Autor: Stanislav Grospič | 14. 6. 2021
»Proletariát nemá v boji o moc jinou zbraň kromě organizace,« napsal kdysi V. I. Lenin. Komunistické hnutí, nesoucí v názvech svých politických organizací slovo »komunistická«, si v těchto dnech připomíná 100 let od založení ve své době své nejsilnější politické organizace – Komunistické strany Československa. Jejímu založení předcházel bouřlivý kvas uvnitř sociální demokracie.
Není nezanedbatelné, že KSČ byla z pohledu vzniku komunistických stran po celém světě pod vlivem VŘSR a založení Komunistické strany Ruska (bolševiků) ustavena poměrně později. Svou roli vedle vnitřních poměrů rodící se Československé republiky, jejího dělnického hnutí a kvasu uvnitř sociální demokracie a vytváření jejího levicového revolučního křídla sehrála také mezinárodní situace. I samotná Komunistická internacionála posuzovala tento krok, zejména po porážce Maďarské republiky rad. Vůle revolučního dělnictva, rozčarování ze zrady sociální demokracie podporou válečného masakru první světové války, zkušenosti značené části vracejících se demobilizovaných vojáků armády rozpadlého Rakouska-Uherska, mezi něž patřil například Antonín Zápotocký, i nemalé části legionářů, byl zásadní.
V bouřlivém pětiletí 1917 až 1921, naplněném ohlasem právě VŘSR, do té doby největší události v dějinách lidstva po Velké francouzské revoluci, souběžně probíhající Mexické revoluci, jejíž ohlasy se rovněž dostávaly do českých a slovenských zemí i na Podkarpatskou Rus, došlo k hlubokým změnám v životě našich národů.
Období to bylo složité, vezmeme-li v úvahu bouřlivý zápas o přežití první Československé republiky, kdy značná část obyvatelstva měla výrazné sociální představy, přičemž například představitel českého kapitálu Dr. Karel Kramář podporoval plně rakouskou politiku. Sám T. G. Masaryk radil rakouské vládě, aby hájila na Balkáně své zájmy. Navíc byl T. G. Masaryk zarputilým a neúprosným nepřítelem bolševického Ruska, avšak na straně druhé si velice dobře uvědomoval sociální naděje velké části obyvatelstva nové republiky a snažil se interpretovat marxismus v revizionistické a oportunistické formě. Například jeho pomoc sociálnědemokratické pravici spočívala mimo jiné v tom, že mezi 5. až 23. zářím roku 1920 uveřejnil anonymně v pražském deníku Čas sedm článků pod společným názvem – Naše otázky a sovětské Rusko.
Vraťme se ale k dělnickému revolučnímu kvasu. Ten nebyli ani Kramář, ani Masaryk a ani pravicová část sociální demokracie schopni zastavit.
Sedmého prosince 1919 se v Praze konala první samostatná konference marxistické levice v Praze. Rok 1920 pak byl naplněn celou řadou převratných událostí. Zmíním záměrně tři. Dne 5. září 1920 se v Bratislavě konal ustavující sjezd Svazu komunistické mládeže Slovenska. Dne 15. září 1920 vyšlo první číslo Pravdy chudoby a 21. září 1920 vyšlo první číslu Rudého práva.
Ve dnech 16. a 17. ledna 1921 se konal v Lubochni sjezd sociálně demokratické levice Slovenska, který se stal ustavujícím sjezdem komunistické strany na Slovensku. To byl velice významný mezník. Následovaly 6. února 1921 ustavující sjezd Svazu české komunistické mládeže a 20. února 1920 ustavující sjezd Komunistické mládeže Československa v Praze. Ten sjednotil českou a slovenskou komunistickou mládež.
Dne 12. března se pak konal ustavující sjezd německé sekce KSČ v Liberci. Nu a ve slavných dnech pro naše hnutí se 14. až 16. května konal ustavující sjezd KSČ v Obecním domě v Praze-Karlíně. Následovala 27. srpna konference společných organizací komunistických v Československé republice a 20. října až 4. listopadu v Praze na Smíchově proběhl slučovací sjezd KSČ v Národním domě na Smíchově.
Cesta KSČ zaznamenala řadu pokusů, neúspěchů, ale také výrazných nesporných úspěchů v boji proti nacistické okupaci a překonání vykořisťování člověka člověkem, kapitalistické společnosti. Je třeba ji vidět objektivně, a rovněž i skutečnost, jak výrazně zejména v sociální oblasti pomohla posunout sociální úroveň v Československu.
To vnímám jako největší výzvu pro dnešní KSČM, která má svou 31letou historii. O to více mě mrzí dnešní nekritické frakční spory jdoucí až do osobní úrovně a zapomínání na samu ideu dělnického a komunistického hnutí. Je to výzva.
