Autor: Martin Peč | 7. 4. 2021
Právě letos, v roce sochařova významného životního jubilea, je vhodná příležitost popřemýšlet nad významem tvorby Jana Hendrycha, sochaře a medailéra, spjatého svou pedagogickou činností s pražskou AVU. Omezený objem tohoto textu se chce dotknout citlivého tématu veřejných realizací, kde se umělcův význam vzhledem k pozvolna narůstajícímu počtu exteriérových děl nadále upevňuje.
Na rozdíl od předchozích období je veřejnost o sochařově tvorbě stále intenzivněji informována. Není tomu tak jen díky dokumentu z cyklu Výtvarnické konfese, ři rozhlasovému pořadu Osudy, ale především díky intenzivní výstavní prezentaci tvůrce.
Od počátku milénia je Hendrychovo dílo často vystavováno. Dvakrát jsem viděl jeho jihlavskou výstavu, která přesvědčila o pokladech, skrytých po léta v ateliéru. Viděl jsem, jak je možné pojmout informel v sochařství, jak vypadá osobitý přístup k nové figuraci a figuraci vůbec. Spatřil jsem formu ryze moderní, současnou, která nezapírá své kořeny v minulosti, a to slavné minulosti baroka, děl Matyáše Brauna i řady anonymních mistrů, tak i minulost nedávnou, boje o tvar meziválečné avantgardy. Portrét by pak byl na samostatnou kapitolu.
Co jsem chtěl říct je to, že Hendrych po letech, se značným zpožděním od ostatních vinou vnějších okolností, konečně prezentoval svou tvorbu v jejím celku v řadě výstav. To podstatné na ní ale není pro nás v nějaké exhibici už hotového,ale v potenciálu, který má sochař v oblasti exteriérových realizací. Výčet jeho tvorby pro architekturu není problém najít, přesto jeho významu roky zacláněla preferovaná módní nadprodukce „dekorativní nové figurace" nebo řada předimenzovaných anekdot mladších generací.
Najednou zde stojíme před dvojicí pamětních desek uvnitř paláce Kinských. Berta Sutnerová, profesionálně zvládnutý portrét poukazující na celou linii předchozích hlav, nezapírající vlivy Kaplického nebo Mariniho, avšak přece jen nezávislé od obou výrazných umělců. Naproti této desce je upomínku na dílo Franze Kafky, nevelká skupina abstraktních plastik vypovídá o tomto spisovateli židovsko-německé Prahy počátku minulého století více, než několikrát větší pomník na exponovaném místě. Jaká škoda, že většina Pražanů desky kvůli jejich umístění nezná.
Jako samozřejmost pak všichni bereme pamětní desku obětem a hrdinům Pražského povstání na Staroměstské radnici. Obstojí v sousedství Želivského od mistra portrétního sochařství Karla Lidického. Hendrychův suverénně podaný heraldický český lev na pozadí stylizované desky s otvory po kulkách přestřelek revoluční Prahy působí i při svém novátorském provedení jako naprosto přirozená součást gotické architektury. Je moderní a přesto slouží divákovi, neexhibuje se, není to artefakt sám o sobě, je to skvěle zvládnuté dílo, které i při svém nevelkém měřítku nese závažný obsah připomínky mrtvých.
V uličkách staré Prahy narazíme na bustu rytce Václava Hollara. Není to žádná přehlídka historického kostýmu, naturalisticky podané paruky, rekonstrukce historické postavy umělce, je to portrét v syntéze podstatného, držící se historické podoby, ale přetvářející ji a celek hlavy s rameny (sokl nevyjímaje) pro umělecký záměr současného sochaře. Nebojím se tuto hlavu přirovnat k Makovského Žerotínovi, kde se vnější podoba a její nedokonale zachovaný odraz v historických materiálech stala jen jakýmsi základem pro vznik samostatného díla, zhmotněním sochařova názoru o dané osobnosti, nadnesením jejích výrazných stránek pro dosažení monumentálního a přesto lyrického portrétu. Příměr by si Hendrychův Hollar zasloužil i s dílem jeho vlastního učitele Josefa Wagnera, s portrétem pamětní desky sochaře výzdoby Národního muzea Antonína Pavla Wagnera. Hendrych obstál. A s kritickým pohledem poznamenám v této náročné disciplíně , že za poslední desetiletí jako jeden z mála.
Sochař se nadmíru úspěšně vypořádal s pomníkem. Byla jím socha zakladatele jihočeských rybníků Jakuba Krčína ze Sedlčan v Třeboni. Opět je rekonstrukce historickému kostýmu jen záminkou k monumentální hře detailů oproštěného tvaru, vnější podoba hlavy je bravurně zvládnutá coby autonomní tvar držící se vnějšího vzhledu a pohledu spíše v náznaku, podřizujícím vše výslednému výrazu. Je to dílo naprosto výjimečné. A dovolím si říct, že těžko nachází za posledních třicet let obdoby. Snad ve dvojici pomníků Vojtěcha Adamce, přece jen je ale Hendrych v tvarové nadsázce radikálnější. Jakousi historickou paralelu zde můžeme velmi volně najít ve spojení s Lidického pomníkem Václava Budovce s Budova v Mnichově Hradišti, avšak s přihlédnutím k přece jen rozdílnému generačnímu přístupu.
Betonové sochy, odlitky dle Hendrychova inovativního způsobu práce s tvarovaným a přišívaným molitanem na konstrukci s hliněným jádrem, umístěné po dobu konání v zahrad broumovského barokního kláštera ukazují možnosti, kterých by ještě mohlo být využito. Sochař jakoby vůbec nestárl, nová řešení hledá stejně, jako když se v tichu matčina střešovického ateliéru dobíral k vlastnímu přístupu k informelu nebo nové figuraci.
Umělec má neustále čím překvapit, na újmu věci je bohužel nedostatečná medializace dosažených výsledků. Jsou jimi sochy zvířat na sloupech galerie Banedikta Rejta v Lounech, figurální avšak silně stylizovaná „barokizující" betonová socha u nové lávky přes Dřetovický potok a především naprosto úžasná Kalvárie v Kunraticích u Prahy, autorova citace středověkého pojetí ukřižovaného, využívající předchozí výtvarné zkušenosti jako dílo ve výsledku netradiční (i materiálem) a moderní, daleko přesahující současnou sakrální výtvarnou tvorbu.
Tento text si neklade vysoké nároky dotknout se všech aspektů díla vynikajícího sochaře profesora Jana Hendrycha, ale chce k blížícímu se umělcovu výročí připomenout přehlížený aspekt ve vývoji našeho sochařství, tj. nepřehlédnutelné kvality a přetrvávající vysoký potenciál v oblasti veřejných realizací.