To jsou ty paradoxy…

Miloš Jakeš v osobních vzpomínkách a jako účastník komunistického hnutí, ba třetího odboje?

„Byl oddaným a horlivým stoupencem Dubčeka, a to až do konce června 1968. Jakeš v té době odjel na čtrnáct dní do SSSR na dovolenou. Když se vrátil, zavolal svého přítele a pomocníka a řekl mu: ,Já se teď budu měnit. Myslím, že ty se mnou nepůjdeš, a proto nic už nesmíš vyřizovat a budeš sem chodit jen tak. Já ti zatím – dokud je čas – najdu místo, kde tě bude možno ulít. Později to už nepůjde.' (…) Jakeš se seriózně postaral o ty svoje spolupracovníky, kteří se nechtěli ,měnit', veliký rozdíl oproti Husákovi. Za důležitější ovšem považuji, že Jakeš se jeví jako vydrezírovaný baťovák, baťovácký robot, který bez ohledu na vlastní stanoviska přebírá automaticky a ukázněně stanovisko šéfa. Specifikum je dnes v tom, že názory nového šéfa jsou v příkrém rozporu s jeho dvacetiletou a velmi horlivou angažovaností pro Brežněva. Jak se s tím vyrovná, to je veliká otázka," stojí v jednom interním archivním záznamu z ledna 1989. Dnes už víme, že se s tímto paradoxem vyrovnával těžce, prakticky do konce života. Na detaily už se ho ale nezeptáme.

Osobně jsme se poznali před několika lety, k čemuž nejspíš dopomohlo i to, že můj děda také pracoval v Baťových závodech ve Zlíně, kde Miloš Jakeš (*12. 8. 1922 České Chalupy – † 9. 7. 2020 Praha) už před válkou začínal jako montér a zároveň s vyznamenáním absolvoval Vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou. Tamější pobyt nepřivodil vesnickému chlapci z Šumavy jen kulturní šok, ale značně ho do budoucna poznamenal.Byla to pro něj velká škola. Naučil se disciplíně, technickým dovednostem, efektivnímu nakládání s časem či sebekázni, a i s odstupem času hodnotil baťovský systém práce pozitivně, jako inspiraci. Vydělal zde svoje první peníze, získal zaměstnání konstruktéra elektrozařízení a našel celoživotní věrnou partnerku, s níž zplodil dva syny. Ve Zlíně, respektive Gottwaldově také vstoupil v roce 1945 do KSČ. Brzy začal sbírat funkce a dotáhl to až na post předsedy tamního národního výboru (primátora), přičemž se podílel na budování nových pořádků.

Občas jsem za bývalým prvním mužem strany docházel do jeho hanspaulské vily a posléze do bytu v Podbabě. Vedli jsme rozhovory především o minulosti a zároveň jsem se snažil s jeho vzpomínkami konfrontovat své poznatky. Byl ochotný, i když se neotevíral zcela. V posledních letech se rád vracel právě ke svému mládí a rodině, nuzným poměrům, z nichž vzešel a které ho přivedly ke komunistickému hnutí. Radikální zápasníky za sociální spravedlnost a změnu řádu věcí veřejných nenapomohla zformovat jen zidealizovaný sovětský vzor, nýbrž i válečná zkušenost a systém první republiky, který je dnes spíše lakován na růžovo, ale ve skutečnosti byl poznamenán značnými sociálními a nacionálními problémy.

V hovorech jsme přirozeně neopomíjeli ani Jakešovu pozdější funkcionářskou činnost a vztahy uvnitř stranického aparátu i mezi jednotlivými funkcionáři. Zajímavé byly například jeho polemiky s vývody Lubomíra Štrougala nejen ohledně ekonomických otázek. Je však třeba říct, že se snažil k druhým až na výjimky vyjadřovat korektně, ba hyperkorektně, jelikož patrně nechtěl veřejně prát špinavé prádlo. Kladně hodnotil i Gustáva Husáka, ačkoliv jejich vztahy byly ve skutečnosti komplikovanější než se nejen dnes na první i druhý pohled může zdát. Husák totiž dlouho nedokázal zapomenout jeho aktivity za rehabilitaci bývalého ministra vnitra Rudolfa Baráka, jenž se předtím podílel na Husákově kriminalizaci. Jakeš si zase do Moskvy neváhal v sedmdesátých letech postěžovat na Husákovy praktiky, například odposlechy telefonických hovorů.

Evergreenem pro Jakešovo přemítání i hledání zůstával však Listopad 1989, kdy si vyčítal nerazantní postup a nechtěl si připustit tehdejší nutnost radikálnějších celospolečenských změn. Zajímal se i o současné dění a archivní materiály. Když jsem posléze navrhl, že bych mohl v Moskvě zkusit vyžádat k nahlédnutí osobní spis, který na něj Sověti vedli, a pořídit z něj kopie, bez dlouhého váhání souhlasil.

Kvůli právnímu ověření pro archiv jsme také podnikli návštěvu notáře. Sedmadevadesátiletý Jakeš tehdy taxík odmítl s tím, že je to zbytečné a že pojedeme tramvají. U notáře nastaly až groteskní situace. Špatně slyšel, takže jsem mu tlumočil dotazy notářky, která zachovávala profesionálně klidnou tvář a ptala se bývalého generálního tajemníka na jméno a zda ví, co podepisuje. Přitom vyšlo najevo, že v připraveném potvrzení je špatně uvedeno Jakešovo křestní jméno – v občance opravdu stálo „Milouš". Paní zase špatně viděla. Nakonec jsme to úspěšně zvládli, několikrát jsem se pak ujistil, zda ho nemám doprovodit domů. On že ne, prý to v pohodě zvládne sám, stejně ještě cestou musí koupit rozdvojku či co a ať dám pak vědět, jak jsem v Rusku pořídil.

V Moskvě, kde Jakeš v druhé polovině padesátých let úspěšně absolvoval stranickou vysokou školu, se poštěstilo i mně. Osobní spis čítal kolem sedmi set stran, které ještě spolu s dalšími materiály momentálně zpracovávám do knižní podoby. Potvrzují obraz disciplinovaného funkcionáře, který na rozdíl od mnoha jiných soudruhů příliš nesázel na zákulisní praktiky a nepodléhal mamonářství „rudé šlechty". Nakonec i post generálního tajemníka strany na něj tak nějak zbyl. Když se dva silní perou, v tomto případě Lubomír Štrougal a Vasil Biľak, třetí, méně výrazný se směje – ačkoliv už v roce 1987 situace příliš humorná nebyla, natož pro nového stranického lídra, který byl mnohými spíše chápán jako přechodná politická figura, která nedorostla Husákovu formátu a půjde s ní podle potřeb manipulovat. Při Jakešově volbě jistě zapůsobila i podpora Moskvy, jeho předchozí úzká spolupráce s Gorbačovem, kterému po Listopadu naopak nemohl přijít na jméno, snad dokonce víc než představitelům disentu. Stále se přitom vracel ke vzpomínce, jak několik měsíců před sametovým předáním moci si osobně slibovali, že socialismus nedají. Gorbačovovo následné chování chápal jako těžkou zradu.

Když jsem se z Ruska vrátil do Prahy a chtěl Jakeše s nabytými poznatky seznámit a požádat ho o komentář, prodělával bohužel těžký zápal plic. Nakonec jsme se díky jeho tuhému kořínku i vstřícnosti jeho syna ještě setkali a leccos probrali. Už to ale nebyl ten vitální Miloš Jakeš, jak jsem ho znával. Působil zesláble, používal chodítko a o poznání hůř komunikoval. Jednalo se o naše poslední osobní setkání, při kterém mi ještě stihl podepsat své nově vydané životopisné knižní vyprávění Příběh komunisty (nakladatelství Česká citadela 2019). Domníval se, že v historii jsou řešeny marginální záležitosti, ale budovatelské úspěchy jsou zamlčovány, proto se nevzdával myšlenky, že ještě sepíše obecněji pojaté poválečné dějiny Československa a KSČ. To už ale bohužel nestihl.

9.července 2020 v požehnaném věku nedožitých 98 let Miloš Jakeš zemřel. Odešel baťovák, který nevěřil na peklo a miloval švestkové knedlíky, jichž míval doma plnou mrazničku, jinak ovšem velmi střídmý člověk, co rád chodil pěšky, a i v pokročilém věku běžkoval. Jeden z posledních vrcholných politiků, který stál jak u zrodu, tak u konce komunistického experimentu. Kariérní disciplinovaný komunistický funkcionář, který se mimo jiné podílel na kolektivizaci venkova a (ne)řešení hospodářských otázek, v šedesátých letech pak první náměstek ministra vnitra a zpočátku i sympatizant reformního procesu.

Pokud se nepletu, jednalo se také o posledního žijícího politického účastníka klíčového jednání v Moskvě ze srpna 1968 a signatáře tzv. Moskevského protokolu, kterým se sice předešlo krveprolití, ale zároveň znamenal udušení pokusů o politickou i ekonomickou demokratizaci Československa a opětovné nastoupení cesty utahování šroubů. Paradoxně díky Dubčekově podpoře (studovali spolu v Moskvě a udržovali přátelský vztah) Jakeš stanul ještě před intervencí „spřátelených" vojsk v čele Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, která dva roky poté dohlížela na provádění prověrek – proces vylučování statisíců straníků včetně bývalého Jakešova nadřízeného Dubčeka.

Oproti tradovaným a nejednou i medializovaným tvrzením, však Jakeš prověrky neřídil, ani nepřipravoval. Ústřední komise rozhodovala o prověření vlastních členů a o dodatečném vylučování těch, kteří sami odhodili stranické legitimace (do samotných prověrek se tomu tak stalo v asi 155 tisících případech). Zejména ale řešila odvolání jednotlivých členů KSČ proti rozhodnutím pohovorových komisí o vyloučení či vyškrtnutí, což se týkalo kolem 65 tisíc lidí, přičemž vyhověno bylo asi 10 % a posléze dalších sedm tisíc bývalých členů bylo znovu přijato.

Jak i později sám Jakeš kriticky poznamenával, často se ani tak nejednalo o hledání pravdy a ideologickou čistotu, nýbrž příležitost k vyřizování si osobních účtů. Prověrkový proces sice formálně posloužil k disciplinaci a sjednocení strany, ovšem do budoucna zároveň vytvořil nezanedbatelnou skupinu lidí druhé, resp. třetí kategorie. Cejch vyloučení se navíc přenášel i na rodinné příslušníky dotyčných a nejednou uprázdněné vedoucí posty pak bývaly obsazeny méně kvalifikovanými lidmi. Ostrakizovaní, ačkoliv se socialismem sympatizující, přirozeně často prošli hlubší myšlenkovou katarzí a režim si zbytečně vyrobil nepřátele, což se posléze naplno ukázalo. Nemělo by tedy nakonec normalizační vedení včetně Jakeše či Brežněva obdržet osvědčení účastníků třetího odboje? Jistě, roli sehrála řada dalších faktorů, zejména geopolitika a generační obměna. Nehledě ani političtí aktéři nejsou přímočarými tvůrci dějin, jednají v jedinečných situacích a málokdy se jejich původní cíle a představy kryjí s budoucí realitou. Navíc historie, respektive její výklad reaguje na přítomnost, a tak je proměnlivá a nejistá.

Další ironie dějin nastala právě koncem osmdesátých let, kdy Gorbačov zpočátku vkládal právě do Jakeše naděje, že dokáže naskočit na nový politický kurz radikálních změn, které předtím sama Moskva negovala. Vzhledem k Jakešovým předcházejícím rolím, rozložení v partaji i nečitelnosti sovětské politiky to bylo víceméně nereálné.

Ačkoliv mnohé radikálnější změny se začínaly projevovat, ostatně sám Jakeš nebyl zcela rigidní (například sympatizoval s fenoménem JZD Slušovice), výsledkem byl chaos a bezradnost nejen uvnitř stranických vedoucích struktur. Kdyby však tenkrát v Listopadu Gorbačov namísto hození tápajícího Jakeše a dalších vedoucích funkcionářů přes palubu zavelel, ti by patrně neváhali nasadit do ulic proti opozici a demonstrantům ozbrojené síly. Naštěstí pro všechny zúčastněné násilná varianta i díky Gorbačovovi neprošla. Už 24. listopadu se Jakeš pod tlakem vzdal postu generálního tajemníka strany a za další dva týdny mu dokonce jeho soudruzi jako obětnímu beránkovi odebrali po pětačtyřiceti letech stranickou legitimizaci, což dlouhodobě těžce nesl. Přesto i poté patřil k veřejným horlivým obhájcům předlistopadového socialismu, přičemž si nenechával ujít prvomájová shromáždění.

Také na nich se zákonitě těšil zájmu dnešních médií a filmařů. Nejednou se tak dělo s cílem ho lacině vyprovokovat a zesměšnit, prakticky na něm parazitovat, což si sám patrně uvědomoval a přecházel argumentací, že přese všechno bude díky tomu moci něco sdělit veřejnosti. Zájem ho spíš těšil. Jistě, jedná se o věc osobního vkusu, ovšem tato zploštělost vedla a vede i k utvrzování Jakešova karikaturního obrazu, bagatelizování skutečností, že se především jednalo o vrcholného veřejného činitele, kteří obecně nesou odpovědnost za svou činnost a kvalitu stavu věcí veřejných.

Zemřel ostatně politik, který byl za svou činnost po roce 1989 vyšetřován. Nejnověji kvůli odpovědnosti za omezování svobodného pohybu a mrtvé na státní hranici, přičemž i předlistopadové Československo bylo vázáno Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Objevuje se mimo jiné tvrzení, že třicet let po pádu vedoucí úlohy KSČ je již poněkud pozdě bycha honit, případně ať jsou pak tedy stíháni i jiní politici, americkými prezidenty počínaje… Osobně se domnívám, že není nikdy na škodu věci pojmenovat pravými jmény, a tím upozornit na odpovědnost vyplývající z vykonávaní veřejných funkcí a na nedodržování vlastních pravidel. A nemělo by jít přitom ani tak o Miloše Jakeše jako o vzkaz politikům současným i budoucím. Za snahou o „vyrovnávání se s minulostí" jsou ostatně často schovávány jiné zájmy.

Píše se, že zemřel i symbol. Ale čeho vlastně? Zatuhlosti poměrů, nedostatku sebereflexe, tupostí předlistopadového režimu, relativního blahobytu, sociálních jistot, chataření či nevyrovnání se s minulostí, ať už si pod tímto vágním slovním spojením představujeme cokoliv? Uvízlo mi v paměti vyprávění brněnského politologa Lubomíra Kopečka, který svým vysokoškolským studentům narozeným okolo roku 2000 pustil záznam známého vystoupení Miloše Jakeše z Červeného Hrádku a ptal se jich, co si o tom myslí. Odpovědi byly v kontrastu s dobovým vnímáním: To je asi nějaký reformní komunista, který by rád napravil poměry a nastolil volnější trh, pravicový komunistický politik a podobně. Aneb „tu jsme to v minulosti trochu přešvihli s tou socializací". Jak na něj bude asi nahlíženo za dalších třicet let?

Mimochodem, v Červeném Hrádku u Plzně se o projev v plném slova smyslu ve skutečnosti nejednalo. Jakeš tam sice řečnil, ale pak odpovídal na dotazy účastníků setkání a přitom improvizoval, což je patrné z celkového vyznění. Když se do jeho slov zaposloucháme, vcelku měly hlavu a patu, ba některé teze vyznívají nadčasově, ovšem formou místy nechtěně i humorně, neobratně či bezradně, proto záznam také raději oproti původním záměrům neodvysílala Československá televize. Toho se chytli i umocnili opoziční činitelé, například Alexander Vondra, kteří nahrávku získali a poslali na „Západ". Pásky rovněž skončily v rádiu Svobodná Evropa, odkud se pak díky redaktoru Milanu Schulzovi dostávala patřičně sestříhána verze zpátky na československé území k uším širokého posluchačstva. Záznam se také šířil mezi lidmi. Patrně se současně jednalo i o snahu Jakeše zdiskreditovat ze strany jemu nenakloněných komunistických kruhů, kteří si přáli uspíšit jeho politický pád. Humor bývá odzbrojující.

Vybavuje se mi také diskuse z životopisného filmu Milda mezi Jakešem a Františkem „Čuňasem" Stárkem, který mu u piva vyprávěl o tom, jak byl pronásledován a vězněn, když on byl u moci. Jakeš mu tenkrát až s mrazivě chladnou logikou odpověděl, že patrně právem, neboť asi dělal něco, co dělat neměl – takový je holt život. Když už si konsternovaný Stárek začal brát na pomoc i náboženské představy a ptal se bývalého funkcionáře, zda se nebojí, že skončí v pekle, hbitou odpovědí mu bylo, že je ho Jakešovi líto, neboť neví, že peklo neexistuje. Za několikaletou úzkou participaci na tomto dokumentárním snímku, který stál statisíce, si Jakeš vysloužil honorář 500 Kč, které odmítl…

Miloš Jakeš je dnes především zkarikovaný symbol našich vlastních představ o minulosti i dnešku. Schválně, na co budete myslet, až si příště dáte švestkové knedlíky.

(Text je rozšířenou verzí článku „Takový byl holt život. Zemřel Milo(u)š Jakeš", který byl uveřejněn 17. července 2020 v internetovém časopisu Alarm)