Autor: Věra Beranová | 20. 4. 2021
Některé osobnosti, které se aktivně podílely na atmosféře, na rozvoji teoretických kulturně-politických konceptů, stejně tak, na rozvoji různých druhů umění a žánrů, 60 let dál působily, svým způsobem, i v následujícím období. Samozřejmě v jiných podmiánkách a jiné situaci. Staly se například, jako Jindřich Chalupecký, jistým vzorem pro další generace.
Jindřich Chalupecký /1910 -1990/se ve všech obdobích aktivně vyjadřoval nejen v rámci odborných otázek, ale také ke kulturní problematice v různých rovinách Jeho odborný záběr byl velmi široký. Studoval na Filosofické fakultě UK pedagogiku, psychologii, literaturu, francouzštinu a dějiny umění. Velmi aktivně se také v 60. letech realizoval jako kurátor, kde především v Galerii Václava Špály na pražské Národní třídě, která se ve své době stala jedinečným místem setkávání zvlášť představitelů nového výtvarného vidění. V 60.-70. letech byl vedoucím teoretického oddělení ÚBOKu, /Ústav bytové a oděvní kultury/, což mu umožnilo cesty do zahraničí, kde navazoval kontakty se zahraniční výtvarnou scénou. Jeho zásluhou se dostala řada domácích autorů do povědomí zahraniční výtvarné scény.
V 60. letech se věnoval umělecké kritice a aktivně se účastnil výtvarného života. Na sjezdu SČSVU /Svazu československých výtvarných umělců/ roku 1964, byl zvolen členem předsednictva. Byl také předsedou redakční rady časopisu Výtvarná práce, který se především zabýval současnou výtvarnou kulturou a nakladatelství Obelisk. Aktivně podporoval mezinárodní kulturní styky. V roce 1966 zprostředkoval výstavu českého moderního umění Tschechoslowakische Kunst der Gegenwart v Berlíně, roku 1967 17 tsjechische kunstenaars v Haagu a roku 1968 výstavu Arte contemporanea in Cecoslovacchia, která proběhla v roce 1969 v Galleria Nazionale d'Arte Moderna e Contemporanea v Římě. Jindřich Chalupecký glosoval, hodnotil umění samo ze sebe, z něho samého. Kriticky viděl moderní český výtvarný výraz v jakési křečovitosti, poukazoval na úpornou snahu vyrovnat se se světem, tedy s Francií, ale zároveň úkol, budovat národní umění. Jako jeden z mála teoretiků zabývající se problematikou současného umění viděl i nebezpečí povrchního kopírování zahraniční tvorby:_„Dát základy národní výtvarné kultuře "._Kritický hodnotil situaci konce 60 let.: „…potřebujeme proto po abstraktnosti a nelidskosti pojmové řeči vrátit se k řeči původnější, řeči tekuté a proměnlivé, lidské a konkrétní". /Chalupecký, J., Dějiny a řeč, Listy 19/1969/Mimo řady monografií, které napsal, pořádal řady katalogů a především odborných článků. Významná je jeho publikace Umění dnes, z roku 1966, která vyšla v Nakladatelství československých výtvarných umělců, a znamenala nový pohled na současné umění.V závěru své knihy se zamýšlí nad současným stavem výtvarného umění a zvlášt teoretickou reflexí. Byl v té době jeden z mála, který nepodlehl její glorifikací:" "Chtěl jsem přinést trochu pořádku do nesystematičnosti, s jakou se tady o současném umění mluví a usnadnit tím četbu hlavně nevýtvarníkovi, kterému se knížka dostane do ruky". / Umění dnes, Praha 1966 s. 184/ Patřil k těm osobnostem vědeckého světa, které se angažovaly v konkrétních kulturně politických konfrontacích. V podstatě v tradici českého estetického a uměnovědného myšlení to není nic nového. Vzpomeňme jen například vystoupení Otakara Hostinského, nebo angažovanost Jana Mukařovského.
Mezi osobnosti akademického světa, které své poslání viděli i v ve společenské angažovanosti, patřil také první rektor obnovené Univerzity Palackého Josef Ludvík Fischer /1894 -1973/ filosof, sociolog, představitel skladebnéfilosofie, vysokoškolský pedagog. Absolvoval studium na FF UK češtinu, němčinu a filosofii. Ativně se zapojil do levicového hnutí, spolupracoval se Z.Nejedlým v časopise Var, s S.K.Neumanem v Červnu a ve Studentské revue s Bedřichem Václavkem v Indexu. Pracoval v knihovnách v Praze, Olomouci, Brně. Jako vysokoškolský pedagog působil na univerzitách v Brně, jako děkan, v Olomouci, jako rektor. Po roce 1945 se aktivně podíleli na koncepci kulturní politiky, v 50. letech jeho pojetí vysokoškolského studia a filosofická orientace nebyly pro kulturní politiku přijatelné. V duhé polovině 60. let se vrátil na UP v Olomouci, kde vedl Aristotelský seminář. Publikoval řadu studií, z nichž velkou odezvu získal jeho Sokrates nelegenární z roku 1965. V závěrečné etapě svého pedagogického působení přispěl k reformnímu chápání základních společenských problémů doby. Ovlivnil svým vystupováním a texty novou nastupující generaci. Fischerova publikační činnost je velmi rozsáhlá.
Celoživotně se zabýval problematikou demokracie, která v podstatě je aktuální, až do dnešních dnů. Fischer poukazuje na krizi demokracie.V několika vydáních vychází _Krize demokracie.Otázek kulturně-společenských se týkají například:Den po válce (1946), Na cestu. Hrst proslovů děkanových (1946), Politika a stranictví (1947), Únor 1948. Slovo k vychovatelům (1948), Tři stupně. Filosofický vějíř (1948), Sokrates nelegendární (1965), O kategoriích (Filosofický časopis, 1966, 1967),P_edagogické stati (1968),Filosofické studie (1968), Skladebná filosofe, strukturalismus a dialektika (Filosofický časopis, 1969), Nástin teorie politiky (Sociologický časopis, 1969),Glosy k české otázce. 1. vyd. Praha: Horizont, 1970. V roce 1968 se stal doslova tváří studentského hnutí na UP. Vystupoval na řadě shromáždění a v médiích. Byly to živé diskuse se studenty, prohlášení. Publikoval v odborných i populárně vědních periodikách.
K významným fotografkám, publicistkám, které se aktivně podílely, právě v 60 letech, na rozvoji a šíření myšlenek Pražského jara, patřla Irena Blühová /1904 – 1991/. Celoživotně se zabývala sociální tematikou. Svým způsobem zaznamenávala především slovenský venkov. Její fotografie byly v 60 letech pravidelně uveřejňovány i v českých periodikách, Plameni, Červeném květu,Výtvarné práci a dalších. V letech 1931 -1933 studovala na Bauhausu, který v té době byl v Dessau, z tohoto období pochází několik evropsky známých snímků. Mimo fotografii se zde zabývala také typografií. Myšlenky tohoto jedinečného učiliště přenesla i do Bratislavského výtvarného, obecně uměleckého života.Vedla v Bratislavěknihkupectví, kde také vystavovala výtvarná díla svých kolegů, levicových intelektuálů. John Heartfield využíval její fotografie k tvorbě svých fotomontáží. Byla ženou Imro Weinera Kráĺa malíře, představitele slovenského surrealismu-nadrealismu. Vydala řadu fotografických cyklů.
K významným osobnostem evropského formátu, která se svým způsobem zapsala do našich kulturních dějin 60. let patřil francouzský filosof, spisovatel, politik Roger Garaudy / 1913- 2012 /. Jeho filosofický a politický názor se v jeho dlouhém životě diametrálně proměňoval.Tato proměna bývá charakterizovaná, od marxismu k islámu. Nás především zajímají léta 60., kdy velmi silně ovlivnil společensko-politický vývoj v Československu. V roce 1963 se účastnil známé konference věnované F. Kafkovi v Liblicích. Tato konference vstoupila svým jedinečným způsobem nejen do našich kulturních dějin. Hlavním tématem byla tvorba F. Kafky, ale v podstatě šlo o celkové uvolnění v otázkách kultury a umění. K tomuto svým způsobem přispěla i přítomnost R. Garaudyho, který v té době byl mluvčím Komunistické strany Francie.Své simpatie u většiny veřejnosti si získal také jeho postoj k okupaci v roce 1968.Garaudyho knihy byly také překládány a ve velkých nákladech vydávány. V roce 1964 to byly Perspektivy člověka, v roce 1967 Od kladby k dialogu , v roce 1968 Marxismus 20. století. Největší pozornosti se dostalo jeho knížce, Realismu bez břehů 1964,1965, jehož hlavním smyslem bylo rozvolnění pojmu, představy o realismu ve smyslu odrazu skutečnosti. V podstatě tento text dával odpovědi na řadu polemik a to především v rámci umění, mezi jeho realistickým pojetím a například abstrakcí. Jistou kritikou tohoto textu se stala knížka Sávy Šabouka nazvaná Břehy realismu, která vyšla v roce 1973.Po roce 1969 byly jeho texty, i on sám v Československu nežádoucí, stejně se také rozešel s Komunistickou stranou Francie a jeho filosofická a světonázorová orientace se změnila.
