Autor: Martin Peč | 6. 4. 2021
Rád bych ve svém textu reagoval na článek Pavla Karouse pod názvem „Kauza ostravské sochy Komunisté otevírá důležitou diskuzi". Už proto, že je v názvu slovo „diskuze", odvažuji se do ní svou možná delší poznámkou vstoupit.
Ačkoli oceňuji zvolené téma Karousova textu, přece jen se neubráním kritickému pohledu na určitý schematismus článku i na unáhlená tvrzení v něm obsažená. I přes zajímavý exkurs do života a díla opomíjeného sochaře Miloše Axmana považuji za nutné upřesnit mylné tvrzení, že Axmanovo sousoší Komunisté inspirovalo Makovského při vytváření sousoší Nový věk, které obdrželo Zlatou cenu světové výstavy EXPO 58 v Bruselu. Není tomu tak. Axmanovo sousoší pochází z roku 1960, Makovského sousoší vznikalo před samotnou výstavou, tedy před rokem 1958. Kořeny Makovského záměru nacházíme již v malé skice pro sousoší pro navrhovaný Pomník práce v Baťově v době konce 30. a začátku 40. let, tedy v období působení Vincence Makovského ve Zlíně. Sochařsky zpracovaný motiv můžeme skoro v definitivní zamýšlené podobě nalézt rovněž na medaili Vysokého učení technického v Brně z roku 1947. Rozdíly však vidíme i ve finální soše. Jedná se o frontálně zamýšlené sousoší dvojice postav znázorňující Zemědělství a Vědu s pojícím prvkem slunce coby dynamického vzepětí dramaticky pojatých hmot do prostoru. Zaujme nás aktualizovaná reminiscence na antickou stylizaci hlavy ženy (sochařská nadsázka patrná v partiích antikizujícího nosu a úst a stylizace očí). Postava muže – vědy je zase očividným odkazem na Rodinovo sousoší občanů z Calais, jmenovitě na postavu Jeana d´Aira.
Za pozornost stojí detaily modelace rukou, naprosto autonomní pojetí zátiší s ovocem a zeleninou (sugestivnější než mladší bronzová zátiší od Giacoma Manzúa), není na škodu rovněž připomenout Makovského umění dramaticky laděné draperie v jejích ostrých záhybech, vytvářející samostatné dramatické prolínání silokřivek, ploch, vzdutých objemů spolu s hrou zpracování povrchu.
Vše zde má svou roli, každý jeden prvek sousoší není pojat popisně, naopak je transformován do v podstatě monumentálně – dekorativního úmyslu sochaře, každá jedna část – ruce a hlavy, zátiší se zeleninou, drapérie, role s plány i snop klasů obilí či paprsky slunce – tvoří novou realitu, která pomocí tvarové nadsázky znározňuje to podstatné, tedy jak celek působivý ve své kompoziční invenci, tak obsahově závažné detaily.
Axmanovo sousoší Komunisté je jakýmsi odvarem Makovského kompoziční dovednosti, bohužel ještě potlačujícím výraz poněkud nenápaditou a schematickou kamenosochařskou reprodukcí. Nenacházíme zde ani modelační zajímavosti předchozích menších modelů, i když uznáváme, že spojení s architekturou pylonu na brněnském Moravském náměstí i použití aktuálních prvků jako letící Sputnik mohlo působit efektně. Stylizace tváří, jejich typizace, však působí značně schematicky. Neřadíme sousoší Komunisté k tomu nejhoršímu z období socialistického realismu, i když se v roce své realizace stává jakýmsi anachronismem a jeho výraz by těžko mohl stačit daleko progresivnějším představitelům oficiálního sochařství, jako byli například v českých zemích Rudolf Svoboda či na Slovensku Ján Kulich, Tibor Bartfay nebo Arpád Račko.
Nemohl bych zde ani říci, že se sousoší Komunisté umisťuje na výrazném místě v přehledu brněnského sochařství období 50. let, poznačeném úsilí o socialistický realismus (oficiálně řečeno, reálně je to mnohdy uplatnění předchozího školení u profesorů Makovského, Pokorného nebo Laudy s důrazem na revoluční nebo pracovní námět). Mohl bych zde jmenovat sochy Sylvy Lacinové nebo Ladislava Martínka pro brněnskou tržnici, dnes nezvěstné. Mohli bychom rozdíl pozorovat v podle mého soudu vynikajících sochách Jiřího Marka pro náměstí Budovatelů v Karviné. Mladší sochař Josef Klimeš, původem z Vysočiny, rovněž předvedl, že i v intencích proklamovaného socialistického realismu je možné vytvořit sochařsky výrazné dílo v podobě pomníku padlým pro Velké Meziříčí.
Myslím si, že bychom měli hodnotit sochařská díla exteriérových realizací z období 50. a 60. let střízlivě, na základě jejich vlastních výtvarných hodnot, kontextu doby jejich vzniku i v souvislosti s obdobnými realizacemi a s výsledky celé generace jejich tvůrců. Ostravské sousoší Komunisté je mladší replika sousoší brněnského. Jistě si nejen jako znamení své doby zasloužit na místě svého původního umístění, byť po nutném restaurátorském zásahu. Tomu přispívá jednak toto naprosto původní umístění v architektonickém celku sídliště a pak by nebylo vhodné ustupovat vulgárním snahám špinit výtvarné umění a privatizovat veřejné prostranství. Nemyslím si však, že prospěje nekritický pohled na každé výtvarné dílo minulosti, především když jej módně vyzdvihuje populární skandalizace či kontroverze. Ačkoli vzniklo kolem objektu brněnského pomníku řada hapenningů, jakýchsi pobočných akcí,přesto si uvědomme , že stojíme před sochou a že i při subjektivizaci a zpochybňování možností dílo vůbec hodnotit existují nějaká obecná a platná hodnotící kritéria, koneckonců dopadající na každé výtvarné dílo.
Pokud chceme hovořit o dílu Miloše Axmana, které rozhodně patří do dějin našeho novodobého sochařství, můžeme zde vyzdvihnout daleko výraznější práce, jako je například zlínská hlava nacisty zavražděného malíře Václava Chada, pomník v Prlově, výrazově silná expresivní hlava Michelangela, bronzová podobizna sochařovy ženy, portréty Majakovského a Alše, busta malíře Bohdana Laciny, hlavy Jana Zrzavého a Rembrandta, skica postavy Topiče a Chirurga, skupina žánrových plastik z konce 50.let, invenční komorní sousoší Operace či pozdější boskovický pomník Boženy Němcové.
Jakákoli snaha zavrhnout umělecké dílo nebo jej nekriticky dle dobové módy vyzvednout nakonec zabíjí ve svém schematickém zjednodušení to podstatné. Umění skryté pod povrchem i cit pro jeho vnímání.