Autor: Věra Beranová | 19. 4. 2021
K celkové atmosféře 60 let, v našem prostředí, v nemalé míře přispěly i vlivy, kontakty zahraniční. Nemusely to být přímé kontakty osobní, jako například v případě návštěv Jean Paul Sartra, ale kontakty prostřednictvím literatury, myšlenek, publikací, které byly překládány a vycházely v našich nakladatelstvích. To byl například vztah k osobnosti a dílu André Malrauxe. /1901 – 1976 /Malraux byl doslova osobností evropského, snad i světového kulturního dění. Byl spisovatelem, u kterého byl jeho osobní život, součástí jeho života literárního a přesně tak i naopak, jeho literární tvorba se odrážela v jeho životě osobním. Byl svým způsobem svědomím své epochy. Právě v 60. letech zúročoval své bohaté zkušenosti nejen v literární, ale i konkrétní kulturně politické práci. Tak byl v letech 1958 - 1969 ministrem kultury ve vládě Charlese de Gaulla. Jeho životní poučení, které prezentoval ve své tvorbě, z něj dělalo jednoznačně společenskou autoritu, a to samozřejmě nejen v domácím prostředí. Jeho romány jsou mimo jiné i jistými společenskými sondami, na pozadí hlubokých společenských proměn. Tak například česky vyšel v roce 1967 román Lidský úděl analyzující pozadí komunistického povstání v Šanghaji a byl zařazen mezi 100 nejdůležitějších knih 20. století. V roce 1968 v Mladé frontě vyšel také román Naděje z období španělské občanské války, které se sám Malraux účastnil, jako velitel zahraničních letců. Právě toto téma rezonovalo zvlášť v našem prostředí, kdy ještě v 60. letech žila tato problematika zvlášť živě. V závěrečném období své tvorby se zabýval uměním, které podle něj, jako jediné, dokáže překonat předurčenost smrti, osudu a historie.
Malrauxovy myšlenky, které se objevují v jeho románové tvorbě, byly velmi přitažlivé i v českém, československém prostředí a svým způsobem předznamenávaly východiska existencialismu, tohoto vidění a výkladu světa. Jednalo se především o hledání smyslu života, který byl zbaven všech společenských jistot, tradičně respektovaných, jako víry v Boha, etického kodexu. Revoluční činy mají u něj svou hodnotu, nad kterou však vítězí lidské bratrství.
V našem prostředí mělo velkou odezvu tří svazkové dílo Souběžné dějiny SSSR a USA, které vyšlo v roce1966 a na kterém se podílel spolu s André Malrauxem také Luis Aragon. Zvláště Malrauxův přístup byl zajímavý v rámci pojímání dějin, jako vývoje idejí a působení velkých osobností, na rozdíl od Aragonova pojetí, prosazujícího třídní přístup v rámci společenského a tedy i kulturního vývoje.
Z myšlenek André Malrauxe: "Kultura je to, co způsobilo, že člověk je něčím víc, než náhodnou hříčkou přírody". "Opravdový boj začíná tehdy, když musíme bojovat zčásti i proti sobě", "Pravda každého z nás je především to, co se snažíme skrýt".
K výrazným osobnostem, které se v 60. letech zasloužily o znalost, inspiraci, zahraničních estetických, uměleckých konceptů, se zasloužil Václav Zykmund /1914 – 1983 /výtvarný kritik, teoretik, malíř, grafik, fotograf, vysokoškolský pedagog. Studoval deskriptivní geometrii a kreslení na přírodovědecké fakultě UK a na ČVUT. Založil post surealistickou skupinu Ra. Aktivně působil jako výtvarník, malíř, grafik, fotograf, v 60 letech především jako teoretik, výtvarný kritik, estetik. Byl scénáristou, výtvarníkem animovaného filmu, pedagogem JAMU, VŠVU v Bratislavě vedl katedru Výtvarné výchovy, filosofické fakulty UP Olomouc. Byl členem AICA, SVU Mánes a dalších významných organizací v domácím i zahraničním prostředí. Jeho výtvarná tvorba je zastoupena v domácích i zahraničních sbírkách.
V 60. letech se na základní problémy umění snaží odpovědět všechny generační vrstvy uměleckých historiků, teoretiků, estetiků. Mezi ty, kteří celoživotně tíhli k pojetí estetické problematiky, spíše z hlediska programového, patřil bezesporu i Václav Zykmund. Rok 1945 pro něj znamenal znovuotevření nových možností, především možnosti svobody projevu. Z jeho studie uveřejněné v časopise Mladé__archy z roku 1947 je patrná jeho pevná víra v nové společenské uspořádání v nově chápaného avantgardního umění. Pokládá si jednu z nejkomplikovanějších otázek v rámci teorie umění, která je stále frekventována i v naší současnosti. Jedná se o srozumitelnosti či nesrozumitelnosti umění. Je zde myšleno umění moderní, tedy avantgarda, ale ve své podstatě se tato úvaha týká jakéhokoliv umění současnosti, které není poplatné úzké tradici, či pokleslému vkusu. Je mu jasné, že "…vztah, který se během posledních desítiletí vytvářel mezi avantgardními uměleckými směry a nejširšími lidovými vrstvami, zaslouží si plné pozornosti, neboť od jeho vyřešení závisí konec konců jak rozvoj moderního umění, tak i celkové zvýšení obecného vkusu". „V umění neexistuje nic nesrozumitelného a nic srozumitelného. Rovněž neexistuje umění „pro lid ". Tak jako je nesmyslné umění pro umění je nesmyslné i umění pro cokoli jiného. Chtít i nadále vyráběti umění „pro lid " znamená pokračovat ve starých měšťáckých tendencích, ať už hesla provázející toto umění jsou jakákoli. Umělec sice slouží lidu, ale v prvé řadě dobývá. Jakékoli posluhování mu musí být nutně cizí."/Zykmund, V., O " nesrozumitelnosti " moderního umění in Mladé archy r. III. /1946-1947/ č. 5, str. 374/
Jak možná prozíravá se jeví tato slova ve vztahu k budoucím konceptům, které našly v našich poměrech tak ochotné vyznavače. Právě v 60. letech byl tento jeho přístup velmi aktuální.
Václav Zykmund byl mimořádně aktivní, jako teoretik výtvarného umění a fotografie. Napsal vedle teoretických statí, esejí a recenzí kolem stovky textů do katalogů k výstavám například: B. Matala, F. Folýna, V. Reichmanna, F. Tichého, A. Berana, R. Fily, M. Stibora, V. Makovského, M. Štolfy, a dalších. Vydal 15 knižních titulů a patřil k předním výtvarných kritiků 60. let
V našem prostředí seznamuje Zykmund také odbornou i laickou veřejnost se současnými tendencemi v estetice, dějinách a teorii výtvarného umění, jako například v publikacích K základní otázce estetiky, 1957, Co je realismus? 1957, Moderné umenie a dnešok, Bratislava 1964. Umění, které mohou dělat všichni?, Orbis Praha 1964, 1968, Surrealizmus, Bratislava 1964 Marc Chagall, SNKLU Praha1965, Zvláštní pozornost si zasloužila publikace řešící ve své době velmi aktuální problematiku. Umenie a gýč, Bratislava 1966
Jistým centrem kulturního vývoje se stalo v 60 letech také Brno. Vychází zde mimo příležitostné texty také pravidelná periodika. Jak byl Plamen, Host do domu. Kolem těchto časopisů se soustřeďovala řada významných spisovatelů, básníků. Periodikum Plamen fungoval v letech 1959-1969, které v posledním období řídil časopis Jiří Hájek. Významným periodikem byl také Host do domu 1954-1970, kde jako šéfredaktoři působili Bohumil Macák, Jan Skácel. Okruh přispěvatelů byl velmi široký, jako například L. Kundera, M. Uhde, A. Přidal a řada dalších. Posledním šéfredaktorem se pak stal Jan Trefulka /1929-2012/ a to právě v exponovaném období let 1968-69. Byl představitelem těch, kteří celoživotně stáli na svých zásadách, i když se mnohdy musel potýkat s potížemi v rámci své profese, svého poslání. Byl přesvědčen, že pro umělce, spisovatele básníka je nejhorší, když je zahrnován poctami, prebendami. Když se zamýšlel nad svou životní poutí, tak konstatoval, že proto byl jeho život tak výjimečný a plodný, protože nebyl zahrnut různým poctami a prebendami. Jan Trefulka byl prozaik, publicista, literární kritik, brněnský patriot, celoživotní přítel Milana Kundery, studoval literární vědu a estetiku na UK v Praze a Masarykově universitě v Brně. Byl delegátem legendárního Vysočanského sjezdu KSČ v roce 1968. Mimo rozsáhlou publikační činnost v Hostu do domu, často také publikoval v Plameni, jako například: „Slovo subjektivismus vystupuje dnes často jako nový strašák, zaklínadlo proti osobním i osobitým názorům. Objektivnost kritiky není podle mého názoru věc volby nebo dobré vůle. Je to otázka neustálého prověřování a opravování vlastních soudů, rozmetávání vlastních přihrádek, obnovování kontaktu s literárními díly. Není žádnou hanbou, opraví-li kritik svůj soud o autorovi, když autor vydá novou a jinačí knížku". / Plamen šéfredaktor J.Hájek, 60 léta/ Je autorem literární předlohy Pršelo jim štěstí /1963/ a Třiatřicet stříbrných křepelek /1964/ sloužily jako námět k stejnojmenným filmům, scénář spolu s režisérem Antonínem Kachlíkem.
Od konce 50 let se také měnila atmosféra v akademickém prostředí. Rozšiřují se nejen filosofická, metodologická východiska, ale i tematika, která se zpracovává v rámci vědeckého výzkumu. Ke generaci, která se aktivně podílela na hledání a prosazování nedogmatických přístupů, zvlášť v rámci společensko-vědní tematiky, patřila také Jaroslava Pešková / 1929 – 2006/.Zabývala se především dějinami české filozofie, pedagogiky. Filozofická bádání chápala vždy ve spojitosti se společenským děním. V letech 1948-52 studovala na FF UK filozofii, historii a pedagogiku. Od r. 1953 působila na katedře filozofie FF UK, v r. 1965 se habilitovala pro obor dějiny filozofie. Její celý život byl spojen s pedagogickým působením na fakultách UK. Vycházela z marxismu, který byl inspirován například existenciální filozofií a také zvlášť v polovině 60. let semináři Jana Patočky o fenomenologii. Již od svých studií se zabývala především dějinami české filozofie. Věnovala se takovým osobnostem, jako byl například F. Krejčí, T.G.Masaryk také J.A.Komenský.
