Autor: Martin Peč | 14. 4. 2021
Ačkoli je sochařství poněkud opomíjenou disciplínou, jsem názoru, že si zaslouží malé zamyšlení, které by rádo tento obor umělecké činnosti poněkud osvobodilo od maratonu medializovaných pouličních přehlídek, PR aktivit a výstavního maratonu, který více uspokojuje jakési „lobbisty" mezi teoretiky, kteří protěžují své koně, nežli sochařství jako takové a diváka, jehož emoce dávno ochladly. Množství výstřelků neznamená shodný počet hlubokých stop v novodobých dějinách tohoto oboru. Spíše naopak.
Kult cen a instalací poněkud unavil publikum, které vyprazdňuje síně, protože… se nudí. Po třiceti letech postmoderny a po letech virtuózního kýče apaticky zůstává čím dál více sedět doma, věnuje se více zákusku v kavárně, než risku zklamání z umění. Za anekdotou nebyl hřmotný smích, ani moralistní pobouření „starého světa", ale nuda a apatie, která jej provází. O sochařství, při kterém se nepochybuje o správnosti postmoderního dogmatu to platí, se slzou v oku, dvojnásob.
Ty , kteří předvídají exhibice doplněné papírem s vysvětlením, tu a tam něco překvapí. Přece jen, jsou to jen a jen jednotlivci, kteří proráží uniformitu, rozhodně ne převeliké hnutí v tomto chudokrevném čase. Vlaštovky věstící naprosto ojedinělé návraty do světa secesního sochařství, sochařského impresionismu (dost možná pod dojmem nových expozic Veletržního paláce a velké výstavy Stanislava Suchardy v ní), vedou sice k finální virtuozitě, avšak také otevírají kritickou otázku, už jednou v historii sochařství pokládanou – totiž poukaz na efektní modelaci plastik pro sádru, efektnost (a mnohdy i prázdnost) pěny modelace. Virtuozita, manýra, macha se však může snadno stát brzdou v sepětí se skutečností, s dobou vzniku i se společenskou situací, na kterou přece dnes nemusí reagovat jen koncept,jen instalace, happenning, ale i socha, který si toto břímě již několikrát vzala na svá ramena kvůli své pravdivosti. Dech 20. let 20. století postrádáme. Posloucháme líbivé etudy, žádnou strhující symfonii. Přitom jsme u týž hlíny, ze které vznikl Pokorného Padlý nebo Laudova Myčka a svět hoří dost podobně. Portrét se spokojil s vnější podobou, s efektem, s fórem, tvorba je povrchní, ačkoli se dnes opírá o nespočet technologických možností. A pravda je kdesi hodně, hodně na povrchu, pokud vůbec. Umění nehovoří o své době, o současnosti, ani o jedincích v ní. Netne do živého, jde rovnou tu zabrat nemalý prostor pro exhibici, tu se cpe rovnou do vitríny jako artikl na prodej.
V září jsme měli možnost navštívit výstavu Sudek a sochy, představující Sudka jako fotografa soch a obecně uměleckých děl. Byla zde vystavena i zpodobňovaná sochařská díla, mezi nimi i dívčí portrét od Lidického. Až renesančně cítěná, Španielem a Despiauem zjednodušená (nikdy ale na úkor realismu) forma, sochařem vnitřně procítěný vejčitý tvar, bez divadelních efektů přehnané exprese a nevhodného patosu a psychologizace, opravdu nabitý citlivostí, nikoli vnější, ale vnitřní. Nikoli efekt v sádře, ale dílo znící bronzem. Bude snad ještě dlouho trvat, než odhalíme původní hodnoty při cestě mimo meze vyčpělého postmodernismu i podobně vyprahlého verismu, který absorbuje vše příšerné a kýčovité z produkce Velké Británie, USA, ale i Slovenska, Polska, Maďarska nebo kýčovité a prázdné virtuozity některých ruských sochařů.
V témže září jsme mohli zaslechnout vzpomínky profesora Akademie Jindřicha Zeithammla, hluboké zamyšlení (následující předchozí brilantní a vtipné postřehy profesora Hendrycha v témže pořadu Osudy) k soše, připomínající dílo Makovského, Španiela a především Despiaua, tu „koncentrovanou citlivost" na malé ploše portrétu. Odmítavě se vyjádřil o konceptuálních nápadech, anekdotických dílech trvající v délce vtipu. Znali jsme Jindřicha Zeithammla z řady citlivých minimalistických děl z kamene, kovu nebo dřeva, málokdo byl však obeznámen s jeho portrétní tvorbou, která spolu s hlavami od Jana Hendrycha, Stanislava Hanzíka nebo nedávno zesnulého Josefa Klimeše tvoří kvalitativní špici nejen pro sochařství ohraničené českým státem.
Právě konfrontace názorů profesorů Hendrycha a Zeithammla vede k zamyšlení nad nutností koncentrovaného tvůrčího procesu, bez produkce pro nespočet výstav i pro komerční využití coby tržního artiklu v galeriích. Je to hloubání, filozofování tvarem nad předchozími dějinami umění, nad přínosem minulého, nad kontinuitou i diskontinuitou, nad tím, jak je nezbytné neztrácet čas módností a zároveň jak je podstatné být informovaný a nebát se být i inspirovaný.
Sudkův projekt, tedy digitalizace rozsáhlého archivu negativů Akademií věd ČR, nám najednou ukazuje soubory reprodukcí děl mistrů jako je Karel Lidický, především však Josef Wagner a Josef Mařatka, také Vincenc Makovský či Jan Lauda. Je to velké hledání tvaru, zachycené jedním z nejlepších fotografů vůbec, svědectví o tvorbě vynikajících umělců, mistrů, kteří se probíjeli k definitivní podobě hledáním s obdivuhodnými výsledky. Psal jsem o Lidického hlavách, doplnil bych je i několika portréty Makovského (i jeho avantgardními plastikami), o modelletech Josefa Wagnera, i o jeho výsledných dílech jako je karlovarský pomník Bedřicha Smetany, odfotografovaný ještě v rozložených dílech v Bartákově slévačské dílně.
Je to však jen pár impulsů, které postřehl zvídavý divák a nad kterými je radno se pozastavit, popřemýšlet. Největší dobrodružství je ale dobrat se toho, co dělat dnes, jak pochopit tvar i život kolem sebe. Jestli jen slepě a pohodlně přejímat, plnit poptávku a věřit, nebo se nepříjemně pro sebe i pro druhé ptát, pochybovat.
Nejsem pesimista. Jsme národ plný umění, které vzniká – ale v šuplících. A všechny laciné efekty se zboří jak domeček z karet, když jednou přijde někdo jako Giacometti a namaluje jablko. Toho času revoluční.