Autor: Martin Peč | 8. 4. 2021
Od narození sochaře Jana Laudy, profesora pražské AVU a mistra portrétní i monumentálně – dekorativní plastiky uplyne letos 125 let. Namísto obvyklé rekapitulace umělcova životopisu a chronologickém výčtu jeho děl se můžeme zastavit u ukázek z Laudovy vynikající tvorby, které nám přináší nově zpřístupněný digitalizovaný archiv negativů fotografa Josefa Sudka.
Ačkoli Sudkovy reprodukce byly využity pro zatím největší Laudovu monografii od Jana Tomeše z počátku 50. let, nedá se říct, že by Sudek stihl zvěčnit vyčerpávající počet Laudových soch a vyplnit tak všechna sochařova období. Rané a už tak významné dílo Jana Laudy mezi Sudkovými fotografiemi reprezentují ty, které zaznamenávají podobu civilistních hlav, záměrně naivizujícího avšak pádně vystiženého portrétu historika umění Antonína Matějčka a stylizované hlavy dívky s náhrdelníkem, která vychází z cyklu pro Laudu tak typických lyrických prací 20. let, jakými jsou Ležící dívka s věncem s typickou stylizací udivené tváře a otevřených očí, alegorie Léta a Podzimu (obojí se nacházelo v řadě domácností v populárních keramických rozmnoženinách) a nepříliš často reprodukované dvojice pískovcových portrétů biskupa Antonína Podlahy a kardinála Vojtěcha Schönborna, vycházející z gotické inspirace, přesto však projevující cit pro moderní formu, která zapadá do dalších portrétů cyklu určených pro tympanon chrámu sv. Víta od starších profesorů Štursy a Kafky.
Těžištěm Sudkova souboru je zralé dílo Jana Laudy, práce 30. a 40. let, díla především portrétního ražení svěže a dynamicky pojatého realismu s expresivními stopami modelace zdůrazňujícími vnitřní život i charakteristické rysy portrétovaného. Kromě exaltovaných hlav Exulanta a Kněze pro budoucí avšak neuskutečněný Komenského pomník jsou to individuální bronzové portréty vrcholící dle mého soudu portréty významného sběratele umění JUDr. Čeřovského, paní Faladové, pana Kliky, Ing. Moučky a paní Weberové,kde umělec úspěšně zápolil se sochařským přehodnocením individuálních rysů tváře staré ženy.
Sudek samozřejmě zachytil i slavnou Leninovu hlavu, kterou Lauda vytvořil v období těsně po Květnové revoluci roku 1945 a která se později stala těžce dostupnou metou pro zpodobnění ruského revolucionáře.
Nepřehlédnutelná jsou pro Laudu typická díla se zvířecími náměty, Tele a Hlava psa Jima, suverénní vklad českého sochaře do evropské animální plastiky.
Snímkem, který se váže k realizacím monumentálně – dekorativního ražení, je pak záběr do Laudova atelieru s modelem sádrového reliéfu ročních období, konkrétně ženských alegorií Podzimu a Zimy, pro interiér vchodu do Podzemného Skleněného domu na dejvickém Náměstí Svobody. Dodám jen, že na návrhu umělecky spolupracoval malíř Vladimír Sychra.
V období let válečných vznikl ještě reliéfní pás Hospodářský vývoj zemí českých (ve spolupráci s malířem a grafikem Františkem Tichým) či krb se zvířecími motivy pro interiér Staroměstské radnice. Bohužel se tato významná díla nezachovala.
Chronologicky je pak jedním z posledních snímků busta J.A. Komenského z 50. let, která měla sloužit jako studijní model pro zamýšlený pomník učitele národů v Amsterodamu, úkol, který Lauda převzal po Štursově smrti a který ani přes mnohaleté úsilí a řadu sugestivních modelů (i zde v Sudkově souboru zmíněné starší barokně laděné hlavy Exulanta a Kněze) z důvodu svého úmrtí nedokončil.
Jako závěr tohoto cyklu můžeme pojmout fotografii Laudova ateliéru na pražské AVU s vystavenými modelovanými zátišími, studijními pracemi Jana Laudy na téma ze vzdálené (husiitství) nebo novodobé historie (Pražské povstání) , doplněné přesně studovanou drapérií. Dodám jen, že se jedná zřejmě o první atypický úkol Laudovy školy, která se později profilovala směrem ke zvládání plastiky s pracovním či vojenským námětem (Pacíkův Parašutista, Martinkův Ženista) nebo námětem animálním, který zde dosáhl už ve studentských pracech vynikajících výsledků (Hanzíkův Zubr, Koštovalův Kozoroh, Chorého Výr, Frydeckého Šelma). Vrcholným úkolem Laudovy školy byla nedlouho před profesorovou smrtí skupina plastik pro Světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu (dnes můžeme např.v ostravském Domě kultury spatřit Irmanovovy Hutníky), sochařskou formou reflektující témata články československé ústavy.
Soubor soch Jana Laudy na skvělých fotografiích Josefa Sudka můžete shlédnout na stránkách www.sudekproject.cz