou umění ve společnosti a také otázkami socialistického realismu, který chápal v širším kontextu. Jeho knížky byly překládány do mnoha jazyků. Ve slovenštině například v roce 1958 vyšla publikace, O potrebe umenia. ve dvojím vydání Odcizení, dekadence, realismus 1963,1964, _Problémy mladé generace bezmocnost, nebo odpovědnost _1963, 1965 a zvlášť velmi populární _O nezbytnosti umění _1962, 1967 a řada dalších textů knižních i v rámci časopisů. Ernst Fischer patřil také k těm, kteří kritizovali potlačení Pražského jara. Jeho postoje respektovaly marxistická východiska, ale vždy z nedogmatických pozic.
K citátům, které se staly obecně známé, patří například: "Umění je nepostradatelné, aby člověk byl schopen poznávat a měnit svět, ale nepostradatelné také pro kouzlo, jež je v něm skryto" ."Aby člověk dosáhl toho, co je možné, musí usilovat o to, co je nemožné" "Fráze a lež je smrtelným hříchem literatury"
Na počátku 60 let se s novou situací na umělecké scéně také otevírají staronové teoretické otázky, jako například problematika axiologická v širším slova smyslu, nejen z hlediska obsahového, námětového, ideologického, jak se tato hodnocení projevovala v předcházejícím období, tedy v 50. letech, ale i z hlediska formálního. Axiologická problematika se stále více stává aktuální. Otevírá se nový prostor, který na rozdíl od předcházejících období chápe estetickou hodnotu v různých patrech její existence. Právě tento problém si vybral Květoslav Chvatík, jako téma svého diskusního příspěvku na IV. mezinárodním kongresu pro estetiku konaném v září 1960 v Aténách. Jeho úvahy a řešení vychází z marxistických pozic, když se zamýšlí nad problematikou hodnocení: „Pojem hodnocení zachycuje vzájemnou interakci subjektu a objektu, vyrůstající z prakticko-společenské činnosti lidí, jejíž nejrozvinutější teorii podává marxistické pojetí historicko-společenské praxe".
Odborný zájem Květoslava Chvatíka /1930-2012/ byl velmi široký, jako estetik, teoretik umění, se především věnoval moderní české literatuře a výtvarnému umění. Působil ve Filozofickém ústavu ČSAV, kde jej především ovlivnil Karel Kosík. Nevrátil se ze studijního pobytu v Mnichově, kam v roce 1979 emigroval. V 60. letech publikoval řadu studií: Bedřich Václavek a vývoj marxistické estetiky, Praha 1962, Smysl moderního umění, Praha 1965, Strukturalismus a avantgarda, Praha 1970
V roce 1967 uvažuje o spojitosti potřeb obecných s potřebami v rámci vývoje umění: "K takovým šťastným setkáním potřeb a možností doby s potřebami tvůrčího vývoje umění dochází obvykle v období výrobních společenských přesunů a umělecká tvorba zde souvisí více nebo méně zjevně s nadějemi a tužbami nových společenských vrstev. V těchto obdobích nebývá nouze o talenty a kolektivní umělecký názor se stává vyznáním celých skupin proudů a směrů." / Sborník, Poetismus, sestavil K. Chvatík, Z. Pešat, Praha 1967 / Svým textem jakoby dokumentoval situaci 60 let, ve které docházelo právě k takovým šťastným setkáním.
