Autor: Martin Peč | 5. 4. 2021
Významné životní jubileum sochaře a profesora Stanislava Hanzíka s ohledem na řadu výstav z celoživotního díla tohoto umělce vybízí k zamyšlení nad tím zásadním přínosem, který mnohaletá Hanzíkova tvorba českému sochařství přinesla. Jsou to vynikající výsledky v oblasti sochařského portrétu, oceňovaného nejen u nás, ale i v zahraničí.
Zabývat se portrétem znamenalo těžkosti při zvládání sochařské stavby i vnější podoby modelu, nebezpečí sklouznutí ke konvenci. Není tomu tak v díle sochaře Stanislava Hanzíka. Hanzík nikdy nebyl tvůrcem hlavy, která by neměla výraz, která by nebyla vystihovala jedinečnost modelu, nebo která by pouze mechanicky rozmnožovala stávající řadu bez větší invence. Naopak již od počátku Hanzíkovy tvorby jsme svědky nevšedních výkonů, které se nedají označit jen za školní práce, jen za rané dílo, ale které tvoří organickou součást cyklu portrétů, které tvoří nejen těžiště Hanzíkova díla, ale i jeden ze zásadních prvků portrétní tvorby českého poválečného sochařství. Svoji platnost si Hanzíkovy portréty zachovaly až do současnosti, v porovnání s nynější produkcí naopak prokazují svoji kvalitativní převahu.
Počínaje portrétem matky, autoportrétem či suverénní hlavou svého učitele Jana Laudy, nacházíme i prvky vymykající se dobovému snažení svou vyšší mírou imaginace i vnitřního dramatu, jak se s nimi setkáváme u komorního Dantona, a které vrcholí v hlavě skladatele Bedřicha Smetany, autonomním expresivním tvaru vzdáleně připomínající Smetanovu charakteristickou podobu. Hlava je vzdálena anatomickým kritériím, ve své až brutální nadsázce nejlépe ukazuje vnitřní vření i tragické drama osobnosti skladatele národní hudby – a stává se mezníkem v portrétní tvorbě té doby, jako jím kdysi byla hlava ředitele Šimka od Hanzíkova druhého profesora Vincence Makovského.
Právě tvarová nadsázka, podřízení anatomických zákonitostí a vnější podoby tvůrčím deformacím zohledňujícím vnitřní děj osobnosti portrétovaného, expresivní vrypy a řezy špachtlí i doteky prstů tvarují konflikt světla a tmavých, až černých stínů, ze kterých se vynořuje tvář člověka, poznamenaného dobou i vlastním vnitřním světem.
Není to jen dvojice hlav pro Národní divadlo, mistrovsky chvatně a přesně trefený portrét herce Josefa Kemra, ale taktéž perfektně zhmotněná podoba typu osobnosti Rudolfa Hrušínského, jejíž definitivní forma si vyžádala daleko většího časového úseku. Je to i herec Brodský, jehož charakteristické rysy divák ihned rozpozná, je to malíř Fišárek, taktéž Mánesák jako tvůrce jeho hlavy, je to tragická hlava režiséra Vláčila, dle mého soudu spolu s Hanzíkovým fotografem Josefem Sudkem jedna z nejlepších českých portrétů vůbec.
Na Hanzíkův nevšední talent upozornila již jeho diplomová práce horníka, vymykající se dobové uhlazenosti falešného pojetí socialistického realismu, práce definitivní, monumentální, sociální a chlapská, odpovídající tématu, pro které si motiv studující sochař byl i fárat. Upozornila pak hlava manželky, portrét mimo tehdejší kritéria, portrét dramatický, ale ne teatrální, expresivní, ale ne křečovitý, vhodně vážící míru deformace vedoucí k velkému účinku. Cyklus pařížských šamotů a cínů i monumentální keramická socha Hirošimy jen dosvědčili, jak se výrazný talent mladého sochaře dokázal poprat s inspirací, absorbovanou ve francouzské metropoli, jak vjemy transformoval do nových děl našeho sochařství, vycházející nikoli z odlesků tehdejších trendů,ale z umělcova naturelu.
Ty z novějších portrétních prací, tragický portrét Boženy Němcové- paní Božena Dolorosa, Tylova busta a především velká (možná řečeno s Bourdellem „tragická") maska básníka Jaroslava Seiferta, i komorní portréty Oldřicha Mikuláška či Josefa Hiršala, dávají tušit že sochařův talent má neustále co říct, že jeho intenzita ani po desítkách let nezeslábla, že neutekl k opakování toho, k čemu se kdysi dobral. Jsou to práce plné výrazu, které básníka udiví, donutí jej se zastavit a popřemýšlet nad zpodobněnými, nad těmi, jejichž osud více než povrchní podoba vtiskly tvář soše velikého umělce.