Na stadiónu života byla normalizace jako bazén olympijských rozměrů plný kalných vod

Přinášíme interview s Muriel Blaive (1) pro Institut české levice (IČL) v rámci aktivit věnovaných 100. výročí Komunistické Strany Československa.

IČL : Jak hodnotíte pozici KSČ v průběhu let od jejího vzniku až do roku 1990 v kontextu evropského komunistického hnutí? Byla KSČ prokazatelně podřízenou složkou sovětské komunistické doktríny a politiky? Jestliže ano, nakolik hrála i aktivní, vlastní roli v Československu a v evropském komunistickém hnutí?

Muriel Blaive : KSČ byla jednou z mála komunistických stran (pomysleme také na německé a francouzské KS), které se v době svého vzniku těšily skutečné legitimitě ve společnosti.

České země byly ve skutečnosti ideálním místem pro marxistickou teorii (ačkoli na Slovensku tomu tak nebylo).

Důvody byly společensko-politické: souviselo to s úrovní industrializace Česka, s již existující a organizovanou dělnickou třídou, rozvinutou ekonomikou a sociálně demokratickou tradicí. Byl to ale také kulturní a náboženský důvod: česká kultura, která dlouho žila pod útlakem, si vytvořila nechuť k rakouské aristokracii, k privilegiím, k nadřazenosti. Egalitářství bylo národní součástí české identity na začátku dvacátého století. V porovnání se sousedními zeměmi nebylo náboženství moc rozšířené, nepochybně proto, že rakouská vláda vnucovala lidem katolickou víru přesto, že zde byla již od slavných dob Jana Husa upřednostňována víra protestantská. Češi navíc neměli v historii tolik konfliktů s Rusy, jako měli Poláci a Maďaři, naopak v české kultuře existoval proud rusofilie. A nakonec komunistické strany spolupracovaly s národnostními menšinami. KSČ se nadproporčně získávala příznivce mezi československými Němci, Maďary a židy ze snadno pochopitelných důvodů: komunistická strana byla spojující silou v nejednotném světě, která slibovala empatii a respekt ke každé identitě.

Protože se KSČ těšila opravdové podpoře lidu, mohla si dovolit být jednou z nejvíce neústupných komunistických stran. Vedení strany může být neústupné, pokud ví, že je podpořeno skutečnou mocí;když je jeho moc méně jistá, stává se citlivým na tlaky zdola. Dogmatismus je luxus, protože když je uplatňován ve špatném kontextu, jako tomu bylo v případě německé, polské a maďarské strany ve třicátých letech v rámci strategie „třída proti třídě", která byla vyhlášena z Moskvy, stává se sebevražedným. V těchto zemích až do roku 1945 tři strany vymizely.

Ptáte se, jestli existují nějaké listinné důkazy o tom, že KSČ byla podřízena sovětské doktríně a politice, jako by se o tom dalo diskutovat. Nemyslím si, že by se o tom dalo pochybovat od dob, kdy byla ve dvacátých letech bolševizovaná. Monografie Jacquesa Rupnika o historii KSČ poskytuje bohaté archivní důkazy. V roce 1929, kdy se Klement Gottwald stal generálním tajemníkem strany, se stal také poslancem československého parlamentu. Tato historka je líčena znovu a znovu, ale stojí za to ji zopakovat, protože je velmi výmluvná. Tvrdil: „My jsme stranou československého proletariátu. Naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se do Moskvy chodíme učit od ruských bolševiků, jak Vám zakroutit krkem. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistři." (2) Českoslovenští komunisté a sympatizanti mohli nabídnout určité iluze, ale českým a slovenským občanům, kteří chtěli být informováni, bylo po vydání románu Jiřího Weila Moskva-hranice (1937) (3) bezpochyby jasné, co stalinismus v praxi znamenal. Weil popisuje své zkušenosti s represí, když žil v Sovětském svazu v letech 1933 až 1935, což byla zkušenost, která byla velmi vzdálená teoretickým slibům a původním ideálům. Česká kritika však poučení z románu z velké části ignorovala.

Doma nebo v zahraničí byli českoslovenští komunisté známí zvláště horlivým prosazováním moskevského dogmatu. Ať už z pamětí bývalých soudruhů (4), nebo ze zpráv Karla Bartoška (5), je zcela patrné, že Artur London a další patřili během války ve Španělsku (1936-1939) mezi nejdogmatičtějšími představitele Kominterny. Evžen (Jenő) Fried působil ve Francii ve třicátých letech. Fried byl urputný stalinistický Maďar ze Slovenska, který prosazoval stalinizaci francouzské komunistické strany a eliminoval její umírněné křídlo. Vysvětlil francouzským soudruhům, že pakt Molotov-Ribbentrop byl oprávněný, protože druhá světová válka byla válkou mezi imperialisty (6) - dokud v roce 1941 zcela nezměnil tvář.

Po válce chtěl Stalin spolupracovat se Západem a s demokraty v zemích okupovaných Rudou armádou. Umírněná politika po roce 1945, linie „národní cesty k socialismu" přijatá v každé zemi, byla diktována Stalinem a všichni vůdci ji prosazovali s neskrývaným nadšením. Paměti Milovana Djilase, Konverzace se Stalinem, nabízejí fascinující pohled na tuto falešnou toleranci a poctivost (7) - falešnou, protože zatímco Stalin kázal umírněnost, Rudá armáda okupovala střední Evropu na úkor místního obyvatelstva (kromě Československa, vzhledem k tomu, že Rudá armáda odešla již 1. prosince 1945.)

Po válce nahradila Kominternu nová organizace Informbyro (Cominform), i když byla méně dogmatická, a hlavně méně silná. Giuliano Procacci vydal zápisy ze tří schůzí Informbyra. Můžeme sledovat, jak se charakter sovětské moci mění od roku 1947 do roku 1949. Veškerá benevolence mizí a po rozchodu s Titem v roce 1948 požaduje Stalin úplnou podřízenost ostatních komunistických stran (8). Slánský a Gottwald, kteří v roce 1945 hlásali toleranci a úctu k demokratům, kteří slíbili, že nedojde ke kolektivizaci zemědělství, a Československo dosáhne socialismu svým způsobem, národním a demokratickým způsobem (9), změnili směr po roce 1947. Československo se stalo stalinistické a tuto změnu urychlil převrat v únoru 1948.

To, že KSČ byla během stalinismu podřízena SSSR, je zřejmé, ale destalinizaci v letech 1954-1956 si vynutila také Moskva, jak jsem ukázala ve své knize (10). V roce 1968 se mohlo uskutečnit Pražské jaro proto, že Brežněv dal Dubčekovi požehnání během své cesty do Prahy koncem roku 1967. A po přestávce v roce 1968 byla KSČ během normalizace opět podřízena Sovětům, což jistě nepotřebuje žádnou demonstraci, protože země byla obsazena. Nakonec se rok 1989 stal přímým důsledkem odpojení Gorbačova od střední Evropy v roce 1988.

Relevantnější otázkou by bylo, zda podřízenost KSČ Moskvě znamenala, že komunismus byl neochotnému Československu vnucen zvenčí. Tato odpověď je záporná: zaprvé proto, že Československo přijalo komunismus dobrovolně, a zadruhé proto, že síly, které se proti němu postavily, nabídly tak slabý odpor, že byl téměř irelevantní. KSČ snadno zvítězila ve volbách v roce 1946. Československé obyvatelstvo poté kolektivně spolupracovalo s komunistickým režimem v různých formách: vstupem do strany (na konci roku 1948 bylo 49% českého aktivního obyvatelstva členem KSČ! (11), spoluprací s StB, nebo jednoduše přijetím pravidel komunistického režimu, ať už to bylo někdy s nechutí - hry Václava Havla Audience, Vernisáž, a Protest jsou v tomto ohledu poučné (12). Komunismus mohl být na Československo zaveden stejnou silou, jak tomu bylo v Polsku a Maďarsku, ale faktem je, že to nebylo za potřebí.

Hlavním důvodem pro to bylo vlastenectví a dokonce i nacionalismus: nejen Sovětský svaz a jeho československý zástupce, KSČ, byl jedinou mocí, která byla schopna zaručit, že se vysídlení sudetští Němci nevrátí, ale KSČ byla také jedinou silou v Československu schopnou sjednocení a usmíření českých zemí a Slovenska po fašistickém převratu na Slovensku a katastrofálním zhroucení meziválečné „československé ideologie" - která byla ve skutečnosti formou českého etnonacionalismu uvaleného na Slovensko (13). Československo bylo zemí, kde byl komunismus silně spojen s nacionalismem/vlastenectvím, což významně přispělo k jeho populární legitimitě. To je docela ironické, vezmeme-li v úvahu internacionalistický rozměr komunistické ideologie v prvních letech Kominterny. Nelze však popřít, že Stalinova snaha spojit komunismus s nacionalismem v každé zemi a vyprázdnit veškerou ideologii „mezinárodního proletářství", která pod jeho povrchem vzkvétala, byla pozoruhodně úspěšná. Jak uvážlivě poznamenal Václav Havel, nikdo se nestaral o nápis „proletáři všech zemí, spojte se!" ve výloze u zelináře. (14)

V době nástupu komunismu měli svůj díl odpovědnosti i českoslovenští demokraté. Prezident Beneš a demokraté tolerovali stále zjevnější poválečné zneužívání KSČ ve vnitřní politice, protože potřebovali zavřít oči před úplným kolapsem meziválečného systému, který prosazovali. Jan Masaryk popsal svému příteli Johnu Fosteru Dullesovi, budoucímu ministrovi zahraničí prezidenta Eisenhowera, jak si musel jednou rukou držet nos, zatímco druhou hlasoval v OSN, jak moc sovětské návrhy páchly.(15)

Co je to za obhajobu demokracie? Demokraté zavřeli oči před týráním, které někdy vyústilo v etnické čistky, doprovázené vyhoštěním sudetských Němců. Zákon č. 115/1946, který omilostnil všechny excesy spáchané proti Němcům, stanovil standard pro budoucí porušování lidských práv a byly to jedny dveře, které demokraté dychtivě otevřeli. Jak ukázal Benjamin Frommer, závažnost poválečného urovnání sporů s nacistickými spolupracovníky byla další ranou pro demokracii a zlověstným modelem pro nadcházející komunistické represe.(16) Demokraté se poté nechvalně vzdali Marshallova plánu v červenci 1947. V únoru 1948 to byli demokraté, kteří urychlili krizi odstoupením z vlády, byl to demokrat, syn samotného zakládajícího prezidenta, Jan Masaryk, který zradil demokraty tím, že odmítl rezignaci (je pravda, že se ostatní ministři neobtěžovali s ním poradit), byl to demokratický prezident, který se vzdal a nominoval novou komunistickou vládu, a byl to demokraticky zvolený parlament z roku 1946, který se zavázal nové komunistické vládě bez jediného hlasu proti (ačkoli devět poslanců rezignovalo).(17)

Podobně Pražské jaro pohřbil osobně Alexander Dubček. Nebránil se okupačním silám, podepsal dohody v Moskvě, zůstal u moci a odčinil reformy, které provedl. Tvrdit, že normalizace byla „chybou Sovětů", by tedy bylo velmi nepřesné. Za normalizaci nesli v první řadě odpovědnost první tajemník Husák a jeho kolegové a spolupracovníci. V tomto smyslu byl vztah s eurokomunismem zpřetrhán. Jednalo se o dvě odlišné reality, které odpovídaly dvěma velmi odlišným kontextům. Českoslovenští normalizátoři toho měli více společného s francouzskými komunisty, kteří měli obdobné kořeny v dlouhodobé francouzské kultuře než s umírněnějšími italskými komunisty.

Stručně řečeno, komunistický režim by se bez mezinárodního kontextu v roce 1948 pravděpodobně v Československu neuchytil, ale komunistická ideologie byla v české kultuře hluboce zakořeněna. Ti, kteří chtěli vědět, co by komunismus v praxi znamenal, to věděli, ale většina lidí se rozhodla to nevidět a nechat to tak, nebo to dokonce nadšeně podporovali.

IČL: Jak se odrážely podle Vašeho osobního hodnocení historie a osobní zkušenosti ve vzniku, tradici a historii KSČ a později v KSČM západoevropské vlivy, západoevropská socialistická a komunistická tradice, italský historický kompromis, vývoj ve Francii, eurokomunismus, reformismus v komunistickém hnutí v postsovětském prostoru?

Muriel Blaive: Eurokomunismus byl v mnoha ohledech intelektuálním pokračováním Pražského jara. Symbolizuje to skutečnost, že Jiří Pelikán emigroval do Říma a později se stal poslancem Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu. Ale jak víme, Pražské jaro bylo mrtvé a pohřbeno v normalizovaném Československu. Českoslovenští i francouzští komunisté byli spíše dědici stalinismu. Oba vykonávali ten druh vlády, který je dlouhodobě možný díky tomu, že mají dostatečnou podporu, aby si mohli dovolit chybovat. Rozdávali privilegia a výměnou si kupovali věrnost - to je ta (ne)slavná „společenská smlouva", kterou jsem v minulých letech popsala k ctnostnému rozhořčení antikomunistů. To, že si KSČ vybudovala skutečný základ podpory, bylo zřejmé po roce 1989, kdy pro ni hlasovala podstatná část voličů. KSČ se nechtěla reformovat, protože byla hrdá na své dosavadní výsledky a představovala mnoho občanů, kteří litovali jednoduššího životního stylu před rokem 1989 a/nebo litovali excesů divokého kapitalismu - ne bezdůvodně, dodala bych. Je zajímavé, že francouzští komunisté šli podobnou cestou. I oni se nechtěli vyvíjet navzdory jejich slábnoucí volební podpoře, spokojení se skutečností, že stále mají silnou členskou základnu. Výsledkem je, že obě organizace jsou nyní občanskými organizacemi, které nejsou bez podpory veřejnosti, ale prakticky jako politické strany končí.

IČL: Nakolik považujete vývoj Československa po 2. světové válce do plného převzetí moci československými komunisty v únoru 1948 za důsledek války, aktivit komunistického odboje a domácího poválečného politického vývoje a nakolik za důsledek rozpadu protihitlerovské koalice a působení vnějších sil. Můžete uvést dokumentární důkazy?

Muriel Blaive: Existuje několik faktorů vysvětlujících poválečný vývoj, některé endogenní, jiné exogenní. Vysvětlení se obvykle bude lišit podle osobních hodnot a přesvědčení historika nebo historičky, kdo toto období hodnotí, a také podle současného kontextu v době, kdy to píše. Nemyslím si, že by to bylo produktivní nebo dokonce možné definovat přesnou míru odpovědnosti za každý faktor. Všichni přispěli; všichni interagovali.

Jako exogenní faktory bych uvedla ekonomickou krizi z roku 1929, která ve třicátých letech způsobila v Československu zmatek, stejně jako jinde. Morální, politická a vojenská zrada Československa Francií a Británií v Mnichově v roce 1938 byla rozhodně zásadní. Nacistická okupace a její teroristický režim byly základem poválečné identity. A nakonec byla jistě hlavním faktorem sovětská oběť od 1941 do 1945 a její osvobození Československa.

Jako endogenní faktory bych uvedla kolektivní nadšení sudetských Němců pro nacismus, kolaps českého paternalismu, který byl typický pro první republiku, neúspěch země v boji za své ideály v roce 1938, slovenská fašistická zrada v roce 1939, zrada konzervativních stran během války a slabost protinacistického odboje. Ráda bych vás zde upozornila na další dva romány Jiřího Weila, Život s hvězdou (18) a Na střeše je Mendelssohn, stejně tak Zbabělci (19) Josefa Škvoreckého, jako přesný popis pasivního, dalo by se říci i lhostejného chování české populace k utrpení jiných národů. Češi nebyli nijak zvlášť antisemitští, přesto udělali velmi málo pro to, aby pomohli svým židovským krajanům, a ještě méně Romům. I když to bylo odůvodněno strachem, nemohu uvěřit, že tento přístup nezanechal na kolektivní psychice stopu - a se špatným svědomím je snadnější manipulovat.

Po válce je pozoruhodná pomsta, která měla někdy podobu etnických čistek vůči německému civilnímu obyvatelstvu (20), a neomluvitelné omilostnění těchto zločinů. Všechno ostatní pocházelo z těchto dvou faktorů: komunisti se stali nepostradatelnými, a proto omezení demokratického života, které zavedli, bylo přijato bez mrknutí oka. Polovina politického spektra byla vyloučena. Jak již bylo zmíněno výše, špatné svědomí ohledně spolupráce či kolaborace s nacisty a/nebo vysídlení Němců bylo vyváženo obzvláště bezohledným zacházením s válečnými kolaboranty, což byla další rána pro demokratický duch. Demokraté také osudově nechali KSČ převzít územní správu (národní výbory) a přerozdělit německou půdu a majetek ve svůj vlastní prospěch.

Abychom to zkrátili, od okamžiku, kdy demokraté přijali pomoc komunistů, a záleželo jim na ni při plnění jejich národního očistného programu, byla demokracie odsouzena k zániku. Demokraté přišli o svého ducha tím, že upustili od své tradiční obrany demokracie a lidských práv.

Můžeme poznamenat, že to všechno bylo možné, protože komunisté také ztratili svého ducha tím, že upustili od své tradiční obrany národnostních menšin. Zdá se, že k Stalinovu náhlému obratu došlo v roce 1943. V rozporu se svou předchozí politikou nyní SSSR podpořila homogenní národní společenství, čímž účinně obětovala národnostní menšiny, zejména Němce. Stalin a Beneš našli v Moskvě obnovený základ pro dohodu. Českoslovenští komunisté německého původu „čechizovali" svá jména a KSČ se stala zastáncem československého vlastenectví na úkor svých německých a maďarských menšin.

Ve svých otázkách jste mě opakovaně vyzýval k poskytnutí „listinných důkazů", ale to vše je již dlouho zdokumentováno ve zdrojích, které zde zmiňuji, není to nic nového. (21) Všechno bylo po desetiletí volně dostupné pro ty, kteří o to měli zájem. Otázkou je, proč se o to téměř nikdo nezajímal.

IČL: Bylo Pražské jaro 1968 výrazem národních specifik, nebo odrazem objektivních procesů evropské společnosti? Obohatilo nebo neobohatilo Pražské jaro 1968 evropské levicové (komunistické, eurokomunistické, socialistické) tradice? Jestliže ano, jaké reakce Západní Evropy můžete jmenovat nebo popsat? Jaký praktický význam může mít historické bádání Pražského jara pro současnou společnost?

Muriel Blaive: Pražské jaro je v mých očích především pomalou reakcí na zhoršující se ekonomickou situaci; stalinizace ekonomiky dosáhla svých absolutních limitů do roku 1963.(22) Uvolnění cenzury však otevřelo brány záplavě viny na straně komunistických intelektuálů, kteří v roce 1948 zemi slíbili zářivou budoucnost a kteří ji místo toho k politickým a ekonomickým útrapám stalinismu a strašlivým nespravedlnostem v podobě politických procesů a kolektivizace. Často se tvrdí, že Pražské jaro přišlo pozdě, protože bylo tolik teroru, že československá společnost byla anestetizována v roce 1956. Ve své knize o roce 1956 jsem však ukázala, že tomu tak není. Lidé prošli šokem ze stalinistického teroru, zvykli si na režim, a našli v něm dokonce některé výhody: především bezpečnost proti Němcům, ale také ochrana proti nezaměstnanosti, obecně výhody sociálního státu, a nesmíme zapomenout na rozsáhlý vzestup nových sociálních třid, který provázel pád předchozích elit. Rok 1968 není „zpožděným rokem 1956." Nebyl vyvolán hněvem lidu. Naopak Alexander Dubček byl velmi populární.

Pražské jaro se shodovalo s celkovou náladou zúčtování na Západě. Mladší generace se bouřily proti zkostnatělému, autoritářskému, a paternalistickému společenskému modelu svých rodičů a prarodičů, bouřily se proti nesmyslnosti války ve Vietnamu, počítaly s nacistickou minulostí v Německu (23) , bouřily se proti autoritářství a cenzuře ve Francii za De Gaulla. Stručně řečeno, otřásli modelem konzervativní společnosti, ve které vyrostli. Západní hnutí vedli mladí lidé, kteří chtěli změnit budoucnost a kteří byli častěji radikálnější a levicovější než komunisté. Pražská návštěva Rudiho Dutschkeho a Daniela Cohna-Bendita na jaře 1968 a systémové nedorozumění s českými studenty, které ji doprovázelo, jsou v tomto ohledu poučné. (24) Zatímco mladí západní revolucionáři pohrdali buržoazní demokracií, z pohledu Prahy byla stejná buržoazní demokracie snem.

Pražské jaro skutečně vedli intelektuálové středního věku, kteří chtěli napravit minulé chyby a nespravedlnosti. Ve své autobiografii, která vyšla pouze ve francouzštině, historik Karel Kaplan výmluvně popsal svůj duševní stav, když zjistil, že oběti soudů byly nevinné: „Více než deset let jsem postupoval cestou k pravdě. Cesta byla protkaná objevy, zklamáními, bezesnými nocemi, bolestivým dotazováním a sebezkoumáním, cestou poznačenou svrženými modlami a mrtvými iluzemi. Prošel jsem srdcervoucím vnitřním konfliktem vyplývajícím z této konfrontace mezi ideály a realitou, iluzemi a fakty. […] Toto setkání s pramenyjsem prožíval dvojím způsobem, jako historik a jako muž, který přinesl svůj skromný příspěvek k úpravě díla, jehož hlubokou pravdu nyní hledal." (25) Jak to všechno bylo možné? Pražským jarem mělo KSČ najít odpověď a uchránit komunistickou vládu před takovým zneužíváním v budoucnosti.

Přes toto kulturní, politické a intelektuální nedorozumění byly západní elity oslněny leskem „socialismu s lidskou tváří". Alexander Dubček slíbil vyčištěnou verzi socialismu, třetí cestou, kterou spojí sociální a intelektuální výhody komunismu (rovnostářství, rovné příležitosti, sociální stát) s respektováním lidských práv a svobody. Člověk by musel být mimořádně konzervativní, aby nepovažoval tento program za lákavý.

Byl komunismus odsouzen k zániku, nebo mohlo Pražské jaro zachránit komunistickou ideologii, kdyby do Československa nevpadly armády Varšavské smlouvy? Je to diskutabilní, ale moje odpověď je, že ne. Ani tak dobře míněná verze komunismu nemohla najít sílu uznat, že zemi uvedli stalinisté v omyl. Slánský mohl stát v čele sporného režimu, ale on a jeho spoluobžalovaní byli nevinní, co se týče zločinů, z nichž byli obviněni při monstrprocesu. Úplné zúčtování by znamenalo uznání, že KSČ obětovala národní zájmy sovětským požadavkům; jinými slovy by to vyvolalo otázku velezrady. To bylo ještě pravdivější ohledně Horákové a ostatních demokratů. Horákovou nebylo třeba popravovat, byl to neodpustitelný morální hřích komunistického režimu. Ambivalentní postoj vedení z roku 1968 vůči Gottwaldovi to prozrazuje také. Dubček a Husák se zdrželi říkat, co je třeba o Gottwaldovi říci: zradil svůj slib vést zemi k socialismu národní cestou. Dodnes neexistuje žádná akademická biografie Klementa Gottwalda, jako by uznání tohoto ideálu jako iluzi nebo lež bylo stále příliš bolestivé. Jak vidno, také Havel, Klaus, a Zeman o Gottwaldovi mlčeli.

Důvod tohoto kolektivního ticha je podle mého názoru zcela zřejmý: pokud jsme vytvořili, nebo až vytvoříme kvalitní biografii Gottwalda, která obnoví význam jeho role sociálního aktéra, celá komunistická éra si konečně najde své legitimní místo v české historii. Komunismus nebyl žádnou historickou náhodou, ani něčím nečeským - právě naopak, komunismus byl důležitou epizodou českých dějin, kterou je třeba adekvátně uznat a počítat s ní. Nestalo se to z čista jasna, ale zapsalo se do konkrétního kontextu a zanechalo to hmatatelné (nepotvrzené) stopy v kolektivním vědomí.

IČL: Co považujete za klíčové body normalizace v českém pojetí a jak ji sama definujete, jestliže máte jiný názor? Jak je období "normalizace" let 1969-1989 v tradičním pojetí posuzováno zvenčí, konkrétně v SRN, Francii, Itálii, velké Británii?

Muriel Blaive: Podle mého chápání je normalizace jednak dlouhým klouzajícím sklonem směrem ke zhroucení komunismu, jednak ideálním hlediskem k pozorování přizpůsobení populace komunistické nadvládě. Ze všech svědectví je zřejmé, že téměř nikdo nepředpokládal, prakticky až do listopadu 1989, že konec přijde brzy. Takže můžeme zkoumat, jak se lidé snažili vést svůj život v tomto omezeném prostředí.

Zpětně se ukázalo, že rok 1968 znamenal začátek prohlubující se propasti životní úrovně Československa v porovnání se západními zeměmi, například se sousedním Rakouskem. Sedmdesátá léta znamenají velký vzestup, pokud jde o vývoj a životní úroveň v západní Evropě (v USA k tomu došlo ještě dříve.) Trauma a důsledky druhé světové války byly konečně odloženy stranou. Lidé „zbohatli" a vyrovnali se se svými pochybnostmi o odevzdání se konzumní společnosti. Toho byl normalizační režim zcela neschopný dosáhnout. Věci se nezhoršovaly, ale zlepšovaly se jen velmi pomalu a do druhé poloviny osmdesátých let naprosto stagnovaly.

Když jsem v roce 1987 zahájila studium, neustále jsem slýchala o novém fenoménu, kterému jsem nejprve úplně nerozuměla: globalizace. Z dnešního pohledu je zřejmé, že komunistická vláda byla na konci svých sil a byla blízko svého zhroucení. Jaký autoritářský, komunistický režim jsme mohli mít v éře internetu, sociálních médií, a masového cestování? V tomto smyslu je polská krimi série 1983 na Netflixu zásadně nehistorická. Komunismus u moci, jak byl praktikován, prostě nemohl žít v nadcházející éře masové komunikace. Alespoň ne evropský komunismus. Čínský vývoj ukazuje, že je možný i jiný model, ale ten znamenal otevření hranic a umožnění svobodného podnikání a nestoudného individuálního obohacování. Evropské komunistické strany u moci byly na to příliš prudérní. Čínský režim je také zakotven ve vlastenectví tak, jak žádný evropský režim nikdy nebyl, dokonce ani ten československý.

Jak jsem již naznačila, normalizační společnost ztělesňuje dilema života pod stabilizovanou diktaturou. Normativní nejednoznačnost přežití je načrtnuta působivě. Máte režim podporovaný cizí mocí, která je najednou osvoboditelem a okupační silou. Máte vedení, které je zdiskreditováno ale tvrdě pracuje na znovuzískání legitimity a kooptování nové podpůrné třídy. Máte intelektuální elity, které se cítí provinile za padesátá léta a jsou hrdé na šedesátá léta. Máte populaci, které jsou ponechána rozhodnutí, zda a do jaké míry budou spolupracovat s tímto režimem, tímto „novým normálem", aby dosáhly určité úrovně klidu a pohody ve svém každodenním životě. Na stadiónu života byla normalizace jako bazén olympijských rozměrů plný kalných vod, v nichž se hemžily různé strategie, jak přežit. To je moje definice. Pro historičku studujícího praktiky nadvlády je to velmi úrodná půda.

IČL: Jaké jsou limity a jaké vlivy se promítají do současných historických bádání o komunistickém hnutí a působení KSČ v někdejším Československu a jakým rizikům musí čelit badatel, který dnes usiluje o poctivé poznání a popis této historické reality.

Muriel Blaive: Největší překážkou produktivní interpretace české komunistické historie je ideologický antikomunismus. Paměť české politiky byla po roce 1989 posedlá nutkáním dehistorizovat komunistické období z národních dějin, vymazat jej z paměti, předstírat, že k žádnému národnímu a sociálnímu schválení minulého režimu nikdy nedošlo. Bezúčelnost tohoto přístupu nemohla být lépe ilustrována než zákonem z roku 1993, který hanobil komunismus jako nezákonný a kriminální, a současně prohlašoval zákony schválené za komunismu za platné až do odvolání.(26)

Je to nejen absurdní, ale i škodlivé pro mnoho jednotlivců a obecně pro sociální strukturu, aby se země chovala, jako by komunismus nehrál v českých dějinách žádnou roli. Přípravou určitého příběhu, který dává prostor pouze hrdinům, obětem, darebákům a zrádcům, je popírána, mazána, a přetvářena individualita lidí žijících v komunismu, složitost jejich osudů a jednoduše jejich identita. Na rozdíl od toho, v co doufají jeho promotéři, nevede tento proces k lesklému novému národu, očištěného od všech jeho hříchů. Místo toho se vytváří společnost, která není spokojená, nerozumí jasně proč, a uchyluje se k deziluzovanému tichu nebo rozhořčenému odsouzení, pokud jde o minulost.

To, co se česká společnost měla naučit ze své komunistické zkušenosti, je to, že marným způsobem přepisuje historii od shora dolů. Namísto napodobování jedné z nejhorších vlastností praxe komunistické moci by bylo lepší se inspirovat k budování něčeho nového, čelit její bolestivé minulosti a uznat, že komunistická zkušenost je neodmyslitelnou součástí české historie dvacátého století. Teprve potom se s tím česká společnost dokáže vyrovnat a přistoupit k velmi potřebné formě národního usmíření.

Jak dlouho ještě můžeme vydržet toto nedůstojné postkomunistické období? Je nejvyšší čas jít dál, nebo to brzy přečká dobu trvání samotného komunismu. Jak řekl Havel, záchrana spočívá v převzetí odpovědnosti. Převzít odpovědnost je nyní na pořadu dne, a to na všech stranách.

Překlad: SPED (P. Švepeš Šlahúnková)

(1) Chtěla bych poděkovat Mariánu Lóži, Jitce Pallas, Luboru Jílkovi a Veronice Pehe za kritické poznámky a komentáře k tomuto textu.

(2) Jacques Rupnik, Histoire du parti communiste tchécoslovaque. Des origines à la prise du pouvoir, Paříž, Presses de la FNSP, 1981, str. 78.

(3) Jiří Weil, Moskva-hranice: román, Praha, Družstevní práce, 1937.

(4) Ota Hromádko, Jak se kalila voda. Výbor z kriminálních příběhů a úvah, Kolín nad Rýnem, Index, 1982.

(5) Karel Bartošek, L'aveu des archives. Prague-Paris-Prague, 1948-1968, Paříž, Le Seuil, 1996.

(6) See Annie Kriegel, Stéphane Courtois, Eugen Fried: le grand secret du PCF, Paříž, Le Seuil, 1997.

(7) Milovan Djilas, Conversations with Stalin, New York, Harcourt, Brace & World, 1962.

(8) Giuliano Procacci (ed), The Cominform Minutes of the Three Conferences 1947/1948/1949, Milan, Fondazione Giangiacomo Feltrinelli, 1994.

(9) Rudolf Slánský, Co je komunistická strana?, Praha, ÚV KSČ, 1945; Rudolf Slánský, S_oučasné problémy a úkoly Komunistické strany Československa_, Praha, ÚV KSČ, 1945; Rudolf Slánský, Vedoucí silou ve státě musí být pracující lid, Praha, Svoboda, 1945; Klement Gottwald, O politice KSČ v dnešní situaci, Praha, ÚV KSČ, 1945.

(10) Muriel Blaive, Promárněná příležitost. Československo a rok 1956, Praha, Prostor, 2001.

(11) Jiří Maňák, Proměny strany moci. Studie a dokumenty k vývoji KSČ v období 1948-1968, 1. a 2. část, Praha, ÚSD, Studijní materiály výzkumného projektu Československo 1945-1967, Svazek 8 a Svazek 9, 1995.

(12) Viz dialog mezi Vaňkem a Staňkem v Protest: Václav Havel, Jan Novák, The Vaněk Plays, London, Theater 61 Press, 2012.

(13) Viz například zcela ostudný nedostatek ohledu na slovenskou kulturu v knize Edvarda Beneše, Détruisez l'Autriche-Hongrie! Le martyre des Tchéco-Slovaques à travers l'histoire, Paříž, Delagrave, 1916; see also T.G. Masayrk, Les Slaves après la guerre, Praha, Orbis, 1923.

(14) Václav Havel, John Keane, The Power of the Powerless, London, Routledge, 1985.

(15) See John Foster Dulles, War or Peace, New York, Macmillan, 1957, str. 143.

(16) Benjamin Frommer, National Cleansing: Retribution Against Nazi Collaborators in Postwar Czechoslovakia, Cambridge, Cambridge University Press, 2005.

(17) Viz "Těsnopisecká zpráva o 95. schůzi Národního shromáždění republiky Československé v Praze ve čtvrtek dne 11.března 1948", in Těsnopisecké zprávy o schůzích Národního shromážění repzubliky Československé. Schůze 80-96 (od 29. října 1947 do 11. března 1948), Praha, 1948, p. 2-3.

(18) Jiří Weil, Life With A Star, Evanston, Northwestern University Press, 1998 (originál 1949); Jiří Weil, Mendelssohn Is on the Roof, New York, Farrar, Straus & Giroux, 1991 (originál 1960.)

(19) Josef Škvorecký, The Cowards, London, Victor Gollancz, 1958 (originál 1958.)

(20) Viz Kateřina Tučková, Vyhnání Gerty Schnirch, Brno, Host, 2009.

(21) Např. je to vše v mé knize o 1956, která byla publikována česky v 2001: Muriel Blaive, Promarněná příležitost. Československo a rok 1956, Praha, Prostor, 2001.

(22) Viz George R. Feiwel, New Economic Patterns in Czechoslovakia. Impact of Growth, Planning, and the Market, New York, Praeger, 1968, str. 85.

(23) Viz Harald Welzer, Sabine Moller, Karoline Tschuggnall, "Opa war kein Nazi": Nationalsozialismus und Holocaust im Familiengedächtnis, Frankfurt nad Mohanem, Fischer, 2002.

(24) Viz Jacques Rupnik, "1968: The Year of Two Springs", Eurozine, 16. května 2008, https://www.eurozine.com/1968-the-year-of-two-springs/#.

(25) (#sdfootnote25anc)Karel Kaplan, Dans les archives du Comité central: trente ans de secrets du Bloc soviétique, Paříž, Albin Michel, 1978, str. 95-96. Viz též Muriel Blaive, "The Reform Communist Interpretation of the Stalinist Period in Czech Historiography and Its Legacy", East European Politics & Societies, v přípravě, 2021.

(26) Zákon č. 198/1993 Sb.: Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-198.

Foto: Muriel Blaive